Cannondale Jekyll & Trigger – jízdní dojmy! #2
Konečně je to venku, konečně jsem vám mohl prozradit, na jakých strojích jsem se vozil ve Finale Ligure. Novou generaci Cannondale Jekyll a Trigger již máme po teoretické stránce prolustrovanou, teď je tedy čas vrhnout se na praktické dojmy z reálné jízdy!
Nebudu vám dopodrobna popisovat, kde přesně jsme ve Finale jezdili, jelikož to tam vlastně neznám… Byl jsem tam úplně poprvé! Krom jasně identifikovatelných míst jako je Nato Base a trailů typu Rollercoaster či DH Men (ten jsme myslím nejeli, jen jsem viděl cedulku) vlastně nemám tušení, co vše jsme obkroužili. Naštěstí pomůže kolegyně Strava, která vše zaznamenala a vy se na níže přiložených printscreenech můžete podívat, kudy nás místní průvodci protáhli.
Schody se myjí odshora!
Staré a někdy sakra příhodné pravidlo bylo aplikováno i na naše jízdní zážitky s novými stroji Cannondale. Myšleno v tom smyslu, že jsme první den jezdili na Jekyllu, a to zejména, pokud jsem to správně pochytil, v oblasti Base Nato (viz Mikulášův skromný průvodce po trailech Finale Ligure). Začali jsme tedy z vrchu jak zdvihově, tak i co se lokality týká.
První den vyzbrojeni Jekylly jsme pak ve většině případů využívali služeb lokálních shuttle busů, tedy dodávek s přívěsy na kola. Snad jen jednou jsme šlapali vyloženě po vlastní ose a přesouvali se od hlavní spojující silnice na začátek dalšího trailu. Někam ke kostelíčku a vyhlídce. Netuším…
Druhý den jsme se pro změnu nastrojili do Triggerů a vyšlapali přímo nad městečko Finale Ligure, abychom si užili výhledů na celé pobřeží, a hlavně luxusních trailů s natolik charakteristickými panoramaty. Prostě kochačka jak má být. Později došlo i na ostřejší techniku v hustém pralese, po skalách a vápenci, ale ty výhledy byly asi nejdominantnějším zážitkem druhého dne.
Cannondale Jekyll – Generation NEXT!
Již v průběhu prezentace jsem začal přemítat nad tím, že toto bude asi hodně svérázná potvůrka a dosti osobitý a drsně působící zabiják trailů! Přemýšlel jsem, jestli a kdy případně jsem jel na kole s hlavovým úhlem 65° nebo nižším?! Krom pár sjezďáků a FR kol, která se mi před řadou let dostala do ruky, snad nikdy! Jaké to asi bude? Dlouhé, těžké, neobratné?
Naštěstí jsem věděl, že je výrazně položená (po brněnsku a liberecku předkopnutá vidlice – je to správně?) kompenzována extra krátkou zadní stavbou. To jsou ale všechno jen věci, které si člověk rovná dopředu v hlavě – jaká bude realita?
Asi vám nedokážu popsat jaký je základní posed na Jekyllu, na to jsme jezdili až moc z kopce. Ale i při těch několika málo přesunech a výšlapech mi nepřišel nijak extrémní. Objednal jsem si velikost M a ta mi krásně sedla. Neměl jsem pocit, že bych měl ruce extra nízko, nebo extra vysoko, blízko či daleko. Kokpit mi prostě padl do ruky a já nad ním nikterak nepřemýšlel. Přemýšlet bylo potřeba nad terénem!
Fouknout nahoru a pak už jen fičet dolů!
Na úplném začátku jsme sjeli od restaurace do sedla, projeli krátkou rovinku a vylétli jeden krátký středně technicky náročný výjezd. Sice jsem ještě ladil optimální výšku sedla, ale po přepnutí na Hustle mód to bylo až překvapivě snadné a já jen žasl, jak rychle a ochotně sbírá Jekyll těch pár výškových metrů. Mnohem ochotněji je ale odevzdává paní gravitaci!
Zkrátka nejlepší moment nastává ve chvíli, kdy můžete zarazit sedlo nadoraz dolů a rozjet se z kopce. První zatáčky mi připomněly, že úhel hlavy je skutečně „extrémních“ 65° a že to tedy chce více razance v řídícím centru, abyste urvali Jekylla do ostré točky. Jako by bylo přední kolo v každé zatáčce o chvíli dřív, než je člověk normálně zvyklý.
Pak si ale vzpomenete, že máte pod zadkem extra krátkou řetězovou vzpěru, a že za to prostě stačí pořádně vzít, ohnout se a nahnout se a Cannondale Jekyll se pak poměrně ochotně srovná, a hlavně zlomí i do značně utažených toček. Je to celé především v hlavě, je to o zvyku a o chvíli vzájemného soužití.
Kamión, nebo angličák?
V jednu chvíli jsem si říkal, zejména v místech, kde nebyl trail až tak strmý a kde se více zatáčelo, že je Jekyll slušný náklaďák a člověk má co dělat, aby „namotal“ tu pravý, tu levý rejd. Pak se ale cesta začala více lámat dolů, objevily se velké terénní vlny, skalky, schody či dropy a na pořad dne přišly také strmé padáky a já náhle prozřel.
Musím sám sobě přiznat, že jsem se za posledních X let jezdecky docela posunul a dnes dávám věci, které by mi ještě nedávno připadaly téměř nemyslitelné. Jenže ono je to mnohdy i koly, která nám jednoduše umožňují sjet větší divočiny. Dokonale jsem si to uvědomil na Jekyllu, kdy jsem následoval někoho z naší skupiny a s železnou pravidelností vjel do sekce, u níž bych dřív asi zastavil, spekuloval, nebo rovnou skládal zbraně!
Upřímně, zastavil jsem jen jednou, když jsem neměl morál poslat to „na hulváta“ přes našikmo odkloněnou skalní plošinu. Nebrzdit a držet řídítka, pak by to asi šlo, ale zrovna v tomto místě jsem měl potřebu najít si nějakou stopu, kde můžu alespoň trochu manévrovat a nezůstat jen v roli nezúčastněného pasažéra.
Tohle bychom před pěti lety nedali!
Cannondale Jekyll, díky své extra položené vidlici a vlastně i díky krátké zadní stavbě, která posouvá zadní kolo více pod vaše pozadí, dává bojácnému jezdci jako jsem já neskutečná křídla. Těch skalek a padáků, které jsem jen prolétl pohledem a pak bez obav pustil brzdy… Těch kamenů a dropíků, kde jsem jen podržel předek (na striptéra, Pepo!). Těch menších i trošku větších skočků, kde jsem se najednou nebál odlepit od země!
Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že Cannondale Jekyll ze mě dělá lepšího jezdce!
Pravdou je, že když jsme sjeli poslední trail (Malé Champéry tuším), říkali jsme si, že něco takového bychom před pěti lety na tehdejších enduro kolech asi nedali! Není to prý rozhodně to nejtěžší z Finale, ale je to klasika. Poměrně strmý trail, v době naší přítomnosti místy dost mokrý, spousta kamenů, ze kterých je lepší skočit, než se je snažit sjet… A jiné parádičky.
Já, i kolega Miloš z Polska jsme si dole potvrdili, že nám běželo hlavou víceméně to samé: „Jsi unavený, máš toho za celý den dost, sotva držíš řídítka, jsi v hustém lese a nikdo na tebe nekouká… Teď je nejdůležitější to dojet, nespadnout a nezabít se! Taky bys neměl zastavovat, jelikož je za tebou celá banda hladových enduro vlčáků, a navíc když zastavíš, tak se v tomhle možná už ani nerozjedeš! A nechceš jít pěšky, že?!“ To mám ale bohatý vnitřní život 😃
Jako dělaný pro Fox!
Zatím vám tady vykládám různé historky o kole a jeho ovládání, jak je to ale s jeho odpružením a přepínáním či smysluplností Flow a Hustle módu? Odpružení jako takové jede klasicky v režii Foxu, který já obecně moc nevyznávám. Zejména pak projev vidlice Fox 36. Jak ale zaznělo třeba v testu Rocky Mountain Altitude Rally Edition (2016), je to možná chyba mého jízdního stylu než odpružení samotného.
Bez obalu, Fox této třídy má radši rychlou tvrdou akci, než pomalé a rozvážné šoupání se po kamení. Naštěstí rychlé a tvrdé akce nabídly traily v okolí Nato Base více než dost. Vidlice Fox 36 proto makala na 100 % a ani mě moc netrápila její horší vnímavost na menší nerovnosti, či její tendence se propadat. To jsem ani nestačil v tom kalupu zaznamenat!
Foxku 36 jistě mnozí znáte, důležitější je zadní partie. Z toho, co jsem stihl zaznamenat, když jsem zrovna „nebojoval o život“, jsem nabyl dojmu, že je zadní stavba dost aktivní a poměrně lineární. I když… Postupem času jsem se dostal na sag dobře 40 % (okometricky) a až potom jsem se začal přibližovat dorazu, a to jsem se o to vážně snažil.
Nemlátím hlavou do kovadliny!
Nejsem typem jezdce, co běžně mlátí do kovadliny dorazu na každém pařízku, spíše naopak. Můj „jemný“ jezdecký styl obvykle znamená slušnou rezervu na konci pístnice. Zde jsem u Cannondale Jekyll párkrát skoro dosáhl dna, aniž bych si toho všiml (dle pohledu na gumičku). Čeho jsem si ale všiml byl efekt, kdy se zadní stavba na terénních vlnách a v rychle řezaných zatáčkách slušně zavírala (zamáčkla).
V takových okamžicích jsem si vzpomněl na páčku komory Gemini a Hustle mód. Obvykle jsme ale jeli v takovém tempu, že bych přepínáním jen ztrácel čas. Celkově ale musím uznat, že Gemini komora funguje a když jsem ji na začátku jednoho trailu zapomněl deaktivovat (přepnout na Flow), až jsem se divil, jak aktivní je zadek i s pouhými 130 mm kroku.
Již jsem to naznačoval v obecném představení, nyní to můžu potvrdit. Hustle mód je jednoznačně příjemný na přesuny po asfaltu či šotolině, na výjezdy a tak podobně. Tlumič neztvrdne a neroztáhne se skokově (při přepínání) jako to dělal DYAD, spíš se postupně napumpuje (Hustle) a pak zase plynule klesne (Flow).
Přepínání režimů komory Gemini bych asi osobně na kole mít nemusel, ale když už to tam je! Pravdou zůstává, je to jen moje fikce, že třeba na rychlebském Superflow by byl člověk jistě o mnoho rychlejší s tlumičem v poloze Hustle, než Flow! Někdy to schválně zkusím 😀
reklama
Cannondale Trigger – ostře nabitý kolt!
Druhý den byl na řadě Trigger a dopředu nám bylo řečeno, že se bude šlapat! Šlapalo se rovnou od moře a stoupali jsme převážně po silnici až někam… Koukněte do mapy ze Stravy! Dupání do kopce po menší silničce přitom nebylo žádným zásadním utrpením. Tlumič jsem si přepnul do Hustle módu což fungovalo podobně, jako jsem to již popisoval u Jekyllu. Když se na to člověk soustředil, bylo znát, jak zadní partie po přepnutí tuhne a jak se sedlo lehounce zvedá. Po uvolnění (Flow) si zase celé kolo hezky pomaličku sedlo.
Na konci asfaltového výjezdu jsem zůstal osamocen, respektive zůstali jsme zde já, Miloš a ještě dva další jezdci. Já cestou nahoru zase ladil sedlo, ostatní zvolili více výletní tempo, než jak tomu bylo v čele pelotonu. Každopádně po dosažení vrcholového bodu jsme vytvořili formaci a postupně rozjeli slušný silniční vláček, nakopli rychlost určitě někam ke 30 km/h a pomalu začali sbírat další odpadlíky.
Na konci této stíhací soutěže následovalo lehčí vytočení nohou a pak prudká stojka, oddych a ještě jeden delší strmý výjezd s hromadou šutrů, kde jsme si měli ozkoušet vrchařské schopnosti nového Triggeru. Přiznávám, v jednom místě jsem vyměkl a na chvíli slezl, jinak jsem to ale vydupal skoro celé!
Nic mě nepřekvapí…
Nový Cannondale Trigger na mě celkově působil jako bych ho dobře znal. Jeho posed je krásně přirozený, o něco delší a sportovnější než u Jekyllu, takže zdolat takový kopec, jaký nás čekal před začátkem návratu k hladině moře, bylo pouze otázkou jezdecké techniky, kapacity plic a morálky!
Nahoře na kopci, než se začalo padat dolů, jsem najednou pocítil strach! Cannondale Jekyll den před tím mi na mnoha místech dal křídla, nebo mi alespoň skokově zvedl sebevědomí. Trigger ale najednou působil v ruce poměrně malým a rozhodně ne až tak neohroženým dojmem. Jaké to s ním bude dolů a co si pro nás vůbec průvodci nachystali?
Odpovědi přišly brzy po převrácení hry, brzy poté, co jsme výjezd vyměnili za sjezd. Na zahřátí jsme si dali celkem příjemný lesní tobogán s hromadou zatáček a boulí. Tady mi došlo, že i Trigger má dost volný úhel hlavy (66°) a je třeba s ním tak i zacházet. Zatáčet jakoby o chvíli dřív a více se do toho pokládat. Naštěstí díky krátké zadní partii to není problém a jde zase jen o zvyk a schopnost porozumět svému kolu a jít mu vstříc, neprat se s ním.
Když se do toho položí!
Toto byl ale jen začátek. O chvíli později přišly na řadu více kochací části trailu, ale také ty strmější a více technické. Zprvu jsem si nebyl moc jistý a říkal si, že chci znovu Jekylla, pak mi ale došlo, že 66° hlavy je fakt slušná hodnota a že je z Triggera cítit, jak jistý si je i v poměrně strmých partiích. Není to takový tank jako Jekyll, vyžaduje pevnější ruku a rozhodnější řízení, ale to je vlastně u takového kola dobře.
Když mu toto vše dáte, protáhne vás Trigger jako nic i úseky, kde byste snad ani nechtěli zastavit, protože by se vám jen těžko znovu rozjíždělo. Takových sekcí jsme sice nedali mnoho, ale pár jich bylo. Pár techničtějších skalek, kde jsem měl ze začátku tendenci řídit, pak jsem si ale uvědomil, že to je zbytečné. Vyhlédl jsem si přiměřeně čistou trajektorii a pouze nechal Cannondale Trigger dělat jeho práci!
A že ji odváděl maximálně svědomitě a důsledně, až jsem se divil. Na to, jak příjemně, hravě a poslušně působí Trigger v ruce poté, co si s ním pořádně potykáte, je až neskutečně sebejistý a stabilní i ve značně rozbitých a strmých sekcích. Za posed, stoupání i celkovou geometrii má u mě velké vyznamenání! Asi bych s ním nechtěl jet úplně vše, co jsme dali s Jekyllem o den dřív, i když pár lidí z Cannondale si na první den muselo vzít Triggera místo Jekylla (aby jich bylo dost pro novináře) a nevypadali, že by tím vysloveně trpěli!
Zavřít, či nezavřít?
Pokud jde o funkčnost a využitelnost komory Gemini, je to u Triggeru podobné, jako u Jekyllu. Tedy Jekyll při svém mnohdy až extrémním jízdním projevu potřebuje občas zkrotit přepnutím do Hustle módu, u Triggera bych si skoro vystačil jen s klasickým ProPedalem. Cannondale Trigger je totiž poměrně efektivní již v základní sestavě a Hustle mód jej posouvá jen o krok dále.
Na druhé straně, „když už to tam je“, tak proč to nevyužít. Důležité je srovnat si správně ovládací páčky, tu řídící komoru Gemini posunout spíše dále od gripu, a pak si s tím hrát dle situace. Kolega Miloš to zkoušel na jednom trailu, kde to bylo samé nahoru a dolů, doleva a doprava a nakonec říkal: „Chtěl jsem využít Hustle mód naplno, ale když na to došlo, měl jsem problém trefit správnou páčku – sedlovka, řazení, tlumič! Vše se mi najednou pletlo dohromady. Ale třeba to bude chtít jen trochu více času a zvyku.“
Faktem je, že zrovna u Triggeru je vážně příjemné zapnout Hustle mód a pak jen dupat do kopce, ať již po asfaltu, nebo v terénu. Člověk nemusí řešit žádné lockouty a když náhodou nahoře zapomene tlumič plně otevřít, nic hrozného se nestane. Znovu se opakuji – osobně bych se bez toho nejspíš obešel, moje zkušenost se starším Triggerem (2015) a Jekyllem (2015) ale praví, že člověk to nakonec rád využije, když už to na kole má.
Jen mě tedy otravovala ta foxácká páčka a později mě napadlo, že bych byl radši za původní pádlo s drobnou páčkou pro odjištění, jaké ovládalo původní tlumič DYAD. Věřím, že by se dala sehnat někde samostatně, třeba u někoho v dílně a mně osobně by se líbila více než ta současná divná věc od Foxu.
Když jsem se ale ptal vývojáře odpružení (Jeremiah), řekl mi, že tuto páčku použili pro její všestrannost a když jsem na něj tlačil, že by to Cannondale uměl i lépe než Fox, opáčil: „Vždy se na kole najde řada věcí, které by se daly vytvořit jinak a lépe. Zatím jsme ale s touto páčkou spokojení, je to jen otázka zvyku.“
Cannondale Jekyll & Trigger
Teoretické představení
Fotogalerie Cannondale Jekyll / Cannondale Trigger
Více informací, včetně cen, geometrií apod. najdete na stránkách www.cannondalebikes.cz, či na přímo těmto modelům věnované mikrostránce (Cannondale Jekyll / Cannondale Trigger).
Foto: Štěpán Hájíček / Cannondale (Ale Di Lullo)
