Blinduro 2017 – enduro sezóna začíná!

Z nuly na vrchol! Ještě na konci minulé sezóny o závodě nazvaném Blinduro kromě jeho tvůrců snad nikdo nevěděl a před pár dny, když jsem se této akce zúčastnil, jsem se nestačil divit, že se nultý ročník stal až natolik vykřičeným, že se jej zúčastnilo více jak 380 jezdců a jezdkyň!

Nějaký čas jsem přemýšlel nad tím, jakým kouzlem se podařilo překonat téměř všechny rekordy v účasti na domácích enduro závodech, snad s výjimkou Rychlebského endura, které již dokázalo prolomit hranici 400 účastníků. Tak se ale stalo po letech postupného vzestupu a rozvoje, nikoliv ze DNE na DEN!

Obrovský úspěch v zájmu jezdců je skutečně ojedinělý, navíc pokud si uvědomíme, že se původní startovní limit 300 účastníků naplnil během pouhých 12 hodin! Zkrátka když něčemu cíleně budujete jméno, když přijdete se zajímavým konceptem, připojíte VELKÁ jména jako je Michal Prokop a Zdeněk Pól, pak to asi jde.

Dvě hlavní postavy závodu Blinduro 2017 – Michal Prokop

A Zdeněk Pól

Co slibovalo Blinduro?

Čím přilákalo Blinduro tolik lidí? Zřejmě zmíněnými jmény, ne zcela tradiční lokalitou, o které se v jedné fázi plánování dokonce veřejně hlasovalo, konceptem dvoudenní akce, jarním termínem načasovaným na prodloužený víkend, závoděním čistě na oči, příslibem pořadatelského umu Zdeňka Póla a zkušeností se světovými závody Michala Prokopa, nadšenou partou lokálních stavitelů z FR Bikes, nebo snad příslibem otevřeného, jezdivého endura, které hravě zvládnou i ti, kteří s touto disciplínou zatím nemají žádné zkušenosti?

Nejspíš to byla kombinace všech těchto a možná i mnoha jiných faktorů. Zajímavé bylo zjištění, že dle dat pořadatele byla dobře třetina startujících novici (minimálně nikdy nejeli závod spadající do Enduro Serie), což potvrzuje i moje zkušenost. Potkal jsem zde totiž na jedné straně mnoho (ze závodů) známých tváří, ale také vícero lidí, o kterých jsem věděl, že zkouší enduro závody vůbec poprvé.

Tak tomu bylo třeba i v případě Tomáše (a ještě druhého Tomáše), který se zatím závodní formě endura úspěšně vyhýbal. U příležitosti konání Blindura se ale nechal ukecat partou našich společných, dalo by se říci, dobrých redakčních kamarádů. „Tome pojeď, pojď to zkusit! Blinduro bude fajn, žádné machrování, pilování tratí a podobně. Prostě si stoupneme na start a pojedeme a v cíli se uvidí, kdo to dal lépe na oči. Nemusíš se bát, že by tam byly nějaké pasti, vždyť je to ‚na oči‘! Tam přece nic vražedného dát nemůžou…“

Los Tomanos (Tomáš Jiráček)

Účastníci zájezdu: moje maličkost

A okolo pár redakčních přátel!

Jedu sám, jedu s rodinou, jedu s partou…

Před cestou na Blinduro jsem řešil hned několik variant, jak celou akci pojmout. Chtěl jsem si na Lipně udělat rodinný víkend, pak jsem myslel, že zakotvíme s partou v kempu, a nakonec to dopadlo tak, že jsem to celé rozdělil. Rodinku jsem odvezl na chalupu a nechal ji tam s kamarády, kluci z redakční party jeli zvlášť a již v pátek, já na Blinduro zamířil až v sobotu ráno, abych stihl prezentaci, která byla oficiálně do 11 hod.

Lipno nad Vltavou není nikterak dramaticky daleko, alespoň ne na kilometry, přesto cesta tam trvá z mnoha koutů republiky hodně dlouho. Mně to z chalupy na Vysočině hodilo necelých 150 km, které jsem ale jel dobře dvě a čtvrt hodiny. Říkal jsem si proto, jakou cestu měli lidé, co jeli z Brna, případně z Ostravy! Jednu severomoravskou partu jsem potkal první den na kopci?!

Ale to jsou vcelku nedůležité technické detaily, i když i to, že někdo vážil tak dlouhou cestu až na Lipno z přesně druhého konce republiky svědčí o tom, jaký si tato akce vysloužila věhlas ještě v době, kdy nikdo netušil, do čeho vůbec jdeme!

Probouzím se, rozmrzám!

Ranní cesta na Lipno byla taková ospalá. Moc se mi nikam nechtělo, ale jel jsem, abych nezklamal sebe, kamarády, či pořadatele. Když jsem dorazil na místo a nechal auto na velkém parkovišti u spodní stanice lanovky, překvapilo mě, jak to tady žije. Překvapilo mě i to, jak vypadá kopec, na kterém se nachází dobře známá Stezka korunami stromů. Divil jsem se, jak je malý?

Vrchol Kramolín s dobře známou „Stezkou v korunách stromů“ měří 899 m, přičemž vodní nádrž Lipno má nadmořskou výšku 776 m. Takže je to jen chabá stovka převýšení a pár drobných navrch! „Co tady vymysleli za erzety? Nechme se překvapit.“ Rozhodně bylo čím!

Když jsem dorazil, bylo něco málo před jedenáctou, došel jsem si v klidu na registraci a pak se chvíli jen tak toulal a kecal se známými, co jsem potkával na každém kroku. Naše startovní skupina, které si jezdci vytvářeli před závodem sami, měla ostrý výstřel až v 13:10. „To je ještě spousta času!“

Stanové městečko na #Blinduro2017

Žhavím!

Začal jsem se tedy pomalu chystat, zašel jsem si na „setkání s jezdci“, kde nás Michal Prokop a Zdeněk Pól seznámili se základními pokyny, či rozvrhem ve smyslu: „Dnes tři erzety, zítra čtyři.“ Prošel jsem si poté tak akorát velké depo, či stanové městečko a nezapomněl jsem se stavit na stánku Michelin, kde na mě čekaly dvě gumy na test. Michelin Wild Grip’r, jeden s měkčí směsí dopředu (MAGI-X)a druhý s tvrdší směsí dozadu (GUM-X).

Času mi přišlo stále dost, proto jsem se pustil směle do přezouvání. Tedy hned poté, co jsem si na stánku Protocycles vyškemral jejich těsnící mléko Tire Juice (od Juice Lubes), které by mělo těsnit mnohem lépe než moje pracovní lahev tmelu od E13. Z mého Endura 650B šly dolů pláště Specialized se směsí Gripton a na jejich místo přišel pár od Michelinu.

Přední gumě se nechtělo hned naskočit, už jsem přemýšlel, že půjdu pátrat po kompresoru, ale nakonec jsem to dal jen pumpou. Zadní kousek byl mnohem snazší, jelikož do něj jsem narval vložku Huck Norris, která chrání ráfek proti poškození a také pomáhá roztáhnout boky pláště a tím usnadňuje instalaci bezdušových plášťů.

Tohle vše jsem měl vyřešené, čas pomalu odtikával, ale stále jsem měl nějakou rezervu. Už se jen obléknout, naladit výbavu a… Sakra, půl hodiny do startu a mně se rozletěl hlavní zip na batohu Ergon, který jsem si vzal od kolegy, abych splnil podmínku chrániče páteře. Tomášovi jsem ze stejného důvodu půjčil svůj EVOC FR Trail a sám jsem málem pohořel na zipu!

Není nad to rozebrat si chvíli před závodem vlastní kolo…

Měnit pláště, zkoušet nové mlíko a instalovat Huck Norris!

Startujeme!

Uznávám, že mi v jednu chvíli najížděla v hlavě slušná panika, pak jsem se ale uklidnil, zvážil situaci, přehodnotil postup a zip za chvíli opravil. Nakonec jsem přijel na start pár minut před výstřelem a snad jsem ten den ani nic nezapomněl. Stačili jsme prohodit pár vtípků, seřadili jsme se pod startovní bránu a vyrazili do akce.

Celý závod začal výjezdem na Kramolín, což znamenalo oněch slabých sto a něco výškových metrů. Startovalo se po dvaceti, přičemž většina z naší grupy vzala brzy za plyn a odjela dopředu. Proč, závodí se přeci z kopce? Nahoře jsme všechny zase dojeli a začali se pomalu řadit ke startu RZ1. Nasadit a utáhnou chrániče, připevnit chránič brady na Uvex Jakkyl hde (naše videopředstavení / oficiální stránka Uvex) a soustředit mysl.

Jednička byla celkem zvláštní. Začátek po vybagrované cestě, která bude úvodem zdejšího Floutrejlu Lipno, místy pár zkracovaček a místy kamenné haldy, které se daly snadno přejet. Asi aby to nebylo až tak monotónní. Dost se tu šlapalo, moc to nejelo, a tak nějak jsem čekal, co dalšího přijde. Skončila vyhrabaná pasáž, mléko nás zahnalo na svah vedoucí více z kopce a najednou se z upravené pěšiny přešlo ve smýkání se po mokré trávě mezi kužely, což byla docela legrace.

Klouzalo to jako blázen a místy jel člověk slušný motokros, nebo spíš plochou dráhu s nohou venku. Nakonec jedna vtipná skalka, která na oči trochu překvapila, transfer po louce, znovu do lesa a konec RZ1!

#Blinduro2017 – foto: KUbajsz Fišer

Floutrejl v protisměru

Dole na konci jedničky jsme potkali vysmátého Ředitele, alias Michala Prokopa, který nezávodil, pouze hlídal organizaci a po trati se pohyboval na elektrickém Ghostu! Podvodník!!! Vypadal ale náramně spokojeně, klukům v cíli udělil pár rad a pokynů a mazal zase dál. My na sebe vysypali své první dojmy, odložili brady zpět na batožiny a vydali se na transfer č. 2.

Přesun na dvojku začal výjezdem po Floutrejlu Lipno, nečekaně v protisměru! Naštěstí jeho sklon není nijak dramatický, tak až na občasné „řazení nahoru/řazení dolů“ to jelo hezky i do kopce. Po chvíli jsme dojeli do sedla pod Kramolín a já myslel, že už bude skoro hotovo a přijde další erzeta. Jenže pak nás šipka vyhnala na lesní cestu vedoucí přes Kaliště (993 m) směrem na Frymburk. Dostali jsme se k vrcholu a pak zase padali po štěrku dolů.

Po chvíli jsme opustili značenou cestu a zmizeli v lese. Nenápadná zatáčka a hle, start další RZ!

#Blinduro2017 – foto: KUbajsz Fišer

Dupání a slalom (RZ2)

Druhá RZ začínala příjemnou přírodní pěšinou, která ale měla jen minimální klesání, proto se zde muselo dost šlapat, což já osobně zbytečně nehrotil, abych se hned neutavil. Přišlo mi, že se ve stejném duchu jelo docela dlouho. Teprve ve chvíli, kdy v dálce začala prosvítat louka, nás mléko zavedlo doleva a svedlo solidním přírodním eldorádem až dolů k větší cestě.

Závěrečný kus nebyl extra dlouhý, byl ale příjemně akční. Samá zatáčka, přírodní boule, kořen strom a na konci jedno solidní bahnité koryto. Ale i to patří k závodům. Tohle mě bavilo, tady jsem se vyřádil!

Redakční parta v akci na RZ2! Štěpán Hájíček

David Svoboda

Tomáš Jiráček

Kochačka a čas na banán!

Od konce dvojky jsme po širší cestě spadli až dolů k vodě, popojeli na hlavní silnici a za slunečného počasí se chvíli kochali a fotili na kraji hráze, nebo spíše mostku, vedoucího přes rameno přehrady. Až po chvílí jsme si všimli, že za silnicí je slibované depo a občerstvovací stanice.

Jelikož jsme měli za sebou jen něco kolem hodiny pohybu, stačilo zobnout banán, něčím to spláchnout, naléval se zde i RedBull, poklábosit a pokračovat. Přesun na start RZ3 byl vidět, jak jsme později pochopili, skoro celý. Jednoduše vedl kolmo po louce, respektive frymburské sjezdovce až do místa, kde začíná Singletrail Frymburk.

Jak jsem cestou nahoru kecali a fotili, protože jsme věděli, že je dnešní část závodu skoro za námi, najednou nás překvapilo, když jsme byli na kopci, kde se srocovali závodníci. „Cože, start další RZ je tady?“ Vše ještě zajímavě podkreslil výhled na jezdce brázdící RZ2, která uhýbala dolů na „lesní eldorádo“ jen pár metrů od startu trojky.

S partou EVIL Bikes Czech u přehrady!

Pomalu stoupáme na začátek RZ3

„Jedas style“

Poslední erzeta prvního dne, Blinduro RZ3, je na popis zcela prostá. Jednalo se o umělý singl (singltrail na Martě), který nejen mně ze všeho nejvíc připomněl traily v Jedovnicích (Jedasy, jak říkají lokálové). Prostě šedá stuha štěrkového trailu, zatáčky, klopenky, boule, lavice a jiné parádičky. Musím říct, že jsem na startu úplně nechytil dech a že mě jedna větší boule slušně rozhodila, nakonec jsem si to ale docela užil a snažil se alespoň trochu stylově krouhat klopenky a tlumit vcelku neagresivní kulaté kopáky.

RZ3 byla svižná, v principu jednoduchá a rychle za námi… „A to je konec přátelé!“ „To jako vážně?“ Ano, pro sobotu bylo toto ze závodního koláče vše. To ale neznamenalo, že bychom si hned mohli obléknout plavky a uchopit škopek s pivem. Ještě bylo třeba přejet zpět do Lipna.

K tomu organizátoři závodu vybrali poměrně dlouhý a táhlý transfer po frymburském stoupacím trailu, který nás po čase sbírání výškových metrů dovedl až na křížení, kde začíná „zelený přírodní trail“ regionu Frymburk, který jsme před ani ne hodinou křížili. To vše bych bral, jen ten dojezd byl smutný. Když už jsme byli na kopci, jeden by čekal, že to dolů bude nějakým způsobem zábavné, jenže opak byl pravdou!

Široká lesní cesta, solidně rozjetá od lesní techniky a nekonečné zásoby bláta, kam jen oko pohlédlo. Jak poznamenali někteří: „Celý den jsem byl čistý, až na poslední dojezd!“ Škoda, protáhnout to někde vrchem, dovést závodníky na Kramolín a nechat je sjet bikeparkem dolů by bylo jistě zábavnější… Ale co už!

Chci ještě!

První den mi přišel nějak moc krátký. Blížili jsme se k základně závodu a já byl stále značně nevybitý. Tomáš nic neřešil a jel za rodinou, to já radši vzal první kolmou odbočku a vystoupal nejprudší a nejkolmější možnou silnicí znovu na Kramolín. Zde jsme s pár lidmi, kteří vesele vyskákali z lanovky, přejeli na Slupečný vrch a tady jsme si projeli ještě dva traily bikeparku Lipno a pak to vzali zpět na Kramolín a pod sjezdovkou zpět do areálu.

Trochu jsem tušil a pak si to i potvrdil, že jsem takto okusil tři ze čtyř erzet následujícího dne, ale když mě se prostě ještě nechtělo toho dne opouštět kolo! Ale sorry za ten podvod, úmysl v tom rozhodně nebyl!

Po návratu do centra dění jsem si nechal odečíst data z čipu, prohodil pár slov s kým bylo potřeba a nacpal se k Tomášovi na apartmán, abych si užil teplou sprchu. Poté jsem kousek od jeho ubikace na jeho doporučení nechal auto, v kterém jsem měl nachystaný nocleh a přesunul se za partou do Mariny na večeři.

Po jídle nás čekal další přesun do jedné místní hospůdky kousek ve svahu, kde se točilo pivo, opékaly buřty a kde se měla konat „tajná večerní zkouška“. V kostce šlo jen o to užít si společný čas a nic se nikomu neměřilo. I když měřit druhý den ráno na startu hladinu alkoholu v krvi by mohlo být zajímavé. Ani já bych, v 11 hodin, kdy jsme startovali, nejspíš neprošel s čistým štítem.

Z tras na druhý den jsem rozhodně nic neviděl!

A nic si nezkusil!!!

 

reklama

Blinduro – Den 2

Druhý den se po ránu opět konala schůzka se závodníky, kde jsme si opět vyslechli základní informace a pokyny. Nejdůležitější, že občerstvení a servisní depo bude mezi RZ5 a RZ6 (číslováno kontinuálně od prvního dne). Druhý den už jsem byl více v klidu, na kole jsem nic neměnil, jen jsem jej promazal, zkontroloval a v klidu se přesunul na start. Čas našeho výstřelu 11 hodin byl rozumný, i předpověď tou dobou vypadala ještě vcelku pozitivně.

Výjezd na začátek první erzety druhého dne (RZ5) začínal podobně jako transfer na RZ1, jen jsme pod Kramolínem uhnuli ke Království lesa a pak, zase jednou v protisměru, nastoupali na závěr po Floutrejlu na Slupečný vrch. Zde začínaly hned dvě erzety, čtyřka a šestka. Sedmičku jsme tušili někde pod lanovkou směr Lipno, ale kde bude pětka?

Big Air bikepark – RZ4

Čtvrtá RZ vedla z větší části po červené lajně zdejšího bikeparku. To znamenalo velké klopenky a stejně tak velké lavice či dvojáky. Být letec akrobat, tak jsem v sedmém nebi. Takto jsem si alespoň užíval klopenky – ještě že jsem si přifouknul to zadní kolo – a skoky se snažil tlumit. Široká otevřená lajna naštěstí díky závodnímu mléku minula velké dřevěné překážky, protáhla nás kousek hrabankou a vyhnala na louku. Zde jsme pokračovali užším trailem s další porcí klopení a kopání.

Skoky v dolní části nebyly až tak velké, odrazy byly ale poměrně ostré a vzhledem k tomu, že docela fičelo, jsem své poskakování na nich tlumil, jak to jen šlo. Konec RZ4 byl zhruba ve dvou třetinách kopce, kdy nás mléko zatáhlo kousek stranou, trochu jsme si zadupali a dobrzďovali na blátě!

#Blinduro2017 – foto: KUbajsz Fišer

Kampak nás zavedeš? (transfer 5)

Transfer na pětku, to bylo něco. Začalo to nenápadně. Kousek procházka přes sjezdovku, odbočka na lesní cestu, výšlap, tlačení, pak asi 300 metrů v sedle a poté možná kilometr střídavě lesem vedle rozbahněné lesní cesty, střídavě pěšky přes pokácené stromy nebo čvachtajíc v blátě. Když jsme toto zdolali, myslel jsem, že bude skoro vyhráno, ale ouha!

Přejeli jsme louku, dojeli do obce Dvorečná a pak pokračovali do sedla. Před sebou jsme přitom viděli špičatý vrchol Luč (933 m) a já už pomalu tušil, kde by mohl být start RZ5. Tušil jsem správně, ale neměl jsem ponětí, co nás ještě čeká. Nenápadný začátek po modré turistické širší lesní cestou s tu menším, tu větším sklonem. Potom přechod v úzkou pěšinu, chvíli luxusní trialový chodníček (ten bych si rád dal v opačném směru) a nakonec ostrý zlom nahoru.

Dlouho jsem nepřemýšlel, hodil kolo na záda a šel. Šli všichni, protože zde to ani jinak nešlo. A šli jsme dlouho. Bylo to únavné, ale svým způsobem krásné. Krásná příroda, kameny, stromy, místy i výhledy… Závěr transferu stál také za to, když jsme totiž po uzoučké cestě mezi kameny klesali od vrcholu Luč na o něco níže položené vyhlídkové místo, kde začínala RZ5.

Začalo to procházkou lesem…

Pak přišlo blátíčko…

A nakonec pořádná tlačenka!

Kdo nepadá s námi… (RZ5)

Pětka byla krásná, místy docela šlapavá, ale hlavně hodně technická. Tohle jet na oči a v „race módu“, to bylo docela sousto. Z lidí, co znám, se tady vyválel skoro každý a já nebyl výjimkou. Sice jsem ustál všechny těžké pasáže, pak ale možná únava, slabost nebo nepozornost rozhodly i o mém výletu na zem. Naštěstí až po fotospotu. Prostě si jedu, pak jsem chytil nějaký kořen, chvíli tančil i s kolem a najednou se něco seklo a já ležel.

Vstal jsem, oprášil se, vyndal klacek ze zadního kola, srovnal řídítka, kontrolně zatočil zadním kolem… Vše nějak drželo! Přeskočil jsem louži, pustil jednoho závodníka a znovu se rozjel. Úseky vedoucí z kopce jsem dával celkem čistě, tam kde se muselo víc šlapat jsem radši běžel, protože jsem něco tušil… I závěr byl docela „tricky“, jelikož se bylo potřeba proplést mezi velkými kameny. Kdo i zde skutečně závodil a neodrbal vidlici, pedály nebo přehazovačku, ten musel snad létat!

Dojezd RZ5, vysílení, doznívající šok, horko a úleva. Sakra, tohle bylo fakt pěkné, ale mohlo to dopadnout i hůř. Rychlá kontrola tělesné schránky, výbavy a kola odhalila největší újmu v podobě pěkně do vrtule ohnuté patky. Tak nějak to drželo, a tak nějak to i řadilo. Depo by mělo být někde na cestě k RZ6, tak jedem!

#Blinduro2017 – foto: Barbora Berchychova

Zpět na Lipno

RZ5 nás zavedla do obce Loučovice, dolů k Vltavě, tedy až pod úroveň Lipenské přehrady. Vzhledem k tomu, že byl start šestky opět na Slupečném vrchu, tušili jsme, co nás čeká.  Nakonec to nebylo až tak hrozné dlouhé a úmorné stoupání, jen jsem musel jet dost opatrně, a hlavně jsem se omezil na nejlehčí převod v podobě druhého největšího kolečka kazety. Výš mě to nepustilo.

Rozumné tempo, po chvíli křížení s odbočkou na start RZ5 (před výstupem), výšlap přes louku, průjezd lesem a: „Tady mi ti připadá povědomé.“ Ano, byli jsme zpět na Lipně, na kraji horní části obce a po chvilce jsme dojeli na parkoviště pod Kramolínem. Zde bylo depo (sláva) a občerstvovací stanice. Nechal jsem si srovnat patku (vydržela, díky moc), doplnil trochu energie a začal studovat radar.

Jen co jsem dojel do této mezistanice, začalo totiž pršet a já byl rád, že jsem schovaný pod stanem. Radar hlásil, že mrak za chvíli přejde a pak by mohlo být ještě tak hodinu až dvě sucho. Zbaběle jsem tedy postával pod stříškou a sledoval, jak jezdci z poslední vlny poprvé stoupají na Slupečný vrch. Respekt! Po pár minutách déšť ustal a já pokračoval směle dál.

#Blinduro2017 – foto: KUbajsz Fišer

Už jen dvakrát dolů! (RZ6)

Šestka, jak již bylo zmíněno, startovala na stejném místě jako čtyřka. Nahoře na začátku bikeparku Lipno. Tentokrát se ale jela modrá lajna a vlastně jsme se jí drželi, až na minimální odchylky, po celou dobu až dolů ke spodní stanici lanovky. Pětka byla fajn. Čistý bikepark, jednodušší lajna, příjemné klopenky, skoky, které šly krásně potlumit a dole jeden parádní lesní tobogán.

Přiznám se, že jsem si tuto část den předem nevědomky projel, takže jsem věděl, do čeho jdu. Příjemné bylo hlavně vědět, co mě čeká. Zásadní výhodu jsem necítil, a navíc mám pocit, že den předem jsem to na oči jel i rychleji. Po dojezdu, jak jsem správně odhadl, jsme znovu, jako už jednou, stoupali nahoru do sedla pod Kramolín v protisměru po Floutrejlu. Sedlo jsme přejeli, sjeli kus po silnici, která Kramolínský kopec křižuje, a pod lanovkou byl start finálové RZ7.

#Blinduro2017 – foto: KUbajsz Fišer

Jedeme dětskou! (RZ7)

Poslední erzeta celého Blindura vedla po tradičním klopenkovém trailu pod lanovkou, který byl využit jako jediná RZ pro nejmladší závodníky. Já už byl pomalu unavený, měl jsem chuť to celé uzavřít a začít se chystat na cestu domů. Sedmičku už jsem prostě nějak odkroutil, snažil se stylově krouhat klopenky, proskákal jsem vloženou pasáž mimo trail po kořenech, a nakonec se divil, kam až musím dojet, kde je cíl a člověk odečítající čip.

Konečný sjezd do areálu vedl čistě po louce (sjezdovce), kde byly nasázené branky a okolo nich vedl „Old school slalom“ čistě po trávě. Neměřený! Byla to sranda, kterou jsem si zkusil už v sobotu a v neděli se do toho chtěl ještě opřít! Jen mě po dvou zatáčkách skoro zastavil vítr, škoda! Znovu jsem to šlapat a opětovně zkoušet nechtěl.

Dokulil jsem se tedy dolů, odevzdal čip, zkonstatoval, že frontu na mytí čekat nebudu, jelikož moje kolo je vcelku čisté. Provětral jsem ještě pár sociálních vazeb, rozloučil se s kamarády a sobecky se zabalil a odjel, jelikož mě čekala přes dvě hodiny dlouhá cesta na chalupu a úkol roztopit gril, aby bylo na čem připravit večeři a oběd na další den.

Lajnu RZ7 po ránu prověřily děti.

V neděli odpoledne se pak dojížděla za deště!

Sí jů Blinduro 2017

Takové bylo Blinduro 2017. Úvodní závod sezóny, nultý ročník, který už jen počtem startujících pokořil téměř všechny zavedené podniky nejen v rámci Enduro Série. Jak se nám Blinduro líbilo jste snad vyčetli na řádcích výše, či dokonce mezi nimi. Celkově to byla akce určitě povedená a poměrně dobře zorganizovaná. Asi bych si dokázal představit pár úprav, či vylepšení. Třeba souhrnné informace na jednom uceleném webu, klidně jedné mikrostránce, a ne pátrání v sáhodlouhých propozicích ztracených někde ve formátu PDF na facebook profilu.

Docela by se mi líbilo, kdybychom třeba na startu každého dne dostali samolepku s vyznačeným profilem, aby člověk alespoň trochu tušil, co ho čeká. Hlavně na transferech. Prostě být v obraze. Za sebe bych do prvního dne přihodil ještě jednu erzetu, když už se stejně jelo přes kopec, ale chápu, že bylo potřeba schovat si něco na druhý den. Holt nejsme v Alpách, kde by se dalo vymýšlet X variant. Možná bych byl i pro více technické erzety, méně šlapání a větší převýšení, ale to opět souvisí hlavně s místem konání.

#Blinduro2017 – foto: Barbora Berchychova

#Blinduro2017 – foto: Barbora Berchychova

#Blinduro2017 – foto: Barbora Berchychova

Vaříme s tím, co je v kuchyni

Je mi jasné, že mnoho lidí namítne něco ve stylu „enduro v bikeparku není enduro“, s čímž souhlasím tak na půl. Jasně, i já mám radši čistě přírodní traily, blindurovské parkové variace byly ale v celém kontextu spíše za odměnu, než že by se na nich člověk trápil. Prostředí a možnosti jako ve Finale Ligure prostě u nás nejsou, alespoň ne na veřejně přístupných místech, kam by člověk mohl poslat 380 lidí, proto musíme vařit s tím, co je v kuchyni!

Blinduro možná nezařadím na úplný vrchol svého pomyslného žebříčku doposud absolvovaných závodů u nás, už dnes jsou ale moje vzpomínky na něj převážně kladné. S odstupem času se mi čím dál tím víc líbí fakt, že se jelo na oči, že se nemusely pilovat tratě, a přitom to byla akce na dva dny plná převážně příjemného ježdění. Proto bych řekl, že se to na první výstřel Michalovi a Zdeňkovi přeci jen povedlo!

Foto: Štěpán Hájíček, Barbora Berdychová, KUbajsz Fišer, Zuzka Schedová

Oficiální fotogalerie najdete na FB Blinduro, méně oficiální na stránce Zuzka fotí

Náš výběr fotek, co se nevešly do této reportáže je na samostatné stránce – #Blinduro2017 – fotogalerie

Kompletní výsledky najdete tradičně na webu sportsoft.cz

Při vyhlašování byla zjevně velká zábava!

#Blinduro2017 – foto: Barbora Berchychova

#Blinduro2017 – foto: Barbora Berchychova

#Blinduro2017 – foto: Barbora Berchychova

 

Líbí se vám článek? Podpořte nás na vaší sociální síti. Díky