BnR Trip – ze Štěchovic do Štěchovic

Naskytla se mi příležitost, že jsem měl odpoledne trochu času, a hned tedy začal plánovat, kam bych tak mohl vyrazit s kolem? Chtělo by to něco relativně blízko Prahy, místo, kde jsem dlouho nebyl… Štěchovice a povltavská Ztracenka!

Nápad to byl čistě spontánní, bez bližší přípravy a na celou cestu jsem měl čistého času cca čtyři hodiny. Proto jsem skočil do auta a dojel do Štěchovic. Jinak bych volil alternativní cestu. Třeba vlakem do Pikovic či Kamenného Přívozu, přes kopec na Třebsín a pak dále po trase, kterou jsem si vytyčil a kterou jsem jel naposled před mnoha a mnoha lety.

Pozor, zákaz!

Hned v úvodu raději zmíním, že jsem narazil na jeden problém. Ona zelená značka od Slapské přehrady dolů podél vody do Štěchovic, známá Ztracenka, je totiž, alespoň v tomto směru, pro cyklisty oficiálně uzavřena. O tom jsem jednak předem nevěděl, jednak jsem měl jistou výmluvu, jelikož jsem chtěl alespoň letmo navštívit kamaráda, který zde má chatu. Povltavská stezka totiž vede těsně okolo jejich chaty. Tak nebo tak, vezměte můj dnešní tip jen jako inspiraci, kterou není vhodné slepě následovat.

Pokuta nebo rozbitá hlava…

Jednak se můžete dostat do křížku se zákonem, jednak se vystavujete určitému riziku, jelikož je Ztracenka technicky hodně těžká a nebezpečná. Pár lidí a především pak cyklistů již z úzké pěšiny vedoucí po skále nad řekou spadlo, potloukli se a pár se jich tu dokonce i zabilo. Nechci nikoho strašit, vždy jezdíme na vlastní riziko a každý riskuje tolik, kolik si sám připustí. Jde vlastně jen o to vysvětlit, proč je tato stezka pro cyklisty oficiálně nepřístupná.

Stále se ale dá jet od přehrady po modré a vyhnout se nejtěžším zakázaným úsekům, střihnout to do Štěchovic přímo (z modré na červenou) nebo alespoň objet skalní chodníčky a z modré sjet dolů na Ztracenku z obce Třebenice nebo se napojit v osadě Ztraceni.

Již kousek nad Štěchovicemi se nabízí první parádní výhledy na údolí řeky Vltavy

Vzhůru od řeky

Jak již bylo popsáno výše, tento trip začal ve Štěchovicích, odkud je třeba vystoupat nahoru na „hřeben“, konkrétně do obce Závist. Původně jsem měl v plánu zkusit pomocí navigace Holux Funtrek 132 na řidítkách najít nějaké alternativy, kterak se vyhnout otravnému asfaltovému úseku, nakonec jsem byl ale za silnici docela rád, jelikož se takto výstup ve výsledku celkem usnadnil. Ale rozhodně by se dalo uhnout doleva po naučné a pak to švihnout do Závisti lesem. Tak příště…

Do hlubin hvozdů

První otravný výjezd na poledním slunci byl za mnou a já se mohl konečně vrhnout do hlubin lesa, a to doslova. Sjezd dolů po žluté ke Krňanskému potoku vás skutečně pohltí. Není to extra o technice, i když je tu řada vraceček, nebo alespoň bývala, jelikož dnes je v lese vyšlapáno a vybržděno mnoho různých stop a ve výsledku své kolo můžete poslat kolmo dolů. A dole se pak osvěžit u studánky nebo nahlédnout do romantického údolí, kde je ukryto několik svépomocí stavěných chatek.

Romantická pěšina hluboko v lesích…

Kolo na ramena

Při výstupu od potoka je třeba chvíli tlačit. Pokud tohle někdo vyjede, pak se asi jmenuje Jirka Fikejz, Hans Rey nebo Chris Akrigg – prudká stojka po kořenech. „Hmm, jaké by to bylo dolů?“ Následné stoupání je bez větších emocí – širší lesní a polní cesta. Dřív jsem jezdil rovně, dnes jsem si to chtěl opepřit odbočkou na vyhlídku z vrcholu Máj (448 m). Nápad to nebyl zlý, jen jsem nějak netrefil značku, ona nebyla vůbec vidět, vzal to na kolmo a při tlačení k „Májce“ se setsakramentsky zapotil. No, příště to vezmu obloučkem tak, jak vede žlutá.

Vyhlídka Máj – kaňon Vltavy zde vytváří nejednu podkovu

Dolů do houští

Když jsem se vrátil zpět na klasickou značku, sjel jsem do obce Teletín, odkud žlutá padá úzkou roklí do údolí potoka Třeblová. Už jen začátek je docela efektní, kdy se značka v jednom místě z čista jasna zlomí kamsi kolmo dolů do houští. I další úsek vypadá, že by bylo lepší vzít si sebou mačetu a trochu se prosekat. Nakonec se ale houštiny rozestoupí a podél vody a kamenných kaskád dojedete až dolů, abyste zase mohli stoupat na druhé straně vzhůru.

Šipka vytvořená z víček od PET lahví je nejen vtipná, ale hlavně praktická

Trocha vody v parném létě jedině prospěje

Poslední kopec

Pak už je ale třeba sledovat značku v očekávání křížení s modrou, přejet po mostku a začít nabírat výškové metry posledního zásadního stoupání dne. Jakmile dosáhnete vrcholu, projedete přes louku a sklouznete se do obce Rabyně a odtud opět přes louku, lesem a nakonec i celkem zábavným trailem dolů k přehradě Slapy. Tedy k páté největší v ČR, kterážto byla vybudována v letech 1949 – 1955.

Ruskou jako vždy, prosím

Oblast Slapské přehrady má své specifické kouzlo. Byl jsem tu už mnohokrát a vždy cítím určitý respekt a melancholii. Téměř nikdy nemohu vynechat zastávku u zdejších potravin, je-li více času a hlad, tak na zahrádce sousedící restaurace, občerstvit se, doplnit energii a až potom se vydat dál. I tentokrát jsem si sedl na schody a vychutnal si svou oblíbenou Ruskou a hladinu cukrů dále nakopl malou kofolou.

Nezbytné občerstvení

A co dál?

V tomto místě jsem ještě o zákazu nevěděl, proto jsem bezelstně sjel „zkratkou“ dolů k vodě, abych se vyhnul schodům a chatařské oblasti. Nechci nikoho navádět k nekalostem, ale pokud byste třeba jeli kus po modré, v Třebenicích to ohnuli doprava a sjeli na Ztracenku, tak vás žádná cedule se zákazem vjezdu nepotká. A žádná vlastně není ani ze spodní strany od Štěchovic, kde svého času bývala.

Tak tudy už na kole ne, přátelé!

Zákaz vjezdu!

Tak nebo tak, opět upozorňuji, že Ztracenka podél Vltavy je oficiálně pro cyklisty nepřístupná, což je na jednu stranu škoda, na stranu druhou to snad omezí konflikty s místními usedlíky a chodci. Nebo také těžké pády a smrtelné úrazy! Já těžil z výhody, že jsem jel v průběhu týdne, o víkendu tu bývá skutečně plno, takže i kdybyste zákaz porušili, nejspíš se moc nesvezete.

Ostré skály, technické úseky a místy slušná propast. Ztracenka není žádná cykloturistika…

Konec lamentování. Cesta do Štěchovic podél vody byla krásná, ale místy zatraceně těžká, až se tajil dech. Občas je stejně jistější sesednout. Každopádně tohle místo má své neopakovatelné kouzlo a je třeba k němu chovat náležitý respekt. Stejně tak i k chodcům, zvířatům a zdejším osadníkům. Zkrátka a jednoduše – „Nejezděte jako hovada, na místech, kde byste vlastně ani být neměli. Riskujete především svoje zdraví.“

Foto: Štěpán Hájíček