Enduro Race Ještěd – kořeny, kořeny, kameny a kořeny

Slunečný, technicky náročný, udrncaný i ušlapaný, skákavý i klopenkový! Takový byl druhý závod Enduroserie na Ještědu. Oproti loňsku se našlo hodně novinek, takže se historicky poprvé nejela vražedná „třetí“ erzeta, status náročnosti tím ale Ještědské enduro rozhodně neztratilo!

Technická obtížnost „loňské trojky“ byla plně vynahrazena na nových tratích namotaných v kamenech a kořenech na lesních trailech často kombinovaných s parkovými lajnami.

První erzeta už je na ještědském enduru taková stálice a podle mě i jedna z nejhezčích vůbec. Než se vydáme vzhůru na tuhle pestrou trať, dohadujeme se chvíli o tom, kdo pojede za Tomem Missbergrem. Obšťastní nás totiž informací, že mu k snídani neudělala dobře kombinace mléka a fanty a že ten, kdo pojede za ním, bude muset možná volit trochu jinou stopu. Nejhorší na tom bylo, že jsme snídali s ním a dobře věděli, že si s tím mlékem a fantou vůbec nevymýšlel!

RZ1

Začátek jedničky vyžadoval i nějaké to šlápnutí. Jakmile ale člověk získal na patřičné rychlosti, vezl se velmi svižně lesním „korýtkem“ prolnutým nějakým tím kořenem, ale bez velkých záludností. Pro mě největším oříškem na trati byla v horní části ostrá levotočivá zatáčka mírně do kopce po odkloněném svahu, kde vám přímo v ideální stopě překáží malý pařízek. Chcete-li ho objet zprava, počíhává si tam na vás dnes už poměrně „oholený“ malý listnatý stromek.

Loni jsem tím stromkem zčásti prosvištěla, letos tu dostatečně (a možná až přehnaně) brzdím, abych to mohla pěkně obkroužit bez lovení kola v lese. Co ale následovalo potom, mohlo náhodnému divákovi připadat minimálně úsměvné. Sedlovka nahoře, vcelku vhodný převod akorát tak na nějaký ten spurt, výraz ve tváři víc než odhodlaný, ale Kulhavýho prostě ne a ne předvést.

S funěním se dostávám do lesní hrabanky, což je úsek sice moc pěknej, já tu ale tradičně kroužím kolem stromů, jak kdybych zatáčela úplně poprvé. Následuje palba dolů s dvěma zpomalovákama, kde si se svěšenýma nohama uvědomuju, že už ale fakt nemůžu a že už mě bolí všechno, a to je za mnou teprve půlka. Abych to shrnula, jednička je nejhezčí trať, když ji jedete v tréninku. V závodě sakra bolí!

RZ2

Na druhou erzetu se trochu „zpaříme“, když tlačíme na rozpalených Pláních. Výjezd to je ale možná lepší než loni po silnici v nekonečných serepentýnách. Dvojka začíná na první pohled jednoduše – několik klopenek a mezi nimi malé dvojáčky nebo lavice. Na druhý pohled se ale ukáže i tohle místo zrádné, protože ve větší rychlosti se vám klopenky začínají zdát malé a transfery si já osobně netroufám. To proto, že za každým očekávám můj osudný pařez v dopadu, který jsem před třemi lety trefila předním kolem a zážitek z toho byl tak intenzivní, že jsem se  o něj musela podělit do svého prvního reportu…

Od té doby píšu reporty pravidelně, tak nevím, jestli byl pařez dobře nebo špatně

Co mi ale bere sílu, a hlavně radost ze sjezdu, je následné šlapání mírně do kopce. Do hodně přísného terénu tak člověk přišel ztrhanej na borůvky. Pěkně trefuju první část, že to jako propálím, s vyšší rychlostí si ale záhy neumím poradit (jak to ten Prokop dělá??). Netrefuju další stopy, takže se kolem stromů zas obmotávám rychlostí nula celá nula.

Erzetu jedu jakoby na intervaly, kdy po nepovedeném nebo pomalém úseku mám vždy na chvíli zas světlou chvilku, uvolněné brzdy a pořádnou rychlost. V jedné rychlostní zkoušce si tak udělám ještě asi 4 svoje vlastní rychlostní zkoušky a mezi nimi mi nechybí „transfery“ na uklidnění!

Nečekaně se ale zrovna v „mém měřeném úseku“ ocitám na skalce, kterou jsem původně chtěla objet zprava, než mi ale secvakne, kde jsem! Proto ji polosjíždím a poloseskakuju, takže jediný, co zaslouží pochvalu, je moje vidle! Diváci kolem si za toho předáka museli ťukat na čelo.

Pak už rychlá palba lesem po kořenech a do cíle šlapání, kde jsem se zas musela hodně přemlouvat, nicméně burácení nářadí o ráfky kousek před cílem mě zvedlo ze sedla a já se pořádně kousla, aby to jako že vypadalo.

reklama

RZ3

Lanovkou se necháváme vyvézt na trojku, která je s minimem šlapání, takže se na ni docela těším. Začíná na Špagetě, kde to chce hned na začátku chytit ten správný rytmus a díky „ne až tak drncavému“ povrchu konečně nemám pocit, že mi vypadnou řídítka z ruky. V první čtvrtině Špagety se ale trať odkloní doleva palbou rovně dolů po travnaté cestě, kde se jen modlím, aby tam někde nebyl schovaný kámen.

Pak se traverzem uhýbá zpátky do bikeparku a následně se jede po černé bikeparkové, kde můžeme děkovat pánu Bohu, že nezapršelo a kořeny zůstaly suchý, jinak bych tu asi nějakej ten kotoul vyšvihla. Takhle to nějak prodrncávám a jedu přesně tu stopu, kterou jsem jet nechtěla. Jinými slovy, přesně tu stopu, kterou tady liberecký sjezdaři prostě nejezděj!

Na konec tratě se ale ještě vracíme na Śpagetu, asi aby v každý erzetě bylo od všeho trochu, a já si udělám radost na dřevěném dropíku, který se mi povede skočit tak nějak pěkně do rychla. Raduju se ale zbytečně moc a nechávám se unést aplausem diváků, protože po skoku jedu furt rovně, místo abych zatočila doprava. Nevadí. Hlavně jestli mi někdo na tom skoku udělal fotku.

*Neudělal, dozvídám se později, protože můj osobní fotograf dole dlouho čekal, než mu natočej pivo!

RZ4

Kořeny byly zkrátka heslem dne, takže i na čtyřce jich bylo už od začátku požehnaně. Nějak jsem se po startu soustředila na to, abych si našla nejmíň bolestivou stopu a v jednom okamžiku jsem se přistihla, že stojím na brzdách a očima lovím, kudy bych to vzala, aby to třeba nááááhodou nedrncalo (haha). Zase jsem mezi těma stromama musela vypadat, jak když hledám ztracený klíče.

Po chvíli to vede zase do kopce směrem na Špagetu a zase láteření (v duchu samozřejmě!), že už napříště musím fakt trénovat i dupání (připomeňte mi to na Klínech…). Část Špagety, která se jede následovně, je docela zábavná, klopenky střídají pohodové skoky, takže kdybych nebyla prošitá jak deka, tuhle sekci bych si užila.

Najednou se ale zahýbá doprava na můj oblíbený tobogán, takže pustit brzdy a držet řídítka co to dá. Nejsem si jistá, ale podle mě v této pasáži cením zuby, jak se snažím držet na kole. Následné kličky v lese úplně netrefuju a lituju, že jsem si to v sobotu trochu líp neprohlédla, protože hledám zatáčku doprava, zatímco vede doleva. Stejně mám ale víc štěstí než rozumu, protože na kořeny už najíždím doslova jak tatar, ale kolo všechny moje chyby pobírá a kupodivu jsem i po čtvrté erzetě stále překvapivě bez pádu!

RZ5

Pátá a poslední erzeta je nakonec nejveselejší. Kousek po startu je „troják“! Zatímco někdo tu laboroval nad tím, jestli dá všechny tři najednou nebo jenom první dva a druhej propruží, já v hlavě řeším, jestli propumpuju všechny nebo dám aspoň ten první dvoják. Volím kompromis. Skočím jen první bouli a rovnou do protisvahu té druhé. Zas děkuju značce Fox, za perfektní fungování jejích vidlí a rychle se ujišťuju, že tohle nikdo doufám nefotil ani netočil.

Další legrace pokračuje v doslova pletenci kořenů, které sice nejsou vyloženě mokré, jsou ale vyježděné dohladka, takže volím bezpečnější spodní stopu. Jednou si „zapřeháním“ a šteluju se do horní stopy, rázem mi ustřelí kolo a já jen nějakým zázrakem nejdu přímo k zemi. Vyjedu z kořenovité pasáže a potkávám kamaráda Petra, který startoval přede mnou, jak si něco ladí na biku.

Na maličký moment zaváhám, jestli třeba nepotřebuje pomoct. Pak si ale hned uvědomím, že jsem ta poslední, od které by chtěl mechanik radit, takže ho míjím se soucitným pohledem. Aniž bych ho ale slyšela, cítím ho po nějaké chvíli na zádech, a když objíždíme ke konci velký dřevěný wallride, rovnou vyjíždím dostatečným radiusem tak, aby mě mohl vnitřkem předjet. A pak mě to teprve začne bavit!

Vjíždíme do lesa do kořenů na poslední úsek a já si všímám, jak se přestává snažit a já se mu tím pádem lepím na zadní kolo. Rozhodnu se mu pořádně zafandit, za což mě sice musel proklínat, protože se sedřenýma loktama sotva držel řídítka a já mu za zády hučím „Ale jééééď trochu, makéééj!“. A helemese jak to pomáhá, takhle rychle by sám nejel ani jeden z nás!

Ujíždí mi v poslední kořenové palbě před cílem, kde přestanu v euforii dávat pozor a v jednom okamžiku mě nakopne nějaký kořen, že se rázem ocitám ve vzduchu a padám předním rovnou do toho bordelu. Světe div se, sice mě to odmrští daleko z ideální stopy, ovšem jen mě to „žvejkne“ a bez pádu jedu do vytouženého cíle. Štěstí mám vybráno asi na hodně dlouho dobu dopředu!

ZÁVĚR

Závěrem stručně několik pochval. Za prvé je potřeba vyzdvihnout ty, kteří atmosférou závod vynesli na úroveň snad i světového endura, kdy partička pod lanovkou kousek před cílem řvala a povzbuzovala jak o život a ono řvát na 400 jezdců a u toho mlátit klíčem do ráfku není jen tak!

Pak taky jménem jistě většiny závodníků děkujeme za perfektní přístup ze strany lanovkářů, kteří byli milí, zdravili nás, ptali se na výkon, přáli hodně štěstí, ochotně podávali kola, takže na lanovce mohl jet i víc než jeden jezdec a neměli jste pocit, že někoho otravujte, aby vám naložil kolo.

Na závěr mě nejvíc dostala kytka z lízátek, kterou jsem dostala za podaný výkon od pána z bufetu u lanovky, takže kdo ho znáte, vyřiďte pozdrav!

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tom Rucký/Enduroserie.cz (kompletní fotogalerie)

Kompletní výsledky na webu www.sportsoft.cz

Pro ještě autentičtější přiblížení atmosféry závodu zde máme videa mapující jednotlivé erzety, které nám poskytl jeden z čtenářů a účastníků Enduro race Ještěd. Níže je záznam RZ1, další jsou na YouTube (RZ2, RZ3, RZ4, RZ5celý playlist)

Líbí se vám článek? Podpořte nás na vaší sociální síti. Díky