Enduroserie Ještěd – 4 roční období (report: A.D.)

Asi nebude žádným překvapením, že hned úvodní odstavec věnuju klimatickým podmínkám, protože čerstvý sníh na trailech začátkem května čekal asi málokdo! Zatímco v sobotním tréninku jsme si kvůli blátu v obličeji navzájem hádali jména, v neděli padaly hlášky typu: „v květnu jsem na kole ještě nelyžoval“.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tomáš Rucký

Zážitky z už tak náročných a technických tratí nabyly, díky nestandardnímu počasí, na ještě větší intenzitě!!!

I když se počet erzet kvůli chladnému počasí z původních pěti snížil na čtyři, byl to díky sněhu, blátu a oslizlým kořenům, které se v trailech klikatily do všech světových stran (hlavně v odkloněných traverzech, že?) docela náročný závod. Technické potíže proto nebyly ničím neobvyklým. Jenže většinou vznikají v důsledku jízdy po trailu a jen málokdo si je umí přivodit jen tak den před závodem. Ale já musím mít vždy něco extra.

Po sobotním tréninku jsem totiž přehnaně aktivní a chci mermomocí přezout loňský sjetý plášť (nechápu, co mi na něm najednou vadí, asi jsem se nechala vyhrotit těmi mokrými kořeny). S cush corem to sice nebyla procházka růžovou zahradou a na výměně pláště se proto podíleli dohromady 3 chlapi, ale povedlo se. Tedy až na malý detail, že do rána bylo přední kolo prázdné!

Po různých „opravách“ a několikátém foukání kola jsme přišli na řešení. Protože kolo uchází pomalu, tak si ho vždycky před erzetou nafouknu a těch 5 minut to vydrží (měli jsme změřených dokonce 10 min, tak dlouho jsem tedy na erzetě ani být nechtěla…!). Transfery budou v pohodě, protože se jede 2x lanovkou a ty zbylé budu průběžně dofukovat. A proč si to dělat zbytečně jednoduché, že?!

Hned první výjezd na Ještědku k vysílači je pro mě docela očistec, z mojí startovní skupinky mi ujedou úplně všichni, takže mám skoro hodinu na to přemýšlet, jestli chci dofukovat bombičkou nebo pumpičkou? Nebo jsem snad udělala chybu a měla jsem si do batohu strčit regulérní velkou pumpu? Jenže v batohu už mám svačinu a náhradní oblečení. Jak to vlastně děláte vy ostatní, co nevozíte batůžky???

Před první erzetou dofukuju a vypadá to, že by to mohlo do cíle klapnout. Jednička je na Ještědu už tradicí, je pár let stejná a je to dobře, protože jí nic nechybí. Úvodní kořenovitá pasáž je poměrně flow záležitost, takže se to dá prolítnout skoro bez brždění.

Co ale fakt flow není, je následná levotočivá zatáčka do mírného výšlapu, a přestože o ní vím, nikdy to netrefím a nechám se strhnout do odkloněné a už poctivě vybroušené stráně s dobržděním na rychlost 0 km/h. Šlapat se tady pořádně nedá, protože škrtám pedálem o zem, takže to beru trochu na koloběžku, ale aspoň mám fajn výmluvu na to, proč tu nesprintuju.

I tak málem přijdu o plíce a hekat mě musí slyšet i záchranáři stojící na cestě pod trailem. Prostřední část tvoří hrabanka s místy odkloněnými kořeny, sem tam se vetřou i nějaké XC vložky, na pár sekund zaznamenám i vyšší rychlost na rovně puštěných úsecích a pak už se mi zdá, že mi těžkne všechno – kolo, nohy, ruce, hlava v integrále.

Přestože má závěrečná lesní pasáž hodně zábavný charakter, tak se jí spíš prošourám a zpětně mám pocit, že jsem u toho snad i seděla. Cíl regulérně bolel, možná i proto, že nafouknutí předního kola až do cíle nevydrželo.

Na druhém transferu už musím dofukovat častěji, takže před startem dvojky mě netankují obavy z kořenovitých pasáží, ale dostatečný tlak v mých gumách. Každopádně začátek erzety je shodný s pohárovou déháčkovou tratí, takže žádné bimcání se kolem stromů, ale nekompromisně puštěný sjezd po zamatlaných kořenech, kde musíte ideálně nechat kolo jet si svoje, protože jakmile mu do toho začněte vstupovat, hodně rychle vám vysvětlí že to není správná cesta…

Samochvála sice smrdí, ale tahle část se mi, teda mému kolu Ghostu, krásně vydařila! Po přejezdu po louce následuje zbrusu nová pasáž lesní hrabankou, která je ale rychlá a jezdivá a faaakt baví!! Zkrátím to, dvojka byla přesně můj šálek kávy a užila bych si jí, i kdybych jela na obou prázdných kolech! V tom bahně se po Cush Coru jelo docela v pohodě, horší byl teda rovinatý dojezd do cíle, kde musím vypadat jako traťový rozhodčí, který se po posledním závodníkovi rozhodl jít stáhnout mlíko.

Dva vývozy lanovkou na dvě poslední erzety mi při mé situaci neskutečně hrály do karet! Jestli jsem si někde měla vybrat nápad pro závodění s prázdným kolem, pak je to určitě na Ještědu! Nafukování před trojkou bylo potřeba rozmyslet. Se Zbyňkem Stejskalem to krásně ladíme tak, abych dovřela ventilek a mohla rovnou vyrazit do erzety.

Začátek trojky je jedno velké kořenovité pole, a co se mi na něm fakt líbí, je volba stopy. Dá se to tady projet minimálně třemi různými způsoby a je umění, vybrat si tu svojí a pak jí v závodě hlavně trefit. Já se do své vybrané stopy sice na začátku trefím, pak je to jedna velká improvizace…

Sice se říká, že by jezdec měl koukat zhruba 10 m před sebe, já ale byla ráda, že stíhám detekovat právě to, co se mi objeví před předním kolem a zdárně se dokážu bez ztráty kytičky dostat zpátky do svojí stopy.

O kus dál je potřeba trochu zadupat po rovině, načež se jedou bomby v kořenech, a když už máte pocit, že jste ze sebe vytřásli úplně všechno, tak následuje výšlap po šotolině, kde musím sklopit hlavu a čumět si radši na řídítka, než se nechat demotivovat výhledem na nekončící lesní šotolinu a omdlít!

Až tady pocítím měkký předek, do té doby mi spíš na bahně krásně nahrával. Jestli já takhle nebudu jezdit pořád! Na závěr nám kluci naservírovali ještě jednu random kořenovito-kamenitou pasáž, prostřídanou hrabankou, což bych jistě ocenila, nemít po tom výjezdu skoro nablito v integrále!!!

O dojezdu do cíle ani psát nebudu, nemám už snad ani dostatečnou slovní zásobu na to, svoje pocity a dojmy popsat. Zkrátka z kopce se do cíle nejelo 😱

Poslední erzeta nás převážně táhne po Špagetě a já mám celou jízdu lanovkou v hlavě, jestli se mi na nějakých skocích nemůže to přední kolo žvejknout a snad i zvažuju variantu objíždění. Hned po startu erzety ale nahazuju „race mode“ a jsem rozhodnutá, že pokud budou stát kolem lidi, tak skáču všechno!

Úvodní klopenky sice nijak extra nekazím, ale vím, že to umím jet rychleji. Trochu se teda v duchu hecuju a zašlapu před dřevěnou lávkou se skalnatým dropíčkem. Nějak ale nedomýšlím mokrou lávku, chytám smyk zadním kolem, zastavuje se mi srdce, jedu skoro bokem k hraně dropu, vřísknu a na poslední chvíli se kolo chytne a já ještě stíhám potáhnout a seskočit!

Sice mám skoro infarkt, ale pak zalituju toho mého vřeštění, protože to jinak mohlo vypadat jako supr zamýšlený trik. Jakmile se blížím ke skoku přes díru, vidím pár lidí kolem, takže mi nezbývá nic jiného, než skočit. A prima, cush core všechno pobírá a já rychle po očku zkontroluju, co tomu říkají lidi. Achjo! Ani nekoukaj…!

Bez větších problémů prodrncávám černou bikeparkovou lajnu v lese, pak nějaká ta klopenka, lesní schody ala bumtaratata, dropíček pod lanovkou a hurá do cíle. Protože tam vidím Kubu s kamerou, tak se dokonce žvejknu a jedu do cíle ve stoje – poprvé ten den. Jestli já bych neměla mít diváky a kamery všude podél trati. Ale to říkám skoro pokaždé, že?

Pokud vše srnu, a když nebudu brát v potaz šlapavé úseky, tak snad ani ten prázdnej přeďák moc nevadil! Vsadím se, že mít nafoukáno, tak tam pro změnu někde lítám přes řídítka. Jinak tenhle typ tratí prostě můžu, kluci to namotali hodně pestře a sníh na trailech to celý „dochutil“, aby to bylo povařený pěkně do „endurovata“. Za mě dobrý a těším se na Kouty!

Výsledky Enduro Race Ještěd 2019.