Enduro Race Morávka – reportáž

Nádhera, po čase úpravy a editace reportáží ze závodů od svých kolegů a „externích zpravodajů“ jsem se konečně také dostal někam na vzduch, abych se osobně zúčastnil jednoho ze závodů domácí Enduro Serie, konkrétně v Malé Morávce, alias v bikeparku Kopřivná.

Foto: Lukáš Tláskal (celá facebook galerie)
V Kopřivné nebo spíš na Kopřivné (jméno vrcholu nad bikeparkem) jsem byl letos již podruhé. Prvně to bylo zkraje léta, kdy jsme si s rodinou udělali výlet ke kamarádům na chalupu, jež se nachází za kopcem v Karlově pod Pradědem. Tehdy jsem si vzal s sebou Rocky Mountain Thunderbolt MSL, jehož test vám ještě dlužím, jeden den si udělal výlet na hřeben Jeseníků a druhý právě do Kopřivné.

Bylo to tehdy tak trochu náhodou…

Uvažoval jsem nad tím, že se do bikeparku podívám, ale pak jsem na to nějak zapomněl. Nicméně když jsem se vypravil od chalupy na protější kopec s cílem vyjet zase někam vysoko až k hřebeni, narazil jsem na bikeparkové značky, po nich dojel k horní stanici lanovky a pak se nechal strhnout tímto lákadlem, sjel dolů, koupil si pět jízd a jal se řádit.

Proč vlastně?

Celý tento úvod píšu proto, aby bylo jasné, že dané místo trochu znám a že jsem tentokrát i krapet věděl do čeho jdu. Osobně se mi zde nejvíc líbí Fun Trail, který byl v kombinaci s Thunderboltem skutečně luxusní záležitostí a který mě vlastně po dlouhé době konečně vytrénoval a donutil správným stylem projíždět klopenky! Těch je zde totiž skutečně požehnaně. Má je někdo spočítané?

Spicy Freeride

Začátkem léta jsem také vyzkoušel Spicy Freeride, někdy si ho musím dát stylově na Lapierre Spicy! FR lajna je pěkná, v horní třetině mě sice drtí dvě dost utažené klopky v prudkém svahu (první obvykle se slušnou roletou), pak ale následuje pár terénních schodů a luxusní dřevěný wallride, kterému jsem se rozhodl důvěřovat a po čase, kdy jsem tyto věci moc nemusel, jsem jej ohobloval hezky až u horní hrany.

Spodní část Spicy FR lajny se nese v duchu velkých lavic, dalších a dalších klopenek a taky několika pekelných gapů, které tedy s respektem objíždím. Poslední klíčovou lajnou na Kopřivné je DH. Tu jsem s Thunderboltem celkem logicky nezkoušel, to až nyní tři dny před závodem v sedle Specialized Enduro 650b Comp. No… Pár lidem se to líbí, na mě je to moc velká divočina. Těžký terén, to by až tak nevadilo, spousta ostrých šutrů, i to by bylo ok, spíš mě osobně štve, že se v tom celém těžko hledá jedna ideální stopa. Nebo jsem ji tam alespoň nikde moc neviděl. Je to prostě DH – moc neřešit a drtit kudlu!

Spodní část DH lajny je, po přejezdu přes velkou lávku napříč sjezdovkou, opět v duchu klopenek a skoků, tentokrát již ale celkem umetených. Tolik k bikeparku Kopřivná.

Jedna z hřebene Jeseníků… (foto: Štěpán Hájíček)

Nejdřív je trénink, pak teprve ženy a show!

Jak jsem tak trochu naznačil, v blízkosti Kopřivné jsem byl již několik dní před závody, jelikož jsme opět využili chalupu našich kamarádů. Nechal jsem tak pár dní před startem děti ať si hrajou, sebral Enduro a vyrazil na kopec. Vylezl jsem Velký Kotel a pak se vracel na Kopřivnou, abych si sjel to DH, jelikož jsem tušil, že tudy nejspíš povede RZ5, tzv. „Race Only“. Jen pro kategorii Race, do níž jsem se přihlásil trochu nechtěně…

Pak jsem si chtěl udělat ještě jeden výlet na Kopřivnou a něco zde najet a natrénovat a hlavně se po skoro dvou týdnech bez kola zase trochu rozhýbat. Z pěti jízd na lanovce jsem díky bouřce a dešti využil jen jednu, kopec jsem si ale nakonec sjel třikrát. Jak moc to v lese na kořenech a v klopenkách na uplácané hlíně klouzalo vám snad ani popisovat nebudu. Říkal jsem si, že přeschlému lesu a trailům by trocha vody prospěla, ale tak den dva předem a ne v den závodu, jak slibovali norští kolegové z Yr.no.

Druhá z hřebene Jeseníků… (foto: Štěpán Hájíček)

Večerní prolog

Velkou novinkou Enduro Serie v Malé Morávce byl sobotní noční prolog. To bylo ještě sucho a počítal jsem s tím, že v neděli krapet zmoknu. K základně na Kopřivné jsme kvůli večeři, kojení a jiným radostem dorazili čtvrt hodiny před osmou. Trénink byl od 19:00 do 19:50, start prologu ve 20:00. Sundal jsem bleskově kolo z nosiče, na hlavu hodil helmu, na končetiny chrániče a hrnul jsem se za kamarádem moderátorem s dotazem: „Ty voe, teď jsem dorazil, kde dostanu číslo?“

Michal Berka, muž za mikrofonem, který ten den dorazil do Jeseníků z Karlových Varů, kde dopoledne moderoval KPŽ, na mě vytřeštil oči a odeslal mě k vozu časoměřičů. Nebudu to natahovat, kluci mi dali čip, já ho lupnul na řídítka a běžel na kopec tak rychle, až jeden z okolo tlačících jezdců (chodců) utrousil: „Ty bláho, tak rychle jak běží tenhle borec nahoru já nejspíš nepojedu ani dolů…“

Start sobotního prologu | foto: Štěpán Hájíček (telefon LG)

Pro, pro, prolog

Nechci se vytahovat jaký jsem běžec, spíš to jen vtipně vystihlo moji situaci. Nahoře jsem se krapet vydýchal, utáhl helmu, nasadil brýle a rukavice a pustil se dolů. Prolog byl docela vtipný. Dráha vyznačená mlíkem po otevřené sjezdovce a řada zatáček na placce, rozuměj na rovině na trávě… No, vzhledem k suchu spíš na přeschlé hlíně a v prachu. Jeden dřevěný dropík, pak zase pár zatraceně nevyzpytatelných zatáček na odkloněném svahu, finální dvě bikeparkové klopenky, do té první se najíždělo trochu hloupě z boku, na závěr dojezd do Red Bull brány po totálním nánosu prachu.

„Hmm, tak tohle bude zajímavé, tady budou jezdci při ostrém startu padat jako švestky,“ říkal jsem si dole, když jsem sotva chytal dech. Kousek za mnou se totiž trať uzavřela a nahoře se už ke startu chystali první hobíci. Kategorie Hobby totiž startovala jako první, na nás Race a Race Masters čekalo až pořádné šero. První půl hodinka se jela ještě slušně za světla. Když jsem podruhé tlačil navrch, tak už pomalu padala tma, což ale bylo v plánu, protože sjezdovka byla osvětlená.

Nahoře jsem před svým ostrým startem potkal stavitele Kamila Tatarkoviče, který se mi opatrně přiznal, že večerní prolog byl vlastně jeho nápad. „Kluci tady v Kopřivné jsou k ledasčemu svolní, takže když jsem jim předložil tento nápad, řekli, že není problém a sjezdovku klidně rozsvítí.“ Cestou nahoru jsem potkal Andreu Drengubákovou a Elen Římanovou, dvě holky z vedoucích pozic Enduro Serie, cestou jsme kecali a nahoře společně spekulovali, zda je lepší jet za takovéhoto světla nesvětla s brýlemi nebo bez nich.

Velká helma, velké brýle

Já si nakonec vzal integrálku, když už jsem byl členem kategorie Race a přes hlavu přetáhl velké DH brýle, které jsou 100% čiré a šlo to. Na velkou helmu a velké brýle nejsem moc zvyklý, proto jsem si dával pozor, abych nepřepálil rychlost a docela slušně a hlavně plynule a bez pádů dosurfoval dolů. V cíli mi pak manželka s jedním dítětem v náručí a druhým poskakujícím okolo říkala: „Tohle bylo těch tvých 80%? Vypadalo to nějak moc rychle?!“ No, holka byla se mnou na závodech v podstatě poprvé…

Když jsem dojel, občerstvil se a pohrál si se synkem, počkali jsme si na dojezd nejlepších. Jak čas ubíhal, padala větší a větší tma, až umělé osvětlení nebylo úplně dostatečné. Několik borců proto nasadilo vlastní lampióny na řídítka, případně i na helmu. Jednou z těchto světlušek byl i Michal Prokop, který předvedl slušný diktát a jeden skůček v závěru, díky čemuž si zaslouženě vyjel první místo večerního prologu.

Tím byl bikování konec, alespoň pro sobotu. My se po zklidnění závodního vzrušení a poklesu zvýšené hladiny adrenalinu zase nasádlili do auta a odebrali na ubikaci, kde jsem to závodní vzrušení musel spláchnout pár škopky Šeráku, abych se po delším závodním výpadku zase psychicky srovnal. Řádění bylo dost, jde se spát, v neděli je skutečný závod!!!

Cože, ty stále nemáš číslo?

Neděle začala tím, že jsem nemohl dospat. Chvíli jsem se přemlouval, abych vydržel na budík, pak jsem radši vstal, připravil si v klidu všechny věci, udělal si snídani, hodil dvě aktuality na web a jal se chystat k odjezdu. Vše probíhalo dle plánu, stihl jsem se cestou na kole směr bikepark Kopřivná dokonce zastavit v obchodě a koupit si něco na svačinu a druhou snídani. V tom mě ale ani ne půl kilometru před ski areálem zastihla extrémně nemilá událost v podobě očitého svědectví bouračky, kdy VW Transporter s asi šesti dětmi na palubě vzal pravým rohem o strom a na místě se zastavil.

Když jsem k místu dojel – viděl jsem to ze vzdálenosti okolo sto až dvě stě metrů – byli již u nehody lidé z okolo jedoucích aut a aktivně pomáhali. Chvíli jsem monitoroval situaci, vzdal se nachlazené kofoly použité ke zmírnění šoku jedné holčiny a pomohl paní ze sedadla spolujezdce, aby se bezpečně dostala ven z auta. Po chvíli, když už to vypadalo, že je vše důležité pod kontrolou a záchranka na cestě, jsem se vypravil dál a na start dojel slušně v šoku. „Cože, ty stále nemáš číslo?“ přivítal mě Michal a já mu vyprávěl, co jsem zrovna viděl. Pak jsem si došel do půjčovny strojů Lapierre, kde mi Jana Horáková osobně dala startovní číslo a pásky k jejich instalaci na kolo. S třesoucíma se rukama to nebylo nic moc…

Šok mizel, start se blížil

Šok pomalu vyprchával, já si doladil kolo, zejména číslem a olejem na řetěz, a po očku kontroloval hodiny, abych stihl svůj start v 10:30. Na trať se totiž vyráželo ve skupinách po dvaceti v desetiminutových intervalech a to vše rozřazeno dle startovních čísel. Takže žádné řazení dle výsledků prologu jak hovořily původní propozice. No, nemusel jsem se večer až tak snažit, na druhou stranu v tom byl takto alespoň větší pořádek.

První výjezd na start RZ1 vedl po žluté lajně bikeparku, což je stoupající singltrek! Na to, že se mi jiné traily cestou dolů ve zdejším parku docela líbily, mě tenhle singl do kopce docela štval. Chápu, co tím asi bylo myšleno, motat se lesem po makadamu sem a tam, aby výjezd tolik nebolel, ve výsledku to ale pro mě byla spíš otrava než kýžené rozptýlení. Přiznávám dobrovolně, že jsem si já, včetně řady dalších v naší skupině, cestu průběžně zkracoval už jen proto, že jsem dle barevných dresů před sebou krásně viděl, kam dál tahle nádhera vede…

A abych se o tom nerozšiřoval později, přiznávám se opět veřejně, že když jsem ten samý úsek musel jet ještě dvakrát v jeden a ten samý den nahoru, tak jsem na zdejší singl rezignoval zcela a našel si paralelní pěšinku vedle, která vedla kolmo vzhůru. Sice jsem ji pak šel dvakrát pěšky, ale jak jsem viděl podle okolo se motajících postav v sedle i na nohou, byl jsem stále rychlejší. Osobně bych pro cestu nahoru radši volil lesní štěrkovou cestu v celé délce, tak jak tomu bylo v horních dvou třetinách. Howgh!

Start RZ1 (foto: Štěpán Hájíček)

RZ1

Konečně nahoře a přestávám si stěžovat. U startu první RZ bylo tak akorát lidí a trochu mě překvapilo, že je start kousek bokem od výchozího bodu zdejších trailů. Šlo totiž o to, že RZ1 zajímavě kombinovala bikeparkový Fun Trail a zkratky lesní hrabankou. Nemusel jsem čekat dlouho, i když jsem byl slušně nedočkavý, „obul“ jsem velkou helmu, rukavice a utáhl CamelBak Kudu 18 a šel na věc.

Nejsilnější dojem z RZ1 je, že to bylo sakra, sakra dlouhé! Sám jsem dal RZ1 za 5:46, což bylo nejvíc za celý den. Vršek jsem docela znal, první část na hlíně, pak chvíli motání nízkými klopenkami, jedna zkratka a hup do klopky, kousek bikeparku a další zkratka s velkým hupem do velké klopenky. Po chvíli uvolnění na houpavém trailu něco šlapání, aby to zase uhnulo do lesa a drtil se slušně dlouhý hrabankový úsek. Bylo to hezké, zábavné a ne zrovna snadné, či spíše docela vyčerpávající.

Za každých pár metrů po klasickém trailu byl člověk docela vděčný. Pár skoků, pár „blbých“ zatáček kde se muselo skoro zastavit a zase nejspodnější část bikeparku. Ven z lesa, poslední dvě klopenice na louce nad dětským hřištěm a dojezd obloukem po prachu do cíle. Aby to bylo veselejší, tak si zde člověk proti prologu musel dávat bacha ještě na jeden plůtek postavený více do zatáčky, jelikož zde paralelně končila první a poslední RZ a snad i nějaká mezi tím…

Jak jsem psal, ruce i nohy mě pálily, plíce nevěděly kde sehnat více vzduchu, to vše ale moje prvotní nadšení nijak nezmrazilo. Mráz po zádech mi přeběhl až když jsem si uvědomil, že musím zase tou samou cestou nahoru a podruhé, když jsem z asfaltky kousek výše ve svahu viděl, kolik sanitek stojí okolo místa bouračky, jak jsem vám prve popisoval.

Transfer T2 a RZ2

Transfer na RZ2 vedl ze začátku stejně jako na jedničku, tentokrát jsem si to už ale řízl přímo lesem. Po lesní štěrkovce se napodruhé neuhýbalo nahoru k lanovce, ale pokračovalo okolo hory Kopřivná na její odvrácenou stranu, abychom na jeden z menších vrcholů a start RZ2 šlapali následně svorně pěšky. Jet se tady totiž nedalo a ani to nikdo nezkoušel. Transfer T2 nás totiž zavedl kamsi doprostřed hlubokého lesa, kde se pod skalou (Kámen Svobody, 924 m) hromadili bikeři, což bylo znamení začátku další RZ.

Dvojka byla fakt pěkná a přírodní. Křižovala sice v jednom kuse postupně se rozšiřující lesáckou cestu, ale ve většině případů nás trail honil z lesa do lesa, zleva doprava. Hrabanka, kořeny, kameny a zase hrabanka. Krásné přírodní enduro. Opět docela slušná délka, trochu matoucí dojezd okolo stromu těsně před cílem, kde se stopa při jízdě na oči hledala dost těžko, pak kraťoučký sprint a cílové odečtení čipu.

RZ2 mě po shrnutí celého dne bavila asi nejvíc, nebo se alespoň dělila o první místo s RZ1, zbytek mi totiž až tak moc nesedl, nebo spíš vždy úplně nevyšel.

Luxusní výhledy na hlavní hřeben Jeseníků při cestě na start RZ3 (foto: Štěpán Hájíček)

Transfer T3 a RZ3

Už na konci dvojky jsem byl při tom všem vedru a všudypřítomném prachu vyschlý jako říční treska a doufal jsem, že si cestou na trojku koupím nějaké pití, ideálně kofolu nebo kolu, aby mě to trochu probralo. Bohužel to nedopadlo, leda že bych se zastavil na zahrádce některé z místních restaurací, které vypadaly nanejvýš lákavě. Mě ale kupředu hnala obava z odpoledního deště, jež se ukázala být naprosto lichá, a také potřeba dokončit závod co nejdříve, aby na mě rodina nemusela moc dlouho čekat v prostotu startu a cíle. Čekal nás ještě večerní přejezd do Krkonoš na dovolenou…

Jel jsem tedy prakticky bez zastavení směrem k horní stanici vleku Myšák, což byl slušný zápřah, zejména začátek po asfaltu. Jelikož právě v tomto svahu mají kamarádi chalupu, znal jsem tenhle kopec moc dobře na to, abych se tu pokoušel o nějaké hrdinství. Nahoře na konci Karlova jsem už ale zase skočil do sedla, abych nabral trochu tempa a ztraceného rytmu. To jsem ale ještě nevěděl, že mi to bude doslova „prd platné“, jelikož startér na trojce byl nějak moc opatrný, nechával mezi jezdci hodně velké rozestupy, a tak se tu tvořil solidní štrúdl. Zas byl ale čas na to pokecat s pár lidmi, s nimiž jsem se tu spontánně seznámil a kteří ve mně odhalili „agenta BikeAndRide.cz“. Zdravím kluci 😀

Když jsem se konečně dostal na řadu, byl jsem už docela ztuhlý a svaly působily všelijak, jen ne dojmem ideálního zahřátí před závodem. Bum, prásk, ať už to mám za sebou. Trojka byla docela zajímavá a pestrá. Nepočítaně rychlých a otevřených úseků s pro mě poněkud nezáživnými zatáčkami na rovné louce. Mezitím úseky lokálního FR trailu, sem tam s pořádným kamením, sem tam s pár odrazy a skoky. Když nic jiného, tak budu příště vědět, že se mám na tenhle kopec vydat a prozkoumat s kolem co zde mají lokální rideři postaveno.

Jinak jsem byl z této erzety trochu rozladěný, protože mi ty volné úseky po sjezdovce moc neseděly, což navíc korunoval dojezd, jak jinak než po sjezdovce s jedním kanálem, který jsem nějak neměl ambice skákat. Finišovalo se slalomem mezi balíky slámy, kde jsem viděl z dálky při cestě na start RZ3 jednoho borce válet se v prachu. No nic, tahle RZ byla za mě krapet slabší, ale taky se počítá.

Otevřený dojezd RZ3 (foto : Štěpán Hájíček)

Transfer T4 a RZ4

Předposlední erzeta pro kategorii Race a poslední pro Hobby nás zavedla opět k horní stanici bikeparku Kopřivná. Začátek se jel ale naštěstí přímo z Karlova po žluté TZ, která se až na pár metrů dala krásně celá vyšlapat a to i s převody 1×10 (já radši lehčí…). V závěru transferu jsem opět dojel pár borců, kteří mě „prokoukli“ a dali se se mnou do družného hovoru. To bylo moc fajn, jelikož jsem byl na těchto závodech, krom rodiny, zcela sám a takto jsem si měl na přejezdech alespoň s kým pokecat.

Čtvrtá RZ v první půlce kopírovala kopřivnický Spicy Freeride, proto jsem si mohl tuto část vychutnat naplno včetně mojí oblíbené klopenky, kde jsem to hnal docela vysoko. Alespoň doufám. Za klopkou ale přišlo malé překvapení, na které jsem byl předem upozorněn, a to odbočka doprava do lesa na jehličnatou hrabanku. Trail to byl hezký, plně přírodní, pár sekcí z klasické bikepakrkové lajny, pár ostrých zatáček atd. Jediný problém byl v tom, že jsem si nahoře neutáhl dostatečně sedlovku a pod zadkem se mi tak neustále kroutilo sedlo, což mě dost štvalo a zdržovalo.

Dojezd klasickými klopenkami tak nebyl až tak plný energie a flow, jak bych si přál, zato jsem byl rád, že jsem dole. Mohl jsem obejmout své blízké, kteří mi fandili, dát si vytouženou kofolu a mazat zase nahoru k horní stanici lanovky, abych se vrhl do náručí v mém případě nejvíce obávané erzety, ostrého DH. Trochu mě ale překvapilo, když mi večer před tím Andrea Drengubáková říkala, že se na RZ5 těší, hlavně na její začátek, jelikož si tam našla parádní stopu… Kde jako???

Transfer T5 a RZ5

Poslední erzeta vůbec a poslední morální síly. „Kdyby nás alespoň z milosti nechali svést se na tu poslední erzetu lanovkou,“ posteskl jsem si tlačíc kolo potřetí ten den tou samou nezáživnou pěšinou… Ale dobrý, není to tak dlouhé, trochu jsem se kousnul a v závěrečném stoupání jsem dokonce předjel pár borců, kteří svůj boj s Kopřivnou napočtvrté vzdali a šli pěšky.

RZ5 začínala a vedla z větší části po zdejší DH lajně. Projížděl jsem si ji dva dny před závodem a věděl jsem alespoň co mě čeká. Poměrně divoký rozbitý a místy docela strmý sjezd volně lesem, kde není jasná jedna ideální stopa, pokud si ji nenajdete, kde vás to hází sem a tam jak na Matějské pouti, aby vás to vydrncané vyfluslo na konci lesa. Tady jsem zavzpomínal na bezduše na redakčním RB, jelikož jsem dušové pláště raději přifouknul, abych dojel až dolů bez zastávky.

Sedlo jsem si tentokrát utáhl důsledně a jal se sjezdovat. Ale dopadlo to tak, jak jsem očekával. Drncání, poskakování a snaha vyhnout se středně velkým skokům z kamení do kamení, na které jsem absolutně neměl rychlost. Tohle by chtělo pořádně najezdit dopředu…

Po prvním lesním úseku následovala velká lávka přes sjezdovku, pak zase do lesa, kde to již ale bylo více o klopenkách a skočkách. A taky tu byla jedna luxusní roleta „Roleta šla do světa a krk za to dám, že ta roleta je popleta…“ Suchý a Šlitr? Luxusní byl jeden dvoják, který kdyby dal člověk na oči a přímo, tak končí v kolmé stěně dopadu, podobný fór byl vlastně i na RZ4. Závěr vedl vtipně napříč zdejším pumptrackem, který jsem provlněl ani nevím jak. A finále zase otevřená louka a jeden odvodňovací kanál a cílová peřina prachu!!!

Uff, mám to za sebou

Koukám, že dnes je z toho mega report. To víte, dlouho jsem nikde nebyl, tak jsem plný dojmů a navíc mě postihlo i pár se závody nepřímo souvisejících příhod. Vše ale nakonec dobře dopadlo, pevně doufám, že i pro posádku havarovaného Transportéru. Také většina jezdců snad dojela ve zdraví. Celý podnik vyhrál Jirka Fikejz, který si slušně povodil druhého Michala Prokopa a třetího Přemka Tejchmanů.

Mezi holkami zabodovala Jana Horáková, která mi cestou na kopec líčila, jak jede na pohodu, že si na první RZ zapomněla vzít brýle a na druhé a třetí jí spadl řetěz. No, když je někdo mistrem světa, tak to asi něco znamená 😀 Druhá dojela s poměrně malou ztrátou 34 vteřin naše aktivní externí dopisovatelka Andrea Drengubáková, třetí byla Lucie Kubínová a čtvrtá pak Martina Pleskotová. Elen Římanová to tuším po nešťastném pádu v cílové klopence na tuně prachu vzdala, nebo musela vzdát kvůli technice. Škoda!

Nejrychlejší ženy

Nejrychlejší muži

A co dál? Nevím jak vy, ale já už jsem přihlášen na Enduro Race Most, což ale bude pro mě letos poslední závod, protože všechny další mi zase kolidují s rodinným programem. Ách, jóóó! Příští rok se ale polepším, slibuju a naplánuju si to více dopředu!!!

Enduro Race Morávka – dovětek

Nedá mi to, abych nenastínil jeden otazníček nad enduro závody v bikeparku. Ponechme stranou otázku, zda se má jezdit enduro na trailech v parku nebo jen ve volné přírodě, protože takto je alespoň na výběr. Navíc míst, kde by se dalo jezdit legálně na hrabance od A do Z u nás zase tolik není.

Co mi spíš vrtá hlavou je, jak se takovéto enduro promítne do budoucnosti daného bikeparku. Mezi pečlivě budovanými traily je najednou hromada zkratek po hrabance, které si minimálně účastníci závodu budou pamatovat a při další návštěvě je možná budou chtít znovu pokořit. Není tohle celé trochu kontraproduktivní? Nerozvrtá si provozovatel bikeparku své dílo, místo toho aby podpořil povědomí o své destinaci a přilákal lidi právě na ony pečlivě budované lajny???

Enduro Race Malá Morávka 2015 – mapa závodu

Nechte si to projít hlavou, já tímto nikoho nekritizuju, jelikož se mi závod jako celek líbil. Spíš se mi to jen v hlavě spojilo s informací o několika britských trailových střediscích, kde uspořádali kvůli tlaku veřejnosti pár enduro závodů a teď mají sakra problém s tím přimět bikery, aby mimo závod jezdili jen po vyznačených trailech a ne po „ilegální hrabance“. A to je poměrně kulturní Anglie s rozparcelovaným každým metrem volné půdy a ne naše rodná divočina, kde si každý myslí, že les patří všem a basta.

Chcete-li, pojďme o tom diskutovat v komentářích pod článkem nebo na Facebooku. Ale slušně, prosím!!!

Diplom jako důkaz mojí účasti a úspěšného pokoření celého závodu…