Zadovské enduro s Temelínem (Andrea D.)

Předem se omlouvám za opožděný report z minulého víkendu, z akce Specialized Enduro Race Zadov 2016, ale brzdilo mě zašívání kalhot, opravování brzdy a rovnání sedla na kole 😀

(Text: Andrea Drengubáková)
O loňském enduru na Zadově jsem psala hlavně v souvislosti se zařazením nových „endurovatějších“ erzet a celkovému přitvrzení. Kdo pamatuje první ročník, ví, o čem je řeč. Letos se v přitvrzování pokračovalo a kromě toho, že vznikla další zcela nová erzeta, přibyl i Temelín. Ano, mám na mysli dřevěný drop s výhledem právě na naši jadernou elektrárnu. Jak se jelo?

Jelikož jsem se v den závodu dál jak do druhé erzety nedostala, zaměřím se hlavně na sobotní tréninkový den. (Nebojte, o ty dvě nedělní erzety vás samozřejmě neochudím!).

Zatímco první rok se na straně, kde je lanovka, jela snad jedna erzeta a pod stadionem se jel zbytek, letos se to víceméně obrátilo a tři erzerty se jely na kopci se skokanským můstkem a dvě pod stadionem. O něco víc mě bavily erzety právě pod stadionem, které měly spíš lesní charakter v kořenech a sem tam se našel i nějaký ten kámen. Úplně vlevo (když koukáte dolů) byla čtvrtá erzeta, která startovala rovnou do známé trialové sekce z poháru v XC, kde následoval tradiční dvoják.

Ten jsem ještě loni „pro jistotu“ přejížděla, letos se krásně trefuju na dopad a letím pěkně na čistotu. Že mi to bylo houby platný jsem v sobotu ještě nevěděla, ale o tom až později. Zbytek erzety mě hodně bavil – jelo se prostě z kopce dolů bez zbytečně zavřených zatáček nebo podobných libůstek, kterých bylo dost na kopci s lanovkou. Pěkně rychle a sem tam to zpestřil i prudší sešup v lese. Na tuhle erzetu jsem se těšila asi nejvíc. A to nejen kvůli dvojáku.

Budeme-li pokračovat v erzetách směrem doprava, narazíme na erzetu číslo dva. Ta se proti loňsku nijak nezměnila. Na začátku bylo potřeba to pořádně rozdupat po široký cestě s nějakým kamením a pak zase hurá do lesa. Měla jsem tu asi dvě zatáčky, kde jsem si chtěla pohlídat čistší stopu, protože v tréninku jsem se tam málem zastavila a lovila kolo mimo trať. Nebyla to ale erzeta úplně pro bezmozky – jak byla namotaná v lese, tak tam bylo dost nečekaných změn rytmu jízdy. Prostě pravá, levá, hupík tam, hupík sem, strom a zase pravá, levá. Člověk zde musel dávat pozor a na to mě zrovna moc neužije 😀

Další erzety už vedly od výstupu lanovky. Projíždíme nejdřív tu pátou, tedy tu úplně nalevo, když se díváte dolů. Na začátku je taková menší rock garden a už slyšíme od kluků, který si to tlačí po druhý, rady, kudy máme jet. „No nejlepší je to přes ten velkej tim prostředkem.“ „Néé, dá se to jet úplně vlevo přes ty velký šutry…“, tvrdí kámoš Tom.

Na malou chvíli by mě i ukecal, ale jelikož ten den jsem už na jednom ostrým šutru prorazila, nechtělo se mi zas zabývat nějakýma opravama. V tréninku si to jedu pěkně na jistotu prostředkem a hned zastavuju, abych se podívala na tu levou stopu. Tom ji podal, jak se patří. Se zvukem, že z toho zabolí u srdce a se stříkajícím mlíkem ze zadního kola. Shodli jsme se proto, že v závodě pojedeme všichni prostředkem J

Jedna autentická… 😀

Po rock garden následuje hravá lesní pasáž a záhy dojedeme ke skoku přes ďolík, který jsem loni v závodě taky srabácky objela. Letos se na skok pořádně rozjedu a kromě toho, že nejspíš vypadám jako by se mi pod nohama splašil kůň, to nějak doskočím. Aspoň tak. Po skoku se to dá docela bombit, než dojedete na vrstevnici a po ní pěkně šup lehčí převod a šlapání přes celou sjezdovku do kopce.

Jelikož už vím, že startuje i Jitka Škarnitzlová, říkám si, že mě bude stačit asi jen tenhle malý kopeček, aby mi nadělila dobře půl minuty! Ale co, je to enduro. Po výšlapu je pasáž o dost zajímavější, pěkně z kopce, hravý blbinky jako třeba pár kamenů na přejezdu přes lesní cestu, pak přejezd přes louku, po kterým zapadnete zase do lesa a tam na vás čekala krásná hrabanka pěkně napřímo dolů. Poté kousek po rovince a byl cíl. Spodek pětky za mě dostává jedničku, hravej, ale zároveň rychlej!

No a jdeme na erzetu číslo tři. Ležela mi v hlavně od chvíle, kdy jsem na instagramu BikeAndRide viděla od Štěpána fotku odpalu příznačně pojmenovaného Temelín. Prý je z něj krásně vidět dobře známá jaderná elektrárna. Prima, spolehněte se, že se nezapomenu koukat do dálky!

Trojka startuje taky pod lanovkou a po pár metrech už na betonovém kvádru (jako každý rok) diskutujeme, jestli je rychlejší pravá, nebo levá stopa. Petr tvrdí, že rychlejší je pravá. Ale pojede levou. Kvůli fotografům! Postup mu schvaluju a sama volím stopu pravou.

Po kvádru je to taková houpavá pěšinka lesem a už stojíme před slavným dřevěným dropem. Že ho Petr skočí, je docela normálka. Je mi úplně jasný, že čím déle budu stát a koukat a laborovat a prohlížet a přemýšlet, tím větší je pravděpodobnost, že to nakonec celý objedu. Jenže ona ani ta objížďka není úplná „čiknlajna“. Vyhodnotím si, že i když se vyndám na skoku, tak když se rychle posbírám, budu rychlejší, než když to budu objíždět.

Takže popadnu kolo a jdu na to. Nejhorší je to do půlky lávky. To prostě nevidíte žádný dopad, jen s napětím očekáváte hranu dropu. Možná právě v téhle fázi se má koukat na Temelín! Ale z nějakého neznámého důvodu na to úplně zapomenu!!! Jakmile vidím dopad, zklidní se mi tep a nějak to tam prostě vyšlu. A fakt se nerozmáznu? Super! Kluci sice mají nějaké poznámky, že jsem šla hrozně na přední, je mi to ale docela fuk, na krásu se tu nehraje.

Ze skoku mám sice dobrý pocit, ale když na něj jdu podruhé, stejně mi tepovka zase trochu vyletí. V hlavě se mi asi semele víc věcí, protože z nějakého důvodu volím zbytečně malou rychlost a na hraně navíc neudělám vůbec nic. Ani nepotáhnu. Ještěže to je docela blbuvzdornej skok a nějak to – teď už regulérně na předním – doskočím.

Pak trochu lovím kolo v klopce pod dropem, ale za chvíli už zastavuju u kámoše Petra. Ten párkrát zamrká a povídá: „Ty vole, já se budu zejtra bát za tebe!“ Hned po mě doskočí Jirka a zakončí to slovy: „Ty jo jak jsi skočila, tak se z lanovky jen ozvalo: Ty vole, ta skočila na přeďáka jako kráááááva!“ To mě těší. Zdravím borce z lanovky a jsem ráda, že jsem jim jízdu nahoru trochu zpestřila 😀

Pokračujeme po trojce a po pár zatáčkách zjišťujeme, že ten drop byl nakonec z toho všeho asi to nejlehčí. Jsou tu docela zrádný prudký sešupy, který divným způsobem kloužou už teď. Jestli zítra zaprší, sesednu nahoře z kola, zvednu kolo nad hlavu a pojedu rovnou po zadku a bude to možná nejefektivnější. Konec erzety už je víceméně na pohodu lesem po vrstevnici.

Poslední erzetu, kterou jsme projeli, byla právě v závodě ta první. Začínala taky u výstupu lanovky a hned na úvod se měl biker rozdýchat na pumptracku. Asi aby se vzápětí hned zadýchal, protože následovala nefalšovaná XC pasáž pěkně po rovině v měkkém podkladu, takže jste měli pocit, že vás tu někdo drží za zadní kolo. Pak následovala zase pasáž po široké lesní cestě bez přílišného terénu na vydýchání, ťukli jsme do třetí erztey a hurá na prudké sešupy pod skokanským můstkem.

Ten skokanský můstek má hovořit za to, že to bylo opravdu prudké! Erzeta mi úplně nesedí, prudké pasáže sice dávám v pohodě, do překvapujících zatáček si ale nestíhám přehodit a končí to vymakáváním a koloběžkováním. Pak navíc malý kopeček, který nedokážu vyjet a pak už zas normální lesní cesta bez extra komplikací. To je v kostce sobota, neděle už bude rychlejší 😀

V neděli jen dvě…

V neděli ještě ladím kolo. Přiznám se, že mám nové a zadovské enduro byl první větší terén, kde jsem jej zkoušela, takže tlumič, vidle i gumy jsem měla nabušené jako na silnici. Ptáte se, proč jsem to nepoladila v sobotu? Dobrá otázka. Sama nevím. Než se vydám na první erzetu, zastavuje mě reportér z ČT a já mám klasicky v hlavě úplně vymeteno. Reportérova nejzáludnější otázka je, pro jaké umístění jsem si přijela. A co tady jako čekal za odpověď? Pro předposlední? Protože klišé, že bedna je ok, není tak úplně pravda, když jedeme asi čtyři.

RZ 1

No nic, na startu první erzety už řeším úplně jiné věci. Třeba že jsem si zase nevyčistila brýle nebo si nestihla dojít na záchod. První start na první erzetě mám klasicky na prd. Nerozkoukaný a zbrklý. V rovince po startu mám pocit, že bych měla hodně dupat. A taky se o to snažím, ale za poslední měsíc a půl moje tělo už zapomnělo, co je laktát, takže jakmile to jde, svěsím nohy a místo abych nějak dravě jela z kopce, jsem ráda, že držím řídítka a tak nějak si koukám pod kolo.

V zatáčkách pod můstkem jedu snad krokem a jenom slyším: „Nový kolo, to přece musí jet samo!“. Jelikož nejedu rychle, stíhám odvětit: „Kolo dobrý, ale jezdec chybí!“ A sjedu prudší sešup a vycvakávám, jak nestíhám zatočit ostře doprava. A ten kopeček nahoru? Ten mi vezme náladu úplně. Nevyjedu ho! A ani nevyběhnu. Prostě vytlačím… Nasednu na kolo a pořád si nepřijdu, že jedu erzetu. Až ke konci se proberu a konečně pořádně zašlapu. V cíli si zanotujeme, jak jsme jeli jak ponocný a pokračujeme na dvojku.

RZ 2

„Já jsem nešla vůbec nadoraz!“, mrknu na gumičku na vidli. „Tak to si ji můžu ufouknout, ne?“, ptám se natvrdle Petra. A tak si ufouknu vidli. A pak přední kolo. A pak taky zadní. Jojo, určitě proto jsem jela na té jedničce tak blbě. Na dvojku si dám předsevzetí, že se proberu a pojedu pořádně. Po startu se teda opřu do pedálů a dupu, co to dá. Lesní pasáž trefuju docela dobře, odkloněný zatáčky v měkký hrabance projíždím na jistotu, volné kameny v zatáčce za loukou nějak protancuju a uháním dál. Konečně se mi moje jízda líbí a potažmo samozřejmě baví.

A pak za to můžou možná nevyčištěné brýle, možná nepozornost, nebo možná prostě vlastní blbost. Trefuju v trochu „no control“ modu předním kolem kámen, který mě rozhodí, ale já se ne a ne pustit řídítek, které si nárazem vrazím do břicha. Sice jsem pořád v pedálech, ale v téhle poloze se pro mě kolo stalo naprosto neřiditelným a já si před blížícím se stromem jenom vzpomenu, že jsem si možná měla vzít tu integrálu!

Vrazím do něj teda pěkně hrudníkem. Rána jak z děla. V nějakém podivném šoku se okamžitě zvedám a popadám kolo a dokonce i nasedám. Tím zjišťuju, že moje končetiny jsou ok. Pak mi to ale všechno asi dojde nebo co, zjistím, že mám ulomenou přední brzdu a v tom si uvědomím, že sotva popadnu dech.

Až teď jako bych přišla k sobě a rozdýchávám to. Jsem tak mimo, že do cíle kolo tlačím. Závod je mi najednou úplně jedno, takhle jsem do stromu v životě nevrazila, a to už mám za sebou držkopádů hodně a žádný mě tak nezastavil. Kdo si mě pamatuje na Ještědu před dvěma lety ví, o čem mluvím. V cíli čekají kámoši a čekujou kolo i mě.

„Co máš na tom stehni?“, ptá se mě Petr na mojí roztrhnutou nohavici. Okem mrknu na nohu a vidím nějakou mokvající ranku. „Nic!“, odseknu okamžitě, aniž bych vyhrnula nohavici. Ale to už ke mně přistupuje pán z horské služby a ochotně mi všechny rány čistí. Je klika, že využívá mého stavu „mimo provoz“, jinak si jen tak něco vyčistit nenechám. Kvůli pálení samozřejmě 😉

Do cíle dojede další biker a povídá: „Beztak jsi to udělala jen proto, aby tě vyšetřil hezkej záchranář!“. Až teď si sundám uslzený brýle a zalituju, že jsem pěknému pánovi při ošetřování nevěnovala jediný pohled. Ale co si budeme povídat, vypadala jsem tak, jako bych právě vrazila do stromu, takže kdo by byl na mě zvědavej 😀 Brzdu se mi kluci okamžitě jali opravovat, ale ulomený kus objímky byl nekompromisní… Závod pro mě skončil!

Vzpomněla jsem si, jak jsem ráno panu reportérovi říkala, že jsem si přijela pro první místo a v hlavě mi probleskne známé „karma, vole!“. Aneb to mám za to! Ale poučení do Morávky. Tam, až se mě reportér zeptá, pro co jsem si přijela, tak řeknu rovnou, že pro roztržený kalhoty, rozbitou brzdu, rozbitý sedlo a díru do nohy. A aspoň pak nebude nikdo překvapenej! 😀

Nicméně k těm, co závod úspěšně dojeli! Všechna čest hlavně bikerům, co jeli poslední jednu nebo dvě erzety v totálním lijáku. To chtělo sakra morál! Co se týká výsledků, zajel nejlíp v chlapech Jakub Říha o fousek před Matějem Vitkem, který se přiznal k pádu na první erzetě. Třetí flek bral Ondra Zelený.

V holkách vyhrála Jana Horáková před Jitkou Škrnitzlovou a třetí byla Dominika Durčáková.

Výsledky Specialized Enduro Race Zadov 2016: http://sportsoft.cz/cs/zavod/overview/1838

Jinak kolo už mám opravené, rány zahojené, a těším se, jaký další zážitek mi připraví Morávka (viz pozvánka).

Foto: Mix z galerie enduroserie.cz (Foto: Miloš Lubas)