Enduro Race Ještěd 2016 – Andrea Drengubáková

Enduro Race Ještěd považuju za technicky asi nejtěžší závod Enduroserie, takže report z něj si prostě neodpustím! Startovní pole čítalo tentokrát přes 250 závodníků, kteří se v neděli vydali vstříc pěti až šesti náročným erzetám. Ale pojďme rovnou k tomu, jaké to zas pestré zážitky jsem si z ještědského endura odnesla.

(Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký, Miloš Lubas)
Startuje se ve vlnách po dvaceti závodnících a já jsem s kamarády Tomem a Jirkou, kteří mě později i s Elen neochvějně doprovázejí celým závodem, ve čtvrté. Hned na první erzetu nás čekal nemilosrdný transfer na Pláně a odtud po hřebeni na Ještědku.

RZ1

Na startu jedničky jsem měla pocit, že mám ten den hotovo, ačkoli závod ani nezačal. První erzeta byla hned se vším všudy a opravdu každý si tu našel to svoje. Zatímco její horní polovina představovala spíš kalup bez brzd, nová dolní část už byla o něco techničtější. Je neuvěřitelné, jak si tu stavitelé pohráli se zatáčkami a různě odkloněným svahem.

Horní část jedničky mi sedla, nicméně pak přišla levotočivá zatáčka do menšího brdku a i když jsem počítala s tím, že tam musím včas točit, stejně jsem div nezpomalila na rychlost důchodce na výletě a ještě jsem prazvláštním způsobem projela stromkem. A ano, přesně tady jsem si i všimla fotografa pana Lubase a hned jsem jen pomyslela na to, že asi zase nebudu mít žádnou „hardcore“ fotku ve sjezdu…

Foto: Miloš Lubas

No nevadí, bylo třeba se v tu chvíli sebrat, dát nahoru sedlovku a pořádně zadupat. Nebo tak jsem to ještě v sobotu měla v plánu, ale v neděli mi najednou vytuhly nohy a dupání neviděly ani z dálky. Naštěstí se kopec brzy lámal a zas se to dalo hravě drandit po hrabance lesem. Pasáž velmi zábavná, ale čím dál víc jsem cítila kyselinu mléčnou nejen v nohách, ale už i v rukách.

Za chvíli vjíždím do nové pasáže, kde si uvědomím, že jsem vlastně možná tak v půlce trati, a že už fakt nemůžu. V jedné zatáčce jsem už tak mimo, že to narvu předním kolem do stromu a nezbývá mi nic jiného, než vycvaknout nohu, otočit kolo do směru jízdy a pokračovat. Pak se dostávám k úseku, kde jsem chtěla jet původně delší, ale pohodovější stopu, nicméně omylem vjedu do rychlejší, leč odkloněné stopy a mám pocit, že tu zákonitě musím skončit ve smyku.

Už už mě zas popadají myšlenky, že si vycvaknu nohu a nějak to „prokoloběžkuju“, ale v místě zrovna stojí diváci a já jen slyším: „Jeď, dobře jedeš!“ Fakt jen díky téhle větě se rozhodnu zůstat v odkloněné stopě a nějak to tam poslat. Světe div se, v lehkém driftíku proklouznu kolem fandících lidí a tímto jim děkuju za radu ohledně stopy!

Ještě jedno škobrtnutí pedálem o strom a už si to sypu do cíle. A tam se prostě složím. Fakt bych si nejradši nohy strčila pod studenou vodu, jak moc mě pálí. To je tak, když se vozíte na trailech a desetkrát si zastavujete, a pak máte něco jet v kuse… To je úplně nová dimenze bolesti! Jasný, hlavně že se prezentuju jako sjezdová lyžařka 😉

RZ2

Na dvojku se těším a sobě slíbím, že budu míň sahat na brzdy. Jde totiž o hodně rychlou erzetu bez větších technických překážek, prostě palba po lesních cestách. Dvojku projedu bez větších potíží a v jeden okamžik, kdy se mi to rozparádí po širší lesní cestě a já se v té rychlosti začnu bát sama se sebou. Jinak ale tahle erzeta patří mezi moje oblíbené, protože se tady v té rychlosti pěkně vyplaví adrenalin a touhle erzetou doslova proletíte!

RZ3

Třetí erzeta… Ještě před dvěma roky můj velký strašák a nejen kvůli dlouhému výjezdu, ale hlavně kvůli šutrovo-kořenovému sešupu, na kterém jsem se před dvěma lety trochu vyndala. I když jsem loni pasáž dala bez větších problémů, stejně mám na startu této erzety takové ty motýly v břiše… Nebo to zní moc něžně?

Tak jinak, jsem z té erzety tradičně trochu podělaná, ale ve skutečnosti se na ni těším. Už mi rozumíte? No nic, po delší frontě, kdy zbude čas i na toaletu a kříšení kamaráda Toma, který vypadá, že na startu trojky zůstává a rozhodně už nikam nejede, se vydávám vstříc menšímu kamenitému brdku. Zbytečně ale vyčerpám veškeré šlapací síly na startu a na brdku už šaltruju nejlehčí převod s tak tuhýma nohama, že nevěřím, že to vyjedu.

Cením zuby ostošest a možná právě díky tomu kopec vyjedu. Hravá lesní pasáž je pak ve znamení rozdýchávání a na hupíkách tu vlaju jak panák. Psychicky se připravovat na nejtěžší část závodu a zároveň se cítit tak, že zrovna krotíte splašenou sbíječku, považuju za jeden z největších umů enduristů. V prudké pasáži nemám předem rozmyšleno, kterou chci jet stopu. Tu, kterou jsem nakonec jela, tak o té jsem v tréninku snad ani nevěděla!

Stalo se to tak, že jsem hned nahoře najela na jeden větší kámen, který moje přední kolo otočil, kam chtěl on, a ne já. No co už, lidi tu fandí a já dokonce uslyším svoje jméno. Odolám nutkání otočit se, kdo to byl, a za věty „Dobře jedeš!“ zdrncám stopu, která je snad nejvíc napřímo. Tak tu jsem opravdu jet nechtěla!!! Ale jestli to vypadalo, že to mám pod kontrolou a přesně tuhle stopu jsem plánovala, tak super! 😀 Do cíle tedy dojíždím sice skoro v křeči, ale s nefalšovanou radostí!

Transfer 4

Po trojce si to šineme společně s Elen, Tomem a Jirkou vzhůru na Ještědku a už jsme o poznání optimističtější, protože víme, že ten den to je poslední výjezd a pak už „jen“ dvě erzety lanovkou. Jako bychom se teprve teď rozjeli, uklidnili a užívali pohodu endura ve znamení jeho hlavního motta: „Volnost, adrenalin a přátelství!“

RZ4

Startu čtvrté erzety se právoplatně obávám, protože si na ni v sobotu náš začínající kamarád Matěj zlomil palec. Na druhou stranu to bylo kvůli tomu, že se vydal najíždět erzetu za Michalem Prokopem. Zapomněli jsme mu říct, že tenhle rider je trochu někde jinde 😀

Matěji, brzké uzdravení! No a co se týká mě a čtvrté erzety, málem jsem dopadla stejně, když mi chvíli po startu na šutrech podklouzlo přední kolo. Sice bez pádu, ale vycvakla jsem si nohu a hooodně dlouho se mi nedařilo ji nacvaknout. Takže jak trubka jedu krokem a šmátrám po pedálu až k tomu velkému kameni. Ztrátu času se snažím dohnat na přejezdu k bikeparku, kde je dlouhá rovina.

Konec erzety už vede klasicky po černé bikeparkové trati El Masacre Downhill, takže pevně držet řídítka a vyškrábat poslední zbytky sil. Musím ale říct, že tahle kořenovitá část trati mě baví, protože to je prostě takovej ten klasickej random přes kořeny a nějaká stopa prostě vždycky vyjde!

RZ5

Pátá erzeta má novou část hrabankou, která je správně hravá, technická, plná malých kořínků a pařízků. Člověk to tu nemohl pálit hlava nehlava, protože chyby se trestaly. Střední část vedla bikeparkem a nechyběla ani prověrka na lávce s dropem a několik dvojáků. Zatímco úzkou lávku dávám v pohodě, jedu pak doslova jak trotl na dvojáky, které se ke všemu dají objet. Nejen, že je nedoskakuju, já se je dokonce ani nesnažím skočit. Snad to vidělo jen málo lidí 😀

Konec pětky zase pěkně palba po kořenech v korytě lesem. Už nemám sílu koncentrovat se na tu nejčistší stopu a prostě jen pustím brzdy a v duchu si regulérně začnu povídat „Andělíčku můj strážníčku…“ Tady jsem nejela dobře já, ale fakt jen moje kolo. Vyslala jsem ho napříč všema kořenama a Patriot to prostě všechno pobral. Opravdu šlo ale o komplexní erzetu, která mě jinak bavila. No kde se na jedné erzetě vystřídá nová hrabanka, dropík, dvojáky, a pořádná palba po kořenech lesem? V podstatě si i na téhle jedné přišlo na svoje určitě hodně jezdců.

RZ6

Na šestku jsem se těšila i netěšila. Jet šestku odpočatá, tak si dokážu představit, jak si ji užiju. Takhle jsem už ale opravdu měla obavy, že mi někde po cestě ty řídítka vypadnou z ruky. Horní úsek šestky už začíná pěkně zostra a s nikým se nemaže. Spletenec kořenů v poměrně širší stopě dává ale na výběr hned několika lajnám – co si vybereš, to máš. Já už ale nevybírám, tuhle odpovědnost zcela přenechávám přednímu kolu a respektuju jeho volbu.

V tuhle chvíli je z nás dvou chytřejší určitě Patriot 😀 Přemýšlím, co tam bylo dál, ale vybavuju si jen palbu po kořenech, o rychlost tam nebyla nouze a ruce už jsem samozřejmě nevěděla, jestli mám. Občas už jsem byla tak vláčná, že si dvakrát na nějakém drcáku škrtnu zadkem o zadní kolo. Prostě jelo kolo, pak zoufale natažené ruce a pak teprve já. Pepa Dressler by z mého postoje měl jistě velkou radost…

Traverz do cíle byl už na morál. Sice pošlu sedlovku nahoru, ale nohy už moc neposlouchají. Tak jen sklopím hlavu dolů, koukám si na přední kolo a funím, co to dá. Až u cíle, když vidím a hlavně slyším fan klub Vojty Bláhy, se zvedám ze sedla a jejich povzbuzování mě opravdu nakopne. Tímhle i jim díky – takhle to má vypadat a myslím, že všem závodníkům za fandění udělali větší radost, než si myslí!

Laťka zase o kus výš!

Tenhle report ode mě je sice zase dlouhý jak týden před výplatou, myslím si ale, že tohle enduro na Ještědu si ho zasloužilo. Pro mě to byly komplexní erzety se vším všudy, nechybělo vůbec nic, bylo to pestré, technické, a samozřejmě náročné. Bylo tu vidět, že stavitelé tratí nad tím museli strávit hodně času a já jim tímto děkuju, že nás neposlali jen tak z kopce v bikeparku dolů, ale že si s tím náležitě vyhráli. Nemluvě o precizním značení, kdy jsme ani na chvíli nezapochybovali, kudy máme jet. Ještěd za mě letos nasadil vysokou laťku!

Foto: Tomáš Rucký