Blinduro – Enduro votvírák pro 500 a víc! (reportáž AD)

První závody sezony se, alespoň pro mě, obvykle nesou zejména ve smyslu „čááu, jsme se dlouho neviděli, jak je?“ Aneb řadu tváří člověk vidí skoro po půl roce a než ladit kolo, raději obejít pár známých, potřást si rukou, případně si dát cool pěstičku. S Michalovo rekordem více jak 500 účastníků na Blinduru měl člověk navíc jistotu, že minimálně na „pár“ známých opravdu narazí.

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Petr Bureš
Tento základní plán se skutečně vydařil a já se zde potkala s hromadou známých a „závodních kamarádů“. Na pár z nich jsem narazila již před týdnem na Enduro Trutnov Trails (report BikeAndRide – report Téra Whyte Enduro team), ale zde, při neskutečně hojné účasti, člověk mával, zdravil a pěstičkoval na každém kroku! Malou šmouhu na tom všem udělala zrada v předpovědi počasí, kterou bych shrnula „small talkem“ s lanovkářem Lipna:

„No na sobotu původně hlásili sluníčko a asi 25 stupňů!“ Hlásím při pohledu na zatažené nebe. Lanovkář na mě vykulí oči a povídá: „Jo? A odkud jste?“„No…a není to jedno?“, řeknu trochu drze, protože nevidím souvislost mezi mým bydlištěm a klamavou předpovědí počasí. „Proč, ptám se přihlouple?“ „No, kdybyste totiž byla místní, tak víte, že na Lipno žádná předpověď počasí neplatí a že je tady vždycky počasí naprosto naopak, než co hlásí rosničky!“ Tím mi pán všechno vysvětlil, díky!

Těším se, proto déšť nevadí! (sobota)

Natěšenost na lipenské traily ale mnohonásobně převýšila zjevně nejen moje obavy z deště, takže sobotní tři erzety beztak podlehly takřka všem jezdcům ze startovní listiny! Jakože skoro nikdo nevzdal kvůli počasí… Zatímco první erzeta byla téměř shodná s tou loňskou (až na to, že tentokrát úvodní část nebyla bagrové oraniště, ale pěkně vyhlazený flow trail), zbylé dvě už pro nás byly hrabankové novinky.

Jednička sice člověka na začátku nutila pořád šlapat, pak se ale zalomila a kromě pár zpomalovacích cikcaků pod lanovkou nás ve svižném „floučku“ dovezla až do cíle.

Oproti tomu na druhé čistě hrabankové erzetě hledám osobně „flow“ jen stěží, což úplně asi není chyba stavitelů, ale spíš mého lovení pedálu někde v roští, kterým projedu a pak taky bržděním v každé zatáčce, protože neumím čumět dál než pod přední kolo.

Korunu tomu nasazuju kousek od cíle, kde mě snad poprvé v životě rozhodí fandění a v okamžiku, kdy slyším někoho z plna hrdla slyšet „Andrejkooooo, pojééééééééď!!“ mě nenapadne nic lepšího než předním kolem trefit pařez! K zemi sice nejdu, ale je to škoda, protože pro cílové diváky by to bylo určitě atraktivnější, než to moje vycvakávání, následné otáčení kola kolem pařezu a pak až neohrabané nasednutí. Příště! 😉

Trojka už mi přijde jezdivější a docela rozmanitá – zahrnovala jednak jízdu lesním trailem, borůvčím, a pak také jízdu mimo trail a následný běh do kopce ven z borůvčí J Kdo na trojce nezabloudil, jako by nebyl, ale od toho to je na oči, tak máme koukat, že jo. Zbytek mi ale seděl a potěšila mě i technika v kořenech kousek před cílem, takže trojka byla za mě nejpovedenější.

reklama

Sobotní nočka, mrkající očka!

V sobotu po sedmé se odehrála i noční erzetza, na kterou jsme nejdřív všichni hudrovali, že už jsme vykoupaný, suchý, kola máme umytý a tak podobně! Nakonec jsme ale odcházeli s pocitem, že ten den jsme si na noční erzetě zajezdili asi nejvíc a nejlíp a navíc jsme se kulturně obohatili v roli diváka a fanouška. Těžko říct, co nás bavilo víc!

Když kámoš Jirka navíc fandil jedné sympatické bikerce, stihla po něm za jízdy hodit okouzlující pohled a snad i mrkla… Tímto hledáme zmíněnou slečnu, jestli by prý sem nemohla napsat svoje číslo! J

Nedělní slunce!

Neděle mi s erzetami sedí víc – jsou víc z kopce a míň se šlape. Hned první se mi líbí technikou v kořenech a kamenech, čímž jí šlapavé úseky mile ráda prominu. Druhá, respektive šestá závodní erzeta je taky „in“, protože zahrnuje v posledních letech módní hrabanku a lahodí tak zejména těm, kteří kritizují bikeparkové erzety. Letos se totiž Blinduro dotklo bikeparku jen čtvrtou sobotní erzetou, která byla ale pro většinu jezdců za tmy, takže možná někteří ani nepoznali, že nějakým bikeparkem jedou. Zejména ti bez světla. Za mě erzeta dostává body za „rychlej průlet“ lesem a hravý lesní boule.

Poslední erzeta byla jako pověstná třešinka na dortu už jen z toho důvodu, že nás Terka Votavová hned na startu navnadila slovy: „Je tam dropík, asi takhle velkej“ a ukáže si k pasu. Rychle tam teda naženeme kámoše Toma, ať nám tam kouká udělat fotku, když už nám žádnou neudělal v sobotu.

Všichni máme nakonec dokonce video, navíc v populárním slowmotionu, tak si připadáme hustě. Tedy až na Petra, který čekal skok fakt k pasu a myslel, že stihne udělat tríček ve vzduchu. No a nestihl, takže ryl při dopadu nohou v zemi!

Jinak byla poslední erzeta pěkně rychlá, technická, přes kořeny i kameny a trail si mou přízeň získal i závěrečnými hupíky a zlomy, za které nebylo vidět, takže se člověk na trati ke konci i docela „vzrušil“.

Díky za super závod!

Asi není úplně jednoduché zvládnout organizačně víc jak 500 lidí, navíc při enduru, ale tady se to povedlo parádně. Neměli jsme fronty do erzet, ani na mytí kol, ani na servis, který jsem hned asi třikrát využila! Radost mi udělaly i wafle od Nutrendu (nebo co bylo to dobrý v cíli?) a taky štěně u Redbullu, se kterým mi majitelka dovolila se pomazlit.

Podle vytížení štěňátka bych jako jediné zlepšení do příště navrhovala zařídit alespoň pět těchhle mazlíků, aby se dostalo na všechny 😉

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Petr Bureš / Tom Rucký