Enduro X Race #MCRENDURO2017 – reportáž

Jsou akce, které se mohou konat každý rok a akce, které se odehrají jen jednou v historii! Je-li nějaký závod historicky prvním svého druhu, tak už se na tom nikdy nic nezmění! Proto, když se minulý víkend v Sušici roztočila kola absolutně prvního mistrovství ČR v enduru, bylo jasné, že tam nemůžeme chybět!

Důvodů vyrazit do Sušice na Enduro X Race jsme měli i tak hned několik. Jednak je to u nás v redakci jednoznačně nejoblíbenější enduro závod v ČR, který navíc letos získal tento unikátní titul být prvním mistrovstvím naší země! Také máme rádi Sušici samotnou, její okolí a máme zde i pár přátel, které stojí za to potkat, když už se sem jede.

Moje první poprvé!

Svým způsobem máme velké štěstí, že je MTB tak mladý sport. Tedy jak se to vezme… V dobách, kdy jsem byl považován za bikového novice a kdy jsem měl možnost nastartovat svou novinářskou kariéru ve Velu, tak jsem při různých příležitostech narazil na téma ve stylu: „Jo, když se jelo vůbec první mistrovství v disciplíně XY, to bylo něco. Byl to super pocit být u toho, když se tohle rodilo a formovalo…” Tehdy jsem si myslel, že mám smůlu, že jsem moc mladý a podobné „historicky první“ mě prostě mine.

Dnes už nejsem rozhodně žádný novic, spíš si občas připadám skoro jako pamětník našeho sportu, což je mi i občas připomínáno, přesto se to podařilo a já zažil své „historicky první mistrovství“! Navíc jsem se ho i osobně účastnil, dojel až do cíle a to už mi nikdo nikdy nevezme. Proto bych účast v Sušici tento rok rozhodně za nic nevyměnil!

Tady nechceš jet na oči!

Osobně nejsem velkým příznivcem nějakého zásadního najíždění erzet do zblbnutí den před závodem, ale v Sušici to znám a vím, že je rozhodně lepší projet si trať, vědět, do čeho člověk jde, jak je co dlouhé, jaké jsou kde záludnosti a co je zde případně nového. Navrch, místní traily jsou natolik parádní, že by bylo škoda proletět je pouze v den závodu, kdy se člověk vlastně jenom drží řídítek a les se okolo něj míhá a splývá v jednu velkou šmouhu.

V závodě je člověk kolikrát rád, že je rád a ani si nestihne jízdu a jednotlivé sekce náležitě vychutnat. Prostě v Sušici mě baví už den tréninku, kdy si člověk může jednotlivá místa a jednotlivé traily užít, prohlédnout a občas se i zastavit a rozhlédnout se. Třeba jako na vrcholu Kalovy, kde se kousek od trati nachází „Krásná vyhlídka“, o níž člověk při závodě nemá ani ponětí.

Trénink a najíždění tratí bylo přitom letos o to důležitější, jelikož se mnoho erzet změnilo, upravilo a vylepšilo. Vše si ještě blíže popíšeme. Je sice trochu škoda, že se řada z nápadů, které mi Aleš (hlavní organizátor) prezentoval při našem setkání v Sušici loni na podzim, doposud nestihla zrealizovat, ale i tak je znát, že se na tratích celý rok poctivě pracovalo. Základní schéma a rozložení tratí, alias erzet, tedy bylo stejné jako minulé roky, řada z nich ale doznala tu menšího, tu většího vylepšení.

Tréninkový den

Jak jsem se zmiňoval výše, důkladnému načítání tratí den dopředu jsem se vlastně doposud nikdy příliš nevěnoval. Když už jsem byl někde den předem a najížděl si trať, probíhalo to spíše tím stylem, že jsem si vše, co jsem chtěl projel, jen výjimečně se někde zastavil a pokračoval dál. V Sušci jsem ale zažil, a hlavně sledoval, jak k této fázi závodění přistupují jiní, výrazně zodpovědnější závodníci!

Já jezdím enduro jen pro zábavu a pro možnost sepsání reportáže, ambice na pozice rozhodně nemám…

Zkrátka náš trénink na MČR v enduru 2017 začal cestou autem do Albrechtic, kde jsme zaparkovali, vyndali kola a následně vystoupali na vrchol Sedlo (902 m), z něhož vede RZ2 a RZ3. Nejprve jsme se vydali rozjet se na dvojku, poté jsme si odspodu prošli a následně sjeli trojku. Obě tyto erzety doznaly docela dost změn, dvojka na samotném konci, trojka zhruba v půlce, v nejprudším svahu a v následující pasáži.

A právě v těchto místech jsme při jedné a následně druhé cestě nahoru a dolů potkali početnější skupinky jezdců, kteří postupovali úsek po úseku, studovali, zkoušeli a najížděli různé varianty a zvažovali, co bude snazší, bezpečnější a hlavně rychlejší. Krom jiného jsme se zde potkali i s Milanem Myšíkem a jeho partou z KUR Sportu a sledovali, jak „Myšák“ na řadě míst vymýšlí zdánlivě nemožné stopy, které se ale v podobě, jak je on projížděl, zdály trochu šílené, ostré, drsné, ale ve výsledku rychlé! Klobouk dolů!

Konečně všechny!

Osobně jsem se účastnil dvou a nyní třetího Enduro X Race v Sušici. Při mých předchozích návštěvách jsem přitom obvykle stačil projet maximálně polovinu erzet. Předminule jsme třeba s opatrností k večeru a za šera sjížděli pětku na Svatoboru a šestku jsme šli skoro potmě s koly od půlky nahoru pěšky. Loni jsem v tréninku vynechal čtyřku, později jsem neodolal a pětku s půlkou šestky jsem šel pěšky v noci se světýlkem!

Byla to sranda, naštěstí mě to druhý den v závodě nevytrestalo, ale nebylo to takové, jako když jsem si tentokrát projel vše dopředu. Sice jsem byl letos z kraje roku svým způsobem zklamaný, že se Enduro X Race kvůli Mistrovskému statusu posouvá z jara na léto, ale zase jsme si mohli užít výrazně delší den a díky tomu i stihnout všechny erzety, přestože jsme z Prahy startovali až v sobotu ráno.

Jak už jsem psal, do Albrechtic k Sedlu jsme se přiblížili autem, tam si dali RZ2 a RZ3, pak se přesunuli níž a projeli si RZ1, poté se vrátili do Sušice, využili možnost vývozu na Svatobor a dali si RZ5, vyšli půl kopce a následně sjeli zase do Sušice celou šestku. Po tom všem nám ještě zbyla trocha energie, tak jsme si po silnici vyšlápli směrem na Záluží a projeli si jako vrchol dne celou RZ4. Nakonec jsme si pak v parku u vody dali zasloužené pivo a kuřecí steak! Paráda 😀

Závěr dne to byl skutečně vydařený, pak už zbývalo jen se přesunout k autu, nechat vyprchat pivko, dojet  na náš přírodní kempingový spot, doladit kola, připravit věci, pokecat a jít spát!

Den D! Mistrovství startuje!

Vzhledem k tomu, že jsme měli startovní čísla 85 a 86, byl čas našeho startu nějakých 10:42, takže po ránu nebylo kam spěchat, což bylo velice příjemné. Užili jsme si snídani, přesunuli se na náměstí, došli si vyzvednout čipy, které se díky systému odečtu z koberců položených na zemi montují dolů na vidlici, začali chystat kola i sami sebe. Byli jsme se podívat na pár jezdců z první vlny a pak jsme se pomalu s plnou výbavou přiblížili sami do prostoru startu.

Vcelku tradičně se startovalo po dvojicích, jezdci a jezdkyně po vyvolání svého jména vyběhli na podium, popovídali si s moderátorem a už se jelo. Já s kolegou Zedem jsme jeli jako jedna dvojička, což bylo fajn, že jsme na sebe nemuseli nikde čekat. A super bylo i to, že jsme jeli dva! Loni jsem byl v Sušici sám, tak to nebylo úplně ono. Tím, že jsou zde pevně časově zakotvené starty pro každého účastníka, se prostě nemůžete jen tak zamíchat do davu. Člověk se sice míjí s pár lidmi, ale vlastně jen s úzkou skupinkou s podobnými startovními čísly. Počkat si a chytit se určité party zde prostě není příliš možné.

On už sám o sobě systém startů je jedním z poměrně unikátních faktorů Enduro X Race. Vím, že to mnoho lidí nadmíru stresuje, některé dokonce odrazuje od účasti, ale mně to přijde vlastě docela spravedlivé. Člověk je sice celý den v určitém napětí, aby vše stíhal tak jak má určeno, ale zase je třeba si uvědomit, že to skutečně jsou závody, a ne výlet s partou kámošů a člověk by se prostě měl trochu ždímnout.

Ždímání už od rána

V předchozích ročnících Enduro X Race jsem se poučil a loni si potvrdil, jak je příjemné dát si hodinky na řídítka. Pokud je nevozíte na ruce… Člověk si prostě nalepí samolepku se startovními časy na horní rámovku, má je tak hezky na očích a průběžně si kontroluje čas na hodinách. Hned zkraje a hned z rána (dopoledne) jsem si myslel, že to mám pořešené, že není třeba se nikam hnát, že to tady znám a mám dostatečný odhad.

Jenže už na transferu na RZ1 se ukázalo, že jedna zastávka na semaforu, druhá pro zapnutí Stravy a třetí na toaletu byly spolu s loudavým tempem příčinou vcelku těsného dojezdu na start první erzety. Prostě jsem Kalovy nějak podcenil! Od půlky kopce jsme proto byli nuceni přidat a poslední třetinu stoupání jsem počítal každou minutu a postupně více a více roztáčel nohy. Zase byl člověk pořádně zahřátý.

Naštěstí nahoře nám do startu zbývalo nějakých osm minut, takže jsem stačil v klidu nasadit a srovnat chrániče, složit helmu do podoby „Integrál“ (Uvex Jakkyl HDE), dofouknout zadní kolo, u něhož jsem den před tím našel menší řeznou ranku z boku a doufal, že ji zalepí mléko Tyre Juice, doplněné za svitu měsíce, a pak už byl čas zařadit se na start.

Jestli mě dojedeš, tak mě budeš strašit celý den!

Shodou okolností byla mojí předjezdkyní Lucka Kubínová, s kterou jsme jednou fotili a dělali rozhovor na web. Holka byla trochu nervózní z toho, že bych ji mohl dojet už v první erzetě a pak ji strašit a tlačit před sebou celý den. No, nestalo se, jelikož já si to vážně snažím víc užít než jet úplnou hranu a jelikož Lucka jezdí hezky a jak je vidět i dost rychle!

Ok, vše je zatím jen omáčka, příprava a předehra, ale pak přišla chvíle, kdy jsem stál na čáře, poslouchal pana startéra a čekal na moment, kdy budu muset vystřelit do akce. „Pět, čtyři, tři, dva, jedna, JEĎ! A MČR v enduru začalo i pro mě na 100 %!“

RZ1 v rámci Enduro X Race mám hodně rád. Je to takový příjemný, na půl budovaný, na půl přírodní trail, kde se střídají pomalé i rychlé sekce, rovinka, trocha šlapání, prudké padáky a místy i docela technické sekce. Už tady na jedničce jsem si přitom uvědomil, že najíždění bylo sice fajn, ale s více jak osmdesáti jezdci před sebou nemusí být trať přesně taková jako včera.

Užít, přežít….

A také, že nebyla. Ono stačilo, když se do stopy v jednom místě sesunul větší špičatý balvan a kolega Zed se o něj málem vyndal! Respektive musel se ramenem odstrčit o strom, když se ho snažil objet. Jednička vypadá zprvu docela nenápadně a jezdivě, ve své prostřední třetině je ale místy vážně dost strmá a člověk zde jednoduše nesmí ztratit nervy, rozumně namířit přední kolo a pak jen držet řídítka.

Tohle vše mi naštěstí vycházelo, Lucku jsem nedojížděl, ani Zed se na mě zezadu netlačil a já si jízdu skutečně užíval. Jedním z klíčových prvků jedničky je velký balvan, který se sjíždí celý, u něhož je vždy banda lidí, kteří jezdce povzbuzují. Tentokrát jsem věděl a měl ho najetý, když jsem ho jel ale před dvěma lety poprvé v závodě a na oči, to bylo něco jiného!

Každopádně butrák, klopenka a pak už jen šlapavá sekce po kořenech do cíle a hotovo, první erzeta za námi! Na dojezdu jsme jako vždy hýřili dojmy, zážitky a popisem všech možných i nemožných situací. Lucka se tu chudák trápila s unikajícím zadním kolem a mě trochu trápilo to samé, já to chtěl ale řešit až na Sedle, abych se zbytečně nenervoval kvůli času na přejezdu. Navíc cizí pomoc není povolená…

Putování po zemích českých

Další specifikum závodu Enduro X Race, které také řada lidí vlastně nemá ráda, ale já pro něj právě tento závod obdivuju, je rozloha celého okruhu. Tedy skutečnost, že člověk jede odněkud někam a nemotá se jen na jednom kopci nahoru a dolů. Já jsem takový cestovatel, takový malý nomád, který má putování rád. Proto mi ani nevadil další dlouhý přejezd z jedničky na Sedlo, kde startuje RZ2 a RZ3.

Z minulých ročníků jsem tušil, že zde by nemusel být s limitem problém, proto jsem stihnul cestou nahoru jednou dofukovat a na Sedle pak narvat do kola knot (Dynaplug), zkontrolovat vše důležité, nachystat se a vyrazit na RZ2.

Dvojka dobrý…

Druhá erzeta mi tradičně připadá jako za odměnu. Sice mě vždy poměrně drtí začátek, kdy se člověk rozjede, zajede do malého dolíku a pak se z něj má nějak dostat. V tréninku ho šlapu, při závodě běhám. Přijde mi to efektivnější. Pak ještě jedna hrana, poté příjemný lesní trail, ostrý zlom, otočka skoro o 180°, chvíle dupání po rovině a následuje parádní sešup po kořenech, kamenech divokou rozbitou cestou z řadou zatáček, kamenů, skalek a jiných skvostů pošumavských hvozdů.

Dvojka je prostě paráda, navíc zde přibyla novinka v podobě technického dojezdu. Tam, kde člověk mohl dříve už jen pustit brzdy a kopírovat starou cestu, se dnes uhýbalo mezi stromy, drtilo mezi ostrými šutráky, kde vůbec nebylo snadné najít jednu čistou stopu, nakonec přes velký balvan a konečně cíl! Tuto sekci v sobotu studovala řada jezdců, v neděli, při mém průjezdu, už byla dost rozoraná, ale i tak jsem byl rád, že jsem si zhruba pamatoval, kudy by mohla vést ideální stopa, nebo alespoň čemu se rozhodně vyhnout. Což se víceméně i podařilo.

reklama

Trojka je peklo na zemi!

Dvojku bychom měli, teď slušná procházka po staré kamenné cestě zpět na Sedlo a hurá na obávanou trojku. Ta je skutečně pekelná, těžká a zákeřná kvůli mnoha faktorům. Začínáte na rovině, pak se cesta lehce zvedne a pak trochu víc. Když se člověk snaží udržet tempo, je po pár stech metrech na plné hladině laktátu a skoro nedýchá. Hned na to se cesta láme dolů a začíná skutečný MTB mordor. Těžká kamenitá cesta, pár nových sekcí již v horní části, kdy bylo potřeba promotat se mezi velkými ostrými bavany a ještě vyjet na jednu hromadu šutrů a pak zase dolů.

Následuje sekce, která je poměrně příjemná a hravá, v závodě má ale člověk pocit, že se tu strašně vleče. Hned za ní traverz pro lehké vydýchání a už se TO blíží. Obávaný padák a zatáčka pod skalkou. Tady je vždy nejvíc lidí, tady je to nejvíc na srdce. Ze soboty jsem sice toto místo měl dvakrát najeté na jistotu, stále z něj mám ale respekt. Najednou mi připadá, že už v nájezdu trčí kameny a kořeny ještě víc než včera! Soustředím se ale na udržení optimální lajny, ideální nájezd, a hlavně ono kritické místo.

Nájezd jsem trefil, šutry zdrncal, teď se ještě otočit na pětníku! Tohle je prostě mazec a když jsem toto místo viděl vůbec poprvé, netušil jsem, že je součástí tratě, ani by mě tehdy nenapadlo zkoušet jej projet! Hlavní bod mám za sebou a můžu si užít následující nové části. Za zatáčkou pod skalkou se totiž dříve jezdilo rovně, kolmo dolů až k zákeřné zatáčce u padlé klády doleva. Což bylo vlastně hned druhé největší maso z celého Enduro X Race.

Těžší části to dělají lehčí!

Letos nám to ale pořadatelé zpestřili a vytvořili zde hromadu zatáček, kdy mlíkem a kameny vytyčili cikcak lajnu ve zbytku onoho extra prudkého svahu. Svým způsobem to pro mě byla úleva, jelikož jsem nemusel kolmo dolů, což mě minulé roky vždy děsilo.

Zlepšováky ale pokračovaly i dál. Tam, kde dříve následovala palba širokou cestou, se stopa nově vlnila ze strany na stranu, člověk těsně míjel stromy, projížděl koryta a boule, překonával velké šutry a vůbec makal rukama nohama jako smyslů zbavený. Velká paráda, ale také velká fuška.

Tohle vše jsem nějak ustál a projel až překvapivě čistě, pak ale následuje delší, tedy vlastně sakra dlouhá spíše rovná pasáž, kde mi regulérně došlo. Začalo mě píchat v boku a byl jsem prostě KO. Zastavit jsem ale nemohl, snažil jsem se stále jet, ale šlo to hodně ztuha. Po chvíli mě dojel kolega Zed startující 30 vteřin za mnou, solidárně jsem ho pustil a pak jen sledoval, jak se mi pomalu vzdaluje. Tady jsem si slušně sáhl na dno!

Hlavně na nic nečekat

Sušická záludnost číslo… Tuším, že tři! Transfer z trojky na čtyřku vypadá v mapě jako super rovinka, nebo spíš jeden dlouhý fajnový sjezd. Ano, je to dost z kopce, vypadá to blízko, ale vím, že limit na transfer je zde dost napjatý. Proto po dojezdu erzety žádné zdržování a šup ke čtyřce.

I když jsem nás hnal, měli jsme před čtyřkou zase jen pár minut na srovnání. Ano, je to drsné, ale jsou to prostě závody a chyby se zde neodpouští. Tak rychle připravit, zase dofouknout, protože ten zadek mě stále zlobí (asi je ten řez o trochu větší než malý), a jede se.

Čtyřku mnoho lidí považuje za erzetu do počtu. Pravda, je taková přibližovací, dovede vás skoro až do Sušice, kde na jezdce čeká občerstvení, ale mě letos neskutečně bavila. Byla zde řada vylepšení, skočky, boule či kameny, u nichž jsem byl rád, že jsem je viděl už v sobotu. Hlavně jeden skok z boule a šutru, který je dost vysoký, by mohl člověka při nepřiměřeně velké rychlosti slušně rozhodit, nebo také nečekaně vystřelit do dálky. Přitom se ale dopadalo mezi hustě vzrostlé stromky, takže bacha!

Čtyřka je jinak poměrně snadná a jezdivá. Po zážitcích na Sedle jsem si ale připadal, že konečně zase jednou já ovládám kolo a není to tak, že se ho jen držím. Také mě těšil pocit, že skutečně závodím a nesnažím se jen přežít. Po delší palbě po hřebeni z kopce, kde jsou i místa s větším sklonem, na nichž člověk nabere solidní rychlost, přichází vrchol Šibeník, vyhlídka, pán sedící u kapličky, kamenné schody a lesní sekce s několika vracečkami na hrabance. Docela zrádná věc, mně to zde ale vcelku vychází, a tak si užívám i sprint do cíle!

Ani zde jsem Lucku nedojel, ale když zastavuju vedle ní, tak holka sotva popadá dech. Ohlížím se a Zed nikde, respektive valí si to dolů dobře půl minuty za mnou. „Super, tak nejsem až takové máslo, to mi jen ta trojka moc nevyšla.“

Zasloužené občerstvení!

Po konci čtyřky následuje už jen pohodový dojezd do města a více než zasloužené občerstvení v parku u řeky. V tomto počasí, kdy rádio křičí něco o třiceti stupních Celsia, je to velká spása. Dojíždíme na místo, kola padají na zem, my na chvíli vedle nich a pak jako poustevníci, co ztratili svou karavanu, se pomalu po kolenou suneme pro vodu a sportovní nápoj.

Zklidnit tep, kdo má sílu ten povídá, kdo nemá jen tiše polyká sousta a nevěřícně hledí na kolegu závodníka, který to nevydržel, odložil většinu sportovního šatstva a šel si na chvíli sednout do řeky! Nezdá se to jako špatný nápad, ale nevím, jestli by mě pak někdo ještě dostal do zpocených hadrů a zpět do sedla, kdybych snad následoval jeho příkladu.

Procházka na Svatobor

Člověk si tu tak sedí, pomalu regeneruje a pak přemýšlí. „Už jen dvě erzety, ale k nim je to ještě sakra daleko a do kopce, až na Svatobor!“ Svaťák je sice o něco nižší než Sedlo (845 vs. 902 m), jede se na něj ale v jednom kuse. Vyšlápnout až nahoru se člověku po čtyřech erzetách a hromadách vertikálních metrů příliš nechce. Vnitřní hlas ale velí nevyměknout a nebát se toho. „Pomalu, zlehka a nakonec tam budeš!“ Možná i načas!?

Začíná se podél vody, pak přes lávku, odbočka ze silnice a už se to zvedá. Docela dlouho se dá šlapat a u toho i překvapivě kecat – díky za společnost Ondro – pak se ale přechází v puťák. Člověk to na pár místech ještě zkusí v sedle, ale stejnak většina lidí končí u toho, že jdou pěšky. Snad jen Lucka, která nás dojela, jela celý kopec!!! Ona ale měla na kole převody 2×11, takže u ní se to nepočítá 😀

Předposlední!

Na pětku se vlastně dost těším. Start z vyhlídky pod Svatoborem, příjemný hravý trail s pár skoky a hromadou kořenů a kamení. Začínám v klidu, nebo spíš se snažím tvářit jako závodník minimálně do bodu, kdy jsem všem na očích. V kamenité sekci na ostrých schodech těsně za úvodem ale musím zvolnit, protože mi přijde, že tady stačí jedna chyba a… „Tady padat rozhodně nechceš!“ A taky nechceš rozpárat pláště až na plátno!

Schody mám za sebou, teď v plné palbě ze sluníčka do hustého lesa. Pár zatáček a drop, kterého jsem se vždy bál. Ale vlastně jen proto, že jsem si ho nikdy neměl možnost v klidu prohlédnout a najet. V sobotu jsme ho ale oba dali, a tak je tomu i v závodě. Je to prkotina, ale mám za to ze sebe radost. Jenže moje radost netrvá dlouho. Jedu, bavím se, pak ale slyším podezřelé syčení, najedou cítím cyklicky se vracející vánek na pravém lýtku a pak už jen houbu místo zadní gumy.

Říznutý bok a konec závodu! Ne, to musím nějak vyřešit! Tady jsem sice chytil defekt i loni, ale nevzdám se. Přifouknu, najdu Dynaplug, „sakra poslední knot“, narvu ho tam, foukám, točím, syčí to, ale snad to vydrží alespoň do konce erzety! Skočím na kolo a sportovně, i když trochu více s rozvahou, jedu až do cíle. Ufff. RZ5 jsem dal, kolo vypadá, že možná vydrží, kolega Zed na mě solidárně čeká, já ještě trochu foukám, ale hned na to valíme zase nahoru. Časový limit je neúprosný!!!

Tak už jdeme do finále a poslední tóny zní…

Poslední výšlap byl ostrý. Normálně bychom měli slušnou rezervu, ale s mým defektem to nebylo až tak jisté. Přiznávám, že i na jiných transferech jsem se místy dost zapotil, nejen pro námahu, ale i z nervů o čas, teď mě navíc trápily obavy o moji zadní pneumatiku. Znovu a ještě více! Teď už tam jsou dva řezy!

S vypětím skoro posledních sil jsme se dostali až nahoru k rozhledně, kde se nachází nový začátek závěrečné šestky. Ještě jednou foukám a modlím se, aby to vydrželo. Šestka je dlouhá, zatraceně dlouhá! Přes všechny ty nervy nakonec trocha času na vrcholu zbývá, a tak můžu nechat spadnout tep a snažit se soustředit! Připravit vše na poslední RZ a už se pomalu řadit na start.

„Sakra, nejradši bych to už zabalil a dolů jel hezky na pohodu, ale šestka je fakt super a je poslední!“ běží mi v hlavě. Myšlenky utíná jasné pip, pip, pip, pip, pííííp! „Jedeš!“ Hmm, tak jo!“

Víc štěstí než… knotů Dynaplug!

Šestá erzeta je dlouhá, neskutečně dlouhá. Už minulé ročníky to byl mazec, teď je ještě o kus prodloužená, jelikož startuje nahoře od rozhledy. Tahle nástavba je ale moc povedená. Jede se na jehličí mezi stromy, přes jeden butr co se krásně skáče, ještě pár zatáček, kde to parádně ujíždí až k silnici. Pak ostrý padák a už jsem na stopě co znám z minulých let.

Já už snad nevím, jak to celé popsat. Soustředím se na jeden drop v hustém lese, který následuje kus po přejezdu lesní cesty. Je takový dost hluboký, takový do nikam. Ale vychází mi to a kolo drží. Jedna rovnější pasáž a já si musím na pár vteřin sednout, nebo mi bouchne srdce. „Co mi to naposled říkal můj kardiolog o tom přepínání se?“ Další těžká pasáž a další drop, kterého se mnozí báli, včetně mě, jenž už je ale rozvalený, a tak mě tentokrát nestraší.

O jednom dalším mezi stromy ani nemluvím, ten lze skočit i v rychlosti 0! Pak se ale blíží tradiční a děsivá skalka. Nejsem velký skokan a nechci nic riskovat, nad levou leteckou stopou ani nepřemýšlím, beru svou oblíbenou pravou a zase na poslední chvíli žasnu, jak prudké to seshora vypadá. Pod skalkou mi padá kámen ze srdce, jelikož to nejhorší mám za sebou a následuje vlastně už jen hravý trail podél silnice. Jenže stále sakra dlouhý hravý trail.

Už jen držet řídítka a nepustit Zeda!

Ke konci mám pocit, že mi zase plave zadní kolo, a tak radši trochu zvolním. Dobře pro mě, že si pamatuju včerejší trénink a v jednom kritickém místě nesleduju mlíko, ale chytám stopu vedoucí vpravo, jinak bych se tady zbytečně zasekl. Jeden z posledních přejezdů silnice a už na zádech cítím kolegu Zeda. „Sorry, už jen pár zatáček a cíl, tady ti uhýbat nebudu!“ Ani by nebylo kde!

Projel jsem cíl a Zdenda jen kousíček za mnou. Ještě klika, že tu jsou ty měřící koberce a ne jeden měřič, který by nás musel „pípnout“ oba najednou. Každopádně dech už se snad ani nesnažím chytit, protože není, co bych chytal. Bylo to těžké, ale bylo to krásné! Jet to celé v kuse je masakr, ale kdy jindy, než při závodě by si to člověk zkusil. Dobrovolně asi těžko! Vyměňujeme si proto nejhlubší emoce a těšíme se na náměstí na občerstvení, odpočinek a vyhlášení.

Jaká náhoda a štěstí, když kus od náměstí mě zase pocit nedůvěry donutí zastavit, zkontrolovat zadní kolo a druhý knot, který jsem ani nestihl zaříznout. Sáhnu na něj a najednou lup, je venku a tlak v zadním kole rázem na nule! „A sakra, tohle bylo přání z hůry, že to nebouchlo někde cestou dolů! To bych měl po krásné erzetě!“ Sice trochu zkroušený a brutálně unavený, v jádru ale spokojeně pokorně kráčím s kolem po svém boku na náměstí v Sušici.

Ještě klika, že mám v zadním kole vložku Huck Norris a že nemusím zadní kolo nadnášet. Takto vím, že ráfek nezničím a gumu – zrovna tu už snad ani nechci vidět!

Nedojdu si ani pro jídlo…

Když jsem se konečně dovlekl na náměstí, Zed už měl zmapováno, kde je občerstvení a co si můžeme dát. Já si ale nejprve musel někde na chvíli sednout a celý ten závodní den nějak strávit. Až poté jsem se zvedl, došel si pro pivo, v tom horku přišlo setsakramentsky vhod, naložil jsem si trochu těstovinového salátu a trochu zeleniny a nakonec to přikrmil ještě chutnou houskou. Později jsem si došel ještě pro nealko pivo a později pro velký kýbl Kofoly, abych to ten den zvládl za volantem ještě domů.

Občerstvení po závodě nebylo bůhvíjak honosné, ale bylo ho dost. Nakonec on toho člověk těsně po takovémto výkonu a v takovémto horku obvykle moc nesní, jelikož se únava musí trochu rozležet a hlad postupně dostavit. V mezifázi jsme si ještě skočili na zmrzlinu a pak čekali na vyhlašování historicky prvních Mistrů ČR v enduru. Jak už to někdy bývá, celá akce se trochu natáhla, jelikož se na poslední chvíli ještě počítaly poslední výsledky, ale nakonec jsme se nových, tedy vůbec prvních mistrů a mistryň dočkali. Všem obrovská gratulace!

Díky za závod, přijedeme zase!

Na závěr už nezbývalo nic jiného než si potřást rukou s pořadateli, s nimiž jsme vlastně neměli moc času si za celý víkend pořádně poklábosit. Ani takto k večeru nevypadli, že by si chtěli dlouze povídat, jelikož bylo potřeba všechno ještě sklidit. Proto bude nejspíš nutné udělat si do Sušice výlet zase někdy na konci sezóny, posedět v klidu nad kávou a probrat, co nového se rýsuje na další rok. Kluci díky!

Moje první a nejspíš i poslední „historicky první mistrovství“ bylo velkým zážitkem. Možná, že zde nebyla úplně celá naše elita a rozhodně ne většina domácích enduro nadšenců, ale ti, kteří pokládali tuto příležitost za důležitou se dostavili a rozhodně bylo s kým soupeřit.

Výsledky již komentovat nebudeme, stačí se podívat na přehled finálního umístění celkově či po kategoriích na portálu: www.sportt.cz

Foto: Štěpán Hájíček / video RZ Milan Vítek (díky)

Foto: Roman Turovský