Enduro Race Špičák – „Dej do toho všechno!“ (Andrea D.)

Traily si endurista musí v první řadě zasloužit, což na Špičáku platilo dvojnásob! Na pestré a všestranně zaměřené erzety se muselo nemálo šlapat, takže dobrá společnost okolo byla základem, stejně jako dobrá kondice. Hodně hrabanky, hodně kořenů, hodně rychlých plynulých pasáží i vydatného dupání. Technický skill nestačil, Špičák si říkal hodně i o solidní fyzickou formu.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Michal Hoffmann, Tomáš Rucký

Zatímco „hobbíci“ si to ráno po startu šinou rovnou na druhou erzetu na Pancíř, kategorie Race se může v klidu vyspat a kolem poledne vyrazit vzhůru na vrchol Špičák. Odtud se startuje do erzety, která svojí technickou obtížností mohla nejednomu jezdci udělat vrásky na čele.

I proto před startem s Radkem Kulhavým navádíme ostatní na „pozitivní mentální trénink“, takže si hromadně představujeme, jak čistě projíždíme pevní erzetou. A pak přijel Milan, který to úplně nepochopil, takže všem přesně popsal místa, kde se můžeš rozvěsit! Tím všem startujícím vyslal „positive vibes“ a odešel, až když se mu podařilo nás lehce vystresovat.

RZ1

Protože jsem ve frontě na start ztratila „race mode“, startuju trochu jako když jedu na nákup a hned v první triviální zatáčce zbytečně chybuju, vrážím předním kolem do šutru a vycvakávám… Milane, fakt dík! Naštěstí mě to probere, chytnu se a z palouku se mi povede najet do lesní techniky v takovém úhlu, abych mohla držet horní stopu nad kořeny.

Není to v mém podání sice bůhvíjak rychlé, ale pro začátek aspoň bez vystupování.

Zřejmě rozhodujícím úsekem je následná prudká pasáž v kořenech, kde se vystřídá i několik různě zavřených zatáček a za sucho jsme všichni upřímně rádi. Sice tu netrefuju tu nejrychlejší stopu, naštěstí se ale v docela plynulém duchu kroutím mezi stromy a spíš víc ztrácím na následujícím mírném výjezdu. Pak už palba ve full speed a ideálně „na Hynču bez předku“, aby byla rychlost na následující věhlasný traverz s odkloněnými kořeny co nejvyšší.

Kdo si tu dobře najede horem, neztrácí rychlost a technikou v pohodě prosviští. Stačí si tady ale jen jednou chybkou nějak víc přibrzdit a už se to na rovině horko těžko rozšlapává. Zajedu tady takový svůj kompromis, kdy zezačátku jedu plynule horní stopu, pak si ale sem tam ve zbrklosti přibrzdím a prokládám to neohrabanými pokusy o šlapání.

Koloběžku ale použiju jen jednou, což považuju za drobný úspěch. Na štěrkovém singlu dávám sedlo nahoru a moje hlasité dýchání musí slyšet i v Singapuru! Chvíli poté se vjede opět do bikeparku a je to, jako by mi někdo zase trochu fouknul čistý kyslík do plic, jedu si uvolněně to svoje.

Dropnu si z kamenů a za hlasitého fandění Toma a Pepy si přijdu naprosto neohroženě a jedu pilu až…

Až do poslední zatáčky před cílem, protože prostě nějak zapomenu včas zatáčet a vynese mě to přes mlíko do vedlejší tratě, takže zpomaluju, kroutím to zpátky, dávám sedlo nahoru a za šaltrování lehčího převodu si to zas jak paní Radová štráduju do cíle a děkuju Bohu, že si toho jindy velmi pohotový spíkr Michal Berka nevšimnul a nijak na mě neupozorňoval! V těch mentálních trénincích bych měla zapracovat asi i na dojezdech do cíle!!!

RZ2

Druhá erzeta startuje premiérově na vrcholu Pancíře a je zbrusu nová. Nebo spíš nově vyznačená, protože erzetu jako takovou z ní děláme teprve my závodníci. Hlavní roli tu hraje měkká hrabanka, mech, kořeny, a hlavně hravé pasáže s příchutí freeridu.

Moje jízda je tu rozvážná natolik, že v jednu chvíli zastavuju s předním kolem opřeným o mlíko a vypadám asi jako lesní správa zkoumající lišejníkový porost na stromech. Ve skutečnosti jsem jenom jednoduše přestala dávat pozor, takže se rozhlížím, jestli doprava nebo doleva. Jo, takže když už se naučím dávat si pozor na ostrý lokty, váhu na předku a pouštět brzdy, tak se zapomenu koukat na cestu! Aha…

Erzeta je jinak hezky puštěná z kopce a reprezentuje z mého pohledu „pure enduro“! Některé úseky byly díky čerstvosti hodně zrádné a leckdo končil předním kolem v „ďolíku“, na druhou stranu tato trať vyžadovala precizní práci s kolem, takže chutě těch nejlepších tu mohly být docela dobře uspokojeny.

RZ3

Třetí erzeta startující kousek pod Pancířem patří mezi moje oblíbené. Start je tady hodně šlapavý a na jezdce je na rovné pasáži dlouho vidět, takže Červ klasicky skanduje a zbytek komentuje, kdy kterej rajdr vykvete a vytahuje sedlovku. Můj plán, aby mě ostatní nepomluvili, je jet ve stoje až do zatáčky a sedlo vytahuju, jakmile budu mimo dohled.

Startér mě odpípne a já najednou uslyším takový zařvání, respektive fandění, že mi v hlavě přepne a našlápnu levou nohu do pedálu s takovou vervou, že tu druhou už nacvaklou se stejnou vervou v okamžiku vystartování vycvakávám. Tyjo, takhle mě rozhodí fandění, jo? 😀

Kluci tím pádem řvou (nebo se smějou?) ještě víc, takže do úvodní rovinky dávám opravdu všechno, sedlovku si dokonce ani jednou nevytáhnu a ani si nesednu!!!

Díky tomuto nástupu přijedu do lesní techniky pěkně vyplivlá, ale jde tu spíš o takové lesní flow, než o nějaké lámání krkolomných pasáží a je to hodně na užívačku. Erzeta je plynulá, pro mě hodně zábavná a je zpestřená technickými kořenovitými pasážemi, které se dají poměrně svižně proletět. Čím blíž k cíli, tím rychleji.

V cíli si sdělujeme zážitky, a zatímco jeden Milan si pochvaluje, že takhle dobře se mu erzeta ještě nejela, druhý Milan „hudruje“, že si za jízdy narovnával jednou rukou helmu, načež se mu zamkla řídítka a nechtěně se proletěl! Uhodněte, který Milan je který.

RZ4

Transfer na čtyřku částečně pojmeme jako pěší procházku a jelikož dojde i na vyprávění sprostých vtipů, nemůžeme si přát lepší závodní atmosféru. Na startu čtyřky se Milan (Krocan) zachová jako kámoš a taky si vycvakává obě nohy při vystartování.

Vzhledem k tomu, že nás na posledním závodě dělila jen nějaká ta desetinka, považuju to od něj za spravedlivé počínání, aby byl náš výsledek co nejvíc poměřitelný.

Úvodní rovinatá pasáž se houpavě proplétá mezi stromy a je potřeba do toho místy i trochu šlápnout – čím hůř si nadjíždíte zatáčky, tím víc musíte chybu napravit šlapáním. Já se přiznám, že jsem tu už trochu líná šlapat, takže se snažím spíš nebrzdit a držet flow.

Naprostá zoufalost ovšem přichází na širokých a pozvolných roletách na výjezdu z lesa, kam vjíždím s minimální rychlostí a mám vážné podezření, že mě někdo drží za zadní kolo. Pumpuju – nic, zkusím šlápnout – ještě horší! Naštěstí co jsem zaslechla v cíli, měli jsme podobné pocity z téhle pasáže všichni.

Co se mi letos konečně daří, je „pařízkový padáček“ ve skoro závěrečné části erzety, který je takovou všestrannou zkouškou všeho. Jezdec tu musí umět pustit brzdy, zároveň je třeba kroutit se mezi stromy a pařízky jako špageta, a ještě se občas hodí, když nadzvednete přední kolo, ideálně přeskočíte celý pařez. Do cíle je potřeba zase trochu zašlapat, ale docela mě nakopává hecování v podobě „zlevni Krocana!!!“, takže se na šlapavý finiš ještě dokážu zmáčknout.

RZ5

Před startem pětky zjišťuju, že jedu celou dobu s povoleným předním kolem… To by leccos vysvětlovalo! Pátá erzeta je zkrátka za odměnu! Je z kopce, nemusí se na ní šlapat, zahrnuje něco málo z bikeparku, takže kameny, dřevěnou lávku, kořeny a nechybí ani čerstvá hrabanka.

Největším oříškem tu bylo možná esíčko ve zmíněné hrabance, která v době našich průjezdů už měla asi půl metru. Překvapivě to tam nějak zvládnu vykroužit a byť nemám dost sil na trochu agresivnější nebo alespoň stylovější jízdu, dokážu si poslední sekce erzety naplno užít. Hlavně závěrečnou pasáž, kde se z fanoušků vytvořil slušný kotel a povzbuzovali tak, až z toho lezl mráz po zádech!

Mezi „póooojď!“ a „dáveeeej!“ rozpoznávám Klokyho bezprostřední větu: „Dej do toho všechno!“ a přijde mi to od něj tak upřímný, že mít tou dobou trochu rozházený hormony, tak mi tam snad ukápne i slza dojetím… Dávám do toho tedy všechno, takže koncentraci i řídítka udržím až do cíle.

Díky za další super závod!

Kromě poděkování za hodně pestré a technické erzety tentokrát patří opravdu důrazný dík i lidem okolo trati, kteří nám svým fanděním dodali na chvíli pocit, že jedeme určitě strašně hustě!