Trophy of Nations – Finale Ligure | Report Milan Myšík
Pro někoho to byl absolutní vrchol sezóny, pro někoho možná dokonce i kariéry, ale já jsem účast na Trophy of Nations bral jako třešničku na dortu za úspěšnou sezonou a hrozně jsem se tam těšil a byl zvědavý, jak to bude celé probíhat.
Dva týdny před závodem se českému týmu nehezky zranil Jakub Říha (viz report Enduro Race Špičák by Andrea D.), kterého tak zastoupil Petr Leták. Třetím do party byl teď skvěle jezdící Přemek Tejchman.
Cestou do mé oblíbené destinace jsme se s Ivčou a Petrem Letákem zastavili ve Švýcarsku u Mervoušů, abychom v neděli dali rafting v úžasném Swiss Grand Canyon, kde starší z bráchů, Péťa, dělá guida. Byl to úžasný zážitek jet horní Rýn, sice to nebyl žádný mega extrém díky aktuálně nižší hladině, ale já jsem za to byl rád. O co bylo méně pádlování, o to bylo víc koupaček a srandy s bomba partou!
Takže když někdo pofrčíte do Finale a budete si chtít rozpůlit cestu, tak nedaleko Churu si můžete hezky zpestřit cestu… V pondělí jsme s Matějem chtěli jít bikovat do Alpen bike park v Churu, ale alpský liják nás vyhnal, a tak jsme raději pádili dál na jih do Finale.
reklama
V týdnu jezdíme, shuttlujeme, řešíme strategii a žijeme v domnění, že se počítá čas posledního, jak to bylo několikrát psáno na EWS! Proto zkoušíme variantu v pořadí Přemek, já, Petr, což nám vyhovuje. I když mi Přéma říká, že na závod dokáže zrychlit, tak se není potřeba někam cpát, když už takhle jsem dost vyzávoděný, jelikož se letos jednalo už o můj 20. start a únava po nabyté sezóně je prostě znát.
Ve čtvrtek se scházíme celá česká grupa na pláži, kde pózujeme, děláme fotky pro MTBS, které cvaká Matěj Mervínský, jenž za námi dorazil pojezdit a fotit. Junior Max Adami nám zařídil týmová trička v národních barvách – díky čemuž jsme vypadali na pátečním slavnostním ceremoniálu velmi dobře – díky Maxi. Po focení jsme šli všichni společně na večeři, což bylo úplně super.
Pátek / Training day + slavnostní ceremoniál
V pátek je naplánovaný trénink všech 5 eRZet, který probíhá bez problémů, po třetí RZ se od našeho mužského týmu oddělil Přéma, protože já s Petrem jsme byli odkázáni na jednu shuttle company a trošku jsme se zdrželi. Ale nic, co by nám nikterak vadilo jako týmu.
Tréninky tedy proběhly v pohodě. Po tréninku byl na programu riders meeting, kde jsme se dozvěděli, díky Míše Pačákové, že v závodě se všechny tři časy sčítají, což pro nás byla novinka, ale vlastně nebylo potřeba nic měnit.
Po meetingu následoval slavnostní zahajovací ceremoniál, který se Italům velice povedl a nemělo to chybu. Mělo to opravdu náboj, krásnou atmosféru a když každá země zpívala v uličkách v centru města v průvodu své pokřiky, bylo to skutečně famózní.
Nám nechyběl pokřik: „Kdo neskáče není Čech, HOP HOP HOP!“ Pak známý italský moderátor z EWS či Superendura Enrico Guala pozval k sobě na stage jednotlivé týmy, kde je představil zaplněnému náměstí. Bylo to opravdu velice povedené! Italové prostě umí udělat nejen nádherný závod, ale i show, která k tomu letos rozhodně patřila. Vždyť se jednalo o jakousi revoluci endura jako takového.
Poprvé se závodilo novým formátem, poprvé se závodilo o duhové dresy UCI a poprvé se rozdávaly tituly mistrů světa! Naposledy jsem podobnou atmosféru zažil při zahájení MS v bikrosu v letech 2003–2005.
V sobotu na tratích závodily kategorie Individual Rider Trophy a Team Rider Trophy, čili ti, co nejeli v národních týmech ani v Industry týmech. I v sobotu jsme měli českého zástupce na startu, co na startu, ale hlavně jsme ho měli v cíli.
Nesmrtelný Jirka „Kafíčko“ Smejkal si ve svých 60 letech střihnul tenhle brutální, ale nádherný závod! Obrovský RESPEKT tomuhle srdcařovi.
*Jo a v úterý mi tenhle ďábel píše, že mu zjistili, že má od čtvrtka nalomený žebra. Neříkám nic, jen klobouk dolu!
Já jsem v sobotu dopoledne zařadil odpočinek, kolo bylo v pohodě po tréninku, takže jsem ho jen vyčistil, namazal a už ani nepřezouval na nové gumy, protože to v tréninku vše drželo. Odpoledne ve 14 hod jsme se zase sešli v „české“ kavárně, kde jsme dali kafčo, kolču, pokecali a byla pohoda. Pak jsme s Mervoušem a Letysem jeli shuttlovat na trail Toboga, kde jsme to každý sjel 2x a jeli jsme na apartmán. Přéma zvolil odpočinek.
Neděle / RACEDAY
V neděli v 10h startujeme, před námi však odstartovali ještě naši junioři U21 (V. Bláha, M. Adami, M. Pešťák), po nich naše děvčata (ve složení A. Drengubáková, M. Pačáková, D. Durčáková) a pak my. Na startu nás doprovází česká skupinka a my vyrážíme vzhůru do hor. Čeká nás 58 km a více než 7 hodin v sedle!
Na první RZ je shuttle, nahoře mlha, že není vidět ani na 20 metrů! Nervozita lehce stoupá, plácneme si, nasadíme brýle až na poslední chvíli, aby se nemlžily, zacvaknout do pedálů a čekání na pokyn, než to Přéma odpálí!
RZ 1 byl celý Rollercoaster s pár úpravami a startem hned kousek za prudkým výjezdem, který k němu vede. Přéma zabral a pořádná wattáž se rozjela! Vzhledem k tomu, že se časy sčítaly a trail všichni dobře známe, nebylo na co čekat a každý jel své maximum.
Spodní část tohoto trailu, jednoho z nejjezdivějších v této lokalitě, byla obsypána diváky, atmosféra byla úplně super. Když jsme s Přémou těsně za sebou dojeli do cíle, přiletěl Petr jen 10 sekund po nás, což byla paráda!
Ve dvojce, která byla hodně sjezdová (traily Kill Bill a Cacciatore), jsem nechal Přému pár sekund odjet, abych trail mohl lépe číst. Petr pak vystřelil hned za mnou! Nahoře jsem udělal pár chyb, na propojovací cestě lehce povoluji, aby mě Petr viděl, otáčím se, vidím ho cca 20 metrů za mnou a hurá na Cacciatore, které mě fakt baví!
Vodbrzdil jsem to dost, občas jsem si musel odšlápnout, ale dobrý. Petr dojíždí do cíle kus za mnou, někde brousil břeh, ale krom odřeného kolene a roztrhlého chrániče nic vážného. Zatímco on v cíli řešil chránič, já mu došel pro vodu a povzbudili jsme ho, že se nic neděje, že neztratil příliš. A taky že jo, po dvou RZ jsme drželi stále 13. místo, sekundu za Německem!
Taktika ve trojce, která byla mix Neandrtálce a Cromaňona byla, že zas pojedeme vláček jako většina týmů a každý svoje maximum. Přéma to rozjel skvěle, v prvních zatáčkách mi cuknul, já ho docvakl v relativně dlouhém šlapání, Petr se držel.
Jak jsem Přému dojel, vletěli jsme za sebou do kamenitého koryta, kde jsem zahodil veškeré naše šance na výsledek.
Zul jsem zadek, vložka MrWolf venku, mlíko všude, do toho defekt předku, prostě to je tak, když poslední sezóny nemám jediný defekt, a pak se to všechno sejde v jeden moment!!!
Tímhle jsem úplně odpálil všechny šance, hrozně mě to v tu chvíli dorazilo, hlavně kvůli klukům. To, že si zkazím technickým problémem či vlastní chybou závod sám, je blbý, ale není to takové, jako když vím, že jsem to pokazil celému týmu, který tam odvedl maximum stejně jako já. Věřte mi, je to hrozný pocit.
Po 15 minutách dotáhnu kolo do cíle, kluci a táta mi pomáhají ho dát do kupy. Tři megaknoty Dynaplug, bombička, duše, vše, co v tu chvíli mám, jde hned na kolo. Díky moc! V tu chvíli jsme zjistili, že máme pár minut na check-in a je to 7 km!
Naštěstí cestou potkáváme Wyna Masterse, který nasadí tempo, že předjíždíme silničáře a jedeme na tepech 180 celých 7 km! Přijedeme a za 3 minuty máme check-in, ufff díky!
Cestou na čtvrtou RZ (Rugetta) cítíme nohy, naštěstí se nám je ale podařilo rozjet a my byli ready zkusit udělat maximum ve zbylých dvou RZ. Proto mě zarazila Petrova otázka, jestli se chystáme jet ještě naplno, jestli nepojedeme volněji? Přéma reagoval, že klasika normálně (rychle), že jsme to jinak mohli zabalit už po trojce! Já jsem souhlasil.
reklama
Od šesti let, co závodím, jsem se naučil jednu důležitou věc a tou je jet vždy až do cíle, když to jde a nejezdit na půl plynu jen tak. Chtěli jsme jet dál, makat, zkusit stáhnout Korejce, abychom alespoň z toho měli dobrý pocit.
Petr si na transferu lehce zvolnil, jel cca 100-200 metrů za námi v nejprudší části, nahoře jsme zastavili, že na něj počkáme na cestě. Před námi však šla skupinka turistů a ti nám uvolnili místo, tak jsme si řekli, že pojedeme pomalu, aby nás Petr dojel. Na start jsme pak dojeli po cestě, která už nebyla tak prudká, společně.
Transfer na čtyřku byl fakt těžký, bylo šílené dusno, ale byl pro všechny stejný, takže žádné výmluvy. Čtyřku odpálil první Přemek, já za ním na duších a Petr třetí hned v závěsu. První polovinu trailu jedeme za sebou, Petr stíhá. Když se mu začneme vzdalovat ve druhé polovině, tak později zjišťujeme, že spadnul. Jenže v tu chvíli ani já, natož Přemek, jsme ho vůbec neslyšeli, navíc se každý čas počítal.
Po trošku crazy závěru, kdy já dojíždím na měkkém předku a Přéma zas na měkkém zadku, dorazí po chvíli i Letys. Dostaneme už několikátý pojeb, že můžeme za jeho pády, respektive já. Mimochodem, před stagí nám řekl, že nejsme tým, když jsme na něj nepočkali, což nechápu?
Byl to právě on, kdo po čtyřce, zatímco my jsme dofukovali, odjel, že ho dojedeme… Ano dojeli jsme ho v kopci a dávalo to smysl, stejně tak jako před tou stagí. A když měl krizi ve výjezdu na čtyřku, měl říct, kluci zvolníte, pojede se mi líp, když pojedeme pohromadě pomaleji – neřekl ani slovo, jen si vycouval… Ale to se napřesrok snad poddá.
No nic, transfer na pětku je dlouhý, nepříjemný, a tak to nějak motáme, ohlížíme se, jestli je Petr ok a podle jeho tempa volíme rychlost dalšího postupu. Konečně občerstvovačka, která nám dodala sil na poslední stage, kde Petrovi ještě dávám gel a ionťák z rána, co jsem měl v bidonu.
Na transferu jsme řešili taktiku. Říkáme mu, ať se drží co nejdál, a pak ať jede pohodu a užije si ten ohromný dav diváků na DH Menovi.
Realita? Přéma opět rozjel poslední stage v solidním stylu, já za ním, otáčíme se, Petr jede!
Osobně mi přijde, že jedeme pomaleji, než bychom mohli, ale Petra to táhne, takže naprosto v pořádku dle strategie. Bohužel asi po 500 metrech mi kamínek trefil ventilek a bylo hotovo, duše minus a bylo jasný, že tohle je hřebíček do rakve!
Kluci jedou dál, Přémovi DH Men jde, užil si ho a podal parádní výkon. Já vyhodil duši, nasadil plášť a jel na ráfku. Ještě před nejprudší pasáží vidím Petra, jak nese kolo na rameni na horizontu. Tlumič minus, to nám to opravdu nevyšlo! Chudák Přéma, tak moc se snažil a vše mu vycházelo! Toho je mi osobně asi nejvíc líto…
Odtahal to, nechyboval, dva menší defekty, ale furt jel, co mohl. To já jim to odstřelil na trojce. Sorry kluci!
Nicméně možná jste zaznamenali reakce Petra Letáka a Přémy Tejchmana na sociálních sítích, kde se do nás Petr dost opřel a otočil to celé ve svůj prospěch… My, dle jeho líčení, byli za idioty, kteří mu vůbec nepomáhali. My byli důvodem, kvůli kterému padal. Podle něho jsme nedrželi domluvenou taktiku a nechovali se jako tým. Já z toho takový pocit neměl, přišlo mi, že jsme se ho právě snažili furt povzbuzovat a pomáhat mu… Kdo ví?
Když jsem pak viděl, že jde Petr pěšky a nemůže nic, řekl jsem mu, že na kopci někde je táta a má dole auto, ať počká, že se nic neděje, pač jsem závod klukům pokazil já už ve trojce. Petr s odvozem souhlasil. Já se nechal unést italským publikem a držel plnej plyn i na ráfku.
V cíli říkám Přémovi, že Petr pojede autem. Přéma mě teda dotlačil do Finale (asi 5 km po silnici). Čekáme na Petra, abychom odevzdali čipy. Petra nakonec do Finale dotáhli tři kluci z Nového Zélandu, za což jim děkujeme! Díky nim jsme neměli ve výsledku DSQ ale poslední 22. místo, kdy jsme tam zůstali něco přes 20 min za předposledníma!
Upřímně, přijde mi to jako zbytečný boj. Proto mě dost rozladil Letysův příspěvek na soc. sítích, kde podle mě zvolil nevhodná slova… Celé to podal tak, že jsme mohli porazit půlku světa, že jsme se nechovali celý závod týmově a že ho museli do cíle dotáhnout Novozélanďani – ne nemuseli, v tu chvíli už vážně ne!
Petr se rozhodl bojovat o 22. místo, i když věděl, že já s Přémou jsme už skoro ve Finále a že počítáme s tím, že dojede autem. Mimochodem do auta bychom se stejně všichni nevešli, bylo plné, takže bychom ani tak nedojeli do cíle všichni spolu jako jeden tým!
Bylo to čistě jeho rozhodnutí, mohl být svých hořkých pocitů zklamání ušetřen, kdyby nás poslechl a nechal se odvézt. Mrzí mě, že to nakonec celé svedl na nás a na naše pochybení, my jednali tak, jak nám to v danou chvíli přišlo nejrozumnější. V cíli se s námi Petr nechtěl bavit, ani si to vyříkat, jen projel kolem nás – tohle opravdu není fér, když se pak lituje na soc. sítích.
Závěrem chci říci, že to jinak byl SAKRA SUPER ZÁVOD! A že jsme si ten týden všichni jako celý tým moc užili! Sranda byla, počasí jak vymalovaný, atmosféra masakrální a to gelato, pizza a kafe, prostě závěr sezony, jak má být. Bohužel, krom té Petrovi kaňky, mě bude ještě dlouho trápit to, jak jsem to klukům pokazil už ve trojce!
Díky Přémo, díky Petře, že jsem díky vám mohl být součástí našeho týmu při premiérovém ročníku Trophy of Nations. Na tento závod jsem dostal speciální podporu od Big Shocku, Dakine a KUR sport, jinak bych se do Finale letos asi nepodíval, za to Vám taky velké DÍKY. No a taky nesmím zapomenout na české fanoušky, kterých se pár sešlo kolem tratí a podporovali nás všude jak jen to šlo!!!
Závěrem gratuluji juniorům i holkám k 8. místu. Každý, kdo závod dokončil má můj obdiv, bylo to fakt ultra těžký.
Tak Finale zas za rok, kde se opět pojede tento unikátní závod na stejném místě!
Snad budeme více ponaučeni a budeme mít i více závodnického štěstí a sil, abychom o tu polovinu světa mohli opravdu reálně bojovat 😎👍
Díky za fotografie: Matěj Mervínský, Joao Fanzeres, Jan Měšťák
Text: Milan Myšík
Původní report na webu: milanmysik.com
