Canyon Strive CFR 9.0 Team – Nižší střední váha! (TEST)

Původní model Canyon Strive byl s námi slušných pár let (prapůvodně představen na jaře roku 2014), přičemž od té doby prošel jen drobnou inspekcí, sjednocením původně dvou nabízených geometrií atd. Až na začátku tohoto roku jsme se dočkali druhé generace, která vyrůstá na původních základech a myšlenkách, snaží se být ale skrz na skrz moderní!

Zřejmě nejvýraznějším a nejvíce viditelným potvrzením výše zmíněného je skutečnost, že Strive s generací 2019 definitivně opustil kola středního průměru a nově důvěřuje pouze devětadvacítkám! Tento posun s sebou nese kupříkladu i úpravu hodnoty zadního zdvihu, který s většími koly klesl na 150 mm (dříve 160 mm). Mezigeneračně se přitom zapracovalo také na charakteristice zadní stavby a řadě dalších faktorů.

Pod osou, nad osou, nikdo nesmí stát…

Základní silueta rámu, oproti snad všem ostatním modelovým řadám Canyon (plně odpružené MTB stroje), ale zůstala zachována. Ano, změnila se poloha čepu na zadní vidlici, který se přesunul z pozice „pod osou“ „nad osu“ zadního kola*, toho si ale náhodný pozorovatel napoprvé nejspíš ani nevšimne. Také z hlediska funkce a nezávislosti zadního zavěšení by tato úprava neměla přinést zásadní rozdíl.

*Pokud vám to „něco“ připomíná, pak si můžete vzpomenout třeba na Author Patriot a jeho DLP, či starší modely Rocky Mountain, následníky řešení ETSX…

Z celkového pohledu je tedy nový Strive stále kolem s klasickou koncepcí „skutečného čtyřčepu“ s horizontálně orientovaným raménkem na sedlové trubce (obecně označovaný jako „rocker link“) a tlumičem umístěným vertikálně přímo nad středem. Už jen tento fakt dokazuje ono zachování původní siluety oproti řadě jiných modelů Canyon, kde se tlumič přesunul pod horní trubku (viz například test Canyonu Spectral).

reklama

Hoď se do šejpu 2.0

Další ze specifik řady Strive, která se změnila i nezměnila, je systém pro přepínání dvou různých jízdních režimů lišících se jak geometrií, tak i projevem zadní stavby, ale také hodnotou zdvihu – Shape Shifter. Jedná se o malý přídavný pístek ukrytý pod horním ramenem, který ovládá pomocnou páku umístěnou mezi horním okem tlumiče a vahadlem, jejíž posun zajišťuje zmíněný přechod z jedné polohy do druhé (XC – 135 mm/DH – 150 mm).

Původní Shape Shifter si možná mnozí pamatují, pokud ne z osobní zkušenosti, tak jistě z doslechu a nekonečných diskuzí na toto téma, jelikož se jednalo, a vlastně stále jedná o vcelku kontroverzní prvek. U první generace byl problém především s jeho spolehlivostí, stejně tak se řešila potřeba dobře zvládnuté koordinace pohybů pro přepínání z DH režimu na XC a obráceně.

To vše by ale již s novou generací mělo být vyřešeno. Nový Shape Shifter, označovaný jako Stage 2.0, již nevzniká v továrnách Canyonu, nýbrž jej vyrábí slovutný Fox, podobně jako třeba posuvník Switch Infinity nacházející se na strojích Yeti (např. představení Yeti SB100). V druhé řadě velkého posunu doznalo také ovládání, které je jednak více ergonomické (dvě páčky vlevo pod řídítky), jednak pracuje mnohem více intuitivně a do značné míry automaticky. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Click/Clack! Něco jako „Tlakem zapni, tahem vypni“, aneb ovládání Shape Shifter Stage 2.0

V XC poloze se pomocný pístek roztáhne, přídavné rameno se napřímí, zadní stavba se zvedne a změní se pákový poměr – zdvih 135 mm.

V DH režimu zhoupnutím na pedálech pístek zatlačíte, raménko se posune, celá zadní partie klesne a tlumič má zcela otevřený prostor pro svou práci. 

Štafle prosím!

Jako první bod praktického hodnocení bych ani v tomto případě nechtěl vynechat posed, u následného ovládání se pak můžeme více rozpovídat o prvku Shape Shifter 2.0. Na úvod začněme konstatováním, že Canyon Strive CFR 9.0, v druhé nejvyšší specifikaci v Teamovém setupu, ke mně domů dorazil ve velikosti M, což je můj standardní požadavek.

Na veletrhu ForBikes jsme sice chvíli diskutovali o tom, zda bych neměl mít Lko, což jsem ale okamžitě zamítl, protože ač mě tabulky jednotlivých výrobců obvykle pasují na vyšší rámy, já jsem prostě více zvyklý na Mka a mám je jednoduše rád!

Tak jako tak, když Strive CFR dorazil, já jej složil a pak poprvé vytáhl do akce, musel jsem chvíli spekulovat nad tím, jakouže velikost rámu jsem to dostal? Vzhledem k poměrně stroze účelnému grafickému provedení tohoto modelu mi chvíli trvalo, než jsem našel štítek s udanou velikosti. „Je to Mko, ufff!“

Ani nevím, co si mám o tomto představci G5 myslet? Působí dost bytelně, je hezky široký, ale třeba nutnost rozpůlit jej celý když potřebujete sundat řídítka???

Pocitově vyšší pozici rukou nelze svádět na hlavovou trubku, která má velice rozumných 100 mm na výšku (M).

Až se někdo zeptá…

Ano, testovaný stroj byl v rozměru, který mi obecně více sedí, což jsem si dříve ověřil třeba i přímo u Canyonu na jiných modelech, kdy jsem měl možnost porovnat rozměry M a L u stejného stroje. Jenže toto Mko, není tak úplně klasické Mko! Není tradičně menší a kompaktní, ale jedná se o stroj poměrně vzrostlý, dlouhý a mohutný. Už jen fakt, že sedlovka nebyla nikterak dramaticky vytrčená z rámu hovoří za své! I když toto není zrovna nejlepší měřítko.

Co mě zaujalo byl především pocit spíše delšího kokpitu, sice s vyšším „enduro“ úchopem, ale i tak více nataženého, než bych očekával. Problém to pro mě rozhodně nebyl, jen si bylo potřeba na tuto skutečnost zvyknout a opakovaně se utvrdit v tom, že je testovaný rám skutečně velikosti M. Kdyby mi totiž někdo zavázal oči, a já u toho náhodou nespadl z kola, tak bych čistě pocitově vsázel spíše na velikost L!

Proč jsem se zrovna o velikosti tolik rozpovídal? Nuže, pravidelně se ke mně dostávají dotazy, jakou velikost u toho či onoho kola zvolit, jak jsem vysoký atd., přičemž odpovědi jsou samozřejmě různé. Každopádně pokud se někdo bude ptát na Canyon Strive, zejména člověk, který je na hranici dvou velikostí, budu mít hned celou zásobu argumentů k tomu, abych jej nasměřoval na menší rám. K tomu mám sice i jindy tendence, zde je to ale zcela jasné!

Tento nápad Canyonu s ukrytou páčkou v zadní ose řadím do kategorie „proč to nenapadlo někoho mnohem dřív?“

 Ve výchozím stavu dokonale nenápadná, přitom stačí zatáhnout a povolíte či utáhnete ji i bez nářadí! Jednoduché, funkční, účelné! 

V prostoru pod tlumičem jsem našel tento zaslepený otvor, doufám, že nejsem úplně mimo, když si myslím, že je to výstup kabeláže pro případné dálkové ovládání lockoutu?

Možnost, nebo povinnost?

S posedem vcelku logicky souvisí také ovládání, což nám dnes poprvé otevírá možnost, či přináší povinnost zmínit přínos systému Shape Shifter Stage 2.0, respektive popsat dopad tohoto „udělátka“ na projev kola. Popis samotné funkce Shape Shifteru a jeho ovládání si ještě chvilku nechám v záloze. V tomto bodě je totiž důležité vypíchnout několik trochu jiných skutečností.

Jednak zdůrazněme, že se nový Strive nabízí ve dvou různých variantách CF a CFR. U druhé varianty „R“ znamená „Racing“, tedy závodní verzi, která se v první řadě odlišuje nasazením vyšší vidlice – 170 mm namísto standardních 160 mm u Strive CF. Už jen to mění nejen výšku hlavy, ale také základní úhly o pár desetin stupně. Exaktně řečeno Strive CFR má sklon hlavové trubky 65,6°/67,1° (DH/XC mód), Strive CF 66°/67,5°.

Zajímavé je, že to na dnešní dobu nejsou nikterak radikální čísla, ale naopak dosti konzervativní údaje, což je potřeba vzít jako fakt, či jako specifický rukopis Canyonu.

*Drobná zmínka na okraj – řada lidí vyčítala Canyonu skoro až zastaralé hodnoty úhlu sedlové trubky (73°/74,6° u CFR), to ale není tak úplně pravda, protože Canyon používá, oproti průmyslovým zvykům, trochu jiný způsob měření:

170 a ani o chlup méně!

Zpět ale k ovládání samotnému, kde jsem si opakovaně říkal, nakolik jsem rád za možnost testovat variantu Strive CFR se 170 mm vepředu. Předek mi totiž přišel i tak poměrně živý a akční, proto bych i v případě pořízení verze CF uvažoval o úpravě zdvihu vidlice, abych dosáhl alespoň takovéhoto projevu.

Nechápejte mě špatně, rozhodně tím nechci říct, že Canyon geometrií nového Strivu šlápl vedle, to bych si rozhodně nedovolil a ani bych to tak formulovat nechtěl. Spíš mi připadá, že má německý výrobce prostě svůj vlastní pohled na věc, což se ukazuje třeba i u oblíbeného trailového modelu Spectral, s nímž se buď ztotožníte, nebo prostě půjdete někam jinam.

Ovládání nového Strivu CFR je zkrátka dosti specifické (nyní hovoříme primárně o DH módu). Rám působí lehce delším dojmem, úplně kraťoučký není ani představec G5 (40 mm), výška hlavy je vcelku normálních 100 mm (vel. M) a úhel hlavy není vysloveně radikální. Jak již zaznělo výše. Výsledkem je sice na jednu stranu dostatečně jisté a stabilní vedení, které ale zároveň nepřechází v tupost či ospalost řady jiných devětadvacítek, ale naopak budí dojem poměrně živé, akční a neustálý dohled vyžadující entity.

Na adresu vidlice RockShox Lyrik nemůžu říct (tradičně) ani jedno křivé slovo. Mně osobně tyto vidlice prostě sedí.

Kdo chce, může si poměrně přesně doladit tlumení komprese pro nízkou i vysokou rychlost, tedy LSC a HSC. 

Nechá se řídit? Musí se řídit!

Ono je to do značné míry dáno i lehoučkým a famózně tuhým rámem, stejně tak své udělají lehká a pevná kola Mavic Deemax Pro. I díky nim Strive okamžitě reaguje na jakýkoliv jezdcův příkaz, a to bez nejmenších známek odmlouvání, či nevole uposlechnout. Pokud tedy chcete a pokud držíte řídítka rovně, projede Strive 29 vážně hodně, bude více než dostatečně klidný a jistý (v rozbitých pasážích, na skocích apod.), zároveň pokud se dostanete do míst, kde je potřeba kolo skutečně řídit, nechá se řídit!

Možná to zní banálně, ale zrovna v kategorii vysokozdvihových devětadvacítek mi to banální nepřipadá. Svou výhodu to má nesporně v tom, že pokud vám vadí neoblomnost mnoha enduro strojů na velkých kolech, pak zde podobný problém řešit nejspíš nebudete. Ano, složit celý tento rozjetý tank do extra utažených vraceček není ani tak úplně snadné, velká kola jsou prostě velká kola! Zároveň však, jakmile člověk chytí rytmus a tempo, bude překvapen z toho, nakolik poslušné a obratné dokáže být i takovéto vysloveně závodní enduro na 29“.

A co když ho přepneš?

Hurá, konečně jsem se dopracoval k přepínání Shape Shifter 2.0. Tady se skrývá jeden menší oříšek. Když jsem totiž poprvé přepnul Strive CFR do XC režimu a povodil jej chvíli po běžných trailech, byl jsem až zaskočený z toho, jak moc živé až téměř neklidné se zdá být jeho ovládání. Jenže jak už jsem zmiňoval, on i zde hraje velkou roli lehký a tuhý rám, stejně jako prémiový výplet od Mavicu.

Každopádně na projev Strivu CFR v XC módu je třeba si chvíli zvykat. Možná, podobně jako já, projdete katarzí v tom smyslu, že vám z počátku bude připadat schod mezi XC a DH módem až zbytečně velký, pak ale pochopíte, že to není od věci a že to vlastně funguje. Člověk nad tím musí docela přemýšlet, dávat si pozor v jakém režimu se zrovna pohybuje, protože s DH módem jednoduše nechcete jezdit do kopce a s XC módem zase nechcete drtit těžší sjezdy.

Paradoxně jsem ale zažil zajímavou zkušenost, když jsem se první den vracel z kopců dolů do údolí, do civilizace, načež jsem si k „sestupu“ vybral převážně hladkou pěšinu s řadou zatáček, boulí a klopenek. Na jejím začátku jsem už už sahal po páčce Shape Shifter, abych přecvakl na DH režim, pak mi ale cvaklo v hlavě a rozhodl jsem se nechat tam XC mód, abych dosáhl větší točivosti a zároveň si pojistil, aby se zadní stavba v kompresích zbytečně nenořila do zdvihu.

Výsledek? Parádní! Vyšlo to přesně tak jak jsem chtěl. Kolo bylo v tomto režimu výrazně obratnější, v utažených klopenkách jistější, zdvih mi nikde nechyběl a ani s přílišnou živostí ovládání jsem problém neměl.

V DH režimu jsou ovládací páčky Shape Shifteru hezky uklizené…

V XC módu ale zamáčknutá větší páčka poněkud překáží ukazováčku!

90 % na XC!

Když už jsme u toho, přihodím ještě jeden rychlý zážitek z trochu jiného místa, kde jsem začal přemýšlet nad tím, kdy a jak často využívám jednotlivé režimy.

Pokud jsem byl v místech, kde jsou větší kopce, šlo všechno hezky podle plánu 50/50. Prostě půl cesty v XC režimu (výjezd) a půl cesty v DH módu (sjezd). Když jsem ale Srive CFR protáhl po svých běžných trailech, uvědomil jsem si, že DH mód řadím vlastně jen dost výjimečně, pouze na kratší úseky, rychlé a prudké sjezdy, jinak všechny výjezdy, přejezdy a běžné traily dávám v klidu v XC režimu. Vyčísleno procentuálně jsem měl pocit, že jedu tak 80 % času v XC módu!

Ale zase nutno přiznat, že šlo o poměrně specifické podmínky, protože jsem si záměrně naplánoval běžný trailový okruh, abych si ověřil, nakolik se s takto krásně lehkým, hravým a také vysoce efektivním endurem dá jezdit normálně po lese. Co na to říct? Jde to, není to žádné utrpení, v XC módu to docela funguje, i tak má ale člověk pocit, že s sebou tahá hromadu materiálu (a zdvihů) navíc, které využije jen okrajově.

Na přejezdech je sice Strive CFR parádně svižný, ale tahat se s ním na běžné traily za barák prostě nedává smysl. Kolo této kategorie, ať už je sebelepší, prostě potřebuje pořádné kopce!

K utvrzení se o správně zařazené poloze Shape Shifteru slouží toto drobné okénko. Je-li zcela vyplněné zelenou jedete v XC módu.

 Pokud zelený obdélníček zmizí (bohužel nezmizí úplně), pak jste úspěšně přešli na DH režim.

Přepnu – ztuhne / přepnu – změkne

S přepínáním jednotlivých režimů souvisí také skutečnost, jak se chová zadní stavba sama o sobě, odpružení atd. Pokud si kolo cvaknete do XC módu, Strive CFR se napřímí, to už jsme si řekli, jeho zadní zdvih se zdrcne ze 150 mm na nějakých 135 mm a chod zadní stavby výrazně ztuhne. Vše toto dohromady znamená, že do výjezdů letí Strive CFR (i díky své hmotnosti) pomalu jako kolo ze zcela jiné kategorie, rozhodně ne jako enduro v klasickém podání a vnímání.

Vzhledem k otočení tlumiče, a tedy i umístění páčky zamykání, nemá smysl na tento prvek sahat – je hrozně nízko, páčka se otáčí o 180° a špatně se na ni sahá. Zároveň, s ohledem na efektivitu, jakou nabízí zadní partie v XC režimu, to dělat ani nemusíte! Bohatě stačí vyšší poloha sedla, strmější úhly atd. Díky tomu se na Strivu CFR stoupá jako v pohádce. Dokonce jsem se přistihl, že jsem s ním vyjel věci, které poslední dobou často vzdávám i na trailových kolech, třeba jen z prosté lenosti. Tady ale stačilo „držet úhel“, držet rytmus, točit nohama a… „Jé, já už jsem nahoře?

Jde to s námi z kopce…

Dobrá, dobrá, tohle vše je hezké, ale jak to celé chodí z kopce dolů? Taky nádherně, jak by řekli kamarádi snad až Famfárově! Nejdřív se ale do DH módu musíte dostat! Přepínání na XC je vlastně dost snadné, s nezatíženým kolem stačí cvaknout a tlumič se sám napřímí a zadek zvedne. Za jízdy jsem přišel na to, že stačí zamáčknout velkou páčku, trochu se zhoupnout v sedle a jak se na vteřinku tlumič uvolní (při zpětném roztažení), šup a je tam XC mód!

Do DH režimu se přepíná vlastně také dost snadno. Odjistíte velkou páčku, obě dvě se vyrovnají vedle sebe, díky čemuž váš levý ukazováček již pod řídítky nebude nic dráždit. Poté buď necháte zbytek práce na automatice (budete spoléhat, že první větší hup zatlačí pomocný píst do DH polohy), nebo (to bych doporučil spíše) si po přepnutí páčky „dupnete“ – zhoupnete se do pedálů! Nezapomeňte pak koutkem okem zkontrolovat, zda zelený obdélníček na horním rameni zalezl kam patří, a už to můžete pálit dolů!

Překvapivě se mi na pár místech stalo, když jsem jel ještě kousek po rovině, než přišel bod zlomu, že jsem měl pocit, jako by kolo při kontinuálním šlapání po přepnutí z XC na DH mód ještě zrychlilo! Jako by se kinematika zadní stavby, pomineme-li aktivnějšího projev tlumiče, nastavila do ještě efektivnější polohy a Strive CFR vám v tu chvíli málem ujel pod nohama! Ale třeba je to jen pocit, ale hodně zajímavý.

Zadní stavba Canyonu Strive ctí vcelku klasická pravidla rozložení nezávislého čtyřčepu s jedinou výjimkou v podobě umístění čepu u patky nikoliv pod osu kola (Horst Link), ale nad ní. 

Chvíli jsem si lámal hlavu nad tím, proč je tlumič otočený vzhůru nohama? Moje teorie ale zazdilo poznání, že je teamový jezdci vozí „normálně“?

Možná už rok jsem neviděl RS Deluxe s kolečkem odskoku přes celou hlavu. Zde se to ale hodí, jelikož jinak je přístup k ovládání tlumení dost mizerný. 

Co se děje v trávě vzadu?

No nic, máme přepnuto a jede se dolů! Co k tomu dodat? V DH režimu to prostě chodí a žehlí jako víno. Canyony byly vždy pověstné výraznou aktivitou svého odpružení a nový Strive CFR není výjimkou. I když… Na to, jak moc aktivní býval starý Strive i jiní předchůdci ze zdvihově nižších kategorií, je novinka na 29“ vlastně dost ukázněná. Ráda se zhoupne a aktivně využívá svůj zdvihový potenciál, přitom ale rozhodně nepůsobí přehnaně rozjančeným dojmem, naopak funguje hezky úhledně a kultivovaně.

Člověk si tak ve finále více všímá toho, co dělá vidlice, než co se děje vzadu. Částečně to může být i tím, že je nad zadní osou k dispozici „jen 150 mm“ oproti 170 mm vepředu, ale spíš bych řekl, že do celkového projevu hodně promlouvá nově odladěná kinematika. Jinak řečeno, reakce na menší nerovnosti jsou velice slušné, aktivita ve středním rozsahu je zcela bez diskuze, nad to vše se, oproti starším generacím, o hodně vylepšila schopnost zvládat tvrdé dorazy a nárazy.

V porovnání s tím, jak moc jsem se pral s dorazy zejména u staršího Strivu s tlumičem Cane Creek DB Inline (ten mě sám o sobě dost dráždil), tak zde o podobném problému nelze vůbec hovořit. Naopak jsem se díval a divil, že si kontrolní o-kroužek na pístnici tlumiče stále drží menší rezervu na cestě k rysce označující faktický konec kroku. A to i na konci nejrychlejších a nejdivočejších pasáží.

Neberte to, prosím, jako chybu! S mým jízdním stylem totiž běžně po dorazech nelítám, což se o starším modelu (zkušenost z roku 2015) zrovna říct nedalo. Za mě tedy velký a rozhodně pozitivní posun, protože pocit nedostatečné kapacity zadní stavby jsem rozhodně neměl!

Strive Bohužel nemá super praktický tunel s kabeláží na spodní trubce jako Spectral, ale tendenční a v praxi dost otravné vedení kabeláže vnitřkem rámu! *Před pár dny jsem měnil na svém kole zadní brzdu a bez rozpojení hadic by to nešlo!!!

 Vcelku tradiční prvek u Canyonu představuje masivní šroubovaná ochrana pravé strany vidlice. 

Jeden veskrze praktický detail. Zaměřte pozornost na výstup bovdenu z rámu, přesněji na místo, kde vychází z rámu…

Rychlejší, i když více drncá!

Napadá mě ještě jeden praktický příklad/zážitek z poslední kontrolní jízdy v sedle Canyonu Strive CFR 9.0 Team. Vyrazil jsem si na kratší svezení (rozuměj časové okno max 2h) do Všenor na „FR/EN“ lajnu na jednom kopci a tradiční DH na kopci druhém. Stejné traily jsem nedávno absolvoval i s Lapierre Spicy 3.0 a dost si to tu užíval.

Dopadlo to tak, jak jsem dopředu nejspíš i tušil, jen jsem si to možná nechtěl úplně přiznat. Spicy bylo na Enduro kopci příjemně jisté, klidné a takové rozvážné. Strive zde byl naopak ve svém živlu – zatáčky, boule, hrby, rychlé změny směru a stylu jízdy. Tohle byl jednoznačně jeho šálek čaje!

Na protějším kopci (DH) jsem se zase pocitově více odvázal a odvážil na Spicy, jemuž to zde více sedlo, už jen díky jeho vyšší hmotnosti (vyšší stabilitě). Také jeho pružinový tlumič RockShox Super Deluxe zde žehlil skoro jako sám bůh ze seriálu Nebe s.r.o. (Steve Buscemi)! I geometrií mi Spicy připomínalo spíše malý sjezďák. Oproti tomu Strive CFR jsem musel více krotit, pocitově to na něm víc drncalo (vzduch není pružina), a tak dále! Jenže… Jenže pak jsem přijel domů a zjistil podle Stravy, že jsem byl na Strivu rychlejší, a ne úplně o málo!

Ale jasné, srovnávat tato dvě kola se zcela odlišnou výbavou a cenou není rozhodně fér, mně šlo hlavně o porovnání stylu a vykreslení rozdílu v celkovém projevu jednoho a druhého endura na 29“!

Celý systém Shape Shifter je dokonale ukrytý (nejen před zraky) uvnitř horního ramene.

Nezvykle široký je ale rozsah plnícího tlaku (50-200 psi) onoho pomocného pístku?! Ze zkušenosti je lepší spíše více, než méně.

KOMPONENTY

Dnes jsem se nějak dost rozkecal již v základní části, ale to je vlastně pochopitelné, jelikož je Canyon Strive CFR hodně zajímavým kolem s řadou specialit. Už třeba jen Shape Shifter Stage 2.0! Proto zkusím sekci komponentové výbavy trochu zkrátit, stejně většinu dílů znáte. Třeba pohon SRAM X01 Eagle. Za mě prostě nejlepší koncept MTB řazení, jaký aktuálně existuje, tedy s výjimkou elektronické varianty SRAM Eagle AXS, kterou jsem si ještě nezkusil…

I skladba převodů byla naprosto vyhovující, sice bych mohl opět brblat, že bych si dopředu klidně nasadil menší převodník (30 zubů, původně 32 zubů), ale to zde vlastně ani není třeba. Jednak je to závodní kolo, kde se hodí i těžší převody, jednak Strive CFR stoupá tak dobře, že mě tento setup nikterak neomezoval!

Převodník velikosti 32 zubů se k tomuto kolu rozhodně hodí, vodítko je možná trochu na efekt, bash guard na spodní straně ale rozhodně chválím, i když na velkých kolech není až tak nutný jako na rozměru 27,5″.

Další díl od SRAMu – brzdy Code RSC – jsou parádním kouskem, který se mi do ruky moc často nedostává. Při stisku působí poměrně pevně, stabilně a jistě, výkonově bych ale neřekl, že vysloveně přeskočí řadu Guide. Zklamáním ale v tomto směru také nejsou. Tedy až na jeden případ, kdy mi uprostřed kopce (pracovně mu říkám „brake only“) začaly tyto kotoučovky pískat a skřípat, což se zlepšilo vlastně až druhý den. Ale možná se do nich jen dostal prach, kterého bylo všude habaděj.

Brzdy SRAM Code RSC mají o něco mohutnější páku než SRAM Guide, alespoň opticky mám ten pocit…

Dost se mi líbí i tvar třmene, který působí bytelným, přitom náramně uhlazeným dojmem, už jen díky absenci šroubů z vnější strany. 

Kola Mavic Deemax Pro jsou prostě krásná, tuhá a lehká, proto jistě stojí z nemalé části za skvělými jízdními vlastnostmi celého kola – za jeho rychlostí, ochotou stoupat, i přesným a pohotovým řízením. Vím, že se dnes nejvíce cení karbon, ale Mavic v takovémto top hliníkovém provedení ve mně prostě stále vzbuzuje skoro až posvátnou úctu!

Žlutá na nábojích Mavic svítí natolik, že přitahuje i včely a jiný hmyz. Mavic u top modelů stále šroubuje svoje niple přímo do ráfku

…aby bylo možné vyrobit jeho vnitřní přepážku bez otvorů, což je tak trochu pozůstatek z dob systému UST.

Trochu jsem vlastně přeskočil vidlici RockShox Lyrik RC2, kterou ale beru za kvalitní, prověřený a vlastně i dost spolehlivý díl. Kdo chce, může si u této verze ladit nejen objem vzduchové komory (tokeny), ale též kompresní okruhy LSC a HSC. Já je, jak je mým zvykem, nechal víceméně otevřené. S tímto přístupem jsem si užil krásně citlivý začátek, hezky akční střed a solidní progresi na konci, stejně jako pohotové reakce na rychle po sobě jdoucích překážkách – rozbité kořenité cesty apod.

Poslední bod a vlastně jeden z mála, ne-li jediný produkt SRAMu, na který dlouhodobě „plivu a prskám“, je sedlovka RockShox Reverb. Jedna generace, druhá, třetí, toto a támhleto vylepšené, nová páčka 1X a stejně to není ono! Nemůžu si pomoct, mně prostě Reverb nikdy neoslovil, a to ani nyní. Nová páčka 1X (moje první zkušenost s ní) je sice o dost lepší než původní nešťastné tlačítko, tvarově je rozhodně povedená, ale proč to vše?

Díky přítomnosti ovládání systému Shape Shifter sedí páčka sedlovky o něco níž, nedosažitelná ale kvůli tomu rozhodně není. 

Sedlovky Reverb mě nikdy skutečně neoslovily. Mají zbytečně velkou horní matici, jejich chod není nijak zázračný a trápit se s jejich odvzdušněním…

Proč je to tak velké? Proč je i krok této páčky poměrně tuhý, proč bych měl mít na kole další hadici s kapalinou, když její roli v tomto případně snadno nahradí lanko s výrazně snazší údržbou? Navíc chod Reverbu není nijak pohádkově jemný, či chirurgicky přesný. Zkrátka a dobře, když přesednu na svoje kolo, kde mám nyní BikeYoke Revive 160, připadám si najednou jako v teleskopickém snu (stejně parádní je třeba i 9point8 Fall Line).

Reverb mě prostě nebere, a to nezmiňuju ani skutečnost, že kvůli ovládání Shape Shifter je jeho páčka posunutá o kousek níž. Člověk na ni sice vcelku dobře dosáhne, není to ale stejné, jako když je ona páčka těsně pod řídítky. Jedna praktická poznámka na závěr tohoto oddílu – páčka Reverbu 1X je usazená přes klasické rozhraní SRAMu, což znamená, že by se na její místo dala snadno připevnit páčka BikeYoke, nebo jiného výrobce, který řeší kompatibilitu s objímkami SRAM. Takže proč se omezovat Reverbem, pokud to není vaše srdcovka?

Ještě prrrrr! Teď už skutečně poslední věc – pláště Maxxis. Zajímavě ve složení Minion DHR II 29×2,4“ WT vepředu i vzadu (vepředu je měkčí směs 3C Maxx Grip, vzadu 3C Maxx Terra)! Už jsem o tom slyšel dřív, tedy že se DHR II natolik povedlo, takže se vyplatí nasadit jej dopředu i dozadu. Ano, rozhodně to funguje a není to vůbec špatné. Za sucha a na tvrdém a spíše prašném povrchu jsem měl ale na pár místech pocit, že by mě tu a tam DHF podrželo v náklonu možná i lépe než DHR II. Ale to už je možná trochu spekulace…

Canyon Strive CFR 9.0 Team – závěr

Když se představila nová generace „enduro legendy“ Canyon Strive, napadlo mě jako první: „A sakra, zase 29“! Bojím se, že se bude chtít, abych tohle kolo testoval…“ Jak vidíte, skutečně se stalo, přičemž se i díky této zkušenosti, jakož i díky svezení na Lapierrre Spicy 29″, pomalu přestávám této kategorie bát! Nyní už se naopak těším, až mi doma přistane další enduro mašina na velkých obručích!!!

Sice se stále ještě nedokážu odstřihnout od představy, že bych byl obecně radši za menší průměr, protože mi nejde o vteřiny a setiny ale o jízdní zábavu především, přitom pomalu ale jistě začínám chápat, že se devětadvacítky i v této kategorii obrovsky posunuly – fungují, jsou tuhé, ovladatelné, sebevědomé a zatraceně rychlé! Rychlý je samozřejmě i teamový Strive CFR, který se ukázal být neskutečnou raketou. Už jen jeho karbonový rám, jak je pevný, lehký a vlastně i krásně efektivní!

I díky tomu je jeho řízení sice na jednu stranu dostatečně stabilní a jisté, zároveň se velice dobře ovládá, a hlavně chce se nechat ovládat! Za řídítky tohoto kola jezdec prostě nemůže spát a na vše kolem sr.. (sorry, ale hezky se to rýmuje).

Tady se prostě musí makat, šlapat, zatáčet, pracovat s těžištěm a vše ostatní. Odměnou za takový přístup a vysokou intenzitu pilotáže bude perfektní zpětná vazba, vysoká míra „fun faktoru“, nemalá dávka sebevědomí a ve výsledku nejspíš i ony drahocenné vteřiny a setiny na měřených úsecích nejen v rámci závodů EWS, ale i na všelijakých lokálních kláních.

Ano, Strive je hodně svérázné enduro se značně svérázným přepínáním dvou odlišných poloh, pokud mu ale jednou přijdete na chuť, jen těžko vás bude někdo přesvědčovat, abyste jej dali z ruky!

Text a foto: Štěpán Hájíček

reklama

Canyon Strive CFR 9.0 Team – základní údaje

Cena: 142 599 Kč (+balné, přepravné a DPH – cena se může měnit podle kurzu EU/CZK)
Hmotnost: 13,87 kg (vel. M, bez pedálů)
Kokpit (řídítka/představec): 780/40 mm
Výchozí tlaky: 80/180 psi (vidlice/tlumič | jezdec 85 kg s výbavou)

Více o tomto kole najdete na webu: www.canyon.com

PLUS

  • Vzhledem k ceně a zařazení téměř na vrcholu dané řady by to nemělo být překvapení, ale i tak jsem žasl nad tím, jak je toto kolo lehké v ruce i v sedle
  • Překvapivá je rovněž výrazná efektivita a chuť jet, stoupat či zrychlovat
  • S kolem přepnutým do XC režimu se nemusíte obtěžovat se zamykáním tlumiče, přesto se s ním velice snadno jezdí do kopce
  • Strive CFR stoupá dokonce s takovou chutí, že jsem na něm pokořil řadu míst, jímž jsem se poslední dobou spíše vyhýbal, a to i s koly s výrazně nižším zdvihem!
  • Přítomnost a funkce Shape Shifteru může být pro někoho diskutabilní, pravdou ale zůstává, že díky této „fíčuře“ máte k dispozici skutečně dvě kola v jednom – a to dosti rozdílná
  • Po přepnutí na DH se Strive výrazně změní, sedne si, ale neposouvá se, ani se 170 mm vidlicí, do vysloveně nesmyslného spektra (myšleno ovládání)! Naopak, jeho řízení je poměrně specifické, nabízí dostatek stability a nadhledu, ale zároveň je i dost svižné, hravé a točivé.
  • Oproti minulé generaci se vcelku výrazně kultivoval chod zadní stavby, jež si zachovala vysokou citlivost a více než solidní akci, navíc přibyl i pevný a „zodpovědný“ doraz
  • Ovládání Shape Shiferu se také dosti proměnilo – k lepšímu! Po přepnutí na XC mód sice velká páčka trochu překáží vašemu ukazováčku, každopádně logika ovládání s potřebou minima specifických pohybů těla je velkým posunem vpřed
  • Kola Mavic Deemax Pro – lehká, tuhá, se závodním vzhledem!
  • Brzdy SRAM Code RSC – příjemně pevný a jistý krok, více než solidní výkon

MÍNUS

  • Zápory se u tohoto kola hledají docela těžko, někdo by mohl narážet třeba na Shape Shifter a nutnost neustále přemýšlet či kontrolovat, jaký z jízdních režimů je aktuálně zařazený
  • Kdo hledá radikální enduro na 29“ s neoblomnou geometrií, ten by měl hledat jinde, zde jezdec musí skutečně řídit, a ne se jen držet řídítek
  • S ohledem na projev geometrie bych s klidným svědomím nechal u všech modelů vidlice se zdvihem 170 mm (řada CF jen 160 mm)
  • RockShox Reverb a jeho páčka 1X mi prostě nepadly do noty
  • Poloha páčky teleskopu (pod páčkami Shape Shifter) je částečným ústupkem tomuto systému, ale lze si na to zvyknout
  • Dostupnost páčky lockoutu na tlumiči je za jízdy prakticky nulová, na druhou stranu, toto „hejblátko“ zde prakticky není potřeba