GIANT Trance 27,5 1 – TEST

Model Trance je v nabídce značky Giant lety prověřenou stálicí. Doposud jej „postihovaly“ spíše dílčí evoluční změny, avšak s příchodem modelového roku 2014 přišel zásadní zlom, v první řadě skok na střední kola a s nimi i nárůst zdvihu. Změnilo to Giant Trance od základu, nebo si zpívá stále tu samou písničku palec sem, palec tam?

S novou sedmadvacítkovou specifikací řady Giant Trance jsem se seznámil již loni na prezentacích, následně se mi do ruky dostala drsnější verze s jediným převodníkem, napínákem a vyšší vidlicí – Giant Trance SX. Jeho test ledacos naznačil, přesto jsem se těšil, až si budu moci vyzkoušet klasickou verzi a ověřit si na vlastní kůži, zda funguje tak, jak jsem čekal, zda je hrdým pokračovatelem úspěšné rodové linie, či jestli se náhodou nevydala na válečnou stezku do sousedních lovišť.

Pozvolný útok

Jednu chvíli jsem si říkal, že přechod modelu Trance do roku 2014 nebyl, až na kola průměru 27,5“, nijak zásadní. Pak jsem ale začal pátrat v hlavě a v internetových archivech a uvědomil si, že se Trance postupně měnil, až se zcela proměnil. Jestli se úplně nepletu, tak jeho příběh začínal v podobě sportovně univerzálního stroje, který chodil 100 mm nad oběma koly. Tuto verzi po čase vytlačil Anthem X, deroucí se odspodu, díky čemuž se zrodil Trance X, který se zdvihově posunul až na úroveň 125 mm.

Kam zmizelo X?

Pro letošní rok se „Iksko“ z názvu zcela vypařilo, aby se mohl objevit nový Trance SX. Vedle něj zůstal opět samotný Trance, přičemž s většími koly narostl i zdvih. Výsledkem je nyní rovných 140 mm. Násobeno průměrem ráfků před sebou dnes máme stroj, který bychom před necelými deseti lety označili za slušné enduro. Dnes je to ale spíše všestranný trail-bike či all-mountain mašinka, která kombinuje přiměřeně sportovní projev s dostatečnou kapacitou a jistotou v terénu.

Kroutí se jak hadi

Trošku jsme zabrousili do historie, nyní se vraťme k současnosti a pojďme se ještě v rychlosti podívat na samotný rám nejvyššího hliníkového modelu řady Trance 27,5, který je opět o něco více uhlazený a stylový než jeho předchůdci. Na mnoha místech jsou totiž patrné stopy po tváření horkým olejem (hydroforming) a decentního, ač spíše precizního opracování. Kraťoučká hlava dnes nemůže být jiná, než kónického vzezření, u Giantu nese označení OverDrive 2. Na ni navazuje podlouhlý svařenec horní a spodní trubky, kdy se každá kroutí dále svým směrem.

Maestro = osvědčená klasika

V zadní partii se na první pohled žádná velká změna nekoná. Klasický nezávislý čtyřčep (lidově označovaný za mutaci VPP, alias „virtuál“), jenž nese obchodní označení Giant Maestro, je koncepčně stejný již celou řadu let. Dvě kratší vahadla a pevný trojúhelník zadní stavby, tlumič kolmo podél sedlovky, jeho spodní oko uchyceno ve stejném bodě jako hlavní čep zadní stavby, a tak by se dalo pokračovat.

Zaměřme se na detaily

Tři věci, na které bych rád upozornil, jsou: Podélná vzpěra na zadním trojúhelníku, která kopíruje zadní kolo. Efektní, jakoby dovnitř schované čepy v zadní části horního vahadla. A konečně kazetová ložiska vepředu, v místě horního oka tlumiče. To se proto nepohybuje klasicky pouze na kluzných pouzdrech, ale na kuličkách, což by mělo tlumiči pomoci s ještě větší citlivostí zkraje zdvihu. A nutno říct, že skutečně pomáhá!

Od učebnice do terénu

Popis jízdního projevu začnu hezky tradičně od posedu, který mě jako první trochu překvapil. Měl jsem půjčené Mko, tedy ideální velikost pro mou postavu a moje jízdní návyky, přesto všechno jsem měl ale překvapivě pocit, že je kokpit Giantu Trance nějak moc dlouhý. Samozřejmě, jde opět o zvyk, avšak porovnám-li Trance s jinými obdobnými koly, která jsem poslední dobou testoval, je jednoznačně nejdelší, nebo alespoň jedním z delších. Po chvíli pátrání a nastavování jsem ale dospěl k prostému vysvětlení. Představec je dostatečně krátký, „problémem“ může být sedlovka se zahnutým zámkem, tzv. hokejka.

Mám v tom hokej!

Ono je to tak, že se dnes obecně u trail-biků, ale i řady sportovních kol, volí spíše rovné sedlovky. Přímý zámek má i většina moderních teleskopů, nikoliv však Giant Contact Switch-R. Tady ale nejde jen o tuto konkrétní sedlovku, zahnuté jsou i všechny pevné tyče na dostupnějších modelech. Nedělejme ale z komára velblouda. Žádný skřipec jako na XC kolech dobách minulých vás za řidítky Giantu Trance nečeká. Ve výsledku stačí sedlo šoupnout o kousek dopředu a vše je zase v cajku. I tak si ale neodpustím malé šťournutí, že pokud by zde byla přímá sedlovka, byl by pocit z řídícího centra již od prvních metrů mnohem více neutrální.

Zadek dopředu, vidlici dolů!

Se sedlovkou a pozicí jezdce úzce souvisí, vedle pocitu za řidítky, ještě jeden efekt. Při první vyjížďce jsem se totiž s Giantem trochu pral vždy, když jsem s ním chtěl zdolat některý z vyhlášených technických výjezdů. Bylo znát, že je více hmotnosti soustředěno nad zadním kolem a předek je odlehčen víc, než by musel. Proto jsem občas ztrácel kontrolu nad předním kolem a pral se s jeho odskakováním. Druhá vyjížďka, krapet více soustředění, poposednutí blíže ke špičce sedla a v extrému pomocná ruka v podobě možnosti snížit zdvih vidlice na 120 mm udělaly divy. Ve výsledku jsem tedy vyjel skoro vše, na co mi síly a morálka stačily.

Efektivní skoro jako…

U stoupání nebo alespoň šlapání ještě na chvíli zůstaňme. Když se totiž popasujete s posedem, který vlastně není až tak extrémní, jen si musíte najít svou pozici, začnete si užívat, jak to hezky jede. 13,2 kg je slušná váha, nejde o žádný úlet jedním nebo druhým směrem, to podstatné se ale skrývá jinde. Už jsem slyšel, že se Maestru vyčítá, že jde jen o „jednočep postavený na efekt.“ No, jednočepy se chovají jinak!!! Zde je totiž patrný efekt stabilizace zadní stavby silami šlapání. Lidsky řečeno, záběry do pedálů doprovází poměrně jasná odezva, i když se na sedle mrskáte o něco víc, než by bylo vyloženě stylové.

CTD = Co To Dělá?

Není to poprvé, co se mi za řidítky Giantu dralo do podvědomí srovnání s věhlasným systémem DW-Link (Pivot, Turner, Ibis), které je extrémně efektivní. Giant a jeho Maestro jde, řekl bych, podobnou cestou, jen řetěz nebrzdí zadek tolik jako DW-Link. Ve výsledku tedy máte kolo, u kterého nemusíte sahat na páčku CTD na tlumiči Fox (já ji nechal po celou dobu testu v poloze Descend), přitom vás šťouchne do zadku pokaždé, když vy nohou trochu víc šťouchnete do pedálu. Snad jediná situace, kdy se CTD na tlumiči hodí, je, když toužíte po silové jízdě ze sedla, či se snažíte šlapáním ve stoje ulevit svým sedacím partiím.

Tím to nekončí

Zde ale přednosti Maestra rozhodně nekončí. Na druhé straně do hry vstupuje vskutku oslnivá citlivost již na nejmenší nerovnosti. V tomto směru není dnes na trhu mnoho kol, jejichž zadek by chodil takto mechově. Maestro na Giantu bylo vždy, až na ostré sportovní rakety, vnímavé, poslední generace s ložisky na tlumiči je ale opět o krok dál.

Lepí se jak Herkules

Základní vnímavost se maximálně hodí na všech hrbolatých cestách, na dlažebních kostkách, na rozdupaných polňačkách, a tak podobně. V běžném terénu si zkrátka užíváte nadstandardního komfortu a vlastně i trakce, která je i ve výjezdech skutečně excelentní. Tedy pokud nemáte ohoblovaný zadní plášť, jako byl na testovacím vzorku. Ale to se holt stává, když kolo hodně jezdí. I tak jsem ale ve výjezdech cítil, jak se zadní kolo hezky lepí k povrchu. Při tom všem si ale Maestro uchovává poměrně jasnou progresivní křivku…

Zhoupni se na vlně

Střední nerovnosti stále pohlcuje zcela bez protestů, u větších se již trochu upejpá. Ale neberte to jako chybu. Nejde o to, že by zadek nestíhal nebo nechtěl. On totiž od určité hranice začne překážky schopně utlumovat, na místo toho, aby je dokonale žehlil a vystřílel si hned celý zásobník zdvihové kapacity. Výsledek je ten, že ať již letíte v tempu po středně rozbité cestě nebo se zuby nehty perete s těžkou kamenitou sekcí, tlumič se na lopatky rozhodně položit nenechá! To jsem si ověřil již loni na Trance SX, s nímž jsem jel Enduro na Špičáku, zatápěl jsem mu slušně pod kotlem a zadek se ani tak nedostal do úzkých či na tvrdý doraz.

TA-LA-S = TAkové LAhodné Svezení

Vynechat bych neměl ani vidlici Fox Talas, která zas jednou dělala čest svému jménu. Jak byly Talasy loni hrozné, tak jsou letos povedené. Poměrně citlivý chod již zkraje, dostatek akce i přiměřená stabilita. Možná potřebují vyšší tlak (dřív mi stačilo cca 80 psi, dnes se dostávám na 120 psi), ale fungují. Je fakt, že se občas jakoby zastaví a zamrznou, nejčastěji při delší jízdě po rovině. Pak do nich ale stačí trochu drcnout, v dlaních ucítíte, jak se „něco utrhlo“ a už to zase lítá nahoru a dolů jak čerstvě instalovaný výtah v budově Burdž Chalífa (nejvyšší budova světa – Dubaj).

Utáhni otěže

Velkým, velkým obloukem se musím vrátit zpět k ovládání, abych jej náhodou nevynechal. I v tomto ohledu je Giant Trance 27,5 poměrně osobitý. O mnohém vypovídá již jen úhel hlavy 67°, který je spíše z volnějších. Jak lze tedy předpokládat, řízení je hodně stabilní, což je rozhodně dobře pro všechny náročné terénní pasáže, neřku-li strmé sjezdy. Sebevědomí a jistoty má v tomto směru Trance 27,5 dost a dost. Připočítejte střední kola a máte stroj, s kterým se dá sjet skutečně ledacos.

Najít správný rytmus

Když ještě jednou vzpomenu podzimní test Trance SX, který má hlavu skloněnou pod úhlem 66°, vybavuju si, že byl skutečně extra stabilní, až skoro místy ospalý. To ale bylo a je u tohoto speciálu víceméně schválně. Již tehdy jsem tipoval, jak na tom bude klasický Trance a musím přiznat, že jsem si myslel, že bude o něco živější. Není, i on ctí spíše stabilitu, ale nejde do těžko zvladatelného extrému. Jen občas potřebuje pevnější ruku a jasnější příkazy. Když si na jeho projev ale zvyknete, bude vás už jen bavit, podobně jako mě.

KOMPONENTY

Z komponentů se musím v první řadě zastavit u teleskopické sedlovky Giant Contact Switch-R. Není špatná, to ani náhodou, má ale své světlejší a méně světlé stránky. Velkoryse pominu fakt, že když vezmete za sedlo u stlačené sedlovky, tak rázem vyjede nahoru a tam zůstane. Drobnost… Provozní vůle je minimální, zdvih není nijak omračující, ale bohatě stačí (100 mm, jestli se nepletu). Důležité je, že to celé funguje!

Sedlovka Giant Contact s ovládáním uvnitř rámu (ideální řešení) je možná jen trochu pomalá. Když jsem přesedl na RockShox Reverb, docela jsem se divil, jak to najednou lítá! Ale žít se s tím dá. Ovládací páčka je také celkem příjemná, jen je třeba pro ni najít ideální pozici a sklon. Zkrátka a dobře, nikoliv vyloženě excelentní, ale solidně a jistě fungující produkt, který toho letos na testovacím kole evidentně dost zažil a přitom pracuje bez většího zaškobrtnutí.

Brzdy Shimano SLX

SLX brzdy jsou celkem fajn. Když se oprostím od toho, že mi tvar jejich pák úplně nesedí, pak nemohu na jejich adresu říct nic špatného. Brzdí, vydrží, snadno se ovládají, jsou čitelné, mají dost síly, jejich krok je obvykle stabilní.

Pohon 2×10

Kombinace 2×10 je i zde opět plně funkční a pro kolo tohoto typu představuje zcela dostatečný rozsah. Navrch je zde napínák MRP. V době samo-napínacích přehazovaček – zde Shimano XT Shadow Plus – už skoro zbytečná věc. Na druhou stranu, když to s terénními radovánkami myslíte vážně, může vám napínák pomoct proti padání řetězu nebo ho můžete sundat, i když jeho jemné ševelení při jízdě není nikterak rušivé.

Sedlo – Giant Contact Upright

První pohled na toto sedlo ve mně vzbuzoval určité rozpaky, pak jsem se ale na kole rozjel a… Za celou dobu testu si na sedlo skoro nevzpomněl. Nemusel jsem přehnaně jemně řešit jeho sklon, prostě jsem seděl a šlapal. To je, dle mého názoru, asi nejlepší vizitka pro sedlo.

Praktické poznámky

Mám dvě poznámečky. Zaprvé jsem se trochu pral s křížením řetězu. Při zařazeném převodu „velká-velká“ padal řetěz z převodníku. Vinil jsem chvíli nesprávně zvolenou řetězovou linku, ale nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem víc dotáhl přesmykač (posunul jej do záběru) a byl klid. Taková prkotina stačila, aby řetěz už více nepadal.

A konečně. Vzadu to vypadá, že se tam ukrývá pevná osa, průměru alespoň 10 mm. Ale chyba lávky. Je tam klasické brčko jako u rychloupínáku. I když klasické! Je to osa od DT Swiss s ráčnou (rohatkou), která se vytahuje celá. Takže je to osa pevná, ale jen užší. Kdyby vás to ale trápilo, jako že nemusí, protože i tak je zadní stavba dostatečně pevná a tuhá, pak lze vyměnit adaptéry v patkách a nasadit třeba osu standardu 142×12 mm.

Giant Trance 27,5 1 – závěr

Již loni na podzim jsem sedlal novou generaci Giantu Trance, avšak v ostřejší verzi SX a již tehdy jsem se těšil na klasické provedení, z něhož rozhodně nejsem zklamán. Nový Trance na středních kolech nám po všech směrech povyrostl, což mě rozhodně nevadí. Stále slušně jede, jeho zadní stavba příkladně reaguje na podněty jezdce, přitom v jeho sedle zažijete až nečekanou úroveň komfortu, ne-li doslova hýčkání. Také ovládání je příjemné, i když spíše trailového než sportovního charakteru. Možná nesedne na 100% každému, kdo si na něj ale jednou zvykne, ten se bude už jen bavit. Z Giantu Trance, jenž začínal jako sportovní všeuměl, vyrostl nakonec skutečně schopný trail-bike, který se nebojí ani značně rozbitého terénu, ba naopak má smysl pro rychlost a akci.

Více informací o tomto kole najdete na webu
www.giant-bicycles.com
Giant Trance 1 27,5″ (2014) v nabídce obchodu koloshop.cz

Foto: Štěpán Hájíček