Blinduro 500 | Když se nebrzdí, ani nešlape (report A.D.)
Lipno! Dva dny! Čistě na oči! To je nejčastější popis již ustálené akce Michala Prokopa a Zdeňka Póla a já bych k tomu letos ještě dodala: Na blátě! V dešti! Ale na fakt pěkných trailech, kterým déšť dodal správný „survival“ šmrnc. Pro začátečníka trochu silnější sousto, pro pokročilé enduristy velká paráda.
Foto: Tomáš Rucký, David Peška
Lipenské Blinduro 500 bývalo původně otvírákem enduro sezony u nás, nyní se lehce posunulo a vyprofilovalo na skoro třídenní bikový festival s pátečním programem v podobě kurzu focení, výuky techniky jízdy na kole, přednášek, vloženého DH závodu… Směr, kterým se tenhle závod ubírá je asi naprosto v pořádku!
Už první sobotní erzeta naznačuje, že letos by mohlo být blinduro víc flow a méně o šlapání. Lesní hrabanka se klikatila přesně v takových zatáčkách, které se daly na oči v rytmu vykroužit a nebylo potřeba nikde brzdit do rychlosti 0 km/h. Oproti předchozímu víkendu jedu navíc na nafouknutých kolech, takže jednička se mi jede krásně a v cíli nemám výtek ani na trasu, ani na sebe. To je docela výjimka!
reklama
Jakmile v druhém transferu odbočujeme doleva po lesní cestě, je nám jasné, že následnou půl hodinku v sedle rozhodně nestrávíme. Kdo neví, jde o každoroční tradici nošení kola do prudkého kopce proloženého skálami, kdy nahoru funíte, slintáte, sundáváte všechny vrstvy oblečení, v průběhu Michala proklínáte a po skončení mu vzdáváte dík za takový supr čupr dobrodrůžo, protože s kámošema večer u piva je tenhle transfer vděčné téma.
Následující erzeta je ale opravdu odměnou, protože je puštěná pěkně z kopce po kořenech i po kamenech. Z předchozích let něco pamatuju, takže to pro mě až tak na oči není, přesto přijde v polovině erzety překvapení… Stále si intuitivně podřazuju, protože očekávám ten nechutnej výšlap, ale pořád žádný nepřichází!
Jede se mi krásně, takže sjíždím dva bikery, kteří mi ukázkově uhýbají a pak si sjedu i kámoše Petra, samozřejmě jen proto, že má špatný gumy do mokra! Za Peťou se jede jedna báseň, protože vymetá všechny nevýhodné stopy, čímž mi ukazuje tu nejrychlejší.
V jednom okamžiku jedeme skoro těsně vedle sebe, což mě donutí i přes „závodní vypětí“ k úsměvu. Blinduro fourcouss by byl taky dobrej nápad, co Michale?
Nakonec Peťovi zafandím, což ho nevídaně nakopne a odjíždí mi. V cíli samozřejmě proběhne pěstička, protože tímhle jsme si erzetu samozřejmě zpestřili oba.
Transfer na třetí erztetu je další intenzivní zážitek z Blindura. Prostě zase jako na druhém transferu tlačíte, funíte, slintáte, akorát to vynásobte dvěma.
Začátek třetí erzety se tváří naprosto nevinně, takže hned po startu pouštím brzdy a užívám si průlet lesem, až se dostávám na louku, kde fandí partička v čele s blonďatou Jančou, takže se samozřejmě chci ukázat v nelepším světle a dupu do toho, jako kdybych byla v cílové rovince.
Naštěstí louka není dlouhá, takže za zatáčkou hodlám svěsit nohy. A hele. Kopec! Díky za fandění, ale nemohli jste stát spíš tady? S tuhýma nohama vysouvám sedlo, řadím nejlehčí převod a snažím se alespoň trochu točit. Kopeček se láme po chvíli zase dolů a přichází nádherná technická pasáž plná špičatých kamenů a oslizlých kořenů, kde mě hrozně baví vybírat si optimální stopu.
Občas jsem i překvapená, jak mám sama se sebou plné ruce práce, přičemž si vzpomenu na bikery, kteří jedou svoje první enduro závody!
No, tady z té erzety tedy budou rozhodně plni zážitků! Sjíždím kámoše Petra, tentokrát kvůli tomu, že má defekt, takže mě nechává předjet. Snažím se za to vzít, už jen aby nelitoval rozhodnutí pustit mě před sebe, ale jak si to tak drandím, tak se najednou trail zužuje, až skončí úplně!
Aha? Tak tudy ne? Zastavuju, všimnu si vlaječek kousek nad sebou, rychle se omlouvám Petrovi za špatný navigátorství a běžím s kolem na rameni zpátky na trail. Díky odbočce jsem si ale aspoň trochu odfoukla, takže do finální pasáže v kořenech vlítnu jako by se nechumelilo a do cíle si zadrandím jak „za mlada“!
Čtvrtá erzeta je fajnová pohodovka. Zase bez šlapání, puštěná dolů, ryze endurová.
V první polovině trochu bojuju se stopou a předním kolem trefuju všechny špičaté kameny v trailu i mimo trail, jako bych za každý sbírala nějaké body na levnější startovné v dalším ročníku.
Pak se trochu srovnám a pokračuju na štěrkovou cestu, která co? Která klouže, protože štěrk a ne asfalt! Když se poté sjíždí ze štěrkové cesty doprava na trail, bojím se smyku, proto prazvláštně skočím a místo toho, abych se trefila do stopy, napálím to rovnou do pařezu uprostřed! Vidle dostává pořádně nažrat a já se sama sobě skoro začnu smát, protože jestli každý předchozí kámen byl za 10 bodů, tak tenhle pařez musel být za 100!
Jestli jsme měli štěstí, a v sobotu vychytali díru bez deště, navíc místy i se sluníčkem, tak v neděli jsme už takovou kliku neměli. Již první transfer mezi skálami napovídá, že se asi na úvod dne pojede stejná erzeta jako sobotní dvojka.
„Néé, to nepojedeme stejnou, to ještě někam tady určitě odbočíme“, myslí si Petr.
„Já si myslím, že bude stejná, to zas proč ne“, oponuju mu.
„Anebo bude stejná, jenom tam přidá ten výjezd, co tam nebyl včera, haha“, dělá si sice srandu Petr, to ale ještě nevěděl, jak velkou má pravdu.
Start je tedy stejný jako u dvojky předchozí den, takže si snažím vybavit včerejší kritická místa a jet ještě lépe. Hned po startu si tedy dávám pozor, abych se při přeskakování klády srovnala a neletěla po ní ve smyku do boku jako včera.
To se mi sice daří, ale ke kamennému dropíku přifrčím skoro nulovou rychlostí, zase se zapomenu vyhnout a úplně stejně jako včera to tam posílám na předáka se zatnutýma zubama, jestli to můj Cane Creek pobere nebo jestli to vyšlu rovnou přes řídítka!
Naštěstí mě kolo netrestá a já si můžu dál vybírat stopu, nyní již ve slušně motokrosové trati, která je díky tomuto novému „faceliftu“ zase skoro na oči. Tentokrát jsem si tu ale žádného kámoše nedocvakla, takže mi nemá kdo najíždět stopu a je to znát – vymetám všechny díry a včerejší optimální lajnu nedokážu snad ani jednou trefit (nějaké trénování erzet a nedejbože track walk je pro mě evidentní ztrátou času).
Pak se trail najednou zalomí do kopce, o kterém si Petr na transferu dělal srandu, takže jsme byli fakt regulérně přečůraný a o podřazování na poslední chvíli nás Michal neochudil. Přece jen tedy erzeta není úplně stejná, ale od druhé poloviny se otočí jiným směrem a pěkně kamenito-kořenovitým terénem nás dovede do cíle.
Když v dalším transferu tlačím kolo do protivného kopce, opět stejně jako předchozí den na třetí erzetu, mám skoro dejavu. Jediným rozdílem je, že tentokrát je tady bahno po kotníky, takže čekám, kdy mě bláto vyzuje z treter.
Druhá erzeta už ale stejná není a ode mě i přes nějaké to šlapání sklízí pochvalu. Ty šutry naházené hala bala v trailu zkrátka pomáhají rozvíjet moji kreativitu, takže nějaký objedu, nějaký přeskočím a do nějakého pro jistotu napálím předním kolem, aby vidle nevyšla ze cviku. Jinak se mi daří držet flow, které blindurácké erzety letos rozhodně mají a za to prostě velký palec nahoru!
reklama
Poslední erzeta víkendu je třešinka na dortu. Krátce po startu se před Tomem na fotku snažím hezky dropnout kámen, nevím ale, jestli mi to za to lovení kola v následující levotočivé zatáčce úplně stálo. Jen co si v duchu pomyslím, jak mi to v té plynulé lesní hrabance krásně jde, vynoří se přede mnou totálně zablácená cesta připomínající regulérní motocrossovou trať.
Představa je taková: projedu to maximální rychlosti, takže si kola hnědého kluziště ani nestačí všimnout! Akorát, že si všimnou docela brzy a mazlavému povrchu neodolá ani přední Magic Marry! Výsledek? Jedu bokem a opět svým zavřísknutím stejně jako na Ještědu prozrazuju, že nyní nejde o naplánovaný tríček.
Naštěstí se ale vycvaknutou nohou srovnám a dál se snažím nějak udržet v sedle, protože kdybych tady sebou plácla, tak mě to bláto možná vcucne!
Kousek před cílem jsou dva krásné prudké padáčky, proto se do cíle jede pěkně v dikci, a sice s blátem v puse, ale s rohlíkem na ksichtě!
Shrnu-li to, letošní Blinduro bylo asi technicky nejnáročnější ze všech dosavadních ročníků, protože loni jsme pyskovali, že je to moc jednoduché a moc se šlape. Moje přání se tedy splnilo, proto jsem se tu letos opravdu kvalitně svezla a užila si jak racemode, tak zábavu na trailech. Začátečník měl možná oči navrch hlavy, ale jsem přesvědčená, že před kámošema, co nejeli, budou teď stejně za husťáky a to je na tom bude bavit!
Text: Andrea Drengubáková
