Enduro Race Kouty by Andrea Drengubáková

Jak jistě víte, letošní Enduro Serie 2015 odstartovala svoji šňůru závodů v neděli 24.5. v Koutech nad Desnou. Dopředu jezdce lákaly dlouhé bikeparkové erezty a skutečnost, že trať závodu navrhoval zkušený biker Kamil Tatarkovič. Premiérový závod Enduro Serie 2015 pokřtil přes noc déšť, takže se dokonale ukázalo, kdo na blátě umí a kdo ne!

Je neděle okolo desáté dopoledne a prvních 20 enduristů se vydává na trať. O pět minut později se v další dvacítce dostávám na trať i já a už si to v balíku šineme po silnici nahoru na první erzetu.

Přes slzy v očích nevidím na kořeny!

Hned první RZ ukazuje, jak je kdo připravený a namotivovaný do závodu – startuje se totiž na rovince, takže po pípnutí čipu na řídítkách se sprintuje o sto šest. Jaká to byla blbost si uvědomuju hned v nájezdu do prvních kořínků. Přes slzy a pot v očích nevidím (dobře, příště už si ty brýle opravdu vezmu) a ze sprintu jsem natolik vyždímaná, že sotva držím řídítka a nejsem „líná“ si v tom sjezdíku i sednout.

První erzeta ale nijak technicky náročná není, sem tam klopenka, sem tam je potřeba potáhnout řídítka a pak se chvíli dupe i po vrstevnicích napříč sjezdovkou. Cíl je u pokladen bikeparku, kde se hned sápu po ionťáku a dalším občerstvení a jsem organizátorům vděčná, že se na druhou erzetu můžu vyvézt lanovkou.

Na tohle by byl třeba kinedryl!

„Dvojka“ nás vede hned od startu na trať pod lanovkou, takže se naštěstí vyhnu dalšímu zběsilému dupání po startovním výstřelu. První část obsahovala bez legrace asi milion klopenek, až jsem si v duchu říkala „pravá, levá, pravá, levá…“ Nevím, jestli si na tohle příště nevezmu kinedryl! Po šněrovačce pod lanovkou následuje dlouhý rovný úsek, kde se to dalo kotlit, ale jakákoli chyba by jezdce v této rychlosti šeredně potrestala. Do cíle jsme se pak dostávali po nově vyhrabané části v lese, která byla mezi čistě bikeparkovými tratěmi příjemným osvěžením. Druhá erzeta končila na lesní cestě, odkud jsme si další transfer poctivě vyšlapali.

A letím na hubu…

Třetí erzeta zahrnuje na startu zase nějaké to šlapání, ale naštěstí se hned uhýbalo do lesa na „oslintané“ kořeny. Pěkně tu trefuju stopu a samou euforií z toho, že se konečně začínám trochu rozjíždět, se rozhodnu jít v zatáčce ze sedla a trochu si zadupat ve stoje. Ve chvíli, kdy se ale na lesní rovné cestě pořádně opřu do pedálu, ucítím ránu a letím přes řídítka na držku ani nemrknu. No nic, posbírám se a jedu dál.

Rozbahněné klopenky zkouší jak moje schopnosti, tak moje pláště. Obojí docela funguje. Pak následuje naprosto skvělá pasáž, kde se střídaly klopenky s dvojáky nebo lavicemi. V té rychlosti to lítalo samo a akčnost pohybů, kdy se člověk s bikem odráží, tlačí do pedálů v klopenkách a ostrými lokty a pokrčenými koleny tlumí nerovnosti, mě víc než bavila. V posledním dropíku přes potůček jsem sice pobyla ve vzduchu víc, než se mi chtělo, ale tyhle adrenalinové chvilky mě vlastně na enduru nejvíc baví. 😀

Spojení se světem

Jestliže jsem pletla nohama už při výjezdu na trojku, na čtyřku je to teprve ten správný očistec. Jede se 15 km po asfaltu až na Dlouhé stráně, kdy si stihnu vyřídit tři telefonáty (pozdravit rodiče a tak..), udělat si vše vypovídající selfíčko a obratem ho poslat přes WhatsApp a pokecat s bikerkou Elen o chlapech. Prostě prima neděle a v podstatě můj nejdelší letošní „výlet“.

Na startu čtyřky mám chuť si dát dvacet v trávě, ale to už bych se zvednout nemusela vůbec. Čtvrtá erzeta byla svojí délkou přes 3,5 km nejdelší a po hodinovém výšlapu (nebo spíš víc…) nedala nic zadarmo. Po tomhle výkonu udržet pozornost i řídítka 10 minut v plné palbě je na medaili pro všechny!!!

Tenhle double dám na žabáka

Začátek čtyřky se nese v podobě několika lavic a dvojáčků, přičemž ten největší žabácky objíždím. Tak nějak jsem si totiž spočítala, že to bude pro mě rychlejší varianta než vytahovat z batůžku imbusy, abych si srovnala řídítka. Pak se zalítlo do pěkné technické pasáže v lese, kde hrály hlavní roli mokré kořeny. Daná pasáž mě ale bavila a já měla radost z přesně zvolené stopy. Asi mi z toho ale stouplo sebevědomí a já si rázem myslela, že můžu zase všechno. Ale moje přední kolo na mokrém pařezu mi hned vysvětlilo, že se mám zase uklidnit. Druhý chycený zajíc v závodě, nicméně hned neohroženě skáču zpátky na kolo.

Dalším zajímavým úsekem na trati je lajna dvojáčků a lavic v lese – fakt je tu jeden za druhým, takže pár jich je čistých, pár nedoskočených a pár jich dávám i na přední. Konec čtyřky se shoduje s první erzetou a paradoxně mi přijde, že to projíždím daleko líp než u jedničky. Do cíle čtyřky už jsem měla sto chutí kolo dotlačit, ale najednou na mě někdo zakřičel „Ze sedla!“ a já jak na povel dala těžší převod a ráčila zvednout zadek. To na mě někdo takhle nemůže křičet celou jízdu?

RZ 5 – Race Only

Na poslední a tedy nejtěžší erzetu, kterou jedou pouze závodníci přihlášení do kategorie Race, se přesouváme lanovkou. Ke stanici lanovky se hromadně tlačí, jen já si zůstávám jak frajerka v sedle (najednou). Trest za tohle „machrování“ přichází záhy. V jednu chvíli cítím šílenou křeč ve stehně a v druhou chvíli už letím z kola a válím se na zemi. A tady se poznávají enduro kamarádi, kteří mě soucitně obklopí a radí mi nohu protřepat. To by pro mě na XC závodech nikdo neudělal!

Pátá „race-erzeta“ se mi ale líbí ze všech nejvíc. Kromě úvodní klikatice v kořenech zahrnuje zase pár klopenek pod lanovkou a pak rovnou šup do technické lesní pasáže, kde je potřeba dobře trefit hned tři dropíky. U třetího letím ale zbytečně dlouho a do mokrých kořenů v prudší pasáži přistávám rychlostí, kterou jsem vůbec neplánovala. Jaké je to pro mě překvapení, že to stylem „pade na pade“ proletím a nesetkám se se zemí. Ufff!

Už zase na zemi!

Křižuju cestu a následuje poslední lesní pasáž, kde si připadám, jako když jedu na másle. V jedné prudké pasáži s lesními schůdky mi podklouzne přední kolo a já jdu nekompromisně k zemi. Už nacvičeným pohybem obracím otočená řídítka a šinu si to dál. Pětka nás vyprovodila ještě pár lavicemi, přejezdem sjezdovky a trailem podél potůčku a už se na nás smála cílová brána. Za mě pátá erzeta nejlepší i přes ten pád…

Stříbro? Jasně, beru!

Loňské prvenství z Koutů se mi sice obhájit nepodařilo, ale z druhého místa jsem nebyla nijak zklamaná. Společnost mi po celou dobu závodu dělala Elen Římanová, která tratě v Koutech zmákla z holek nejlépe a nadělila mi půl minuty. Třetí místo náleželo další ostřílené bikerce Ivče Pechoutové, rovněž i známé instruktorce (The North Face Diva kemp 2015, vol. 1 – reportáž).

Enduru v Koutech kraloval ale jednoznačně Michal Prokop, když druhého Přemka Tejchmana zajel o 23 sekund a třetímu slovenskému jezdci Matějovi Vitkovi dal 44 sekund. Klobouk dolů!

Závody v Koutech se tedy nesly v duchu dlouhých rychlostních zkoušek, poctivých výjezdů a slušné nálože skoků. Atmosféra byla jako vždy uvolněná a přátelská, o vtípky v závodě nebyla nouze. Video níže snad mluví za vše!

Andrea Drengubáková

Enduro Serie 2015 – Kouty from SNOW.cz on Vimeo.