BnR Trip – Z Berouna do Prahy

Tak co tu dnes máme? Author Epoque 2.0, tedy lehký trail-bike na 120 mm a 27,5“ kolech. Co pro něj vymyslet? Nějaký pohodový trip v XC stylu s pár zábavnými technickými úseky. Dlouho už jsem nejel vlakem, co se tak svézt do Berouna a pak se přes kopečky vracet do Prahy? Ok, jedem!

Tradičně jsem svůj výlet začal tím, že jsem sotva stíhal vlak na Smíchovském nádraží. I když tentokrát jsem si i předem koupit lístek a na perónu dokonce chvíli čekal (asi tak 2 minuty), než přijel vlak. Normálně totiž skáču rovnou od schodů do zavírajících se dveří vagónu.

U nemocnice to začne

O necelou půlhodinku později už vystupuji v Berouně, nakoupím si nějaký proviant na cestu, abych nedojel na hlaďák jako posledně a vyrážím na cestu. Začátek = těžká pohoda. Po červené okolo kolejí, přes železniční most, k berounské nemocnici a pak to začíná. První táhlé a poměrně výživné stoupání vaše tělo rozhodně zahřeje. Ale stoupá to plynule bez větších záseků a za chvíli jsem nahoře na Herinkách.

Kolmo, nebo oklikou?

Odsud by se dalo jet přímo dolů do Svatého Jána stále po červené. Je to ale takové rychlé šup šup kolmo dolů s pár vracečkami a skalkou na konci. Pokud tuhle cestu neznáte (proč ji vlastně obvykle jezdím nahoru?), pak ji rozhodně můžete vyzkoušet. Mě ale zlákala odbočka po žluté směrem na Vráž. Chvíli se houpá po širší cestě a později i po asfaltu, když ale neminete tu správnou odbočku, tak se nakonec svezete příjemnou stezičkou v lese vedoucí podél silnice.

Tady mě to baví! Aneb po modré z Vráže do Svatého Jána

Zkratka je moc krátká

Zkoušel jsem zde i zkratku vedoucí přímo na modrou, která se vlní podél svahu do údolí říčky Loděnice. Nebylo to zlé, ale ve výsledku mi přijde skoro lepší dojet až na křížení s modrou a po ní se spouštět postupně dolů. Ke Svatému Jánu vás totiž svede příjemná, do svahu zaříznutá pěšina, která má parádní flow (sorry Kubo, musel jsem to slovo použít!).

Strom na zemi, cesta nikde…

Balet na kamenech

Ze Svatého Jána není zrovna snadné dostat se někam nahoru. Já zvolil červenou, nikoliv tu vedoucí nahoru na „Skálu“, ale zezadu podél kláštera benediktinů úvozem vzhůru. Začátek je docela maso, jelikož zde cesta vede po odhalené skále. Dolů za sucha je to docela legrace, nahoru za mokra s SPD tretrami pak něco jako kurzy krasobruslení (proč jsem si jen nezval své Five Ten Freerider VXi?!).

A teď to bude nahoru, svatosti…

Doprava? Ne! Jedu rovně…

Po chvíli se červená láme ostře doprava nahoru, na což ale drze rezignuji, když vidím to bláto a postarší pěšáky, jak se snaží sklouzat dolů. Naštěstí zde existuje sjízdná varianta stále rovně úvozem, vedoucí až k jeskyni Arnika. Zde jsem řešil několik možností dalšího směřování a nakonec se rozhodl adoptovat na čas zelenou značku a vydat se po ní dolů do Hostimi. Sjezd to není nijak extra technický, jen v jeho poslední třetině je třeba dávat pozor, protože zde dešťová voda za roky působení vymlela slušné koryto, po jehož svahu musíte traverzovat dolů.

Jsem líný, jedu podél vody

Z Hostimi se nabízí cesta přes kopec do Srbska po zelené, ale na to jsem nějak líný, a proto frčím podél vody po žluté. Ani tam nebylo moc bláta… Ze Srbska jsem pak měl v plánu vystoupat nahoru na Malou Ameriku. „Má ale smysl jet pod Bubovické vodopády a pak se škrábat kolmo svahem vzhůru, navíc, když je skoro jisté, že to tam bude opět jedna velká bahenní klouzačka?“ Ptal jsem se sám sebe a pak si vzpomněl, že mi někdo vyprávěl o cestě, která se plynule zvedá svahem a s červenou se setkává u Královy studně.

Nečekaná romantika na louce Za Borovím

U kapličky vpravo

Krátký pohled od aplikace SmartMaps na Holuxu a už se to rýsuje. U kapličky doprava nahoru a pak už jen držet zadaný azimut. Brzy člověk opustí zabydlenou část Srbska a začne stoupat v příjemném sklonu vzhůru. Po dosažení louky nebo spíše pole (Za Borovím) se otevře krásný výhled do krajiny, přičemž se na horizontu rýsuje karlštějnské golfové hřiště. Konec romantiky, zpět do sedla a hurá na Malou Ameriku.

Američan Roman Tyčka

Malá Amerika je vážně docela malá a navíc dost zarostlá. Po rychlé svačince tak jedu dál směrem k Americe velké. Kousek po poli, křovím okolo lomů Kanada a Mexiko – v týdnu pozor na těžké důlní vozy – a už jsem v USA. Nebo je to jen Amerika? Je něco po poledni, sluníčko pálí, děvčata se opalují na skále. Co vám mám povídat.

Lom Kanada

Dnes to nevyjedu…

Pokračování je již poměrně prosté. Po žluté dolů do Mořiny, po modré přes pole dolů do Karlického údolí (Dolní Roblín) a hned zase nahoru mojí oblíbenou stezkou na Roblín, asi řečený horní. Tenhle úsek je nejzábavnější směrem dolů, ale ani při výjezdu se nudit nebudete. Nejde o to pouze ze všech sil dupat do pedálů, je zde potřeba i manévrovat a vyvažovat. Závěrečný zlom pak prověří vaši fyzičku a morálku. Vím, že se to vyjet dá, ale dobrovolně se přiznávám, že jsem na to tentokrát neměl síly ani morál…

Dolů by se to jelo, ale ani nahoru to není žádná nuda – stoupání na Roblín

Lesem nebo po silnici

Dalším orientačním bodem je obec Vonoklasy, kde je třeba se stále držet modré. Komu by se ale nechtělo drápat se podél pole nahoru, může se na modrou, směřující dále do Černošic, napojit „v sedle“, v místě kde začíná osada Na Vysoké a modrá značka křižuje asfalt.

Vonoklasy na dohled, teď už je to skoro jen z kopce…

Houpačkami dolů

Spěcháte-li, držte se značky. Pokud si chcete trochu užít, pak se pozorně rozhlížejte. V místě, kde se cesta zlomí dolů, začínají zdejší trailsy plné malých či větších klopenek, menších skočků až pořádných dirtů, terénních houpaček a jiných veselostí. Prostě sedlo dolů, otevřít oči a pevně uchopit řidítka.

Opři se do toho – hromada klopenek nad Černošicemi

Zvonec, ale ještě není konec

Když jsem sjel do Černošic, byl jsem už docela vypařený, měl prázdný vak s vodou a tak vůbec. Myslel jsem si původně, že tu skočím na vlak, pak jsem se ale podíval do Holuxu na počet ujetých kilometrů. „Jenom 34? To je nějak málo!“ Čas jsem ještě měl, takže jsem nakoupil vodu, přelil ji do vaku, osvěžil se zmrzlinou a pádil dál podél vody vytočit si nohy na cyklostezce Černošice-Radotín-Praha.

A už se vezeme…

Přívoz za odměnu

Byl to dobrý nápad! Nakonec jsem natočil skoro 50 km, na rovině se pěkně rozjel, dnes jsem byl nějak zatažený, asi z nevyspání, a jako bonus si dal cestu přívozem přes řeku i s kolem od Velké Chuchle do Modřan. Nakonec už jen po cyklostezce do Braníku, kde jsem nechal auto, abych se ráno co nejsnáze dostal na vlak. Příjemný den, příjemný trip, fajn kolo, krásné počasí, jen toho bláta v lesích mohlo být méně…