Podzimní ráno na Minčole (Malá Fatra)

Letos v říjnu jsme uveřejnili první díl ze seriálu We ride Slovakia, tedy projektu mapujícího objektivem fotoaparátu i kamery zajímavá místa pro bikování na Slovensku. Za tímto projektem stojí Juraj Lukas provozující web MtnLovers.sk. Dnes je před námi další pokračování, které nás zavede do pohoří Malé Fatry.

Píp, píp, pííííp! Budík otravně zvoní a já vím, že jsou i mnohem příjemnější způsoby, jak se probudit. Dnes mi to ale nevadí. Ještě se zalepenýma očima otevírám okno. Venku je ticho, bílo. Předpovědi nelhaly. V duchu se usměju a těším se na krásné inverzní ráno na hřebeni Lúčanské Malé Fatry, kam spolu s Dášou už za pár minut směřujeme.

Do Strečna přicházíme krátce po 6:00, abychom se ještě při světle čelovek ponořili do mlhou zahaleného lesa. Procházíme okrajem obce, podjezdem pod hlavní cestu, vlevo na skále se tyčí zřícenina hradu Strečno. Když se řekne Malá Fatra, každého zdejší oblast znalého asi napadne Krivánská, nám však více učarovala její méně navštěvovaná sestra – Lúčanská. Právě pro klid, ticho a samotu. To je ale dvousečná zbraň, hlavně v tmavém a mlhou zahaleném lese. Každý neznámý zvuk v našich hlavách znamená nebezpečí, každý poryv větru medvěda…

Naštěstí se po pár desítkách minut a výškových metrů z lesa vynořujeme. Pod námi zůstala celá Žilinská kotlina, kterou pouze tuším, a když se ohlédnu, vidím pyramidu Malého Kriváně s černými vráskami kamenitých žlabů. Rána na horách bývají magická a pokud jsou jako to dnešní okořeněné skvělou inverzí, místy více stojíte, než jedete.

Na Saračníkoch si kontrolujeme svoji pozici, turistickou značku necháváme turistům a na zelené cyklo značce rychle ztrácíme těžce nastoupané výškové metry. Široká svážnice přímo vybízí, abychom pustili brzdy, přestože se občasné blátivé louže a brutálně prskající mokré listí podepisují na našich bílých dresech. Koho by to ale trápilo? Zábava je to, oč tu dnes jde – a pračka to přece vypere…

Miko ze skupiny Gladiator je k*rva romantik – protože „keď sa láska podarí, to je úplne iné ráno“. Zřejmě i on chodil na kopce za svítání, že se mu podařilo vypotit takový duchaplný text. Třeba ale uznat, že na tom něco pravdy bude. Jedině láska k horám a bikování nás přinutila vstát o páté, abychom si mohli užít toto neskutečné inverzní ráno. Výhledy na kilometry daleko, podzimní slunce a sněhem zahalené tatranské štíty musí potěšit i ty největší pesimisty. Je to prostě paráda.

Hrdě stojící dělo, jako němý svědek krutých bojů našich dědů se strejdou, co se zapomněl pod nosem oholit. To mě přivádí na myšlenku, zda Adolf náhodou nebyl biker – jinak si „přehazovačku“ na jeho pomatený hlavě neumím vysvětlit.

S přicházejícím časem oběda pochmurné myšlenky střídají myšlenky na jídlo. Kdybych byl věděl, do jakých problémů nás těch pár koleček salámu v housce dostane…

Na vrcholu nás vítají dva důchodci, respektive jejich drzí psi. Štěkání by nevadilo, vždyť pach našich zpocených podpaží by nastartoval i silnější povahy, ne jen dvojici čoklů. Když se nám ale po několikáté pokoušejí ukrást housky z odložených batohů, rezignujeme! V rychlosti dojídáme poslední sousta, na mapě kontrolujeme trasu a odjíždíme.

Po deseti metrech mě už žádní psi na světě netrápí. Jsem jen já, můj bike a stopa přede mnou. Mountain biking v krásném prostředí po úzkých singláčích s množstvím vodou vymletých dropů a technických pasáží patří jistě k tomu nejlepšímu, co se dá v Malé Fatře zažít.

Z kosodřeviny do lesa, přes mokré kameny a spadlé stromy, které si bikeři časem přetransformovali na parádní odrazy a skoky.

Sjezd na Saračníky je opravdová lahůdka. Prudký kopec plný kořenů pořádně prověří technické dovednosti, o to víc mě překvapuje Dášino prohlášení – bylo to docela dobré, konečně jsem si kořeny asi poprvé užila 😀

Ještě předtím, než v sedle Javorina odbočíme na modrou turistickou značku, děláme malou zajížďku na vyhlídku nad žilinským lomem. Při pohledu na pomalu zapadající slunce dopíjíme poslední doušky vody – která se mimochodem po celé trase nikde nedá doplnit – a v duchu rekapitulujeme dnešní zážitky. Přitom máme ještě jednu parádní část před sebou…

Luxusní singláč, ostře zaříznutý do svahu, vedoucí po modré značce, nám pumpuje do vyflusnutých těl tolik potřebnou dávku adrenalinu. V lese se ale stmívá mnohem rychleji. Vzhledem k množství spadaného listí máme poněkud problém s orientací a závěrečný sjezd do Strečna dáváme v téměř úplné tmě.

Když se konečně dostaneme na parkoviště, překvapí nás množství aut stojících na krajnici cesty. Od řidičů se postupně dozvídáme „zaručená“ fakta o bouračce před Žilinou, kde určitě zahynulo nejméně 100 lidí! Tak to alespoň na první pohled vypadá, jinak by tu nebyla dvouhodinová kolona, no ne?

Naštěstí má Strečno přívoz! Zvrtneme to směrem k němu, ale takových moudrých jako my zde bylo dnes večer více! Takže se pokorně zařadíme do fronty a čekáme. Pokud jste někdy tento přívoz využili, tak víte, že je to vlastně motorový pontonový most, jedním dechem ale dodám – díky Bohu za něj!

Lúčanská Malá Fatra je skvělé pohoří, rád a často se sem vracím a totéž mohu doporučit i vám. Obzvlášť, pokud jste zde ještě nebyli, vyrazte, neprohloupíte. Divočina, krásná příroda a skvělá bikovačka je jen zlomkem toho, co zde na vás čeká.

Pokud máte více času, trasa se dá prodloužit například na Martinské hole – nebo seberte karimatku, přespěte někde na kopci a zažijete pravé slovenské backcountry. Pokud ne tady, tak už nevím kde jinde!