Enduro Treuchtlingen – závěrečný závod Central European Enduro 2017

I když jsem toho po Špičáckém enduru na kole už jen pramálo najezdila, vidina nových trailů a parádního počasí mě nalákala na poslední závod Central European Enduro do německého Treuchtlingenu.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Kamil Tatarkovič a Lars Pamler

Navzdory nadprůměrně teplému víkendu se ale prach na tratích těžko hledal a překvapivě se valná většina erzet klikatila po zablácených trailech a pořádně uklouzaných kořenech, takže sedm erzet zadarmo rozhodně nebylo!

RZ1 – To by šlo i bez brzd!

Ve slunečnou neděli se kolem desáté vydávám ve skupince německých a rakouských bikerek na první erzetu. Transfer na ni není nijak dlouhý, nicméně už s prvním kopcem mám co dělat a s vyšvihanými soupeřkami nedokážu držet krok.  Představa, že jako jediná nebudu stíhat limit na erzety, mě sice děsila, ale koneckonců si sem jdu hlavně zajezdit z kopce, ne?!

To jsem si sice myslela, ale po startu jedničky začínám skoro házet flintu do žita i v erzetě. Šlapání, šlapání, šlapání, pak pár uklouzaných zatáček, šlapání po dlouhééé rovině, pak pár zavřenějších zatáček, do kterých jsem se otáčela smykem (zadní plášť Rock Razor mi to díky téměř hladkému vzorku nijak neztěžoval…) a pak ještě zašlapat do cíle. Jednička mě tedy nijak extra neokouzlila a nebýt prudšího závěru, tak to asi šlo i s odmontovanými brzdami!

RZ2 – Předjíždím ji do kopce a ještě mi fandí?!

Na transferu na dvojku si v hlavě rozmýšlím, co udělám s tím výjezdem asi v polovině erzety. Najíždí se do něj z uklouzané zatáčky, takže není problém se tam ukázkově rozstřelit. V sobotu jsem to nevyjela, tak to zkusím dnes, po jedničce asi nemám co ztratit. Po startu druhé RZ se co? Šlape! A jak panečku – po kořenech, do zatáček, kolem pařízků… Naštěstí se trail po chvíli spustil i z kopce.

Jenže pro změnu z pořádného kopce, takže následuje hodně zábavná technika v zavřených uklouzaných zatáčkách a sem tam se o slovo hlásí i oslizlé kořeny. Opět si pomáhám smykem zadního kola, což mě začíná bavit. Za sucha bych se v té zatáčce asi ani nevytočila, díky za to bahno, které mě vždy otočilo správným směrem 😀

Dostávám se ke zmíněné zatáčce a kopci a udiví mě, že dojíždím soupeřku před sebou. Ta seskakuje z kola a kopec tlačí. Protože na ni nekřičím, překáží mi v optimální stopě a já se dostávám na nejvíce zvenku vedoucí lajnu. Jenže světe div se, tam to zázrakem skoro neklouže, takže z kola neslézám a opatrně šlapu nahoru v naprostém údivu.

Říkám si, že když tlačí i tahle soupeřka, tak bych měla taky, ale není to třeba!!! Nakopne mě až samotná soupeřka, která si snad všimla mého údivu (i když těžko říct, výjimečně mám integrálu!) a začne mi fandit. V tu chvíli jsem se probrala, přestala šlapat a začala dupat. Jako chápete? Že mi bude fandit soupeřka a ještě mi tím fakt pomůže?? Neuvěřitelný!

Konec erzety se pěkně klikatil v lese po kořínkách v odkloněných zatáčkách, kde už jsem sázela na jistotu a bez výrazných komplikací jsem erzetu do cíle dojela. Předjetí soupeřky mě ale povzbudilo do dalšího závodění, takže jsem si slíbila, že se teda ještě na zbylých pět zkoušek kousnu!

RZ3 – Rozvlnit boky jak na tanečním parketu

Třetí erzeta je naštěstí jedna z těch techničtějších, takže výjimečně bez šlapání. Hned po startu následuje krkolomný úsek, kdy z kořenovité zavřené zatáčky najíždíte na polorozpadlou zídku, ze které se dá i seskočit. Jenže vyšejpovaný dopad byste horko těžko hledali. Místo toho v rychlosti najíždíte do techniky v kamení, kde to ještě v listí pěkně podkluzovalo.

Oříškem byla i následně ostrá pravotočivá zatáčka do skulinky mezi dvěma šutry, takže strach o šaltr tu byl zcela na místě. Další parádou byly odkloněné kluzké kořeny v krátkých traverzech, někdy to bylo hop nebo trop, ale mě to zrovna překvapivě docela vycházelo. Klasicky jsem zde zase předvedla i nějaké to sklouznutí se po boku a lovení pedálů na kořenech, ale vždy jsem se z toho rychle dostala a na požitku z jízdy mi to nijak neubralo.

Asi nejvíc jsem si užila prudké zavřené zatáčky na uklouzaném povrchu, kdy jen co se zadní kolo otočilo správným směrem, už se točilo zas na druhou stranu. Tady člověk házel bokama jak na tanečním parketu. Zkrátka zas něco jiného, letos možná v tomhle směru poměrně ojedinělá trať.

RZ4 – Nebezpečná motivace

Před čtvrtou erzetou se potkávám s Petrem Letákem a společně se dohodneme, že teď už ale opravdu začneme závodit! Mám od něj dokonce zakázáno dávat do šlapavého startu čtyřky teleskop nahoru. Kruťák! Slib poctivě dodržuju, takže jakmile vjíždím do terénu, mám nohy jak z olova a musím si přibrzdit, abych stihla popadnout dech a do techniky mi nevypadla řídítka z rukou.

Čtyřka je jinak hezky hravá, zvlněná, umatlané korýtko vede kolo a opět nechybí technika v zatáčkách. Na svůj slib o závodění zapomínám zhruba v půlce erzety, kde je znovu potřeba šlápnout i do kopce, a to už si teleskop na férovku vytáhnu a točím si to nohama spíš z principu než z potřeby být nejrychlejší.

Zbytek erzety proběhne už bez nutnosti šlapat, nicméně hravé pasáže jedu už trochu zkoprnělá. To mám za ten přemotivovaný start. Tak nic, zbytek závodu si zase pojedu to svým 😉

RZ5 – Bahenní rodeo

To si sice člověk v duchu řekne, ale už na startu pětky, který je jak jinak než šlapavý, ladím převod tak, abych do toho mohla po startu zase pořádně zadupat. Tohle dupání už ale bere síly snad ze všech erzet nejvíc a laktát v nohách se začíná aktivně hlásit o slovo.

Pětka je ale jinak docela rychlá, dostávám se k pasáži, kterou jsem v sobotu trochu odbyla. Šlo o odkloněný sráz, kde byla nejrychlejší stopa napřímo vlevo přes velké kořeny. S pocitem, že jistější bude spodní méně kořenovitá lajna, zatáčím tedy raději doleva. Z jistoty se ale stal random a na oko pohodlnější varianta přinutí moje kolo, aby se chovalo jak divoký býk, kterému se zuby nehty snažím udržet v sedle.

Vycvaknu levou nohu a snažím se odrazit se správným směrem. Protože už jsem ale nabrala slušnou rychlost, noha se mi od země odrazí stylem, že ji mám snad chvíli i u hlavy a vzápětí ji mám ještě za kolem. Přibržďuju, aby mě noha stihla doběhnout, protože já se statečně dokázala udržet v sedle. Kolem stojící Němci křičí něco jako „Schön!“, ale mně to moc pěkný nepřijde. V závěrečné části se střídá technika se šlapáním, takže na kondici šlo asi o nejnáročnější erzetu vůbec.

RZ6 – Bez brzdy, zato smykem!

Transfer na šestku už se mi strašně vleče, asi by mi nevadilo, kdyby bylo erzet jen pět. Ráda bych šestku uvedla jinak, ale po startu se zááás hrozně šlapalo a ještě bylo potřeba vyhýbat se stromům. Zajímavá pasáž přišla zhruba v polovině, kde se skalka dala skočit, přejet, nebo objet. Nejlepší možnost bylo objetí co nejvíc vpravo, abyste se dobře napasovali do následovné ostré levotočivé zatáčky.

Já se ale po skalce na mokrém povrchu dostávám na nežádanou levou stranu, takže si zatáčku nemám šanci ani trochu nadjet. Přistupuji tedy k mé strategii dne, čili při dobrzďování u zatáčky pouštím pravou brzdu, na mokrých kořenech mi excelentně ustřeluje téměř hladký Rock Razor a já bez sebemenšího „štrejchnutí“ od okolních kamenů projíždím zatáčku.

Být tam sama, tak se mi to nepovede, ale že tam stálo tolik diváků, měla jsem tendenci se snažit. Někdy by na mě mohlo koukat třeba víc lidí, když budu pracovat na počítači, třeba bych tenhle report napsala i dřív, než po týdnu… Konec šestky se mi líbil hodně. Uklouzaný klikatící se kořenovitý trail dávám bez chyby a adrenalin mi zalézá až pod nehty. Erzeta v tomhle duchu mohla být klidně delší.

RZ7 – Pro jednou začněme z kopce!

Na sedmičku sice už nestydatě tlačím kolo, limit na start ale stíhám v pohodě. Sedmička se snad jako jediná hned po startu svažuje, takže výjimečně není potřeba po průjezdu startovní časomírou šlapat jak o život. Poslední erzeta má z DH asi nejvíc, respektive poprvé se jede vyhlazeným flouwtrailem v klopených zatáčkách a jede se i znatelně rychleji než v erzetách předchozích.

Nejlepším zážitkem je rozhodně kotel fanoušků v technické pasáži kousek před cílem. Projíždělo se tam po prudké skalce a vzápětí se točilo ostře doprava. Kdo včas neutočil, potkal se se stromem, nebo sjel ze stráně. Z fandícího davu se ke mně dostalo i české „rubej, rubej, rubej!“ a tak rubám! Trefuju stopu a baví mě to.

Pohodové pozávodní pivko a káva!

V cíli jsem sice ráda, že už nemusím šlapat na žádný transfer, na druhou stranu nějakou tu zavřenou zatáčku smykem bych si ještě klidně dala. Co mě ale dostává je neuvěřitelný počet závodníků v cílovém prostoru na lavičkách. Tak se mi to líbí, žádné urychlené nakládání kol do aut a uhánění domů, pěkně se vychutnávalo pozávodní pivo a káva na sluníčku.

V závodě jako takovém se mi hodně líbila průjezdová časomíra na startu i v cíli – to je prostě paráda! Na startu se vždy stihnu včas nacvaknout, nemám stres o to, jestli mi to pípač pípnul nebo nepípnul a v cíli zas nemusím mít strach, že pípače srazím, nebo že mu budu muset pomáhat pípnout mi čip.

Tohle je prostě hrozně pohodlné, na druhou stranu daní za to je startovné o celkové výši skoro 70 eur a možná, že tím trpí i občerstvovačka, která nabídla jen vodu. Zas se to možná celé odrazí ve slušných prize money pro první tři, z čehož zas nic nemá ale zbytek startovního pole. Počet závodníků ve startovním poli něco přes 400 jezdců ale svědčí o tom, že výše startovného příliš lidí od účasti neodradila.

Kompletní výsledky: www.racement.com

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Kamil Tatarkovič a Lars Pamler