Merida One-Twenty 900-D – TEST

Test Meridy One-Twenty ve mně vyvolal řadu lety zaprášených vzpomínek. Staré časy mi připomněla třeba vidlice Manitou (na čas skoro vymizely z MTB), ale rovněž úroveň celého kola mě přivedla na myšlenku, jak moc se Meridy posunuly dopředu za poslední roky.

Když to ještě trochu zamotám a začnu zase na chvíli z úplně jiného konce, tak se musím pozastavit také nad aktuální pořizovací hodnotou. Doporučená maloobchodní cena Meridy One-Twenty 900-D (model 2012), která činí 35 490 Kč, je značně lákavá. Obzvlášť, když přihlédneme k velice solidnímu a hlavně funkčnímu rámu a vybavení. Dnes už zkrátka nemusíte spořit dlouhé roky nebo si brát ohromné úvěry, když se chcete příjemně pohoupat na novém kole…

Mise splněna

Mezi zmiňované vzpomínky, které se mi vybavily, když jsem si užíval funkční a citlivé odpružení, stejně jako dobře navrženou geometrii, byly zážitky z testů dávného předchůdce této Meridy – modelu Trans-Mission (mám na mysli tu verzi s dlouhým tlumičem na boku zadní stavby LRS). On to až tak přímý předek není – za přímého pokračovatele lze považovat současnou řadu One-Forty –, ale to nevadí, stále se jedná o pokrevní příbuzné. Abych se ale dostal k jádru věci… Co se mi tak živě vybavilo, byl obrovský posun v jízdních vlastnostech, geometrii a celkovém projevu. Posun vřed!

Takový jsme byli…

Vzpomínka na Meridu Trans-Mission musí být stará zhruba pět nebo šest let. Tehdy to bylo kolo se zdvihem okolo 130 mm, přičemž vidlice i tlumič značky Manitou byly vybaveny inteligentním tlumením SPV. Taková byla doba, ale takový jsme byli i my. Mě totiž to kolo tehdy dost sedělo. Mělo poměrně strmé úhly, stabilní odpružení (díky SPV) a delší sportovní posed… A to mi přišlo jako velice zajímavá kombinace.

Z okruhů do terénu

Byla to doba, kdy jsem pozvolna opouštěl svět závodní maratonské cyklistiky a začínal objevovat kouzlo Endura. Trans-Mission byl skvělý model pro takový přechod. Jednoduše sporťák na dlouhých nohách. Nebýt SPV, tak by s použitou geometrií byl asi v těžkém terénu špatně zvladatelný. Jako celek to ale fungovalo slušně. Za ty roky se ale hodně změnilo, jak můj styl, zvyky, schopnosti a preference, tak i kola Merida. Značka, jejíž výsadou bývaly super stroje pro závodníky, se naučila stavět kola i pro milovníky terénu. Proč ne?

Zapomeň na předsudky!

Vím, je to dost obsáhlý úvod, jak ale jinak vykreslit ten zásadní a pozitivní posun. Pojďme ale již k samotnému stroji One-Twenty. V úvodu jsem naznačil, že jeho příznivá cena nemá dopad na kvalitu funkce a jízdní projev. Na tom stále trvám. Ale… Přiznávám se bez mučení, že jsem zprvu trochu zapochyboval, když jsem si osahal brzdy Shimano se strohým označením M505. Obdobně tomu bylo i v případě tlumiče X-Fusion O2RL. A vidlice Manitou Minute? Těší mě, že tu je. Bude ale fungovat tak jako dřív nebo půjde jen o chudou napodobeninu zlatých časů značky Manitou? A proč jsou na ní loga Merida?

Jak pára nad hrncem

K mému potěšení se prakticky všechny pochybnosti v průběhu testu rozplynuly jako pára nad hrncem. S každým dalším kilometrem mého testovacího dostaveníčka jsem měl z celého kola i jeho jednotlivých součástí postupně lepší a lepší pocit. Jediný prvek, který v mých očích působil jako šmouha na jinak čistém listu papíru, byly na můj vkus poměrně krátké a zbytečně tlusté gripy Merida. Ale, jsou to jen gripy…

Lesem, polem, mechem…

Dost už obecného tlachání, vezměme to hezky bod po bodu. Když se vrátím ke geometrii, pak onen zmiňovaný pokrok vidím především v tom, že Merida One-Twenty je narýsovaná tak, jak se sluší a patří na moderní trail-bik. Je hravá, zábavná a obratná, přitom ale dostatečně jistá a stabilní, takže v klidu zvládne i slušnou terénní divočinu. Přitom ale nezapírá ani svoje sportovní geny, což znamená, že s lehkostí a dostatečnou razancí uhání lesem, polem, mechem… vždy, jak se trochu víc opřete do pedálů.

Jemně od hladiny ke dnu

Velice dobrý pocit jsem měl také z funkce odpružení a to na obou frontách. Zadní stavba je poměrně stabilní pod šlapáním, ale co je asi důležitější, v terénu hadce a plynule kopíruje povrch. Citlivě reaguje již na malé nerovnosti, přitom se ale nezdráhá využít celý svůj zdvih. Vždy ale jen v míře odpovídající aktuální náročnosti terénu a razanci jízdy. Navrch lze tlumič X-Fusion také zamknout (nic mimořádného), toho ale asi využijete jen při delších přesunech po silnici.

Drobné ladítko

Zadní stavba je uhlazená a nenápadně funkční, zatímco vidlice Manitou Minute to bere za jiný konec. Nastavení odskoku ovládá čudlík na spodu pravé nohy ve tvaru šipky. Rozsah jeho otáčení je docela malý v porovnání s rozsahem nastavení jeho účinku. Přesné naladění vyžaduje precizní práci s tímto ovládacím prvkem. Ale jde to, i takový ladič, jako jsem já, se s tím porval…

Jsem tu a makám!

S tímto vším také souvisí výrazný zvukový doprovod při každém i jen malém roztažení vidlice. Nevím, jak komu, ale mě se to vždy u Manitůček líbilo – ten zvuk, jak si vidlice za každým překonaným kamenem a kořenem spokojeně odfoukne… Jako by říkala, „Kámo, jsem tu a makám jako šroub, abys byl v klidu a pohodlíčku. Hele pojďme si střihnout nějakou divočinu!“

S radostí do terénu

Jooo, poště Manitou jak před lety. Navrch mi přišlo, že je Minutka příjemně tuhá, takže přední kolo drží pevně a jistě. A to i bez pevné osy!!! To jsou mi věci… Krapet svérázný je ale i její projev – jakoby se její vzduchová patrona něco přiučila od vinuté pružiny. Je aktivnější, o něco gumovější, ale zase ne přehnaně. Nezmizí vám pod rukama při prvním kontaktu ukazováčku s pákou přední brzdy, v terénu se ale moc ráda rozparádí. Prostě kvalitní nástroj do terénu různé náročnosti. Jo, je tu také kolečko Absolute pro kontrolu komprese. Že by se nějak zásadně měnila citlivost podle toho, jak s ním točíte, to se mi nezdálo. Když se ale otočilo nadoraz, tak se vidlice skoro zamkla. Prostě trošku jinak pojatý lockout. Asi by bylo lepší, kdyby místo kolečka byla páčka, ale jestli toho už nechci náhodou moc?

A co ty japonské brzdy?

Taky slušné! Potřebovaly chvilku, aby se rozbrzdili (byli úplně nové), pak ale pracovali takřka vzorně. Výkon plně dostačující a stabilní, tvar páky příjemný, dávkování plynulé a čitelné. Co chtít za ty peníze víc? A když už jsem u těch součástí, tak ještě připomenu pláště Shwalbe Racing Ralph 2,25“. Na to, že to býval dost hladký vzoreček, dnes tyto pláště, v tomto rozměru, pěkně jedou, to je jasné, ale také velice slušně drží (bavíme se spíš o sušším, pevném podkladu). Pokud vás po koupi kola nezastihne vyložený marast a bahenní lázně, měnit je hned rozhodně muset nebudete.

Merida One-Twenty 900-D – závěr

Opakování je matka moudrosti… Merida udělala velký krok vpřed a postavila trail-bike, který po jízdní stránce neurazí snad žádného milovníka terénu. Tato kategorie (zdvihově se pohybujeme na úrovní 120-130 mm) představuje universální stroje vhodné pro sportovní vyžití i náležité terénní radovánky. Přesně tak je tomu i v případě Meridy One-Twenty 900-D. Je to kolo, s kterým jeden víkend můžete vyrazit na maraton, další s kamarády do hor za dobrodružstvím a mezitím ještě najezdit hromadu kilometrů v týdnu po práci. A co víc, za částku 35 490 Kč dostanete velice rozumně vybavený bike, který je maximálně funkční, takže na němž nebudete muset nic hned tak měnit. Já bych možná vyměnil gripy, ale je opravdu jen drobnost…

*Další informace o tomto modelu jakož i všech dalších kolech Merida najdete na stránkách dovozce www.merida-bike.cz

Foto: Ondra Kinkor (jízda) | Jakub Douda | Štěpán Hájíček

[Ukázat prezentaci]

1 2 ►

Zpět na začátek