Yeti SB130 – Menší rám = větší sranda! (light test)
Na stále relativně čerstvý model Yeti SB130 (představeno září 2018) mám políčeno již poměrně dlouho! Původně jsem si myslel, že to bude letošní první test Yeti, pak ale bylo potřeba naplnit zadání „zadavatele“ s tím, že přednost dostalo Yeti SB150 a SB130 jsme odložili na konec sezóny jako „test pro mě samotného“.
Pokud jste už četli nějaké moje dřívější hodnocení strojů Yeti, pak jste nejspíš zaznamenali, že se pravidelně vracím ke zkušenostem se staršími modely SB6 a SB5, kdy mi ten druhý, zdvihově menší, sedl celkově lépe. A právě tato zkušenost ve mě zažehla plamínek zájmu o model SB130 již ve chvíli, kdy se tento stroj poprvé ukázal světu!
Načetl jsem si omáčku, nastudoval data a došel k přesvědčení, že pokud mám zahořet láskou k jedné z novinek Yeti na velkých kolech, pak si myslím, že to bude právě SB130!
A vlastně tak se i stalo! Ale to zase trochu předbíhám! Respektive, tím nechci říct, že teď všem na potkání vyprávím o tom, nakolik je Yeti SB130 jediným a nejlepším kolem jaké by měli chtít! Je v mnoha ohledech skvělé, je to úžasný a krásný stroj ve své kategorii, ale můj „profesní rozhled“ je až moc široký na to, abych se nechal uhranout jedním bikem!
Dvě příležitosti, dvě velkosti, dva jezdci!
Moje aktuální zkušenosti s Yeti SB130 jsou poměrně specifické, jelikož se vše sešlo tak, že jsem měl na týden půjčený jeden exemplář ve velikosti L s top osazením, poté, po zhruba týdenní pauze, jsem si půjčil „stotřicítku“ v Mku, ve výrazně ekonomičtějším setupu.
Pokud jste to ještě náhodou nezachytili, tak měřím 180 cm, mám ale kratší nohy, proto jsem si historicky zvykl na spíše menší rámy. Lka zvládnu, Mka jsou ideál! Proto ty dvě velikosti… Navíc jsem, ve chvíli, kdy jsem měl u sebe Lko, povolal kamaráda Honzu, kterému větší rámy naopak dokonale sedí, aby mi k tomu řekl své.
reklama
Větší je jen v něčem lepší…
Pokud začnu analogicky u většího rámu s lepší výbavou a karbonovými koly, tak jsem byl vlastně mile překvapen, jak dobře se mi i na tomto rozměrnějším kole sedělo. Když jsem o tom později přemýšlel, došlo mi, že velkou roli, v tomto i v dalších záležitostech, hraje zřejmě výrazně kolmo postavená sedlovka (efektivní úhel 77° – MD / 76,9° – LG), která posouvá pozici jezdce více nad střed kola.
Výsledkem je již zmíněná skutečnost, že posed ani u většího rámu nepůsobí zbytečně nataženým dojmem, ale zároveň bych neřekl, že je nečekaně „zdrclý“. Prostě tak akorát.
Jiná otázka, která by vás mohla napadnout, je pocit ze šlapání, ale nebojte, jezdec nesedí přehnaně vepředu nad středem, asi trochu ano oproti jiným kolům s více položenou sedlovkou, ale rozhodně to nebylo nepříjemné ani pro mě ani pro Honzu.
Třetí zajímavý efekt, když už jsme u tohoto tématu, který dle mého mínění souvisí s postavením sedlovky, je efekt „neškrtání zadkem o zadní kolo!“ Nebo jen minimální. Normálně se mi totiž stává, když jezdím na 29” kolech, že si tu a tam škrtnu trenkami o zadní pneu, když to někde zlomím do prudkého padáku, nebo když se natáhnu rukama a nohama na hraně dropu.
U Yeti SB130 velikosti L se mi to ale nestalo snad ani jednou a také Honza hlásil, že si lehce škrtnul jen jednou a vlastně dost nepatrně, když se s kolem seznamoval, pak už se mu to nestávalo. U menšího Mka, jsem pak s tímto problém neměl vůbec.
Osobně si to vysvětluju tím, že díky více vzpřímené sedlovce, jejímu ostřejšímu úhlu, je zadní kolo de facto dále od řídítek, nebo tak nějak více schované za sedlem. Či možná ještě lépe – dále od sedla!
Na první dojem divoch, pak ale…
Přepnu-li se od otázky „škrtám/neškrtám trenkami“ do oblasti skutečných jízdních vlastností, pak musím začít asi tím, jak jsem se s tímto kolem seznamoval. Na začátku, když jsem se uvelebil za jeho řídítky, jsem byl (tradičně) zaskočený z poměrně živých reakcí předního kola.
To už se ale u devětadvacítek stává, zejména pokud mají lehké karbonové ráfky, zkrácený offset vidlice (44 mm) atd. Tento „efekt“ jsem ale brzy zpracoval a již se s ním dále neobtěžoval. Naopak jsem jej přijal jako devizu v podobě, či pocitu značně agilního ovládání v menších a středních rychlostech.
Později, když jsem si říkal, jak je Yeti SB130 na běžných trailech (i v Lku) krásně hravé, živé a poslušné, jsem na chvíli zapochyboval, jaké to s ním bude v náročnějším terénu, v rozbitých sekcích a strmých padácích. V skrytu duše jsem mu ale věřil, a tak jsem se nenechal rozptylovat momentálními pochybami a vytáhl Yeti na pořádné kopce (alespoň pořádné v kontextu toho, co máme v okolí Prahy).
Natáhni ruce a… Jsi dole!
Tady se ukázalo, zač je toho loket! Krom jiného se kupříkladu projevilo, že v rychlejších sekcích, kde se střídá jedna utažená zatáčka za druhou bylo „velké Yeti SB130“, myšleno rozměr L, v určitých chvílích skoro až nesvé, pomalé a ospalé. Ale ono mu jen stačilo naservírovat trochu tvrdší terén a bylo to hned jiné.
Ostatně když jsem o slabých pár týdnů později jezdil na SB130 v Mku, zjistil jsem, jak je toto kolo dokonale hravé a zábavné, přirozené a akční, minimálně ve chvíli, kdy si vyberete ke své postavě a zvykům správnou velikost rámu!
Ale zpět k původní myšlence, jak jsem pochyboval o schopnosti zvládat hard core sekce… Mám to okecávat? Ne! Vyšlápl jsem si na první „pořádný kopec”, projel úvodní hravou sekci, pak se přehoupl přes horizont a vletěl naplno do kamenného moře, kde není nouze o ostré, prudké a místy dost technické sekce! A co na to Yeti SB130?
Nezaváhalo ani na vteřinu. Naopak jsem měl pocit, že mě svou hravostí na běžnějších trailech jen tak laškovně rozptylovalo a těšilo se, až mi ukáže, co vše dokáže v pořádném terénu! Zkusím to trochu zkrátit: Cesta se zlomí prudce dolů, vy se posunete více k zadnímu kolu, natáhnete ruce a… Jste dole jako by se nic nedělo!
Zkrátka a dobře, Yeti SB130 v tomto směru působí, že se mu těžký terén jednoznačně líbí. Ač přitom dokáže fungovat skutečně zvesela na „normálních“ trailech, tak se s chutí pustí i do věcí, které by člověk jinak přisuzoval „velkému enduru!“. Jasně, zdvihy 150/130 mm nejsou nekonečné a spíše lehčí trailové kolo má v tomto směru své limity, ale vlastně jinak zásadní.
Pokud bych si mohl vypomoci jedním heslem z katalogu, tak musím říct či zopakovat: „Pokud chcete jedno kolo na vše, pak volte Yeti SB130.“
Sportovní jízda – Óóóó, jak SB130 krásně a ochotně stoupá, zejména s patřičnou výbavou! Trailové řádění – Lehký a tuhý rám (zejména přední partie), svižné reakce řízení i celého stroje = s tímto kolem se v lesoparku za barákem nudit rozhodně nebudete! Těžké sekce – geometrie je správně navržená, kolo se tedy nezalekne ani vyhlášených strmých pasáží, které jinak jezdíte jen na velkých enduro mašinách!
A co ten malej?
Vlastně jen na skok přihodím postřehy ze sedla menšího bratra, či menšího provedení (Yeti SB130, vel. M), s nímž jsem strávil vlastně jen dva dny v sedle, ale rozhodně dost výživné. Takřka vše výše zmíněné se mi potvrdilo, vyjma toho, že bych snad někde našel místa, kde bych se musel s ovládáním prát.
Tady (SB130, vel. M) jsem se nepral, jen jsem si užíval. A užíval jsem si královsky. Zejména při první jízdě v notoricky známém, technicky středně náročném prostředí jsem řádil jako černá ruka. Každou chvíli jsem někde poskakoval, přizvedával předek, odhazoval zadek, prostě blbnul až do úplného vysílení. Mkový rám mě moc bavil!
Druhý den, v trochu těžším terénu, jsem už neprováděl tolik skopičin, držel jsem se záměrně více u země a užíval si spíše jistotu, stabilitu, dobré rozložení těžiště zatěžující rovnoměrně obě kola a ochotu okamžitě měnit směr a vrhat se bez zaváhání i do značně uzavřených zatáček…
Výtečně poladěný, stále ale jednočep…
Opusťme již definitivně oblast ovládání a řekněme si něco o odpružení, které vás jistě neméně zajímá. Vždyť to, co zde stojí před námi je Yeti řady SB se svým vyhlášeným systémem Switch Infinity. O specifické konstrukci tohoto systému se nyní bavit nechci, na toto téma jsme si toho řekli v minulosti již dost, nyní pojďme raději skokem k praxi.
Pokud vás zarazil výrok z titulku, tak se prosím nelekejte, ale zároveň jej neberte na lehkou váhu. Tedy zejména přirovnání Switch Infinity k jednočepu! Ona to pravda je i není, což by bylo na delší rozbor a analýzu. Hodně v kostce lze říct, že se zadní stavba skutečně otáčí okolo jediného bodu situovaného kousek nad středem (hlavní čep), který ale v průběhu zdvihu putuje nahoru a dolů, což de facto řídí horní rameno…
Praxe?! Zkusme si to demonstrovat na pár příkladech. Bod jedna – efektivita a výkon. Zde, díky poloze hlavního čepu i díky jeho oddělenému vertikálnímu pohybu, lze jen žasnout, jak krásně, jistě a ochotně jde „kolo za pedálem.“ Prostě jak moc je zadek stabilní a jistý, jak bezprostřední jsou reakce na šlapání. Nádhera!
I při vysoké efektivitě to ve výjezdech stále hezky zobe = příkladně oddělené síly!
Stabilní v nohách
Jiný efekt, který již ale souvisí s komplexním naladěním kinematiky, do níž se zapojují všechny prvky zadní stavby, je ten, že zadní odpružení je při jízdě terénem příkladně stabilní. Nepropadá se, nemizí ve zdvihu, naopak vás luxusně podpoří a podrží i když zostra proletíte terénní pumpou, nebo jak říkají Amíci – G-out!
Tam, kde by jiné systémy měly tendenci se zavřít, či propadnout, je Switch Infinity překvapivě jisté a vy se tak do pedálů můžete naplno opřít a nechat se vystřelit na druhém konci plnou rychlostí ven!
A teď trochu negativ, ať nezakecáme ten jednočep… Pravda je taková, že vzhledem ke konstrukci zadní stavby a zejména s ohledem na fakt, že se zadní trojúhelník otáčí primárně okolo jednoho bodu je (bohužel) nevyhnutelným efektem blokování odpružení aktivací zadní brzdy.
Na běžných trailech si toho možná ani nevšimnete, tam člověk obvykle až tak silně nevisí na brzdách, ale v ostrém terénu, v prudkých sekcích a v místech, kde prostě „musíte“ brzdit, přitom letíte, drncáte či skáčete po kořenech či kamenech, to zkrátka neokecáte.
Asi nejnapínavější chvíli v tomto směru člověk zažije v místech, kdy v prudkém svahu vletí do vybrzděné valchy či rolety! Vybavím si jeden konkrétní úsek, místo, které začíná středně velkým terénním schodem, na němž to odlepíte a pak musíte dobrzďovat do následující zatáčky.
Když tento úsek projedu na kole se čytřčepem, tak to se mnou trochu zacloumá, ale dobré. Pokud sem člověk vletí na Yeti a visí sině na brzdách, pak jej to slušně nakope!
Prostá rada – méně brzdit
Ale ona je to, v oboru nejen zadního odpružení, obvykle taková hra něco za něco! Kupříkladu čtyřčep na mém Lapierre Zesty takováto místečka sezobne jako malinu, ať si dělám s brzdami, co chci. Na druhé straně se ale mnohem častěji propadá do zdvihu, když dojde na výrazné komprese! Ne vždy jednoduchou cestou „jak z toho ven“, alespoň u Yeti, je prostá rada: „Méně brzdit!“
Skutečně, snažil jsem se to opakovaně pozorovat a analyzovat – čím méně člověk sahá na zadní brzdu, tím lépe zadní partie zvládá i nepříjemné rolety a jiné rychle se opakující hrany. Na druhou stranu, když si uvědomíte, že jedete na kole, které má vzadu „jen“ 130 mm zdvihu, ač na velkých kolech, tak vám vlastně dojde, že jej v takto těžkém terénu srovnáváte se stroji zdvihově i o řád výše posazenými, což není úplně fér.
Ano, jeho sebevědomí a geometrie jej na tato místa snadno dostanou a ostudu si zde Yeti SB130 rozhodně neutrhne, ale i tak je třeba mít na paměti, že tohle není ostré enduro, jen skutečně luxusně odladěný a „všeho schopný“ all-mountain stroj, či prostě ostřejší trail-bike a to je, alespoň z mého pohledu, skutečně velká poklona!
reklama
Yeti SB130 – závěr
Zmiňoval jsem to vlastně již v úvodu – Yeti SB130 mi kluci ze ZOOKEE (dovozce) a Wonderfull bikes (distributor pro Prahu a okolí) vlastně ani moc půjčit nechtěli… Tedy hlavně proto, že tento bike již proběhl tolika médii, až to nebylo hezké. Domluvili jsme se tedy na určitém odstupu, preferenci SB150 v rámci jarního testování a SB130 nechali jako třešničku na dortu na konec sezóny, primárně jako moje osobní potěšení!
A potěšení to bylo náramné. Bylo vlastně zajímavé zkusit si dvě různé velikosti a výbavy chvíli po sobě. Na jedné straně jsem tak mohl žasnout jak neskutečně krásně a lehce jede velké Lko s luxusní výbavou a nakolik je zároveň sebejisté cestou dolů. Na straně druhé jsem se pak bez problémů srovnal s lacinější výbavou na druhém SB130 velikosti M a naopak si u něj naplno užíval pocit, že tohle kolo bylo stavěné pro mě na míru!
S větším kolem jsem si připadal jistý a neohrožený, s menším jsem se rovněž nemusel omezovat, zároveň jsem mohl naplno otevřít stavidla své osobní zábavy a chuti po nekonečném dovádění.
Neříkám, že je Yeti řady SB naprosto dokonalé kolo, není. Je „dost“ drahé, jeho systém Switch Infinity je značně složitý a řekne si o nemalou dávku péče a údržby. Stejně tak funkční projev zadní stavby není všelékem na všechny jízdní situace, ale v celkovém náhledu je to prostě skvost, který svého jezdce jednoduše baví!
Přemýšlím, jakou udělat definitivní tečku za dnešním povídáním? Snad takovou, že si Yeti rád nechám zařazené v kategorii „nedostižných snů“, dále jej budu z dálky obdivovat a zároveň se budu těšit, až se naskytne příležitost vyzkoušet si osobně něco dalšího z dílen Sněžného muže!
Text a foto: Štěpán Hájíček
Yeti SB130 – základní údaje
Velikost kol: 29“
Zdvihy: 150/130 mm (P/Z)
Ceny kitů: od 158 000 do 243 000 Kč
Více o Yeti SB130 najdete na mezinárodním webu www.yeticycles.com, české ceny a kontakty na prodejce najdete na stránkách www.yetibikes.cz
