EWS Val di Fassa – prach, šavle a velbloud (report A.D.)

Ups, tak jsem to udělala znovu! Stejně jako loni jsem v prosinci seděla u počítače a říkala si, že když se mi podařilo nominovat se na závody Enduro World Series (EWS), tak bych přece měla nějaký jet!

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tomáš Rucký, Followracer

Letos už se teda kousnu a zkusím trénovat již přes zimu – přes den jsem sice na kopci, ale večer bych mohla posilovat nebo chodit běhat, ne? Jenže to si člověk řekne v prosinci. Na kolo si po zimě klasicky vlezu až tak koncem dubna a první kliky začínám dělat týden před EWS… Tím si akorát tak zablokuju krk! Ale závod je zaplacený a nezbývá, než se s tím nějak poprat!

Krk mi na poslední chvíli odblokuje a zachrání nejlepší fyzioterapeutka pod sluncem – Bětka z Kinisy. Berte to jako reklamu nebo ne, ale pokud si pamatujete moje loňská bolestivá žebra, tak to byla právě Bětka, kdo mě z toho nakonec dostal, a věřím, že takový kontakt se nejednomu bikerovi hodí.

Nestíhám tím pádem track walk, ale ruku na srdce, já bych se na něj stejně vyprdla, protože:

  • Jednak by mě s mojí aktuální kondicí potkala svalová horečka už z toho chození před závodem
  • Jednak bych z toho byla akorát vyděšená, jelikož žádný sjezd nemůže vypadat hůř, než když ho jdete zespoda pěšky a vidíte přesně to, co přes řídítka vašeho stroje ne

reklama

Trénink je tentokrát víc než na pohodu – ve čtvrtek trénujeme 4 erzety a na 3 z nich jedeme lanovkou. V pátek pak trénujeme jen 1 erzetu opět s lanovkou.  Oproti loňskému Olargues tedy procházka růžovou zahradou…

Nemám alespoň před závodem 50 km v nohách a noc před závodem můžu v klidu spát, protože erzety jsou hezky jezdivé a nevzbuzují ve mně pocit, že potřebuju sedák s lanem.

Závodní den je tentokrát taky jen jeden, takže mám docela šanci závod dokončit. Což je po loňských defektech a naražených žebrech můj hlavní cíl – nic nerozbít a závod dokončit bez návštěvy nemocnice.

Ráno před startem spřádám plány, jak to vlastně pojedu…

„Když spadnu, tak se musím rychle zvednout a jet zas dál, jako by se nechumelilo“, skálopevně prohlásím a na čas tomu i věřím…

„Přesně, když spadneš, oprášíš kolena a pofrčíš dál“, přitaká mi Tom.

„A musím se oprašovat?“, zarazím se nad procedurou, díky které bych pak závod mohla jet taky až do druhého dne…

Závod!

Hned první erzeta je docela dlouhá (jedu ji kolem 12 minut) a zatímco první třetina je příjemně jezdivá v otevřených klopenkách, poslední dvě třetiny přitvrdí prudšími pasážemi a technikou. Na startu si beru k srdci slova fotografa českého endura Michala Hoffmanna, který napsal: „Užívej! Nepadej! A trochu si zazávoď!“

Přesně takový přístup jsem měla, závodní stres šel navíc díky krásnému počasí a doslova dechberoucím dolomitským výhledům stranou. Dokonce jsem se přistihla, že se na to ježdění fakt těším.

Vystartuju tedy do pohodových klopenek, které jsou ideální na rozdýchání a chycení toho správného flow. Jedu docela uvolněně, takže mě trochu rozhodí až výjezd v měkkém „bochánkovém“ mechu, kde jsem si několikrát o nějaký ten bochánek zavadila pedálem. Pak ale následovala rychlá palba skoro bez zatáček, takže byl čas se zase hodit do pohody a zároveň si užít ten „ádroš“.

Po projetí asfaltové cesty kolem výstupní stanice lanovky už to ale chtělo trochu přemýšlet, a hlavně si pamatovat nadjíždění zrádných „switchbacků“ – jakmile jste zapomněli vyjet z hlavní stopy do stráně, abyste si zatáčku nadjeli, tak jste se museli šnečím tempem zalamovat okolo stromů.

reklama

Překvapivě jedu čistou stopu, tedy žádné harakiri. V technických pasážích s kameny se snažím pouštět brzdy a zuby nehty se držet řídítek. Co mi nakonec dělá největší problém, jsou šlapavé úseky mírně do kopce, na které nemám fýzu a ztuhlá stehna ze sjezdu se ne a ne roztočit do něčeho, co by alespoň trochu připomínalo spurt.

Dávám tedy sedlo nahoru, lehčí převod a zarytě si čumím do představce, aby se už konečně jelo z kopce.

Na můj vkus je tu výjezdů v erzetách docela dost. Když se dostávám do poslední části této rychlostky, a pořád bez pádu, přijde mi to už trochu divné. „Že bych jela dneska fakt bez pádu? Pořád čistou stopu? Není něco špatně?“

Skoro jako bych až naschvál kousek před cílem spadla, abych to byla zase já. Nešlo o nic fatálního, jen se mi do zatáčky zavřela v klouzajícím prachu řídítka, tak jsem se jen tak položila v rychlosti nula, nula, prd hezky do prachu!

Při pohledu na kolena od prachu se na moment zarazím a přemýšlím, jestli bych si je přeci jen neměla oprášit. Zbytek trati už jako bych po „pádu“ trochu vypustila, takže se ještě pár metrů před cílem zaseknu v rovinatém šlapavém úseku o kámen a vyzdobím si vidlici šrámem jak… No prostě velkým šrámem! Ale v cíli jedničky jsem zdravá a celá, a jelikož mi jednička přišla jako jedna z nejtěžších, mám dobrou náladu a pokračuju dál na dvojku.

RZ2

Na startu dvojky se potkávám s další českou bikerkou Fejolou, já jí ukážu zaprášená kolena, ona mě spálený loket, takže tak nějak zkonstatujeme, že jedem asi nějakou tu naši klasiku. Když od ní odcházím, míjím Američanku, která najednou otevře pusu a hodí asi tak metrovou šavli. Andělsky se na mě usměje a řekne „Sorry“.

Já se naštěstí vyhnula, ale frajerce se úsměv opět změní v otvor valící jednu šavli za druhou. Nechci to tady dál nechutně rozepisovat, ale tohle je snad tentokrát můj největší zážitek z EWS. O to větší, že když si kočka vyzvracela asi i čaj, co musela mít předevčírem k snídani, zase se kouzelně usmála, sedla na kolo a odjela na druhou erzetu. Asi nějakej rituál!

Druhá erzeta je úplně v pohodě! Technicky skoro lehčí jak leckteré erzety na české enduroserii. Proplétá se jehličnatým lesem po lesních pěšinkách, sem tam zavřenější zatáčka, sem tam kořeny. Zhruba v prostředku se vyjede ze zatáčky a musí se šlapat terénem lehce do kopce.

Jelikož po jedničce vím, že na sprint ve stoje fakt nemám, tak si chci dát sedlo nahoru. Jenže mám v hlavě po pár hodinách v tom horku trochu vygumováno, takže si najednou nemůžu vzpomenout, která páčka na řídítkách mi dává sedlo nahoru…

Zmáčknu něco, „Ne, to je přehazovačka! Těžší převod už fakt nechci!“ Zmáčknu další páčku, „Né, Ježiš to je brzda, ta se mi teď do kopce taky úplně nehodí!“

Až na třetí pokus si dám sedlo nahoru, to už ale ztratím veškeré flow a motám se tam jak nudle v bandě, až na mě začne zúčastněně křičet nějaký traťový rozhodčí: „And peddal, peddal, peddal!“. Díky kámo, mně je jasný, co mám dělat, já jen zapomněla, jak se dává sedlo nahoru, to je celý. Celkově mám na dvojce jediný problém s tím, že je šlapavá, takže si v cíli trochu vzpomenu na poblitou Američanku.

RZ3

Trojku si z tréninku pamatuju tak, že první polovina je super jezdivá v klopenkách a v podstatě na takovém flow trailu, druhá polovina je techničtější, je tu víc prudších pasáží a zatáček, a úplně největší vítr mám z „cik-cak“ přejezdu po sjezdovce, kde jedete rychlostí 3 km/h, protože se s vámi sype kamení a na smyk stačí jen pomyslet a vy už ležíte na boku.

Na startu to s Fejolou a Martinem Pešťákem trochu probíráme. Já s Martinem se na erzetu docela těšíme, ale Fejola nás kočíruje: „Dyť jste v tý druhý půlce pořád na brzdách“. To si nějak nepamatuju, nevím, o čem mluví. Vzpomenu si na to až v druhé půlce sjezdu, kdy mě pálí ruce od brždění! Tricáky hoří a já pomalu nemůžu s těma olověnýma rukama ani zatočit.

„Aha, tak tohle jsi, Fejolo, měla na mysli?!“ Cik-cak na sjezdovce projedu, jako když sbírám mlíko, ale naštěstí to tam nepoložím. Ač se mi trojka v tréninku díky hrabankovému charakteru docela líbila, ze své závodní jízdy tu mám zatím nejhorší pocit. Na druhou stranu mám za sebou 3. erzetu a ještě pořád jsem se neproletěla přes řídítka, to už zavání skoro dojetým závodem!

RZ4

Na startu čtyřky sedí holky ve stínu a připravují se na pokračující závod. Já chodím kolem a fotím si na telefon Dolomity. Holt každý tu má jiné priority.

Čtvrtá erzeta je zas jak vystřižená z české enduroserie – nic moc rychlého z kopce, spíš motanice v lese ve stylu „až se to rozjede, tak vám tam dáme aspoň zatáčku“. Díky tomu, že na podobný typ erzet jsem zvyklá, se mi jede opravdu dobře. Čtyřku tedy jedu skoro bez chyby, i výsledek jsem měla na této erzetě nejlepší. Takže docela prima oddechovka před poslední náročnou erzetou.

RZ5

Na pětku jedeme částečně lanovkou a částečně se musíme po svých vyškrábat ještě kus do kopce na start. Když vylezu z lanovky, přepadne mě docela stres. „To mám jako vyšlapat támhle do toho kopce a za půl hodiny?“ To přece nemůžu stihnout!

Okamžitě se mi vybaví loňské EWS v La Thuile, kdy jsem na start přilítla 10 sekund před startem, vycpávky do integrály jsem si vrazila opačně a jednu rukavici jsem si ani nestihla nandat. No nic, musím se holt vyždímat už na transferu. Takže do toho šlápnu a v prudkém krpálu předjíždím jednu bikerku za druhou… Funím, slintám, jsem na pokraji sil a raději si z integrálky na hlavě ani nevyndávám vycpávky. Díky tomu mám pocit brzké exploze svojí makovice.

Jsem skoro v půlce, když se o mě pokouší mdloby. Zvednu hlavu a všimnu si, že na ten kopec, kde máme start, vůbec nikdo nejde a všechny holky končí na vršku kousek přede mnou. A pak mi to sepne – jo takhle! To je jinej kopec! My máme start už tady! Na jednu stranu jsem ráda, na druhou stranu si o mně Italky za mnou musí myslet, že mi úplně ruplo v bedně, když jsem se takhle vyždímala před nejdelší 20minutovou erzetou!!!

Poslední erzeta dne – Tutti Frutti – měří 6,5 km a naklesá se na ní 979 m. Je to jeden z nejhezčích trailů, co jsem kdy jela, nejen kvůli výhledům, ale mastíte to tady v bombách po nádherné hřebenovce jak vystřižené z TOP bikových videí. Jestli budete někdy míjet Val Di Fassu, rozhodně je tohle „must-ride“ trail na seznamu každého bikera.

V závodním tempu je to ale jiná lahůdka a je mi jasné, že jestliže se mi nic nestalo doteď, mám na poslední erzetě až požehnaně dost šancí, kde to rozstřelit. Po odpípnutí jsou ale už kostky vrženy a já si jen opakuju: „jedeš do cíle na pivo!“. Na zmíněné hřebenovce se snažím moc nebrzdit, ale najednou mi všechno přijde strašně rychlé.

Trail na první pohled sice vypadá jak vyhlazená pěšinka, v reálu tady ale jedete s rukama na řídítkách jak se sbíječkou a jen se modlíte, abyste z té úzké hřebenovky „nevypadli“.

Pak následuje pro mě nejobávanější sekce, tedy opět switchbacky, tentokrát v prudkém svahu a na sypajícím se písku. V tréninku jsem v téhle pasáži byla hrozně marná, tak se snažím zatáčky vykroutit, co nejlépe umím, a hlavně si zas nezamknout řídítka.

Už se chci pochválit, že jsem to prokroužila docela pěkně, když najednou přijde další porce zatáček. „To jich tu bylo tolik?“ Zase už cítím, jak mi tuhnou ruce, ale není tu ani na centimetr prostoru, kde si odpočinout a pořád to kroutíte v prudkém svahu dolů.

Naštěstí po nějaké době přijde trochu šlapavá hřebenovka, já ale vím, že to, čeho jsem se bála nejvíc, už mám za sebou a teď už si stačí užít rychlý a jezdivý sjezd do cíle. Plány mi ještě trochu naruší krátký technický výjezd v kořenech, kde se kousek před vrškem zaseknu, kopec nevyjedu a potupně musím slézt z kola a zbytek vytlačit.

Díky mé neschopnosti najít nohou pedál mám z toho nakonec docela takový slušný „time out“. Jakmile zajedu do lesa, jsem mnohem klidnější a sbírám ze sebe ještě poslední zbytky sil, abych si krásné lesní sekce mohla užít a nevypadala u toho, jako že jedu EWS vysloveně omylem.

Asi po 10 minutách sjezdu už mám několikrát pocit, že mi musí prasknout stehna a ruce a že tohle prostě nemůžu udržet. Vždycky, když si ale myslím, že už to neutočím a hrozně to tam vyšlu, tak to ještě na poslední chvíli urvu.

Konečně potkávám na trati fandícího Toma, super, ten šel zespoda, to už bude brzy konec. Pak mi ale najednou v jedné zatáčce fandí Franta Žilák a já si uvědomím, že Tom vlastně vyjel autem do půlky erzety…

Poslední třetina už naštěstí není moc techniky náročná, něco se prosviští po cestách, jednou nás ještě zmáčknou výjezdem do kopce po sjezdovce a pak už se zalítne do města, kde se začínám přitrouble usmívat, protože mi dochází, že jsem to zvládla a asi se i dostanu do cíle.

Kousek před cílem je ještě ze dřeva uměle vytvořený velbloud, který se dá buď propružit, nebo přeskočit. V tréninku mi nepřišlo, že mám dostatečnou rychlost, tak jsem to neskákala, teď v závodě jsem ale měla pocit, že bych to skočit mohla.

Na poslední chvíli jsem se ale rozmyslela a ani jsem neskočila, ani to nepropružila, ale poslala jsem to předním kolem rovnou do protiboule. Protože tam fandil kotel, uslyšela jsem sborově „aaaaahhh“.

reklama

Už jsem se k nim skoro přidala, ale vidle mi náraz na poslední chvíli pobrala, takže to vypadalo, že to celé ustojím, akorát mě kolo ještě odpružilo do dalšího výskoku někam do boku, takže jsem slyšela další „aaaahhh“! Naštěstí jsem to ale celé ukočírovala a se srdíčkem v kalhotách mašírovala do cíle.

Asi mě muselo v hlavě hlodat, že jsem se nerozbila, tak jsem to možná chtěla před cílem dohnat… Ale aspoň jsem opět předvedla něco pro diváky!

V cíli jsem spokojená se 33. místem a hlavně s tím, že nebudu muset zkoušet novou úrazovou pojistku do zahraničí ani kupovat nové díly na kolo. Oproti loňským EWS mi Val di Fassa přišla mnohem jednodušší, erzety se podobaly těm českým a všechno bylo v pohodě jetelné, takže největší náročnost spatřuju v délce jednotlivých tratí.

Poslední erzetu jsem jela přes 17 minut, přičemž bylo dost náročné udržet tak dlouho koncentraci, abych pořád četla terén a zároveň byla v jízdě i trochu aktivní. Samozřejmě když jste ty erzety chtěli jet rychle, tak těžké a zrádné byly, hlavně kvůli klouzavému prachu. I když je tohle report o závodech, tak milovníkům trailů Val di Fassu určitě doporučuji, nebudete vědět co jet dřív,  a kde dříve fotit. 

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tomáš Rucký, Followracer

Komplet výsledky: www.enduroworldseries.com/../results