Simpleride adventure – Rumunsko 2011
Když dostane člověk, pro kterého je kolo nedílnou součástí života, nabídku na trochu dobrodružného bikování v kopcích kolem Ravenscý v Rumunsku, je odpověď jasná – ANO jedu! A tak sedím v Téčku směr Praha, kde na mě čeká šestičlenná parta nadšenců, jako jsem já…
Text: Márty Smolík
Přebalit cajky do offrouda s vozejkem, který se později ukáže jako opravdu terénní přívěsný vozík a hurá do míst, co na mapě najdete označené jako Banát. Když se vrátím ještě k základům toho všeho – možná si kladete otázku, co to vlastně Simpleride adventure je? To se sejde partička pěti až šesti bikerů, o které se starají dva gajdi. Sestava jezdců dobrodruhů je pak ze zálohy jištěná posádkou ve stroji, co projede snad opravdu vše. Vybere se nějaká destinace a hurá za dobrodružstvím a za zážitky. Za tím, co vám nikdo nevezme… **Cesta do Rumunska utekla jako by trvala čtrnáct hodin – nebo trvala 15?! Už raději ani nevím, ale zadnice si užila své.
Místo, kde se mluví česky
Ravenscá je malá vesnička – kde žijí Češi, mluví se tu česky, platí se tu korunou a vše je ve velkém rumunském a vesnickém poklidu v nadmořské výšce kolem 800 m. Děkuji touto cestou rodině Veverků za super nocleh v jedné z mnoha roubenek, tak typických pro tento kraj. Suchý „hajzlík“ beru jako bonus. Ranní trůnění při otevřených vratech s pohledem do rumunských hor je bezkonkurenční – není potřeba ani pánský časopis s intelektuálním čtením…
Improvizace je základ
Tři dny bikování před námi, první snídaně za námi a nealkoholické pivo Fríí s námi. Bandička ve složení Martin, strejda Hyk, Wermacht , Šváryk, já a suport Gaspi s šedou eminencí Lukášem. Všichni připraveni užít si každý výjezd, sjezd, brod, bloudění, defekty, hlad, žízeň, bolest, vedro, špínu – prostě Simpleride adveture! Kola poladěná jak na krušnohorské traily – to jsou ty pravý stroje, které na bloudění v místních lesích potřebujete. Taky je dobrá v batohu čelovka, GPSka, mapa, zapalovač, nůž, standard nářadí na kolo, trochu toho jídla, náhradní duše, několik balení lepení, termo folie… Jak jsme záhy zjistili, mít všechny tyhle věci sebou, nemuselo by se tak improvizovat. Na druhou stranu, by to byla zase nuda, a proto tady nejsme.
Píchat tu bude každý!
Úkol zněl jasně: „Teď to Márty, tady takhle na tom horizontu, vezměte doprava, ať taky trochu zabloudíte.“ Pokyn šéfů beru doslova a po 20 minutách jízdy se motáme jak na kolotoče. Každý na tváři rohlík – taky aby ne, je to jen kopec a hned zase dolu a zase kopec a zase dolu. Důležité je, že držíme směr. Bonusem nám je úžasný sjezdík zakončený vodní vložkou. Wermacht na sebe vzal jako obvykle úlohu „hapalajnena“, takže to ve třetí ostrý klopí až loktem na zem! Je to držák. Dole na nás čeká suport s trochou občerstvení a hurá dál do kopců. Trny jsou tu ostrý jak břitva, takže první lepení je tu. Nikdo si ještě nepřipouští, že to za ty tři dny potká každého. Někteří z nás budou píchat každý den znova a znova…
Čech na každém kroku
Kopec byl trochu delší, cca slabá hoďka šlapání, ale kecáme a užíváme si chvíle na kole. Je úžasné, jak po 15 hodinách z Prahy autem se ocitnete v kraji tak typicky českém. Každá vesnička tu vypadá, jako ta naše moravská, lidi přívětivý, každý zdravý a hned se dává do řeči. Hltají informace z Čech, rozmlouvají s námi nad všední problematikou života v Čechách a tak vůbec. Mají dost přehled, jelikož tu chytají česká rádia i televizi. Mají i české školy, ale život tu bude o dost těžší, než u nás. Malé občerstvení ve vesničce jménem Garnic a zase hurá na kolo. Skvělý technický a výživný výjezd hned za vesnicí je otázkou cti, kdo vyjede až nahoru! Zdravé hecování je na místě a výhled z vrcholu je satisfakcí za tu námahu.
S plnou hubou zážitků
Cesta po horizontu na pastvinách ubíhá rychle a lehce, bandička drží směr k dominantě tohoto kraje. Dunaj není vůbec malý a při západu slunce s kopci Banátu je zakončení prvního bikového dne třešničkou na dortu. Lukáš s Gaspim na nás čekají na břehu Dunaje, mi máme v nohou 60 km a plnou hubu zážitků, které nejde zastavit. Jen je chrlíme na ty dva, co nám celý den kryli záda. Cesta do roubenky k Veverkům je tak trochu jako další offroudová vložka, ale Toyota je stroj pro hrubé zacházení, s ní nic není problém. Pár piv na terásce, plán na další den a všichni usínáme spokojený a nedočkavý, co nás čeká zítra.
Tři jehličnany na 50 kilometrů
Svinecea mare 1225 m.n.m. – přeloženo prostě a jasně – sviní hora. Je to nejvyšší kopec v okolí a také další cíl našeho bikování v Rumunsku. Snídaně složená z vajec, brambor, špeku, rajčat a čaje s medem dodá tu pravou energii pro začátek náročného dne. Kola i banda, vše připraveno, může se vyrazit! Dnešní směr je na druhou stranu než včera, ať to není jednotvárné. Je devět a co se týče mě, tak vedro přesáhlo mojí únosnou mez. „Třeba pojedeme v lese,“ tajně doufám. Bylo to tak 50 na 50. Lesy tu jsou smíšené v poměru zhruba 3 jehličnany na 50 km čtverečných listnáčů. Hodně pastvin a prudké, opravdu prudké kopce. S mobilním telefonem tu jste nahraný a mapa je – no jak to říct slušně – nenáročná. Spleteš se tu o údolí a máš zaručený výšlap tak čtyři hoďky. Jo a taky pozor na vodu! Té je dobré si vzít dostatek.
Když se ozve vysílačka
Takže už zase šlapeme, to je to, proč tu jsme. Náramně si užíváme výjezdy, co tě až rozesmějou, jak jsou prudký a dlouhý. Zato sjezdy jsou výživné a prašné, takže zase rohlík na tváři. Celý den se pořád jen a jen řehníš – prostě pohodička. Prvních 30 km nebylo zadarmo, byli jsme pak docela rádi, že jsme slyšeli z vysílačky náš suport, který si pro jistotu zajel asi tak 80km, aby se dostal na smluvené místo. Jenže! Když slyšíš Gaspiho ve vysílačce, tak to neznamená v Rumunsku vůbec nic. Respektive to znamená, že na tebe mluví z druhého hřebenu, a proto tě čekají třeba ještě dvě hoďky pořádného šlapání do pedálů.
Nechali jsme se unést…
Při jednom sjezdu jsme se nechali unést, jak to krásně uhánělo na velkou placku, a problém byl na světě! Je, je, jej. Jedeme špatným směrem a tak GPS, mapa a vysílačka makají na 100%, čehož výsledkem je, že náhradní místo pro setkání se suportem bude vesnička Bigar. Jedeme tedy dál. Sjezd, pořád jen sjezd – pecka! Najednou mě bere Šváryk zprava a v tu chvíli začíná závod, jak se sluší a patří. Oplácím mu předjetím vnitřkem zatáčky. Jsme jak malý kluci a zase se jen řehníme. Trochu nás zaráží skutečnost, že tak dlouho a prudce klesáme. Kam až jsme to sjeli po dvaceti minutách jízdy z kopce? Potkáváme místní lovce a po informaci, že Bigar je ještě 20 km nám úsměv trochu tuhne na tváři.
Urvat trochu vody!
Tři brody a pak do leva. Rozcestník ukazuje pouhých 7,5 km, jenže? Ano, ano, teď už to bylo pořád, jen a jen do kopce! Voda došla a poslední mars tyčinku dělím mezi bandu. Tohle je na hraně, ale proto tu jsme, trochu si hrábnout! Po příjezdu do vesničky jsou místní lidé dost udivení naší chamtivou hamižností a snahou uchvátit vše tekuté, co v krámku a pak následně v hospůdce mají. Válíme se na trávě před stodolou, popíjíme pivko, místní psi škemrají o kus žvance a naší dobročinnost oplácejí lísáním. Zapadá sluníčko a začínáme být dost nervózní, kde je naše doprovodné vozidlo?
Ztratili se gajdi…
Šváryk vychytal na rohu kostela místo, kde byl signál, tedy jen na posílání sms. Ale i to postačilo k informovanosti, že jedou! Máme prý ještě tak hodinku čas. Ti dva si taky užili den jak víno. Že prý zkratka! Zapikali se v brodech i s vozíkem, ale jen tím potvrdil, že je to opravdu offroad přívěs. Odnesla to prasklá oj, světla a SPZka. Ještě pivko na cestu a hurá dom, což znamená další offroad vložka. Všichni se překřikujeme a máme neutuchající radost z každého průseru, co dnes potkal toho druhého. Dnešní stav kilometrů je 52. Ale to v tomto kraji nic moc nevypovídá. O tom nás přesvědčil poslední den…
Plán je opět jasný. Jak se ti dva umělci motali s Toyotou a vozíkem po Banátských lesích, našli zapomenutou úzkokolejku podél řeky. Zítra jedeme po trase, kde se vozila vytěžená ruda. Dnešní spánek bude zasloužený a potřebný.
Cesta, kterou vyťukali permoníci
Den třetí a opět ranní siesta v kadibudce a vydatná snídaně, kde nenajdeš žádné umělé nesmysly. Prostě maso, vejce, pečivo, med, zelenina – den bude dlouhý. A taky že byl! Start bikování je cca šedesát kilometrů od vesnice, kde bydlíme. Takže kola do vozíku, svačina do batohu a hurá mažeme Toyotou do míst, kde svého času byly doly. To, co z nich permoníci vykutali, se k Dunaji sváželo po úzkokolejce, která vedla nádherným kaňonem. Cesta uběhla v klidu – motor 4,2 l v Toyotě si chrochtal jako by nic.
Jednou ranou šestnáct děr!
Před prvním šlápnutím do pedálů ještě malé posilnění a jedeme. Začátek byl po široké uježděné cestě. Šlape se lehce, kecáme a trochu zvyšujeme tempo. Tohle mám rád – nahoru a dolů, pořád velká placka, uhání to… No nádhera! Začínáme klesat, přibývá víc a víc a vííííííc kamenů. Super, letíme jak magoři! A zase rohlík, jak jinak… Jenže tahle nádhera trvala tak dvacet sekund, a už krotím kolo s proraženým předkem. Výsledek šestnáct děr, není zrovna málo! Trvalo mi to sice asi hodinu a půl, ale všechny jsem poctivě zalepil, abych nakonec po dalších sto metrech duši stejně vyměnil! Pro mě velké meditační cvičení, pro ostatní obrovská komedie.
Klíčové rozhodnutí
Cesta pořád z kopce nás přivádí až k řece, která bude nedílnou součástí dnešního dne. Brody, super! Začínám si to užívat, bláto, voda, kameny – pecka! Šestidenní hadr… Nádherné prostředí, super lidi, počásko na výbornou, co víc si přát? Hodně luxusní poježdění dneska, tu svačinka, tu někdo opět lepí, takže pořád rohlík. Není přeci nic lepšího, než strávit celý den na kole. Asi tak po čtyřech hodinách jízdy se dostáváme k prvnímu stavení, kde žije jeden rybář, čtyři slepice, dva čuníci, dvě kozy a vostrej hafan. Tady se cesta poprvé dělí. Varianta vlevo je do kopce a vzpomínka na včerejší 7,5 km závěrečný výšlap nás všechny tak trochu vylekala. Je rozhodnuto, pokračujeme podél řeky. Jak se ale ukázalo po pár hodinách, bylo to velice odvážné rozhodnutí!
Postrašíme Gaspiho???
Cesta se pomalu začíná ztrácet a moc se nám nechce do džungle dvoumetrových kopřiv, ostružiní a nelogicky popadaných stromů. Takže nejlepší cesta je řekou! Rychle si začínáme zvykat na poslouchání jednoduchých hesel jako – VODA – a všichni jdou svorně opět do řeky. Po břehu se totiž nedá projít. To, že už jsme na kole neseděli poslední tři hodiny, nikdo neřeší. Prostě se jde dál! Lukáš jako první vyslovuje myšlenku, že se udělá „čaďák“ a přenocujeme v lese. To Gaspi ale asi zešílí, vždyť neví, kde jsme a co se stalo. Ale trochu toho adrenalinu nikomu ještě neuškodilo, že? Snad nebude zmatkovat…
A přesně proto to děláme…
A zase se brodíme vodou… Už to není taková legrace, jako před třemi hodinami, páč se začíná stmívat. Zezadu slyším jen „bude čaďák, bude čaďák!“ Následuje válečná porada. A verdikt? Jdeme do doby, než nám zhasnou mobily! Pak bude čaďák! Je dobře, že je tma jak v pytli, alespoň nevidíme ten Mordor, kterým se prodíráme. Nálada je zatím v pohodě, rohlíky neustále nasazený, proto jsem přeci tu – kvůli dobrodružství! Konečně palouk a otevřené prostranství. Měsíc je už dost vysoko a nám se naskytnul neskutečný pohled na krajinu v mlžném oparu, lehce osvětlenou měsíčním svitem, kde bandička bikerů šlape do pedálů neznámo kam. Přesně pro tyhle chvíle to všichni děláme.
Tady už jsem byl…
Najednou je nám jasno, tady jsme byli včera! Na rozcestí doleva se už nikdo raději nedívá, to byl včera závěrečný 7,5 km výšlap. Takový jen tak na vyjetí nohou… Jedeme vpravo po zpevněné cestě, když tu náhle Lukáš říká klidným hlasem, „tak vám tedy nevím, ale asi jsem píchnul.“ No nic, naučený jak servisáci od Forda měníme duši, ať můžeme doklepnout posledních 10 km. Tlačím celou cestu Martina, jelikož utržený šaltr o čtyři hodiny dříve a ne zcela dobře fungující provizorní singlespeed nic jiného ani nedovolují. Je jedna hodina ráno a my dojíždíme do vesničky Berzasca, ze které se už přes vysílačku dokážeme spojit s Gaspim. Byl tak nervózní, že zaparkoval u krajnice a spokojeně usnul. Ještě, že měl o nás takový strach…
Čím víc toho zažiješ…
Sečteno podtrženo, za třináct hodin jsme ujeli a ušli okolo třiceti kilometrů, které v nás zanechali velikou pokoru a respekt k tomuto kraji. Ale také nás naplnily dobrodružstvím, únavou, zážitky a neutuchající touhou po dalším bikovém dobrodružství tohoto druhu. To, ale zase někdy jindy. Pro nás teď výprava do pustin rumunského Banátu končí, už jen zítřejší přesun do Čech a opětovný návrat do reálného života… Ne na dlouho, to víme všichni, co jsme tady. Je to jako droga, čím víc toho zažiješ, tím víc toho zažít chceš! Tohle ti nikdo nevezme. Další destinací je listopadové Maroco. Kdo se přidá?
Info. Simpleride.cz
Márty
*A taky jsem zvládli natočit i nějaké video…
backcountry romania from simpleride on Vimeo.