Specialized-SRAM Enduro – Willingen (reportáž)

To se takhle v pátek odpoledne rozhoduju, co budu dělat o víkendu, a hlavou mi bleskne, že bych si mohla jet zazávodit na německou enduro serii (Specialized-SRAM Enduro Series) do Willingenu. Jen tak, na blind, bez přihlášení, bez licence, s ojetými brzdovými destičkami, ale zato s dávkou entuziasmu a chutí si zajezdit. A to se počítá, ne?!

Bahenní surfování na kole

(text Andrea Drengubáková)
Víkend se ve Willingenu nesl ve znamení bikového festivalu, takže maratony, sjezdy a závody dětí byly v plném proudu, stejně jako prezentace na „X“ stáncích s těmi nejbarevnějšími helmami, rukavicemi nebo nejnovějšími modely kol. Jsem ráda, že v tom cirkusu aspoň poznám, kam se mám jít registrovat k závodu.

Holčina u prezentace mi bez mrknutí oka řekne, že se přihlásit na místě nemůžu, naštěstí jsem ale měla v telefonu důkazní materiál, že jsem psala včera e-mail a bylo mi odpovězeno, že se přihlásit bude možné i přímo místě! Stejně se jí to ale moc nezdá, nakonec mi pomůže zachránit situaci náhodně příchozí kolega, který přijde s informací, že dvě závodnice nakonec závod odřekly a já tedy můžu jet místo jedné z nich. Protože nemám licenci, můžu závodit jen v kategorii „Women open“, což mi nijak nevadí, protože holek je tam přihlášených osm, takže bude s kým poměřovat síly.

Elita jede šest rychlostních zkoušek, ostatní kategorie pět. Já si v sobotu prohlédnu čtyři erzety a docela mi to stačí, protože všechno jedu po svých. Mylně jsem se totiž domnívala, že když se jede enduro v bikeparku, budou erzety namotané v jeho nejbližším okolí a ne že odjedu půlmaratón na protějších kopcích, kde po nějaké lanovce není ani vidu ani slechu. Docela tu postrádám klasické značení naší české enduroserie ve stylu velké žluté cedule s označením čísla transferu.

Ve Willingenu mám problém se na erzety vůbec dostat, protože jediné značení spočívá v malých červeno-černých cedulkách s nápisem enduro. Jestli je to ale první nebo čtvrtý transfer, to se z nich nedozvíte a turistická mapka s milionem vrstevnic je v takovém případě úplně k ničemu. 😉

Všechno bude mokrý!

Přejděme ale k závodní neděli, konkrétně rovnou k půl osmé ráno! Ano, opravdu jsem ještě se zalepenýma očima startovala v 7:30 ráno, navíc poté, co přes noc pršelo ostošest! Bylo tedy předem jasné, že erzety budou vypadat úplně jinak než den předem! Ostýchavě okoukávám svoje soupeřky, a musím uznat, že minimálně zjevem působí fakt dobře – pěkná kola, barevně sladěné oblečení a jedna vyladěnější než druhá.

Z každé mám na startu pocit, že musí jezdit tisíckrát líp než já. Nicméně jedna bikerka se ke mně otočí a německy povídá, že má vždycky nervy před první erzetou. Přitakám a přisadím si: „To já taky. Navíc tam budou mokrý kořeny“. Ona na mě vyvalí oči a povídá: „VŠECHNO tam bude mokrý!“ No, holka se vyzná a měla svatou pravdu.

RZ1 – Balancování na hraně

Na trať vyrážíme společně a já se snažím s bikerkama držet tempo, protože jsou stanovené limity, do kdy nejpozději musím být na začátku dané erzety. Hromadně dojedeme i na start RZ1, a zatímco ostatní holky si mění helmy, já si nasazuju brýle a už se šteluju ke startovní bráně, abych v té ranní mlze příliš nevytuhla. Startuju jako druhá za blondýnkou s copánkem. Už už se chystám zacvaknout a vyrazit, když zezadu uslyším: „Čáááu Andy!“ a vidím juniory Vojtu Bláhu s Martinem Pešťákem. Zamávám zpátky a vydatné fandění kluků při mém vjezdu do závodu mi srazí trému o pár stupňů níž, takže tímhle dík!

První erzeta je přírodní lesní trail, absolutně bez kamenů, ale s množstvím různě propletených a odkloněných větších i menších kořenů. Největšími nástrahami jsou zavřené zatáčky s mokrými kořeny a krátké prudké sešupy. Rozšlapu to do první zatáčky a říkám si, jak budu makat, leč hned první mokrá zatáčka mě vyvede z omylu, když se mi tam hodí kolo do smyku a já mám v mazlavém jílu co dělat i na rovině. Jsem jak Alenka v říši divů, vůbec nechápu, co se mnou to kolo dělá. V podstatě na jednoduché pasáži jedu chvíli pravým bokem, chvíli levým bokem a každou chvíli čekám, že sebou nehorázně šlehnu o zem!

Tohle bahno musí být namixované s vazelínou nebo co?! I tak ale dojíždím holčinu s copem, která se prudký sešup rozhodne raději sejít, nicméně s kolem na štorc, takže mi nedává moc na výběr, kudy to v bahýnku vzít a já musím risknout snad tu nejvíce odkloněnou část. Překvapím pak sama sebe, když sebou neříznu. Jedu ale celou dobu – na můj vkus extrémně pomalu –, protože jakmile do toho šlápnu, kolo se rozvlní a přijde mi, že jedu ne na biku, ale na břišní tanečnici. Erzeta jinak poměrně jednoduchá se najednou mění v prostý boj o to zůstat vůbec v sedle. Do cíle dojíždím absolutně nezadýchaná, protože jediné, co jsem na erzetě dělala, bylo dávkované brždění a balancování.

RZ2 – Měkčí/tvrdší, to je jedno!

Už na transferu na dvojku jsem zvědavá, jak bude vypadat druhá erzeta, protože ta mi přišla při sobotním tréninku techničtější. Pamatovala jsem si, že šlo opět o lesní trail se serpentinovitými zatáčkami a spletenými „anakondami“ všudypřítomných kořenů. Na startu dvojky mě zas dojede Vojta s Martinem, akorát když laboruju s tlaky v pneumatice „Přece to nemůže takhle klouzat, ne? Musí na tom něco být…“ Nicméně Vojta mě ujistí, že to fakt klouže úplně všem, a že měkčí/tvrdší je v tomhle asi úplně jedno!

A má pravdu. Ani měkčí kolo nepomohlo. Druhá erzeta je uklouzaná úplně stejně a nakonec to, co klouže nejmíň, jsou kořeny. Rozjedu se ze začátku mazlavým blátíčkem a najednou zmerčím drop, na který jsem docela zapomněla. Což o drop jako takový, ale dopad je jednak odkloněný a jednak – jak jinak – než blátivý. Nezbývá mi ale nic jiného než dropík zkusit skočit. Skáču na nejvyšší část odkloněného svahu, kde jakoby jen líznu bláto a hned se snažím „odskočit“ na rovnější část kousek vepředu napravo. K mému údivu improvizovaný manévr vyjde a dodá mi to motivaci trochu do toho šlápnout.

Zbytečně se ale nechávám unést, protože následuje ďolík s prudkým výjezdem a přední kolo se mi žvejkne bez jakéhokoli varování. I tentokrát to nějak vybalancuju a už se o žádné další přišlápnutí nesnažím. Dostávám se navíc do prudké pasáže s kořeny a smyk s pádem se mi tentokrát nevyhne. Naivně si myslím, že kousek popoběhnu, ale v tretrách neudělám ani krok a už ležím i s kolem na zadku a kloužu dolů jak na nějakým „spartan rejsu“.

Tohle ne, i když se nacházím v prudkém svahu, tak nasedám bez nacvaknutí na kolo a zbytek už se mi povede tak nějak sjet. Občas se u toho zvlním jak špageta, občas lehce surfuju po bahně a už se dostávám na cik cak trať po louce, kde jedu snad krokem, protože kola mám totálně obalená bahnem a na mokré louce odmítají zatočit bez smyku. Z erzety nejsem ale nijak zpruzelá – naopak! Tohle bahýnko je v podstatě takové zpestření jinak poměrně jednoduchých tratí a mě docela baví, když je u mě něco „pade na pade“ 😉

RZ3 – Alespoň trocha rychlosti!

Na třetí erzetu mě sice čeká pěkný krpál, ale v neděli se mi kupodivu jede do kopců dobře, takže si nedělní vyjížďku víceméně užívám. Na trojku se docela těším, ze začátku se dal jet docela kotel i v několika zatáčkách s malými skalkami, tak snad aspoň někde bych si mohla něco nahnat. Startuju tedy s chutí do toho a s malou nadějí, že tahle erzeta by mohla lépe držet, když se jede v lese.

Jak jsem předpokládala, začátek byl pěkně jezdivý a já to konečně za celý den z kopce rozparádím. Po několika metrech se ale dostávám opět do jílovitého bahna a historie se opakuje v podobě různě zvlněných kreací na kole. Erzeta je ale rychlá a krátká a po pár bahnitých serpentýnách se dostávám na vyschlejší kamenitou pěšinu – opravdu kameny a kořeny byly tento den jediné, co až tak neklouzalo. V cíli si ani nesundávám chrániče a metelím na občerstvovačku.

Občerstvovačka? Jste tu příliš brzy!

Protože za celou dobu mě předjeli akorát dva junioři, přijíždím ten den jako třetí závodník k občerstvovačce. Jaké je mé zklamání, když mi paní řekne, že jsem tam moc brzy a ještě tam není nikdo, kdo by to vybalil z krabic. Pecka. Startovný totiž vůbec nebylo za 50 eur! Není tam ani ionťák, ani voda. Ještěže jsem si s sebou zvala dvě tyčinky do batůžku…

RZ4 – Nebrat, jede se na RZ 5

Čtvrtá RZ se týká jen kategorie Elite, takže já jedu rovnou na pětku. Na pátou erzetu s kopcem zase nešetřili a tentokrát už nějaký ten metr povytlačím. Předposlední erzeta má pěkný začátek – kousek erzety vede bikeparkem a rovnou po opravdu precizně vyšejpovaných klopkách a lavicích. Konečně to někde drží a já se můžu pořádně svézt, aniž bych balancovala s vycvaklou nohou. Po chvíli se ale trať stočila do lesa a jak jinak než do mazlavého blátíčka.

Erzeta je opět pojatá jako „pure enduro“ skrz les v hrabance, která je doplněná nejrůzněji propletenými kořeny. Jednou si ustelu tak, že najednou ležím hlavou dolů napřed a kolo mám přetočené nad sebou.. Pak už si zakážu padat a zkusím nesahat tolik na brzdy a prostě to proletět. A jednou to je fakt loterie, ale kupodivu vychází a já si lesní točky v kořenech s bahnem skoro i užívám!

RZ6 – Jaký má tohle smysl?

Na šestku to je už kousek. Smysl téhle erzety ale vůbec nechápu. Jde jen o cik cak trať po louce, a když si ji cestou nahoru prohlížím, vůbec nelituju, že jsem si ji v sobotu neprojela. Nemůžu k téhle erzetě říct nic, kromě toho, že se jelo po louce střídavě zprava doleva. Jediným zpestřením byl až později pro mě striptýz v podání Ondry Kinkora (snad se nebude zlobit, ale bylo to fakt vtipný).

Ve stručnosti: přijel do zatáčky, lehnul ve smyku, za našeho povzbuzování se rychle posbíral a popoběhnul, aby naskočil na kolo, ale skoro jak v kresleném seriálu mu najednou spadly kalhoty, takže musel zase zastavit, natáhnout si kaťata a se zdviženým palcem, že je oukej, frčel dál 😀

Enduro Willingen – Zážitky všeho druhu

Zážitky sportovní i kulturní tedy ve Willingenu nechyběly! Velká gratulace patří Vojtovi Bláhovi za jeho třetí místo a hned za ním Martinovi Pešťákovi za místo čtvrté. Oba kluci mohli být ale o stupínek výš, protože první vyhlášený nestihnul limit na erzety a do cíle dojel s velkým zpožděním. V bahně zajeli super taky Přemek Tejchman na čtvrtém místě a pár vteřin za ním Michal Prokop na místě pátém. Věřím, že jejich trať byla ještě „šťavnatější“ než ta moje, protože už byla notně rozježděná a rozrytá…

V Masterech se do TOP 10 dostal Tomáš Vopálenský a já koukala jak péro z gauče, když moje jméno bylo na výsledkové listině na prvním místě, z čehož jsem měla opravdu velkou radost. V eliťačkách bych podle časového srovnání na jednotlivých erzetách byla kolem čtvrtého až pátého místa, což taky není úplně špatné, takže příště už určitě s licencí!

Specialized-SRAM Enduro Series – Willingen | Ženy open

Specialized-SRAM Enduro Series – Willingen | Junioři