Fox Race Morávka, s prologem, jak se patří!

Každý ví, že tratě pod taktovkou Kamila Tatarkoviče obvykle stojí za to. V Malé Morávce tomu letos nebylo jinak, takže v cíli jsem jiné než pozitivní ohlasy ani neslyšela. A o parádu se postaral už v sobotu večerním prologem, že by se za něj ani zahraniční závody nemusely stydět.

(text: Andrea Drengubáková / foto: enduroserie.cz) a Andrea Drengubáková
Do Morávky jsem přijela spravit si chuť po nedojetém Zadově. V hlavě ale zůstala živá vzpomínka na náraz do stromu, který jsem si v týdnu před Morávkou ještě zopakovala. Asi přišlo zas moje padací období, takže do závodu jdu s pocitem, že neumím jezdit na kole! Což se hodí, že?

Všemu jsem ale v sobotu nasadila korunu, když jsem s Elen najížděla čtvrtou erzetu s dvojákem. Elen ho loni skočila jako nic, ale po zlomený kličce z přescesťáku na Marossaně si už také leckterý skok rozmyslí. Já tenhle dvoják loni neskákala, ale když jsem na Zadově dala Temelín, tak musím i tohle, ne?

Při našem laborování nad dvojákem nás zastihne Tom Kutin s Ondrou Zeleným a nabídnou, že nás roztáhnou. Kluci se ale najednou rozjedou, jenže my s Elen jen koukáme jak bacil do lékárny a vláček nestihneme. Nevadí, všichni říkají, že stačí rychlost a dopad je pěkně postavenej.

Takže mi najednou něco bleskne v hlavě a rozšlapu to jako divá. Rychlost mi ale připadá hrozně malá, tak pro jistotu dupu až k dvojáku. Problém nakonec nebylo to, že bych byla krátká, jak jsem si původně myslela…

Byla jsem samozřejmě dlouhá a do toho jsem si ve vzduchu bůhvíproč vycvakla levou nohu z pedálu. A to už jsem šla na přední před pravotočivou klopku a věděla jsem, že mě něco dneska bude hrozně bolet. A taky že jo!

Říznu sebou se vším všudy. Mám pocit, že první kontakt se zemí registruje moje hlava, protože jí roluju chvíli pod sebou a modlím se, aby vydržela. Hned mně sbírá Ondra i Elen a já mám co dělat, abych buď nebrečela, nebo sprostě nenadávala.

Naštěstí nikde nic neprasklo, ani na kole, ani u mě, ale noha, rameno a loket byly v jednom ohni. Helma ze zadu pěkně pomačkaná i s nějakou tou dírkou. Uf, splnila účel…díky firmě POC za kvalitní vybavení a jestli by tam prosím neměli pro mě nějakou novou…

„No…tak teď ty“, oznámím skomíravě Elen. Má ohromnou radost, že jsem jí to takhle celý připravila, ale samozřejmě to po chvíli úplně na pohodu dá. To jen, abych jí pochválila! A hlavně poděkovala, že mě donutila to jít rozjezdit, protože ve frontě na lanovku to chci vzdát a jít si lehnou nejradši na jipku…

Docela pomůže, když mi pravou půlku těla pán z horský nastříká nějakým chladivým sprejem a bolístky namaže mastí. V tuhle chvíli ale nevěřím, že bych za dvě hodiny měla jet prolog…

Prolog

Nejen, že za dvě hodiny prolog jedu, ale poté, co zjišťuju, že se jede přescesťák, začnu uvažovat o další sebevraždě. Mám pocit, že skáčou úplně všichni. Tak to musím asi taky, ne? V tréninku přescesťák nedávám a na základě toho, že se mi klepou ruce ještě z předchozího pádu, rozhodnu se, že se uklidním a normálně ten skok objedu.

Závod se tady beztak nerozhoduje. No jo! Jenže kam se jdou podívat všichni diváci? Ano, k přescesťáku a atmosféra je u něj neuvěřitelná! Fandí se úplně každému, ať už skáče nebo objíždí a je to regulérní kotel!

Už jezdí první závodníci a já začnu mít pocit, že to prostě musím skočit. Ono to nevypadá složitě, jenže když víte, že jste schopný si ve vzduchu vycvaknout nohu, tak se prostě dopadá blbě, ať už je skok velkej, jak chce.

Začnu se kolem sebe vyptávat známých i neznámých, jestli to mám skákat. Každý mě hecuje a já jen slyším: „Jó, to dáš!“ A co má pak člověk dělat, když vystartuje a slyší řev ze všech stran? No kdyby tam nikdo nebyl, tak to samozřejmě objedu, takhle bezmyšlenkovitě dupu a mířím si to rovnou na přescesťák a adrenalin by se ze mě dal ždímat.

Za slušnýho virválu to prostě nějak pošlu a ono – světe div se – to fakt dopadlo. Netvrdím, že jsem ho doskočila celej a na čistotu, ale skočila jsem a uháněla dál. A v tu chvíli mi bylo úplně jedno, kolikátá dojedu. Tohle byla moje interní výhra a hlavně náplast na předešlý rozbití na dvojáku. Kamile, díky za tyhle výzvy a díky všem dalším, co povzbuzovali – takový prolog by mohl být před každými závody!

RZ1

No a teď už bych konečně mohla napsat něco k těm erzetám, co? Takže neděle pěkně ve znamení sluníčka a mého rozbolavělého těla, jakoby mě přejel kombajn. Jakmile ale stojím před první erzetou, vyplaví se mi do krve adrenalin, který funguje jako to nejlepší analgetikum. Kluky na startu zaúkoluju, aby na mě křičeli, dokud na mě uvidí. Jakmile totiž nikdo nekouká, nebo nefandí, mám tendenci se ulívat! Všechno to podpoří pan Vacek, který se nechává pouštět za mnou a fandí mi do třetiny ezety – děkuju 😀

První RZ hned ze začátku kopíruje Family lajnu a je teda pěkně šlapavá. Dupete, pak se svezete v pár klopených zatáčkách a zase dupete. Erzeta je proložená různými kořenitými zkratkami přes les, ikdyž tyhle úseky jsou hodně hravé. Někde v prostřední části se zjevila šlapavá rovinka, kde jsem měla v úmyslu asi šlapat ze sedla. Rovinka je ale tak dlouhá, že po pár šlápnutí zvedám sedlovku a jsem ráda, že vůbec točím nohama.

Za chvíli se ale vjede do zábavné lesní pasáže, kde člověk skoro zapomene, že jede nějakou erzetu na čas, jak si hraje se stopou. Nebo možná tam byly ještě nějaké vyhlazené klopené zatáčky, těžko říct, erzeta byla fakt dlouhá a vystřídalo se na ní toho docela dost. Všechno je ale v pohodě jetelný a žádný extra prudký úseky, u kterých by vás trnulo, tu nebyly.

RZ2

Druhá erzeta mi přijde hodně zajímavá. Není namotaná v bikeparku, ale v lese a na některých úsecích je trať tak široká, že se dá jet hned několik stop. Zpětně se mi asi tahle erzeta líbila nejvíc, skoro se na ní totiž nešlapalo a byla docela rychlá. Jediným kazem byl můj neplánovaný pád v jedné zatáčce, kde mi v hrabance ustřelilo přední kolo a trochu zbytečně jsem se pod kolo na chvíli zaklínila.

Ke konci už navíc docela upadala pozornost, takže nebylo úplně jednoduché změnit rytmus z plynulé jízdy do náhlého „cik-cak“ stylu, který určovalo nekompromisně natažené mlíko mezi stromy. V cíli sice trochu hudruju nad svým pádem, erzeta ale jinak byla velmi pěkně vymyšlená.

RZ3

Třetí erzeta byla natažená na Myšáku a je už z loňska mojí méně oblíbenou. Navíc se mi před startem z těch ionťáků udělá nějak těžko od žaludku, takže motivace být už v cíli je docela velká. Na to, že na startu první erzety jsem si vydobyla fandění, po mém vystartování na trojce jakoby se všichni zapomněli a bylo až hrobové ticho.

Není mi tedy líto nějaké té vteřiny, abych se po vystartování otočila a zakřičela, že nikdo nefandí. No a jak to hned šlo! Takhle to má vypadat, jsem tak „povzbuzená“, že dvoják, který jsem chtěla propumpovat, dávám nechtěně „no control“ na přední.

Pak už ale následovala zábavná pasáž v lese – nejdřív menší dřevěný skok, který měl prověřit, jak dobře dáváte pozor, a za ním hned starší a o něco větší ségra, za kterou nebylo sice úplně dobře vidět, ale drop dávám na pohodu a stihnu se i poskládat do následující pravotočivé klopenky.

Pak je to docela o nějaké té lesní technice v kořenech a sem tam je potřeba si přišlápnout. Poslední třetina trati je ale pro mě zlo a jestli mě tu někdo viděl, možná si mohl myslet, že jedu poprvé a omylem jsem dostala nižší startovní číslo.

Jsou tu totiž zavřené zatáčky „cik-cak“ v hrabance a já mám v každé zatáčce pocit, že se mi musí podsmeknout přední kolo. Takže jedu na brzdách jak tatar a tenhle syndrom mi vydrží i do míst, kde žádné zatáčky nejsou. Prostě mi najednou přijde hrozně komfortní brzdit, že to jakoby moc nedrncá. Haha.

Proberu se zase až na sjezdovce, kde stojí lidi (má to na mě dobrý vliv, kdyby po trati byli samí fotografové, kameramani a pěkný kluci, tak jedu o polovic rychlejc!), takže do toho ještě ke konci šlápnu a vychutnám si závěrečný pohodový dropík do louky a šup do cíle. Za výkon bych se sice nepochválila, ale jsem aspoň ráda, že jsem to nikde na skoku nevyslala po sobotním vzoru.

V cíli navíc potkávám Toma, který mě zachrání pár loky tekutého vitaminu B – žaludek se najednou zázračně spraví a mně je o dost líp. Aha. Příště v camelu už žádnej ionťák….

RZ4

Na čtvrtou erzetu jsem se docela těšila. Byla natažená v bikeparku, docela dlouhá a trochu podobná první erzetě, jen tu bylo méně šlapání a erzeta byla rychlejší. Po startu jsem chtěla prohnat kamaráda Petra, co jel přede mnou, takže jsem vyrazila kousek za ním, což asi nečekal biker, který zrovna křižoval začátek erzety po široké cestě.

Chvíli jsem si to z té dřevěné startovní rampy mířila přímo na něj a byla otázka, jak to dopadne. Víc bodů za reakci sklízí rozhodně endurista, který do toho pohotově šlápnul, abych mohla projet. Já z toho byla ale asi tak nějak rozhozená, že jsem se nedokázala ani nacvaknout do pedálu, pod rampou okolo bikera vykroužím zbytečně velkou myšku, u které nějak nezvládám svoje kolo a mám co dělat, abych nesundala ceduli oznamující název trailu, na který se právě chystám.

Patálie nedávám za vinu bikerovi, já když jela nahoru, tak jsem byla tak prošitá, že jsem sotva kroužila nohama a neměla jsem už moc energie se kolem sebe rozhlížet. Spíš by se tam možná pro příště hodil nějaký človíček ve žluté vestě, co by pouštěl bikery, až když nikdo nestartuje. Ale nevadí, tohle mi závod nerozhodlo, takže jsem se snažila ještě dostat do rytmu, což bylo potřeba, jelikož následovala docela technická pasáž v kořenech různě odkloněných.

Tady mi přijde, že kazím, co se dá, a může za to už spíš únava. Úsek je to ale jinak moc pěkný, jen mně by se hodilo, kdyby byl trochu víc z kopce, abych už nemusela šlapat. Z lesa jsme se následně napojili na vyhlazenou lajnu v bikeparku s pár lavicemi a klopkami, pak ve svižném tempu wall-ride a šup doprava do lesa, kde do toho zase bylo potřeba šlápnout.

I když je to krátký úsek, nejsem líná si na něj vytáhnout sedlovku na chvíli nahoru. Zbytek erzety se nese ve stylu lesa a jeho hravých pěšinek. Kamil to vymyslel zkrátka zábavně, takže tu hupík, tu zatáčka, tu pár kořenů. Nešlo o žádné bomby z kopce dolů, ale o hravou techniku. Konec vedl do cíle po již regulérní bikeparkové lajně s pár klopkami. Po dojetí pak všichni klasicky láteříme, jak jsme jeli na prd a skoro se předháníme v tom, kdo jel hůř. Ale i to je jakési kouzlo endura 😀

RZ5

Před poslední erzetou si s kamarádama posedíme pěkně na kopci před startem. S naší kondicí už toho máme akorát tak dost. Petr odpočívá, aby v erzetě nedostal křeče, já odpočívám, aby mi v průběhu nevypadly řídítka z rukou. Možná nám to rozležení ale spíš ublížilo, než prospělo. Petr to po startu vyšle hned v první zatáčce, já teda až v té třetí.

Vážně v té zavřené zatáčce nezatočím a narazím předním kolem do středu zatáčky? Cože? Otočím si tedy odevzdaně kolo do směru jízdy (ano, jak tetka na nákupech) a rozjedu se, leč nenacvaknu a to se blíží ta nejprudší kamenitá pasáž.

S jednou nohou se mi opravdu jet nechce, takže si přibrzďuju, abych stačila našmátrat pedál a jedu rychlostí 0,2 km/h. Konečně cvaknu a trochu se rozjedu, nicméně nějak ztrácím elán a z kopce se spíš dopravuju do cíle, než že úplně závodím. Takový ten skůček, co je do bahna pod lanovkou dám tak, že na dopadu se praštím vlastním zadkem o sedlo…

Na druhou stranu pak následuje šlapavá rovina mírně do kopce a tady se zas jakoby trochu vzpamatovávám a začnu šlapat, jako bych si zase vzpomněla, že vlastně jedu na čas. Po rovince se dostávám do lesa, kde je ještě potřeba proplést se pár zatáčkami mezi stromy, objet dvoják (v mém případě), prodrncat v zatáčkách ještě i nějaké ty kořeny a naposledy zabrzdit pod Red Bull bránou, aby mi pípli čas.

Konečně cíl

Do cíle postupně dojíždí další kamarádi a zase jedou debaty o tom, kdo to kde zkazil. No dobře, nepoužívali jsme slovíčko „zkazil“ 😀 Ve skrytu jsme tím ale říkali, že jsme si zase rádi zajezdili v partě, že nás bavily hravé erzety i se všemi patáliemi, které nás nakonec baví nejvíc, protože je pak s kamarády můžeme v cíli detailně rozebírat.

A jestli jsme za to nemohli my, tak za to rozhodně mohlo špatné nastavení tlumičů, tlaků v plášti, nebo brouk Pytlík, co nám vlezl zrovna na řídítka. Za mě tedy prima závod s fantastickým prologem a hlavně i letos s vloženým závodem dětí. Musím říct, vidět prcky, jak to tam drandí líp než já…no dám si asi u někoho z nich kurz. Myslím, že by mi docela prospěl i takový víkend ježdění s malým Klokym 😀

Výsledky už asi znáte, ale pro pořádek tady 😉

Výsledky ženy:
1. Jana Horáková (Commencal FDF) 21:39 min.
2. Andrea Drengubáková (Ghost) +0:27
3. Elen Římanová (Vendeta Racing) +1:59

Výsledky muži:
1. Michal Prokop (Ghost Factory) 17:23 min.
2. Přemek Tejchman (Specialized) +0:04
3. Matěj Vitko (SVK, Specialized) +0:26
4. Tomáš Kutin (Author Enduroteam) +0:40
5. Ondřej Zelený (Eleven Mercedes-Benz Mitas) +1:03