Madeira Enduro Challenge + soustředění | Milan Myšík

Letos jsem se rozhodl, že nevyrazím z kraje sezóny jako každý rok na jih do Itálie (Finale Ligure), nýbrž že zkusím změnu. Volba padla na Madeiru, přičemž důvodů bylo hned několik. Moje podzimní váhání rozseklo, že se na Madeiře v termínu, který jsem plánoval, jel závod Enduro Challenge Madeira na západním pobřeží ostrova.

Text: Milan Myšík | Foto: Bruno Santos (i9artstudio), Milan Myšík

Je středa 13. 2. 04:00 a já stepuju na ruzyňském letišti a přemýšlím, jak přelstít váhu při odbavení. Nepodařilo se, a tak jsem příruční zavazadlo musel narvat tak, že jsem měl dvě, která měla dohromady 20 kilo + roller na cvičení. No byl jsem pěkně obalenej, ale hlavně, že odešlo kolo, ačkoliv mi zas ti zlí pánové zabavili obě bombičky!

Vzhledem k tomu, že jako příruční zavazadlo používám batoh Dakine, který slouží k výbavě na stavění trailů a má objem 50 litrů, tak jsem se zase začal obávat při nástupu do letadla, že tyto rozměry neprojdou. Naštěstí vyhmátli asi 4 lidi, kteří měli velký bágl, ale mě ne… Ufff. V půl deváté přistávám v Lisabonu, kde čekám 4,5 hodiny a pak už jen 2 hoďky a přistávám na ostrově, který je trailům zaslíbený!

reklama

Na tu postel se nevejdeme!

Na letišti na mě čeká taxikář a už jedeme na ubytování, které zamlouval Číža, jenž za mnou přiletěl až těsně před závodem. Parádní apartmán, kousek od centra hlavního města Funchal, ale hlavně teploty kolem 20 stupňů! Kupodivu sestavuji nové kolo rychle (Cannondale Jekyll 29), nic nechybí, tak mám radost, protože to u mě nebývá zvykem a jedu omrknout město.

Ve čtvrtek ráno pádím hned do autopůjčovny pro auto, abych konečně mohl jet na traily, tedy kam jinam než na ty, na kterých se pojede o víkendu závod. Celkem slušná vyjížďka, na relativně suchých trailech s převýšením 1600 m při ujetých 36 kilometrech! V pátek ráno vyzvedávám Milana na letišti, v té chvíli ještě hýří optimismem, ale ten mu dojde, když přijedeme na apartmán. Zde ho zchladí zjištění, že společná postel je pouze 140 cm široká, je na ní jedna deka a výhled na 10 nocí před námi…

Rychle sestavuje kolo a odpoledne jedeme opět na závodní traily, tentokrát to bereme oba zlehka až na jeden interval, kdy jsme museli ujíždět krávě, která si hýčkala své čerstvě narozené telátko. Po dvou hodinách a dvou trailech jsme zpět u auta a jedem domů.

V sobotu na trénink se připojujeme k Vojtovi Bláhovi, který nám zařídil shuttle – díky! S Vojtou se pěkně naháníme a hezky to odsýpá, teda do té doby, než se Vojta rozvěsí na dvoumetrovém dropu! Po deseti minutách se zvedá a pokračuje už v klidnějším tempu. Trénink je za námi, večer nervozitou nemůžeme usnout, jelikož předpověď na neděli hlásí 100% déšť.

Závodní neděle

V neděli vyrážím do závodu společně s Vojtou, celkem startovalo necelých 100 jezdců. Čeká nás solidní porce 5 RZ s převýšením 1500 metrů. Přitom jen co v 11 hodin vyjedeme na první transfer, spustí se déšť, který neutichá. Naopak se k němu přidává i vítr a pěkná zima. Tratě se mění v totální motokros a hned jednička klouže jako prase.

Pevné starty s minutovým intervalem, přesto jsem v jedničce předjížděl hned 2 juniory, kteří startovali dvě, respektive tři minuty přede mnou!

Druhá RZ se jmenuje Pombos, jelikož zde trénuje místní enduro/DH star Emanuel Pombo. Tato eRZta je čistokrevný downhill, plno skoků, skalek, prostě parádní trať, ovšem místní povrch zvaný „black ice“ neodpouští vůbec nic!

Trojka je asi největší masakr, 15 centimetrů bahna a drážky jako kráva. I tuhle stage jsem přežil bez pádu a už jsem si to šlapal na dlouhý transfer na čtyřku, která byla nejdelší a nejmíň rozbahněná. Po cestě oplachuju kolo v potoce, někdy i v levádě, protože se skoro nic netočilo, jak to bylo zabalený blátem. Na první závod sezóny slušná prověrka.

Na startu 4. RZ čekáme asi 25 minut, fouká, leje a teploty kolem 5 stupňů – nic moc! Už se nemůžu dočkat až vystartuju, abych se trošku zahřál. Na startu ještě váhám, zda nasadit brýle, protože kapesníčky došly, všechno promočený a už nebylo do čeho utřít sklíčko – jo, tenhle problém jsem měl vlastně už od dvojky! Po dlouhé čtyřce následuje transfer jenom z kopce na poslední RZ, která končí u startu závodu, u majáku Farol.

Dva místní a já!

V cíli jsem zhluboka vydechnul, první závod v novém roce, první závod na děvetadvacítce a na blátě a já ani jednou nespadl, tak uvidíme, co ukáže časomíra. Na dojezdu nás čeká Číža, jak jinak než s pivem. Zatímco rozmrzám v tamní restauraci, přijdou si pro mě a pro Vojtu dopingoví komisaři, díky kterým málem nestíháme vyhlášení.

Nakonec, po téměř bezchybném výkonu, beru 3. místo za dvěma místňákama, což beru všema deseti! Očividně mi 29ka sedí! Číža v Masterech 40-49 bere dvojku a Vojta v elitě 5. místo! Na památku jsem vyhrál mini trofej a jedeme na apartmán, hehe…

Máme odzávoděno a týden tréninků před námi, tedy kromě pondělí – to jsme si dali volno. V týdnu máme naplánováno shuttlování a také vývozy autobusem ke trailům a pak šlapání, každý den něco… Autobus z Funchalu k Posisu stojí krásný 3 eura i s kolem. Nakonec se náš plán ale trošku změnil… V úterý šlapeme, středu šlapeme, ve čtvrtek jdeme trénovat do posilovny a v pátek a v sobotu máme shuttlovat. Dopadá to tak, že v pátek opět šlapeme, přičemž oba už jsme docela popravený. Shuttly nakonec dopadly až v sobotu, ale zaplaťpánbůh alespoň za to!

reklama

Soustředění nebylo vůbec zadarmo, každý den, co jsme šlapali, to byly solidní celodeňáky, v ideálním případě doplněno intervaly apod… Poslední den jsme si užili díky vývozům. Nové kolo fungovalo perfektně, vlastně se to začalo s*át až poslední den, tedy když jsem přetrhnul řetěz! Krom toho začalo vydávat nepěkné zvuky, projevila se vůle ve vidlici i jednom vahadle. Řádění v blátě si zkrátka vybírá svou cenu!

Narovinu ale musím říct, že mě tohle kolo dost překvapilo – dodalo mi velkou jistotu zatáčkách, velký kola lépe drží a o tom, jak to jede, ať se každý přesvědčí sám!

Poslední večer zakončujeme na pizze s lambruscem, na hotelu se dorážíme vínem a u toho balíme kola a věci. Ani jeden nevěříme, že nám na Madeiře vyšlo tak parádní počasí a to doslova. Já jsem spokojen s tím, co jsem odtrénoval a Madeira? Ta je sprostě krásná! V neděli ráno jedeme busem na letiště za krásných 5 euro a tam už se naše cesty rozdělují…

Tak Madeiro AHOJ, alespoň do začátku května při EWS!

Původní reportáž a další fotky na webu: milanmysik.com