Blinduro podzim 2017 – jízda se zavřenýma očima?!

Popisovat, co je Blinduro a za jakých se jelo podmínek, už asi není potřeba. V minulém týdnu se sociální sítě hemžily těmi nejhnědšími fotkami a definice závodu slovy „očistec“ nebo „peklo“ už tu zkrátka padla mnohokrát. Tímto reportem nechť tedy uzavřu valašskou vlnu zablácených pozávodních reakcí 😉

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Patrik Procházka, Gravitymag.com, Andrea D. | Video: Rob Trnka

V první řadě bych se chtěla přiznat, že jsem si manuál blinduristy přečetla až v pátek večer den před závodem. V neděli 42 km! Cože?? Já myslela, že dáme tak na pohůdku v sobotu 20 a v neděli 15 km na rozloučenou, ať je prostor i na nějaké ty společenské aktivity, které jsou povinné pro otvírák čehokoli. No nevadí, třeba mi ty najeté kilometry v neděli vydrží v nohách do jara.

RZ1 – zase spolu díky Blinduru!

V sobotu se na trať vydávám s mojí oblíbenou partičkou z Prahy, která mě pře lety k enduru vlastně přivedla. Nebýt Blindura, tak se spolu asi takhle na podzim už jen tak nesvezeme, takže podstata blindura byla u mě tímto splněna. Po nějaké hodině a něco šlapání a tlačení do kopce se dostáváme na start jedničky, který jako jediný prozrazuje značnou část erzety.

Startuju tedy s tím, že to pořádně rozšlapu po louce dolů, abych se vyhoupla do následného protisvahu na malý kopeček. Pak už to asi povalí z kopce, ne? Jenže chyba lávky. Za hranou přichází překvapení, a zjištění, že brzdy ještě chvíli potřebovat nebudu! Aneb, „pořád se dupe!“ To jsem se po tom startu trochu unáhlila…

Když si pak člověk konečně říkal, že teď už se dupat snad nebude, tak se trať zalomila ještě do prudšího kopce, takže nezbývalo, než hodit sedlo nahoru a vyjet to aspoň trochu obstojně. Kombinace vůně podzimu, laktátu v nohách a bušení ve spáncích mi přivodí silné deja vu z cyklokrosu, který jsem „za mlada“ jezdila. Samozřejmě v tu chvíli proklínám Michala, co to dá, zároveň se ale uklidňuju, že určitě přijde i nějaká kompenzace.

Ta ale u mě na jedničce úplně nepřišla! Za chvíli se totiž přejelo se na singlík v bikeparku Kyčerka, který se klikatil v poměrně zavřených zatáčkách a sem tam se to po zákrutě muselo zase rozšlapat. Protože jsem všechny moje síly dne nechala na startu této erzety, rezignovaně se houpu po trailu v rychlosti 5 km/h. Až v závěru se trať trochu umoudří a pustí se z kopce. No dobře, chápu. Má to být pro všechny a byla to první erzeta, na Lipně byla taky první „ixcéčková“ a pak už to bylo dobrý.

RZ2 – už jen vylézt na tu střechu!

Transfer na dvojku dá také pořádně zabrat. Nejen, že se kopec nedá vyjet, ale on se nedá snad ani vyjít. Je to prudký jak střecha a já sice jdu, ale v tretrách žádná hitparáda, takže jak mi to podkluzuje a spíš se pořád plácám na jednom místě. Jako zpestření hodně zajímavý, rozhodně mi tenhle transfer zase rozšířil paletu valašských dobrodružství!

Druhá erzeta, jak jsem předpokládala, mi vykompenzovala celou jedničku! Míšo, Romane, Luboši – díky! Tohle se vám povedlo! Po startu dvě velký zatáčky a pak se to v kyčerským bikeparku pustilo pěkně z kopce a nechyběla ani nějaká ta lavice. Nejlepší pasáž ale přišla zhruba v polovině trati. Plná očekávání zalamuju ostrou pravotočivou zatáčku, sice trochu pozdě, ale díky ztrátě rychlosti mám čas na rozkoukání.

Odkloněné kořeny, možná trochu uklouzaný a prudší sklon. Bleskurychle si volím tu nejlepší horní stopu a pouštím brzdy, aby se mi kolo nesmeklo. Pasáž projíždím bez chyby a to si užívám. Ještě přísnější část přijde záhy, kde jsou anakondy ještě víc odkloněný a nechybí ani publikum. Nevím sice, jak moje jízda vypadá z pozice diváka, ale nikdo nezafandí, ani nehlesne. To jedu tak blbě?

No i kdyby, nějaký povzbuzení příště neuškodí! Prosím!!! Také tuhle pasáž trefuju pěkně bez jediného sundání nohy z pedálů – ano něco tu smrdí, to bude samochvála. Ale je to možná moje nejpovedenější pasáž z celého víkendového blindura, tak to tu musím náležitě prodat! Takže díky, dvojka za mě TOP.

RZ3 – nejsou dva metry jako dva metry

Trojka se jede v areálu Karolinka a pán na startu nás varuje, že je na trati nějaký skok z dvoumetrové klády. Panejo, to se toho nebojej, pustit veřejnost na dvoumetrovej skok, sama se začínám trochu bát. Vystartuju po louce, jak se patří a hned ve druhé zatáčce na mokré louce mám co dělat, abych vybalancovala dva rychle po sobě jdoucí smyky. Dobře, na tohle je už možná můj oblíbený zadní plášť Rock Razor bez výrazného vzorku asi malý pán, uznávám.

Naštěstí k zemi nejdu a pokračuju v krasojízdě dál. Následující lesní pasáž je víc než zábavná – jde o čerstvou hrabanku, žádné bomby rovně dolů, ale takové to hraní si s kolem. Blížím se k něčemu, co vypadá jako kláda, nicméně po dvoumetrovém dropu ani stopa. Až ve chvíli, kdy kládu přejíždím, mi dochází, že nešlo o skok z klády vysoké 2 m, ale o mini seskok z klády široké 2 metry…

Abychom nevyšli ze cviku, tak v prostředku je zas trocha nějakého šlapání, závěr trati je ale opět v duchu lesního trailíku i s několika prudšími pasážemi.

Pohoda sobotního odpoledne

To bylo pro ten den z cyklistického hlediska všechno a nezbývalo než se vrhnout na utužování společenských endůro vztahů, což zahrnovalo samozřejmě klábosení u piva, okukování Milanovo nového Santa Cruze nebo půjčování si Tomovo e-biku a blbnutí s ním v noci na parkovišti. Jediné, z čeho jsem si při této večerní sobotní veselce dělala vrásky, bylo vstávání druhý den v 6:30, protože jsme startovali už v 8 hodin.

reklama

Takže dnes těch 42 km?!

Hned na první erezetu dne (celkově RZ4) jedeme asi sto let a jsme rádi, že jsme startovali takhle brzy ráno. S mým tempem by nebylo od věci startovat ani v 6 hodin, abych se stihla vrátit za světla do cíle. Předpověď se naplnila a začíná pršet a než dojedeme/dojdeme na start jedničky, je schopnost mojí bundy odpuzovat vodu ta tam.

Když se ptáme na startu jedničky, co nás čeká, naivně věřím Lubošovi Sušilovi, že se bude šlapat jen kousek na startu a pak že se to údajně zlomí a posype se dolů. To se mi docela zamlouvá, takže na startu párkrát dupnu do pedálů a za chvíli už si hraju s kolem v lesní hrabance. Najednou se ale terén láme zase do kopce a já si teprve začínám uvědomovat, jak nás Luboš na startu vodil za nos.

Ze zbytku čtyřky si proto pamatuju dupání po traverzech, totálně zablácené brýle (ok, pořídím si teda dopředu blatníček) a oheň v cíli. Zatímco na erzetě jsem si přišla jak trosečník, v cíli jako bych se vrátila do civilizace, byť oheň představuje primitivní způsob topení. Veselá nálada kolem a vysmáté obličeje nás nakopnou znovu do závodu.

RZ5 – od ohně k ohni

Transfer na pátou erzetu zpestřuje Jirka Kafka, který po několikasekundovém balancování na odkloněném traverzu hází šipku i s kolem ze stráně dolů. Jen co se kluci dosmějou, pomáhají mu z té „rokle“ vytáhnout kolo a pak i jeho samotného. Start pětky obnáší čekačku ve frontě a abychom neumrzli, máme zase připravený oheň u startéra.

Začátek pětky se spouští technickými zatáčkami nekompromisně z kopce dolů po pěkně umatlaném bahýnku. Startér po pípnutí každého závodníka vyhecuje radou „Pusť to!“. Díky, ale já když to pustím, tak většinou daleko nedojedu, takže na jeho radu úplně tak nedávám. V blátivé prudké sekci začínám opět pochybovat o mém obutí v podobě pláště Rock Razor. Pochybnosti ale zaplaším tím, že je to všechno jenom v hlavě a za to, že tady driftuju, plášť nemůže.

Už ani nevím, jak dlouho se jelo z kopce. V mých vzpomínkách opět převládá šlapání po traverzu. A další nekonečný šlapání. Nebýt Roba Trnky, který jel za mnou na e-biku, svěsím nohy a nazdar. Rob má ale neskutečnou výdrž a vždycky, když zmerčí, že už povoluju, začne povzbuzovat tak intenzivně, že bych neměla to srdce se nesnažit. V cíli se z toho sice málem poblinkám, ale za hec jsem víc než ráda! Díky Robe!

RZ6 – Holka modrooká…

Následující transfer je prověrkou všeho. Fyzičky, psychiky, morálu… Z dlouhé chvíle zpíváme Holku modrookou a občas se k nám někdo přidá. Pak učím Jirku slovní hru „Pitomec“ a protože mě hned začne porážet, i když hru hraje poprvé, vracím se raději zase ke zpěvu.

Občerstvovačka se v té mlze a beskydské zemi nikoho stává fata morgánou a než k ní dojedeme, stihnu si ještě v hlavě připravit pondělní prezentaci. Občerstvovačka je úžasná! Po frgálech se můžu utlouct i normálně, natož za těchto podmínek. Jsem v hlavě tak vymletá, že tam někoho prosím o ubrousek, abych si na to jezení mohla utřít ruce od bláta. Haha.

Asi tak po milionech dalších kilometrů se dostáváme na start šesté erzety, který je shodný se startem jedničky ze soboty. Oproti včerejšku startuju ale s rozumem. Na oko zašlapu, ale to jen spíš v rámci zahřátí organismu než v nějaké touze slušného času. Brýle už si nedávám, takže se alespoň snažím mhouřit oči, abych snížila pravděpodobnost, že se mi zalepí i víčka.

Abych tuto pravděpodobnost snížila ještě o něco víc, mrknu, jakým způsobem se bude trať dále ubírat a pak radši zavřu obě oči. Po chvíli je zase otevřu, zkontroluju, že se jede pořád po louce, kde není moc co zkazit, a opět zavírám obě oči. Sice musím vypadat jak retard, ale tahle soutěž se jmenuje Blinduro, ne?

Louka se kousek před lesem zalomí lehce do kopce, takže si chci dát sedlovku nahoru a přehodit si. Jenže ani jedno nejde. Tentokrát ovšem není chyba v materiálu, ale ve mně. Prsty mi promrzly natolik, že impulz z mozku stlačit páčku na řídítkách úplně ignorují. To přece ale nejde, ne? Pokus číslo dva. Zkusím se pořádně soustředit na prsty levé ruky dát nahoru aspoň teleskop. Zase se nic neděje!

Nezbývá mi tedy než vyšlapat kopeček na těžší převod ve stoje, ale nějak to tam vytáhnu. Pak se poměrně rychle vystřídá prudký sjezdík v lese v sypajícím se kamení a výjezd do kopce v lese, kde se už celou dlaní a celou silou v ruce opřu do páčky na sedlovku a bohudíky se mi ji podaří vysunout. Po chvíli šlapání se erzeta milosrdně začne spouštět z kopce dolů a následuje motokrosová vložka.

Totálně umatlaný trail od něčeho, co připomínalo cement, a sranda začala. Někdy se prostě nešlo ubránit jízdě bokem a v tuto chvíli pochybuju, že by mi pomohl sebelepší plášť. Konečně ten den ale něco, co mi do žil vyplavilo adrenalin a já si přišla jak na pořádném survival enduru. Jen co si užiju klouzačku, jede se zas do kopce.

Naštěstí nějaké síly překvapivě zbývají, takže se s plnou hubou bláta prošlapávám přes sjezdovku k poslední části v lese. A tam se mi to panečku líbí! Z kopce pěkně puštěná technika v kořenech, kde to sice klouže, ale všechno je jetelné, zábavné a rychlé. Nevycvakávám, nedělám chyby, užívám si! V cíli lehce sprchnem kola a mažeme na poslední erzetu, protože s ubývajícím adrenalinem v krvi se o slovo zase hlásí zima až pod kůží!

RZ7 – nevíš, jak jsme se dostali dolů?

Poslední erzeta toho dne je stejná jako předchozí den třetí erzeta, tedy freeridová lajna v areálu Karolinka, takže její podobu už z textu výše znáte. Jenže v neděli se erzeta změnila k nepoznání. Traverzy byly totálně stržené, proto se jelo po odkloněné rozbahněné stráni, kde se kolo nemělo o co opřít! Proto koloběžkuju, co to dá. Styl sice nic moc, ale vyhýbám se pádu, což je možná úspěch nejen dne, ale celé mojí letošní sezony.

Když vjedu na sjezdovku s kolama obalenýma bahnem a chci ještě trochu zašlapat, splaší se můj stroj skoro jak na rodeu. Kličkuje zprava doleva, chvíli pravým bokem, chvíli levým, občas předbíhá zadní kolo přední. Hustý! Co do zážitků, jde o nejintenzivnější erzetu dne a naše historky z téhle lajny jsou si vesměs podobné – nikdo nechápe, jak se dostal dolů!

Orgie pro milovníky XC a bláta

Suma sumárum, v závodě si asi našel každý, co ho baví. Nejvíc si tentokrát vrněli blahem nejspíš původem XCčkáři a maratonisti. Ale díky zabahněným prudkým technickým pasážím jsme ani my enduristi nepřišli zkrátka. Organizace bez chyby, parádní zázemí, skvělé občerstvovačky s frgálem i slivovicí, vysokotlaké myčky, záchody… Zkrátka po této stránce nelze Blinduru nic vytknout!

Já bych snad jen volila otočení soboty a neděle, respektive tu větší nálož kilometrů bych uvítala spíš v sobotu a v neděli už jen na pohodu nějakých pár erzet na rozloučenou. Abychom si ten zavírák nebo otvírák mohli prostě hlavně užít, což je snad cílem této akce?

Všechna čest, že nás v tom organizátoři nenechali samotné a vstříc zabahněné trati se vydali jak stavitelé erzet včetně Michala, tak i fotografové, kteří v té kose statečně vytahovali z batohů své aparáty a nám tenhle intenzivní zážitek zvěčnili! Klobouk dolů a díky!

Kompletní výsledy Blinduro podzim 2017: www.sportsoft.cz

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Patrik Procházka, Gravitymag.com, Andrea D. | Video: Rob Trnka