Fotostory – Megavalanche Alpe d’Huez 2011

Hned jak jsme vyjeli, ani na chvíli nikdo z nás nezapochyboval, že tenhle výlet bude zase jedinečnou akcí. Jedno středně velké MPV, v něm tři bikuchtivý hošánci, čtyři kola (jedno na náhradní díly…) a cíl cesty? Francie Alpe d’Huez – podnik Megavalnanche. Pro nás všechny premiéra!

Byl to výlet plný neskutečných a v lecčem i zcela nových zážitků. Kubajs byl například vůbec poprvé s kolem mimo ČR! A zkušenosti s podnikem typu Megavalanche? Nula, neboli ZERO! A to v případě nás všech! Proto jsme tam ostatně také jeli, zjistit, jestli to není jen jedna velká nafouknutá bublina… Nebrali jsme to ale přímo do Francie. Měl jsem takový nápad, „Co kdybychom vyrazili trochu dřív, vzali to přes Šumavu a zastavili se cestou v bikeparku na Špičáku?“ Reakce byla více než kladná! „A co spaní?“ Ptal se někdo, možná i já sám sebe. „No, to už nějak pořešíme cestou. Stan máme, tak co? Cestou tam vyjde třeba Bodamské jezero, tam je spousta kempů…A co v Alpe d’Huez? Nevím, penzión se mi řešit nechce. Nějak to tam
přečkáme ve stanu…snad nás nechají někde stanovat?!“

Každý odjezd obvykle začíná balení, respektive skládáním věcí do auta. Jeli jsme mým v té době novým (rozuměj nově pořízeným ojetým) vozem, zahraničním, dovozovým. Byla to vlastně jeho premiéra – takový náklad. Nějaký čas holt skládání věcí dovnitř zabralo, ale zdařilo se. Čtyři kola, tři panáčci a neskutečná hromada věcí! Vešlo se vše, jen jsme byli zarovnaní až po strop. Vešla se i taška s vodnicí. Na koláč ale už moc místa nezbylo, tak jsme ho museli spořádat hned zkraje cesty.

Na Šumavě bylo krásně. Super počasí, bikepark v plném provozu, tak honem do bikového mundůru a hurá na kopec. Na vrchu jsme narazili na dvě zajímavé cedule „Bikers Only“ a „Expert Only“. V Pořádku, s ohledem oba nápisy lze konstatovat jediné – jsme tu správně!

Většinu dne počasí jak ze škatulky. Dolů jsme se pouštěli hezky zostra (každý v rámci svých možností), cestou nahoru jsme si naopak užívali super relax na lanovce…

Sestava tratí v bikeparku na Špičáku je poměrně pestrá. Vybere si zde snad opravdu každý. Jednotlivé lajny se liší jak charakterem, tak i náročností. Barevné rozřazení docela sedí. Vyložený mazec je černá lajna č. 1 pojmenovaná Strruggle – zkrátka DH profi sekce. Nic pro mě. Dal jsem to, ale… Druhá černá (č.5 – Air Stone) je naopak parádní North Shore záležitost po obrovských kamenech a dřevěných lávkách. Kdo chce, může si tu zaskákat, pokud se ale bojíte výšek, můžete vždy ze šutrů sjet dolů po prkně.

A tak jsme tam ten den jezdili a jezdili. Po šutrech, po lávkách, klopili v klopenkách, vlneli se na dřevěných vlnách, drncali po kořenech, kucí skákali jak hopík atd. To vše skoro až…

…do chvíle, kdy se začaly stahovat mraky. Při poslední cestě dolů nás to lehce spláchlo. Už byl stejnak večer, takže jsme přečkali nejhorší u piva a kofoly, následně umyli kola, složili znovu hlavolam „Jak to vše narvat do auta“, dali si před cestou pizzu, odpálili jednu šíšu a mastili směr západ. „Parler français?“

Nápad s tábořením u Bodamského jezera (Bodensee) nebyl špatný, až na jeden detail. Když jsme kolem půlnoci přijeli do Lindau a hledali v okolí vhodný kemp, všechny už byly zavřené! „Nevadí, zkusíme něco jiného cestou…“ Nakonec nás nenapadlo nic lepšího, než zastavit na odpočívadle a…

…vybalit karimatky + spacáky a rozložit si spaní hezky na louce vedle lavičky. Ráno jsme pak měli luxusní výhled na jezero (Bodensee). A taky jsme potkali jednoho chlápka, co se takhle na dálničním odpočívadle producíroval v plavkách a mazal opalovacím krémem??? Jo, to bylo ale o pár set kilometrů dál. Kdesi v srdci Švýcarska!!!

Klukům jsem před cestou sliboval, jak budou slintat na švýcarské Alpy. To úplně nevyšlo… Když jedete po severním a západním okraji Švýcarska, tak hor moc nevidíte. Příjezd do Francie to ale rychle napravil a já ani nestíhal otáčet hlavu, jak kluci ukazovali z okna, „Tý jo, to by se dalo sjet, tohle taky, to už ne, to by nedal ani Gaspi!“

Do Alpe d’Huez jsme dorazili odpoledne. Proběhli rychle městečko, našli prezentační místo ve sportovním centru (slušnej luxus! bazén, lezecká stěna, sauna, posilovna s takovým výhledem až…), vyzvedli si startovní čísla, permice na lanovky a další nezbytnosti a vydali se řešit ubytování. Tedy… Měli jsme jen stan! „Dá se tu někde stanovat?“ ptali jsme se slečny Cathy, co měla na starosti nás novináře. „Oficiálně ne, ale… Psss, nikomu to neříkejte, nahoře u lanovky už pár stanů je. Mělo by to být ok, tohle je přece Megavalanche.“ (škoda jen, že psaným textem nejde napodobit ten luxusní francouzký přízvuk!!!)

Čas neúprosně běžel a my chtěli ještě na kolo. Než jsme ale vyházeli věci z auta, tak se lanovka zastavila. Dnes je KONEC! Ale ne! „Nebudeme bábovky a vytlačíme to támhle na kopec, ať to tu ještě trochu okoštujem…“ Jak se řeklo, tak se udělalo. Našli jsme dokonce jednu sekci s řadou lávek a skoků. „Bacha kam skáčeš, jsou tam samé šutry.“ Lukášova rada ještě nedozněla a Kubajs už měl defekt. Dvojitý – přední i zadní kolo najednou!

Good. To by bylo. Tolik duší jsme neměli. Já měl jednu a kluci Zero! Tedy sebou na místě… S Lukášem jsme dojeli dolů, přiblížili se zpátky autem, opravili a vyměnili rozsekané duše a jelo se zase dolů. U spodní stanice lanovky bylo přitom docela slušné skill centrum. Nešlo jinak a tak se tu řádilo, dokud nezačalo mizet slunce za obzorem…

Světla rychle ubývalo, tak jsme už jen postavili stan, dali si něco málo k snědku a především si užívali tu božskou scenérii. A hlavně jsme se po tomto krátkém seznámení s Alpe d’Huez těšili na další den! Na kvalifikaci Megavalnche!

Ráno bylo trochu chladněji. Není se co divit, stanovali jsme ve výšce okolo 2000 m. Sluníčko ale brzy vzpomínku na chladnou noc vymazalo z našich těl i myslí. Po alpské „snídani v trávě“ jsme vyprostili kola z našeho bezpečnostního úvazku (kdo měl ten růžový špagát přivázaný v noci k noze si už nepamatuju…), připevnili čísla, sbalili vše potřebné a hurá na start.

Prrr. Tak rychle to zase nepůjde. Na start kvalifikace se muselo dojet dvojicí lanovek a ještě mezi nimi přejet kousek na kole. Přitom ten „kousek na kole“ nebyl až takovým kouskem. Ale co na tom, když je tu tak krásně…

Když jsme přijeli ke spodní stanici druhé lanovky vedoucí na hřbet Dome des Petitites Rouses (2800 m), místo startu kvalifikace, tak nás krapet zaskočil již z dálky se rýsující had bikerů. „Kdy že startujeme? Ani ne za hodinu. Tak to asi nedáme!“ Naštěstí tu panovala závodnická solidarita a jelikož kvalifikace startuje ve vlnách v pořadí podle čísel, měli ostatní bikeři pochopení a pustili nás alespoň částečně dopředu.

Čekat jsme nějakou chvilku i tak museli. Dvě střídající se kabinky, kdy se do každé vešlo něco kolem dvaceti bikerů, jezdili sice nonstop, že by se ale fronta za námi nějak zmenšovala, to ne! Měli jsme alespoň čas prohlédnut si soupeře. Někteří vypadali obzvlášť nebezpečně…

Na start jsme dorazili ak, tak. Zase pomohlo startovní číslo, tentokrát kluky doslova „nahnali“ do druhé lajny z X dalších (to je dobře vidět na videu na konci článku). Chvíle napětí, uvaděči povídali něco o pravidlech apod. (Francouzky i Anglicky naštěstí) a pak přišlo odpočítávání. 1 minuta, 30 vteřin, 20, 10…

…ALARMA!!! Prohnalo se vzduchem a dav chrabrých rytířů v sedle svých věrných ořů vyrazil vpřed. Prvních pár projelo čistě, pak se to začalo sypat… Do jednoho chumlu se zamotal i Kuba! Zato Lukáš odstartoval excelentně, takže než kdesi v půlce odpálil zadní plášť, držel se statečně v čelní skupince. „Asi v půlce trati jsem viděl pár ostrejch šutrů a říkal jsem si, že moje XC gumy nemůžou tenhle masakr vydržet. Taky že ne. Prásk a zadní guma, i přes pečlivý výběr stopy, proražená.“

První úsek kvalifikační trati vedl po široké kamenité cestě, kde byly v zatáčkách vyježděné luxusní koleje. Následoval kus po skále (ano, ty malé tečky na fotce jsou bikeři…), menší sněhové pole a pak užší horské stezky a velké, VELKÉ šutry všude a všude. Docela mazec nato, že jsme jeli tuhle trať poprvé a jenom „na oči“.

Moje účast na závodě byla čistě nezávodní. Jel jsem mimo dav a jen místy stavěl a fotil. Náročnost zdejšího kamenitého terénu ochutnal i můj foťák. Když jsem chtěl popoběhnout pro lepší záběr, podjeli mi nohy a sednul jsem si na pr… Zároveň jsem fláknul objektivem o šutr a… Konec. Neostřilo to, neclonilo…! Můj krásný objektiv je dead!

A tak přišel ke slovu foťák v mobilu…

Pak tu máme menší „foto-výpadek“. Sebral jsem ze země kousky objektivu, vše nacpal do Osprey batůžku (nikdy nechápu, jak se tam vše může vejít!) a jel bez zastávky až do cíle. Spodní půlka byla výrazně snazší – méně šutrů, zato mnohem víc prachu. V cíli jsme dostali bagetu a müsli tyčku, odfrkli si a pak se lanovkou vrátili zpět do „našeho resortu“ Alpe d’Huez. Kola jsme naházely na hromadu, svázaly k sobě, trochu jsme pozměnili garderoby a vypravili se do městečka na zdravý a dietní večerní pokrm.

Po večeři už nebylo moc co dělat. Chvíli jsme tak zevlovaly v prostředí horského střediska, až jsme narazili na skupinku místních trialismů, kteří před námi rozehráli soukromou exhibici.

V noci byla slušná bouřka. Nebo to bylo noc před tím? To je jedno, každopádně ráno zase trapně azůro!

Žádné zdržování, jde se na kolo! Rychle do sebe naházet něco sladkého k snídani, převléknout se a naskákat do lanovky. Naštěstí nebyla spodní stanice od našeho skromného stanového městečka moc daleko…

Druhý plnohodnotný den našeho alpského dostaveníčka jsme se rozhodli, že na závody kašleme! Kuba jako jediný sice měl nárok startovat i v hlavním závodě, ale stejně se mu do té vřavy znovu moc nechtělo. „Projedeme si radši v klidu místní traily, co říkáte?“

*Když kliknete na obrázek, můžete si stáhnout do počítače soubor aplikace Gogole Earth – máte-li tenhle prográmek ve svém PC nebo MACu tak na něj poklepejte a zobrazí se vám virtuální mapa střediska Alpe d‘Huez

Měli jsme na všechny tři dny otevřený liftpass, takže nic nebránilo troše dobrodružství. První jízda nás zavedla daleko od ruchu Megavalanche. Převážně po enduro trailech jsme se vydali do městečka Vaujany (1250 m). (na obrázku úplně vlevo na konci modré úsečky, alias lanovky)

Kus vedl sice trapně po široké štěrkové cestě, tam někde jsem chytil defekt… Ale ty ostatní části stály za to. Čistě náhodou a zcela neplánovaně jsme si střihli kus z Megavalanche Enduro trati. Ta byla famózní, technická a hravá – prostě Enduro jak má být. Že bych se příští rok vykašlal na tu DH zběsilost a šel radši do Endura?

Moje časové výpočty byli díky defektu k ničemu… Když jsme totiž dojeli k lanovce, odjížděla zrovna poslední kabinka. Poslední před polední pauzou. Ok, trocha odpočinku a občerstvení nikomu z nás neuškodí. „Je tu ale nějak horko! Jakže jsme vysoko, nebo spíš jak moc jsme klesly?“ ptal se Kuba. „Podívejte jak se roztéká ta čokoláda…“

Vyproštěni ze zapomenutého údolí lanovkou, která se naštěstí po obědě opět rozjela, na francouzké poměry dokonce přesně na čas, jsme se vyhoupli podruhé do místa startu kvalifikace a dali si celou tu nádheru znova. „Kucí, pojeďme to celé až dolů. Prosím! Já jel včera jen vršek, jak jsem pak prorazil,“ žadonil Lukáš.

Co jsme mohli dělat… Sjeli jsme si znovu celou kvalifikační trať, jejíž spodní třetina padá dolů podél silnice, slavného to horského dojezdu při Tour de France, až do vesničky Huez, která leží pod Alpe d’Huez. Hujer a Alpskej Hujer – počeštěno podle Oskara… Z Hujera nahoru jezdí taková malá lanovka. Pět uzavřených vajíček, co pobere pět bikerů a pět biků, pendluje nahoru dolů. Výhled pěkný, rychlost odbavení nevalná…

A proto jsme si to dali celé ještě jednou nebo dvakrát… S veškerou parádou.

Trochu nás vykolejila situace, když jsme si užívali malou fotosession a kolem nás projel borec s čímsi podivným na helmě… „Lidi on tam má GoPro! A celý se to točí!“ Slušná vychytávka…

Jo a už jsem vám říkal, jak se v Alpe d’Huez parkují kola v hotelu? Prostě je nasázíte na balkón, stejně jak je skládají kucí v Americe na svoje trucky!

Náš poslední den se nesl ve stínu prostého faktu, že se musíme zabalit a jet domů. „To ale ještě chvíli počká! Nepojedeme přeci hned ráno, máme ještě pár hodin k dobru.“ Vyrazili jsme znovu do akce s plánem prozkoumat ještě jeden cíp zdejšího bikeparku, kam jsme se zatím nedostali. Jinak řečeno zkusit část z trasy finálového závodu Megavalanche. Ale byl v tom jeden háček. „Kdo kontroloval rozpis startů? Vždyť oni tu dnes normálně závodí!“

No jo, stane se… Připletly jsme se holt mezi závodníky. Měli jsme ale na kolech pořád ještě čísla, takže to nebylo až tak nápadné (když byl někdo hodně rychlý, snažili jsme se uhnout, nejsme přeci hovada…). Kousek z trati jsme si tedy dali. Asi ten nejlepší! Jediné místo široko daleko, kde bylo bláto! Fůůůj. Tak jsme zase, jak to šlo, pěkně z trati Mega vyskočili a odbočili k lanovce (Oz Station 1350 m). Ta pro změnu vedla nad zdejší pohárovou DH tratí, která takhle při pohledu shora vypadala dost pekelně.

Na téhle straně hory jsme pak ještě chvíli řádili. Bylo to tu parádní. Našli jsme si takovou pěknou Enduro/FR stezku dolů. A co se mi taky líbilo, byl moment, když lanovka překonávala cestou z údolí jeden menší horský hřbet.

„Kdo tady mluvil o brzkém odjezdu?“ Asi nikdo… Skoro až do večera jsme ještě řádili ve svahu nad Alpe d’Huez. Kluci skákali, já fotil… Že to ale Kubovi na tom Lapierre Spicy sluší? Tenhle fancouzký fešák tu byl jako doma. Moment, on tu byl doma! My ne… Ale líbilo se nám tu moc a moc!

Před cestou domů měl někdo skvělý nápad. „Hele, ještě bych rád nafotil statické foto našich kol…“ Ještě, že se vždy najde nějaká obětavá duše, když si „pan režisér“ vymyslí něco vtipného. Že mě zrovna zaujal ten potůček… (zleva po směru hodinových ručiček – Lapierre Spicy 316, Specialized SX, AGang Cult 3.0)

Pak to zase všechno zabalit do auta… a hurá domů. No, moc velké hurá to nebylo, ale co se dá dělat. Každá sranda jednou končí.

Tak jsme si alespoň ještě prohlédli lanovku střešním okýnkem a kochali se pohledem na hory ze všech ostatních okýnek.

Ke kochání toho bylo na zhruba 1200 kilometrů dlouhé cestě domů docela dost. Třeba duha, Lotus, řidička Lotusu…

This is the end!

A to je celé story. Výlet to byl super, zážitků hromada a taky zkušeností. Chcete vyrazit letos na Megavalanche? Ok. Vemte si sebou rezervní destičky, hodně duší, pořádné, ale opravdu pořádné pláště a nezapomeňte na ostré lokty, chrániče a integrálku. To vše je v závodě, hlavně na startu, sakra důležité.

Na čem jsme to drtili?

Sebou na Mega jsme měli tři stroje – Lapierre Spicy 316 (přečíst si můžete jeho test), AGang Cult 3.0 (rovněž již dříve otestován) a Specializd SX. Díky zúčastněným dovozcům (lapierre.cz | specialized.com | AGang.eu ) za zapůjčení kol. Snažili jsme je moc nezničit. Odnesly to hlavně duše a pláště, které jsme ale poctivě opravili nebo vyměnili.

*K hromadě statických obrázků přidáme ještě nášup v podobě pohyblivých obrázků. Toto je video z „naší střižny“

Další videa z Megavalanche 2011, respektive z rezortu Ale d’Huez najdete na samostatné stránce

Zpět na začátek