Falcon Ultimate Enduro 2013 (by Jiří Fikejz)

1.10.20131.10.2013 Štěpán Hájíček komentářů: 8

Enduro závod, který se jede na Rychlebských stezkách, musel s jistotou zaznamenat snad každý, kdo se alespoň okrajově zajímá či přímo věnuje této mladé disciplíně. Tušil jsem, že se letos bude jednat o jednu z největších a snad i nejtěžších enduro akcí na našem území a nakonec se to i potvrdilo – zaslechl jsem něco o 180 startujících.

Text: Jiří Fikejz

Z dostupných informací bylo předem možné vyčíst, že závod bude obsahovat tři měřené úseky, tzv. RZety, které povedou v drtivé většině mimo oficiální traily Rychlebských stezek. Hlavně se ale pojedou ortodoxním způsobem, tedy bez tréninku, čistě „na oči“. Také se bylo potřeba připravit na pořádné převýšení a celkovou náročnost trasy. Celý závod měl kolem 40 km délky s převýšením 1600 m.

Akce se konala v sobotu se startem v 9 ráno, proto jsem na místo dorazil již v pátek odpoledne. Následovalo rychlé ubytování a pak honem na bike, obhlédnout stav stezek a začít připravovat bojový plán. Omrknul jsem novou základnu RS, na chvíli si projel pumptrack a pak už stoupal na traily. Dal jsem si Dr. Wiessnera nahoru pěkně v tempu a pak projel celý Tajemný a Sjezdy.

Počasí vypadalo dobře, ale ve stínu byla pořádná kosa. Hrál jsem si s nastavením biku a nakonec jej nafoukal na univerzální SAG kolem 28%. Do pneu 1,6 atmosféry na předek a kolem 1,8 zadek, jelikož jsem vůbec nevěděl, jaké povrchy lze tady očekávat. Na registračce jsem chvíli čekal ve frontě a snažil se pochytit z řečí okolo co nejvíc informací o trati a samotné organizaci. Venku již probíhala zábava a všude bylo celkem dost lidí.

Ranní ptáče, na start vyskáče!

Nakonec jsem se dozvěděl, že se bude startovat podle pořadí, jak kdo přišel na registraci. Dostal jsem číslo 21, což znamená vstávat velmi brzy. Start prvního jezdce byl totiž naplánovaný na devátou ranní. To by samo o sobě nebylo tak hrozné, nebýt faktu, že se startovalo ze Sokolího vrchu, který leží 640 výškových metrů nad základnou. Navíc bylo potřeba být na startu hezky na čas, žádná anarchie! V praxi to znamenalo vyrážet kolem půl osmé, abych byl nahoře lehce po deváté. Mezi jezdci byly totiž rozestupy pouhých 30 vteřin. Večer jsem ještě jednou prohlédl kolo, upevnil čip a cítil respekt a určitě i trochu strach, protože jsem vůbec nevěděl, co se druhý den bude dít.

Krušné ráno v Jeseníkách

Ráno bylo krušné a to nejen netradičním časem pro biking (alespoň v mém případě – ha, ha), ale i velmi nízkou teplotou. Moc jsem toho nestíhal zkontrolovat, proto jsem vyrazil rychle k Základně a dál hltat výškové metry. První výjezd vedl přes dr. Wiessnera a pak po zpevněné cestě až na Sokolí vrch. Výjezdy byly značené modrými šipkami až na start první RZ.

Čekám na výstřel

Nahoře jsme všichni, kdo startovali s nízkými čísly, čekali na časomíru, jinak řečeno na pana Horníka. Už tehdy jsem cítil, že to bude těžký den. Zima byla slušná, brzy se tak svými ostrými drápy zarývala do našich těl. Zpocení prochladnete velmi rychle. Lidé postupně startovali a i já se začal postupně připravovat, až to konečně přijde. Tradičně nacvakávám včas a čekám na „výstřel“.

Skryté pasti

Startovní pasáž byla na mokré trávě a brzy nás zavedla do lesa. Snažil jsem se pečlivě sledovat trail a rychle reagovat na změny. Celkem se to dařilo a cítil jsem tak solidní rytmus. Trail byl označený fáborky a zrádná místa zvýrazněna barveným sprejem. Vše ale bylo tak rychlé, že jsem sotva stíhal hlídat vše potřebné a párkrát proto skřípal zuby a jen doufal, že někde netrefím klacek nebo jinou past. V závodním nasazení je to vždy o něco horší.

11 minut poctivé dřiny

Trail byl hodně různorodý a nebyla nouze ani o poctivé watty při spojovačkách přes cesty. Jel jsem, co to dalo, a cítil trošku problém na spodní části kazety: „Asi tráva nebo bahno?!“ Dorazil jsem do cíle k Základně, který měly všechny tři RZ společný a vydýchával dlouhou trasu. První trail měl nakonec přes 11 minut a tenhle jsem zajel na prvním místě.

Pouze jeden nebo dva výlety mimo trať v těchto podmínkách pokládám za úspěch. V cíli jsem zkoušel ladit přehazku, ale bohužel se mi podařilo trhnout řetěz. Stálo mě to dost času i nervů a proklínal jsem sám sebe, že v batohu nemám nový a musím se tu prát s nýtovačkou. Už nahoře jsme dostali informaci, že limit na druhý start je pouze 1,5 hodiny, a to včetně první RZ!

Zapínám robota

Skočil jsem tedy na svého Patriota a zapnul robota (rozuměj strojové tempo, pozn. red.). Start do dvojky byl pouze o kousek níž než na RZ 1. Do kopce jsem předjel spoustu závodníků a trestal se jak italský chrt při závodě v rodném městě. Pot jen tekl, i když bylo stále jen kolem 8°C. Konečně jsem viděl čísla kolem třicítky, ale nepřestával jsem polevovat. Pak jsem potkal Matěje Vítka. Připojil jsem se k němu a společně jsme dojeli až na start RZ 2. Stihnul jsem to!!!

Odklad a zase odklad!

Nahoře už bylo pár jezdců, ale časomíra nikde. Za chvíli jsme se dozvěděli, že se limit posunul o 15 minut. V první chvíli jsem byl rád, že si stihnu dát gel, ale pak se start posunul o dalších 15 minut a to už jsem začal trpět. Být takhle propocený a čekat tu půl hodiny, to nebylo nic pěkného. Tísnili jsme se v hloučku na pruhu sluníčka, přesto jsem se třásl zimou.

Tohle mohla být moje smrt

Start dvojky vedl po celkem prudké cestě dolů, přičemž jsem ze startu viděl jen kousek trasy. Říkal jsem si, ať neblázním, že to bude těžké. Samozřejmě, že jsem pak hned v úvodních metrech létal jak hadr na holi a vůbec nevěděl, kde je optimální stopa. Vedlo to korytem a všude bylo plno volných kamenů a minidropů. Pak jeden velký a to byla skoro moje smrt, jelikož jsem za řídítka zatáhl až na skutečně poslední chvíli.

Pak jsem trefil skrytou hranu!

Pak se vletělo do listnatého lesa a pokračovalo přes kameny a různé kořeny. Následoval travers, kde jsem bohužel moc netrefil stopu a jel dál mimo trail. V rychlosti jsem se nedokázal najít a za chvíli letěl přes klacky a různé další „bonusové materiály“. Nadával jsem si, že to kazím a zbytečně se snažím jet na hraně. Pořádný průšvih na sebe také nenechal dlouho čekat.

Trefil jsem jednu skrytou hranu a roztrhl zadní bezduši na straně, takže tmel neměl vůbec šanci. To už jsem si nadával i nahlas, protože do cíle bylo ještě docela daleko. Dojížděl jsem na ráfku a věděl, že šance na dobrý flek se rázem rozplynula. V cíli jsem byl nucen nasadit duši a poté vyrazil dál bojovat. Alespoň o dílčí úspěch.

Tolik mrtvých, ale ještě není konec

Třetí transfer už docela bolel, ale naštěstí jsem měl celkem dost času. Na přesun byla hodina a 15 minut včetně RZ 2. Start trojky byl na dojezdu dr. Wiessnera a vedl částečně po Tajemném trailu, aby později uhnul kamsi doleva do „ilegalu“. Před startem jsem viděl rozlomenou zadní stavbu, slyšel, kolik lidi defektilo anebo spadlo. Bylo to náročné, přitom nás čekala ještě jedna zkouška.

Potůček a pak nahoru na morál

Po startu třetí RZ jsem se snažil jet agresivně, přitom pečlivě a chytře, abych to zase nezazdil. Chytil jsem dobrou flow a hned doháněl další soupeře přede mnou. Naštěstí jsem i trefil značení a tak mohl šlapat z plných sil. Trail vedl lesem, kde se dalo s kolem různě pumpovat, ale musel jsem se opravdu velmi soustředit. Také se jelo přes závěrečnou pasáž Sjezdů a různé velmi šlapavé spojovačky. Nechyběl průjezd potokem a dokonce ani jeden výjezd „na morál“.

Oslavný manuálek

Stále to bylo ale dost dlouhé, a jelikož jsem si v jednom kuse nastupoval, byl jsem ke konci neskutečně prošitej. Uvědomoval jsem si, jak to strašně bolí a že je teď cítit každé otočení klikami. Skrz cílovou rovinku jsem celý šťastný, že jsem dole, poslal manuálek a radoval se, že jsem třetí RZ přežil bez pádu. Věřil jsem si, že by z toho mohlo být celkem dobré umístění a šel sledovat dojezdy ostatních.

Snažím se být pozitivní

Prakticky každý, kdo dojel, padl na místě vyčerpáním a nebylo se čemu divit. Sledoval jsem Ondru Zeleného, jak to drtil do cíle a nakonec mi nandal 4 vteřiny a vyhrál i celkově. Velký respekt před jeho výkonem a moje gratulace!!! Já si pomalu začal uklízet věci a snažil se být pozitivní, ale moc to nešlo. Dost mě mé počínání mrzelo. Věděl jsem, že jsem mohl bojovat o celkovou výhru, přičemž úspěchu zde bych si hodně cenil.

Studené a mokré

Falcon Ultimate Enduro v Černé Vodě bylo studené, mokré a náročné, jak se na ortodoxní enduro sluší a patří. Traily byly skvělé a vydolovaly z vás všechny síly, jak fyzické, tak mentální. Čistě podle mého názoru však nebyly úplně vhodné pro závodní jízdu bez jakékoliv prohlídky. Chápu, že jezdit na oči je „to správné enduro“, ale právě zdejší RZety mi v závodním nasazení přišly docela nebezpečné, jelikož nečekaných nástrah bylo na trati spousta. Kdo jel na zážitek, musel být nanejvýš spokojen, ale kdo jel naplno, ten potřeboval i velkou porci štěstí. Už jen trefit trasu, která nebyla v tempu vždy dokonale zřejmá, byla slušná loterie.