EWS Zermatt – Drsné traily, alpské scenérie, modřiny…

Letos jsem si vybrala „jen“ dva podniky světové endurové série (EWS), a to uplynulou Val di Fassu a aktuálně proběhlý švýcarský Zermatt, kam jsem chtěla hlavně kvůli poznání tamních trailů. A v rámci tréninku jsem jeden poznala opravdu z blízka. Celkově šlo ale o traily s doslova dechberoucími scenériemi s dominantním Matterhornem v pozadí a průzračně modrými jezery doslova na dosah ruky!

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Yacmen, Ondra Kinkor, Enduro World Series

Are you OK?

Obvykle začínám report rovnou závodem, nejlépe první erzetou, protože nepředpokládám, že by někoho zajímalo, v kolik jsem si nařídila budík nebo co jsem měla k snídani. Tentokrát ale začnu tréninkovým dnem, který se mi vryl do hlavy skutečně silně.

Jednak kvůli tomu, že jakmile jsem se z Zermattu nechala lanovkou/vlakem/metrem vyvézt do kopců, měla jsem nutkavou potřebu neustále fotit Matterhorn (jednou s jezerem, pak bez jezera, pak se skálou…), a jednak kvůli třetí erzetě, která mi nějak nechutnala a řízla jsem sebou na ní způsobem, že jsem zůstala ležet na trati a byla jsem přesvědčená, že mám zlomenou stehenní kost!

I když jsem slyšela, že za mnou jedou další jezdci, nebyla jsem s to jim ani uhnout. Bolest jsem pochopitelně ústně ventilovala, takže kluci hned pochopili, odklidili mi kolo z tratě a pomohli mi dostat se za pásku, kde mě ještě nějakou chvíli sledovali a častovali otázkami „Are you OK?“.

Dřív, než jsem začala zjišťovat ztráty na kole, jsem si zkusila na bolavou pravou nohu opatrně stoupnout… Jako fakt jsem se těšila do Finale Ligure na Trophy of Nation, a teď nepojedu?? Naštěstí se na noze udržím a tím se ujistím, že noha být zlomená nemůže!!!

Kluky teda s poděkováním od sebe vykážu a dál zůstanu sedět na kameni a přemýšlím, jak se dostanu dolů. Tady by nepřistál ani vrtulník 😨

Po nějaké chvíli se odhodlám a vyrazím po erzetě dolů. Do nohy se pořádně nedá opřít, takže kde to jde, sedám si. Erzetu sice dojedu do cíle, ale následující traverz po technickém trailu a poté po prudké sjezdovce plné volných šutrů je možná ještě výživnější.

Ke konci sjezdovky mě dojíždí Vojta Bláha s Martinem Pešťákem, tak se zaháknu a chci jet za nimi. Jenže po pár metrech mi od předního kola odletí ostrý kámen a rozsekne mi holeň – ano, na bolavé pravé noze! Nezbývá než opět zastavit, protože praštit se čímkoli do holeně je podobné zlo jako ukopnutý malíček o roh postele – zkrátka bolest nejvyššího kalibru!!!

Do toho mi Vojta ukáže ulomené kolečko u přehazovačky. No, já si říkala, proč to řadí blbě a dělá to randál. Ohnutá patka jako bonus je samozřejmostí!

Po tomhle všem pomalu nemám morál na zbylé dvě erzety, které mi zbývají odtrénovat, nicméně hodný pán ve SRAMu mi dá kolečko nové a patku narovná, takže jdu trénovat už jen ze slušnosti, že mám opravené kolo. Na noc nešetřím ibalginovou mastí, takže druhý den se na nohu postavím, což značí jediné – jdu závodit!

 Na závod metrem!

Na první erzetu jedeme „metrem“, lanovkou a následně i kus po svých. Po cestě potkávám Ondru Kinkora i jeho přítelkyni Elišku, kteří jsou součástí zermattského organizačního týmu, takže před soupeřkama alespoň zamachruju, jak jsem důležitá, že si tu kecám s traťovými maršály!

Do jedničky se startuje rovnou relativně rychlým sešupem, který závodníky bez váhání vyšle do nemilosrdné a nekončící „rock garden“. Dívám se na pár soupeřek před sebou, které razí heslo „z kopce se nebrzdí, z kopce se šlape“.

Já mám sice pocit, že je do kamenité zatáčky potřeba brzdit už od startu, oni to do ní rozšlapou!

Přizpůsobím se tedy a po jejich vzoru to hned po projetí startovní brankou rozdupu. A je to fakt dobrý nápad, protože díky setrvačnosti se mi kola valí i do mírného kopečku po chodníku z vyskládaných plochých kamenů s ostrými hranami.

Ostatně celý závod se odehrává v rytmu ostrých kamenů naskládaných hala-bala, takže člověk jen čeká, kde prorazí nebo urve šaltr.

Z tréninku si nepamatuju, že se na začátku jedničky tolik šlape a nejsem ještě ani ve třetině a už mě pálí ze studeného vzduchu plíce a nohy se začínají pomalu ale jistě zakyselovat. Když už si myslím, že se erzeta pustí dolů z kopce, objeví se přede mnou ještě další dupavá rovinka.

No nic, nemůžu se přece odrovnat v jedničce, když mě toho dneska ještě tolik čeká, ne? Dávám sedlo nahoru, točím nohama a všimnu si kousek dál ode mě jedoucího Vojty Bláhy. Jede po transferu do kopce a vypadá, že stoupá rychleji, než já v erzetě! Pak se erzeta konečně trochu zalomí a sviští se po hřebeni po úzkém trailíku se zrádně naskládanými kameny, které jsem se naučila už neobjíždět, ale dělat si z nich odrazové můstky.

Trošku mi dělal vrásky sypající se sráz, ve kterém byla erzeta natáhnutá a zamotaná do zavřených zatáček… Tuto sekci kupodivu projedu bez většího zaváhání. Pak už jen jedno mini stoupání a s radostí, že jsem sebou nikde neřízla, dokončuju první erzetu.

Klasicky se už po první erzetě cítím na odpis, ale vždycky doufám, že je jen tělo v šoku, co mu zas provádím a že si prostě po pár hodinách zvykne. Dvojka se mi ze všech erzet líbila v tréninku asi nejvíc, hlavně jsem se tam hecla po vzoru ostatních jezdců a jeden velkej špičatej kámen jsem zkusila přeskočit.

Neříkám, že jsem měla vše pod kontrolou, ale dala jsem to! A náhodou jsem na storýčku viděla, jak ho Rae Morrison objíždí, takže to považuju za jeden ze svých životních úspěchů!

V závodě si v race modu teprve uvědomuju, proč se erzeta jmenuje rock´n´roll. Nekonečný kamenný tobogán mi protřepával ruce způsobem, že mám chuť zastavit a vrátit startovní číslo, že jsem si spletla závod. Docela se mi ale daří jet bez chyby a vybírám si dokonce i nejrychlejší stopu. Pak už ale ani nevybírám a spoléhám na své zdvihy a cush core v pneumatikách.

Jenže… Padla rána a já zase jedu a u toho dělám randál… Co je? Nejde řadit! Nikam! Vypadá to na porouchanej šaltr! Ach jo! To jsem teda dojela daleko!

Race mode mě trochu opustil, přesto jedu dál. Ve dvojce není potřeba nijak šlapat, jen se pevně držet řídítek, takže do cíle se dostanu. V cíli zkoumám pokroucenou přehazovačku tak, že se ani řetěz nedotýká kolečka. Akorát potkávám Frantu Žiláka, který jede EWS100, takže už má za sebou třetí erzetu, o které prohlašuje, že jí měl vyčištěnou.

Ukazuju mu pochroumaný šaltr. „Tak ty máš pěkně ohnutou i patku. Máš tady náhradní?“, ptá se Franta. „Nemám no, a hlavně už mi jí jednou včera týpek rovnal“, odpovím jako profesionálně připravená cyklistika. „No tak to ti to radši rovnat nebudu, to bych ti jí rupnul a ty bys mě pak proklínala“, řekne a já mu dám za pravdu. Takhle mi alespoň funguje druhý a třetí nejlehčí převod, takže jet se s tím dá. Nebo rozhodně líp než se zlomenou patkou!

Na startu trojky mám vzhledem ke špatné zkušenosti z tréninku trochu bobky a hlavu mi rozhodí i nefunkční přehazovačka, takže na otázku startéra „How are you?“ nějak nevím, co odpovědět! Ovšem po mém komickém startu na lehký převod mu asi musí být leccos jasné.

No počkejte, však já vám ukážu, jak se dá jet pěkně i bez šlapání, řeknu si v duchu. Hned na to mi v zatáčce s volnými kameny podklouzne přední kolo a já se poroučím k zemi. Vzhledem k tomu, že je na mě od startu pořád vidět, jsem opravdu všem ukázala.

Pak si představte jednu dlouhou a totálně rozbordelenou rock garden, která je občas z kopce a občas i do kopce. Když se s vámi zrovna nesype kamení, tak sjíždíte žulovou skálu, na které si opravdu nechcete sáhnout na přední brzdu.

V jednom místě dochází i na tlačení kola, protože bych musela být Jarda Kulhavý, abych vyjela tu hromadu šutrů. Mojí ze včerejška kritickou pasáž projedu se staženýma půlkama stylem panna-orel a pak už nějak čekám cíl, který ne a ne přijít.

Včera jsem zbylou část erzety jela trochu v transu z bolesti naražené nohy, takže si ji vůbec nepamatuju… A výjezd do dalšího kopce sem taky určitě přistavěli přes noc!

Tady končí legrace, hele já sekla s XC, protože jsem se už nechtěla honit do kopce a teď tohle? Trochu přemýšlím, co měl jako Franta vyčištěného na téhle erzetě? Když se trail konečně uráčí mířit z kopce, tak by to chtělo těžší převod, aby se mi to trochu rozjelo, takhle ale stojím v pedálech jak opařená a čekám na pomocnou ruku paní gravitace…

Mezitím už mě dojíždí bikerka startující za mnou. Ve snaze ji ujet se snažím opřít do prašných klopenek, ale výsledek je akorát ten, že mi to únavou opět podklouzne a já se skoro bez protestů svezu na bok vedle trati.

Díky tomu se soupeřka za mnou v pohodě protáhne a já si aspoň odpočinu. Ne, teď bez legrace, v trojce na mě přišla taková únava, že při sbírání se ze země se mi pěkně zatočila hlava a do cíle už jsem to jen rozdýchávala. Tahle erzeta mi zkrátka nesedla ani v tréninku, ani v závodě a nemožnost šlapat tomu jen nasadila korunu.

Po třetí erzetě následuje občerstvovačka a technická zóna v zázemí závodu. Zkusím se jít zase ukázat klukům se SRAMu, jestli mi doporučí závod ukončit nebo mají nějaké eso v rukávu. „You again?!“, zděsí se týpek, jen mě vidí. Snažím se na něj zubit, co se dá, abych ho trochu obměkčila a on mě rovnou neodepsal. Snad to i trochu zafunguje, protože za chvíli si to štráduju s novým šaltrem a narovnanou patkou na čtvrtou erzetu.

Z tréninku si na čtyřce pamatuju řadu zavřených prudkých vraceček, takže jsem si jednou musela v půlce zastavit a vytřepat ruce. Jak to udělám při závodě, to fakt netuším?! Tentokrát už vystartuju s převodem jak se sluší a patří, a za chvíli už se plynulý trail po vrstevnici láme do prvních zatáček.

Nějak je dávám, pomáhám si hlavně smykem zadního kola, které mě otočí do příslušného směru. Zatáček je ale nějak víc, než jsem si myslela a pořád to nekončí. V duchu si slibuju, že už se nikdy na EWS nepřihlásím, aniž bych si denně nedávala 100 kliků a obden 100 kiláků!!!

Najednou vidím ve skále vyjetou zkracovačku, takže bych se nemusela v zatáčce složitě vykrucovat a risknu rychlejší stopu napřímo! Že mi u toho málem vyletí řídítka z ruky, asi nemusím upozorňovat a na chvíli přebírá velení sám Ghost FRAMR.

Vůbec nechápu, že jsem tuhle stopu ustála! Dalo mi to ale docela zabrat, a když už si myslím, že se pojede pohoda do cíle, servíruje erzeta další nálož zatáček.

Z reportů jste zvyklí, že na šlapavých úsecích hekám jak na tenisovém kurtu, tentokrát ovšem i v samotném sjezdu vyluzuju zvuky, které mísí hysterii a zvukový záznam z nějaké pornokazety.

V cíli se ovšem dostavuje naprostá euforie! Fakt jsem to neposlala přes řídítka? Fakt jsem to celý projela? Bez velkých chyb? Je fuk, že pomalu, tohle je moje malé vítězství dne! V cíli navíc vidím sedět Cecile Ravanel a z radosti si s ní jdu okamžitě udělat selfíčko 😁

Transfer na pětku je ovšem už trošku za hranicí mého fyzického potenciálu. Prďák do kopce se dá stěží vyjít, natož vyjet a nemá konce. Z ionťáků a gelů se mi chce zvracet a z náročnosti dne se mi chce i… No i na velkou! Svaly pálí, bříško bolí a hlava v integrále mi určitě za chvíli vybouchne.

Mám chuť si udělat instastory a připomenout si ho pokaždé, až se zase budu v prosinci neohroženě hlásit na závody EWS!!!

Poslední erzeta!

To přece musí vyjít, i kdybych se do cíle měla skutálet! Po startu to zase slušně zadrncá po šutrech, pak se ale naštěstí erzeta změní v prima trail, který bych si užívala, minimálně mít s sebou náhradní ruce! Z tréninku jsem si pamatovala, že jakmile se erzeta zanoří do lesa, je už všechno v klídečku.

Jenže v závodě mi to až tak v klídečku nepřišlo. Co pár metrů, to hradbičky z ostrých šutrů napříč lesní cestou, které snad slouží k odvodnění? Těžko říct! Každopádně se na ně člověk jen podíval a už měl defekt!

Občas šlo hradbičku objet, občas se tam našla skulinka, ale nejčastěji bylo potřeba ji přeskakovat. Jakmile se ale přejela asfaltka a dojelo se na vyhlazený flowtrail, byla to známka blízkého cíle! Jak já si ten flowtrail užívala! Sebrala jsem poslední zbytky sil, opírala se do klopenek a poskočila si na lavicích, díky čemuž jsem cílem projela v euforii, že jsem ho vůbec protla! 😜

Z poslední erzety si vezu 23. místo, celkově pak 26. místo.

V Zermattu proběhlo i dekorování celkových vítězů EWS. Světovou šampionkou v ženách se stala bezkonkurenčně Isabeau Courdurier, v chlapech pak Sam Hill, který tak má, jako první v historii, 3 tituly šampiona EWS!!!

PS: Milovníci přírodních trailů, Zermatt je rozhodně místo, které byste si měli doplnit do svého „travel-listu“. Ze startů erzet bylo vidět plno dalších trailů, které rozhodně stojí za návštěvu!

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Yacmen, Ondra Kinkor, Enduro World Series