Enduro Série 2013 – Mostecká závěrečná

Enduro je velkým fenoménem dneška, přesto jsem se mu určitý čas bránil, tedy alespoň jeho závodní formě. Jak jsem ale jednou ochutnal, rychle jsem podlehl. Letos jsem proto objel tři ze čtyř podniků Enduro Série, přičemž poslední z nich se odehrál 6. října v Mostě.

Organizační přípravu jsme se tentokrát snažili nepodcenit, abychom nedopadli jako na Špičáku, kam jsme dojeli s otáčkoměrem v červeném poli, rychle se nasoukali do bikových mundůrů a spěchali na start, kde jsme nakonec byli stejně pozdě. Tedy s ohledem na naše mimořádně nízká startovní čísla. V Mostě jsem chtěl být na čas, přitom se mi podařilo zapříčinit přesně opačný extrém. Nějak jsem si zafixoval, že je start v 9h. Měli jsme proto sraz v Praze na Černém Mostě již v 7 ráno! Až cestou, když jsme kontrolovali propozice, nám došlo, že se startuje o hodinu později!

Dáme kafe, snídani, prostě pohodička

Nevadí, alespoň si dáme v klidu snídani, poladíme kola a tak vůbec. Když jsme přijeli na místo, působil areál koupaliště Ressl, kde byl start, cíl a vůbec celé zázemí, dosti ospale. Nikam jsme nespěchali, došli se zaregistrovat, přičemž jsme tentokrát nafasovali čísla 100 a výš. „V kolik teda budeme startovat?“ ptali jsme se sami sebe. „Tak kolem jedenácté. Pojďme se obléct, připnout čísla a zajedeme si na kole do města, na snídani do McD…,“ padlo rozhodnutí. U Meca jsme se chtěli stavit už předtím na kávu a trochu vajíček, ale v 8:30, kdy jsme dorazili do Mostu, byla tato americká restaurace ještě zavřená. „No jo, vždyť je neděle.“

Kdo tak moc chtěl to kafe?

Cestou přes město na snídani jsme udělali v ulicích Mostu určitý rozruch nadšeným streetováním. Uvnitř nablýskaného fastfoodu bylo jen pár lidí a hodná slečna z obsluhy nám dovolila, abychom si dali kola dovnitř. Přeci jen Most je Most. Snídaně proběhla v klidu až na takové detaily, jako že si Makýna rozlil celé svoje pikolo, na které se tak těšil. Stane se.

Čekání na start je jako čekání na smrt

Když bylo kolem čtvrt na jedenáct, zavelel jsem k cestě zpět na koupák, abychom náhodou něco neprošvihli. Zbytečně jsem se ale strachoval. V momentě, kdy jsme dorazili, startovala čísla okolo třicítky. „Ty vo..! Ještě 70 lidí před náma.“ Nebudu radši popisovat, co jsme dělali, než na nás došla řada. No, vlastně jen tupě postávali a čekali. Na start jsme se přitom dostali až někdy před polednem. Tohle by chtělo trochu popohnat, protože čekání bylo skutečně nekonečné. Anebo vyvěsit rozpis s přibližným startovní časem, aby se člověk mohl jít podívat třeba kus po trati, fandit anebo se jen opalovat…

A je to tu!

Když nastala ona vytoužená chvíle, každému z nás postupně načetli čip a vyslali nás skrze slavobránu vzhůru na Ressl (413 m), kde se startovalo už opravdu naostro. Jinak řečeno – tady začínal první měřený úsek (rychlostní zkouška – RZ). Z naší partičky jsem nahoru vyrazil jako poslední a poblázněný z nekonečného čekání jsem to nahoru hrozně rval. Abych dojel kluky, abych se zahřál, rozjel, uvolnil se a tak vůbec. Úplně to nepomohlo, ale zase jsem si dal slušný kondiční trénink. A to jsem nevěděl, co mě ten den ještě čeká.

Rychlý nástup, rychlý konec!

První erzeta byla rychlá, přiměřeně technická a prakticky celá z kopce. I přes prvotní výjezd jsem si ale připadal docela ztuhlý a od půlky už dost zakyselený. Ale užil jsem si to, jel jsem docela kudlu, ale v cíli (dole na koupališti) jsem už nějak neměl sílu předvádět legrácky ve stylu přeskakování klád, které zákeřně číhaly na trati. Jednu jsem hupsnul, u druhé jsem jen nechal velká kola dělat to co umí nejlíp – jet rovně.

Zážitky jak sirky z krabičky

Nadšeni z první RZ jsme dole na sebe vzájemně vysypali zážitky jak sirky z krabičky. Když kadence slov po chvíli polevila, vydali jsme se na další putování, což bylo pro Mostecké Enduro poměrně výstižné označení. Zadov i Špičák se odehrály v zásadě na jednom kopci, Most nám jich ale naservíroval několik (tři nebo čtyři?). On už jen počet RZ, kterých bylo v Mostě 8, hovoří za vše!!!

RZ 2 = Cože, cíl ve výjezdu?

Druhá RZ byla taky docela fajnová, převážně z kopce, hodně zatáček, místy průjezd mezi stromky, kam se naše široká kormidla sotva vešla. Závěr byl šlapavý, ale svižný a samotný finiš pak do krátkého kopečka. Dole jsme byli pěkně vyflusnutí a říkali si, že jestli nás čeká ještě šest podobných a k tomu přejezdy, tak to bude síla. A taky, že byla!

Už tam budééém?

Už třeba přejezd na RZ 3 byl skoro nekonečný. „Hele, to jedeme celý maraton, nebo co?“ Vystřelil jsem dotaz do davu. „Ale ne, jen části, maraton se jede trochu jinak,“ vrátila se mi nečekaná odpověď. Vtipné tu také bylo, že jsem byl líný dávat sedlo zase nahoru (to je taky nápad jezdit Enduro bez teleskopické sedlovky!) a samozřejmě se nakonec stalo to, co jsem si od začátku říkal. „Když zastavím, hejbnu sedlem, tak pak bude za zatáčkou další RZ.“ A tak se i stalo. Ale šlapat půl hodiny se sedlem na půl žerdi se mi už vážně nechtělo.

RZ 3 = Na Enduro v Mostě si budeš pamatovat!

Relativně krátká, rychlá, opět řada vraceček, tentokrát dost prašných. Tady jsem byl za velká kola a jejich větší styčnou plochu sakra rád. Kuba i Lukáš se tu totiž vyváleli, já si jen narazil malíčkovou hranu na pravé ruce, když jsem se nechtěně otřel o jeden stromek. Ještě teď tam mám slušný strup! Chlapík dole, co odečítal data z čipů, nás ale nakopl hláškou: „Co tu brečíte, na Enduro v Mostě si musíte pamatovat ještě za týden nebo i za měsíc.“

RZ 4 = Hop sem, hop tam

Tady se mi už ty erzety začínají v hlavě poněkud slévat dohromady. Vzpomínám si, že RZ 4 měla vtipné finále. Byla tam jedna poměrně slušná lávka přes padlý strom, kterou bylo třeba dropnout a nebyl to úplně malý a triviální skoček. Pak jeden padlý strom sám o sobě, který se taky dal přejet, ale chtělo to rychlost, dvě lávky přes potok, na něž jsem se sotva trefil – pár lidí se netrefilo… A závěr zase jednou do kopce. Když mě tu pán „odpípnul“, myslel jsem, že se poblinkám!

RZ 5 = XC slalom

Pětka, to bylo maso! Tedy hlavně začátek. Tam bylo několik prudkých výjezdů, které mě bez teleskopu dost rozbouraly. Spodní dvě třetiny mě ale bavily. Rychlý singltrek mezi stromky, někde břízky, jinde jiné stromy (kdo to má v té rychlosti poznat), hodně kličkování, minimální sklon, ale když se šlapalo, tak to jelo jako fík. RZ 5 ale byla pekelně dlouhá. Furt jsem dupal a furt jsem kroutil řídítka a konec furt nikde. „Ještě dál?“ Křičel jsem na malý hlouček diváků. „Jo, ještě je to docela kus,“ doneslo se ke mně skrz svist větru v uších.

Co bylo tohle za haluz?

Na konci jsme nikdo nechápali, co bylo tohle za haluz. Ale jak jsem řekl, při pohledu zpět mě tahle erzeta, nebo minimálně její spodní dvě třetiny, hodně bavily. Zároveň z nás ale vysála dost energie a to jsme pořádně nevěděli, jako správní „naočirideři“, co nás ještě čeká.

Dáme ruma?

Přejezd na start RZ 6 byl dlouhý, dlouhý a dlouhý. Ve finále se stoupalo až na Hněvín (399 m), tam co je hotel, který se tváří jako hrad! Příjemným, sakra příjemným překvapením byla občerstvovačka zhruba uprostřed výjezdu. Tady se zastavil snad každý. V době naší přítomnosti se tu sešel slušný hlouček hladových, žíznivých a zmožených bikerů i bikerek. Nabídka byla bohatá – ovoce, asi deset druhů doma pečených dobrot (koláče a buchty všeho druhu), kola, voda, džus i Tuzemák. Makýna sice hecoval – „Dáme ruma?“ – ale odolali jsme a udělali dobře.

A tohle bude co?

Posilněni a nově motivováni jsme po chvíli vyrazili vzhůru. Cestou jsme minimálně jednou míjeli trať a úplně nechápali: „Kudy se to jede dolů?“ Na vrcholu jsme si udělali pár fotek, rozhlédli se po kraji, konečně dohlédli na Mostecký závodní okruh, abychom zjistili, že ten všudypřítomný hluk pochází z výfuků závodních motorek a nakonec se jali chystat se ku sjezdu! „Tady asi nemusím očekávat, že se pojede do kopce?“ ptal se Makýna. „Rozhlédni se kolem sebe, kam bys chtěl ještě stoupat? Do nebe? To až po závodě,“ zněla má odpověď.

RZ 6 = Krutopřísný, hustodrsňácký DH

To, co následovalo, nám všem vyrazilo dech. Jestli je tohle forma XC Endura, jak se mnozí o závodech v Mostě zmiňovali, pak RZ 6 byla totální eliminační zkouška odvahy. S řídítky něco umím, gumy jsem taky neměl špatné, sedlo až dole, ale ani tak jsem nechápal, co se tam se mnou děje. Nejdřív jsem probrzdil jednu vracečku, pak si trochu nadával a nakonec nadával pořadatelům. Dva nebo tři úseky kolmo dolů mimo stezky, volným lesem na sypkém povrchu, kde mi zadní kolo v jednom kuse brousilo o zadek! A kdyby to bylo jen kolmo dolů! Na několika místech bylo třeba v tom suicide DH zatočit nebo se vejít mezi stromky!!!

Ještě klika, že bylo sucho!

Makýnovi se to celkem líbilo, já to sjel, ale říkal jsem si, že to je totální extrém. „Tady se ti borci na XC kolech s pevným rámem, žádným zdvihem a někteří dokonce s Véčkama musí zabít!“ Nechci ani domýšlet, jak by to tady vypadalo po dešti. To bychom rovnou mohli nafasovat igelitku a jet to dolů po zadku. Pár extrémistů zde nejspíš ukojilo své choutky, k celkové koncepci závodu mi ale tahle RZ ani trochu neseděla.

RZ 7 = Tam jsem nechal plíce…

Transfer k RZ 6 nás zavedl na protější Široký vrch (386 m), odkud to vedlo dolů k autodromu. Tahle RZ, když jsem si na ni teď vzpomněl, nás všechny vyždímala jako houby. Z Kuby se dokonce stala pomlácená a v hlíně vyválená houba. Vedlo to nahoru, dolů, nahoru dolů, doleva, doprava, nahoru, nahoru, kousek dolů… Bez teleskopu totální peklo. Kubu poslala k zemi jeho 777 mm široká řídítka Spank, my s Makýnou na konci sotva popadli dech. Pět minut jsem tam kroužil na místě, abych se probral a ustálil tepovku.

Konec už se to blíží

Ano, ale transfer na RZ 8 nebyl ani trochu zadarmo. Naštěstí i naneštěstí žádný asfalt, ale hezky po stezce lesem. Pak šup kousek dolů a… „Hele, jsme zase u koupaliště.“ No jo, jenže teď nás čekal výjezd znovu na Ressl. Tentokrát ale po silnici. Posilněn z občerstvovačky a při stabilním tempu jsem to vyjel nahoru ani nevím jak. Ostatní vypadali na umření, já furt něco kecal o Maloje atd. A pak jsme byli najednou nahoře.

Tak tady nás nakonec upálí!

Trochu nás zarazila cedule Donuts Trails – náročnost černá. Koukala na nás v místě, kde čekal startmistr. Vyklepat ruce a nohy, sklepat dolů sedlovky: „Kluci, teď už je to jen z kopce.“ Vtipkovali jsme o tom, že pyramidy ze dřeva okolo jsou tu pro nás, až se cestou dolů rozštípeme, že nás na nich rovnou pohřbí a pak je snad i zapálí. Přendávali jsme Drifta k Makánovi na kolo, aby pak viděl, jak jel. I díky tomu nás dojel chlapík s cedulkou „Konec závodu“. „Jo, tak teď už jsme se propadli až na samotný chvost startovního pole. Ještě že se v Enduru nehodnotí, kolikátý přijedeš.“

RZ 8 = Jak nám tohle mohli udělat?

Osmička byla hustá. Mazec dolů. Klopenky, pár skoků (taky dva přescesťáky, které jsme viděli cestou na start RZ 1) a jiných legrácek. Super až… Dole nás to vyprsklo na široké cestě u bočního vchodu na koupák a najednou nic! Žádné značení, žádný pořadatel, jen lidi se psem! Já jel třetí, takže mě kluci zavčas zastavili, oni ale sjeli až k bazénu a pak se vraceli. Koupák se totiž musel ještě objet dokola, abychom přijeli jako při RZ 1. Zrada jako blázen. Po většinu času tady stál pořadatel a ukazoval cestu, nám ji ale nikdo neukázal, protože jsme byli mezi posledními a protože jsme jeli na oči, neměli jsme páru kudy dál.

Tak jste tady, jdeme vyhlašovat

Dojeli jsme my, další dva až tři poslední „zoufalci“ (takže něco jako my) a hned se šlo vyhlašovat. „Na nás jste čekat nemuseli!“ První byl opět Jirka Fikejz, který si na bednu přivedl svůj AGang Patriot. Mezi holkama zase dojela na druhém fleku Iva Pechoutová, které jsme na Špičáku pomáhali s defektem a která psala „holčičí report ze Špičáku.“ Poklábosili jsme ještě s pár lidma, šli se převléknout, nasoukat do auta a zase hurá dom.

Tak zas za rok

Mostecké Enduro ve mně nechalo místy smíšené pocity. Závod to byl poctivý a fyzicky nemálo náročný. Holux Funtrek 132 s aplikací SmartMaps napočítal „pouhých“ 29 km, ale s převýšením 1 200 m! Průměrná rychlost 9 km/h. To jen na okraj. Reálně jsme ale měli pocit, že to z nás vycuclo všechny síly. To je ale vlastně dobře. Na Špičáku jsem měl opačný pocit. Tam se mi zdálo, že byl závod poměrně krátký, proto jsme se tam pak byli svézt ještě jednou lanovkou nahoru a bikeparkem dolů.

Čtyři je málo, osm je moc!

V Mostě to byl opačný extrém. Osm erzet je samo o sobě dost, přejezdy taky nebyly zadarmo, takže kvalitní zážitek a poctivá bikerská fuška. Bylo fajn, že se při přejezdech nejezdilo nahoru jen po štěrku nebo asfaltu. Naopak řada transferů byla tažená po stezkách lesem, takže se člověk prostě celý den hezky vozil. Ony vůbec traily okolo Mostu jsou tůze vypečené.

Byl jsem tu poprvé, ale určitě ne naposled. Splnila se mi tedy jedna z věcí, kterou jsem od závodního Endura očekával – objevit nová místa na bikování. Do Mostu se rád vypravím i jen tak s navigací na řídítkách, projet si to nejlepší z Endura nebo se tu jen tak motat po kopcích a objevovat, co dalšího místní hvozdy ukrývají.

Enduro Série 2013 – shrnutí

Cítím stále určitý rozkol v tom, že mají pořadatelé snahu udělat Enduro pro všechny, ale ono to dost dobře nejde. Buď bude těžké pro horních 10 000 HC bikerů, nebo lehké pro „dolních“ 100 000 koloproživotářů. RZ 8 z Hněvína byl podle mého slušný úlet. Pro nás zážitek jako hrom, pro mnohé méně zdatné zoufalý boj o život nebo alespoň o zdraví!

4 závody = pro každého něco

Na druhou stranu – ale s odstupem a po celé sezóně – je třeba uznat, že má každý ze současných čtyř závodů něco do sebe. V Koutech jsem nebyl závodit, ale vím, jak to tam vypadá a slyšel jsem, jak to bylo těžké. Ráj pro technické sjezdce. Zadov byl takový poměrně otevřený, i když výjezdy byly pro kluky s těžkou výbavou dost ničivé. Sjezdy také docela oscilovaly mezi vyloženě lehkými, rychlými a relativně nebezpečnými (dolů okolo skokanského můstku apod.). Špičák to byl zase slušný mazec, kde RZ 4 prověřila techniku jezdce i jeho stroje. A Most? Tam bylo od každého trochu. Nechtěl bych to jet na pevňáku, jak pár lidí říkalo. V ruce jsem měl 120 mm a 29“ kola a pohoda.

Nechme se překvapit…

…jak dopadne české Enduro za rok. Kolik bude v sérii závodů, nakolik jiné budou tratě, aby se zas člověk měl na co těšit a nejezdil to samé rok co rok. A nejspíš se u nás objeví i řada menších neseriálových Enduro závodů, jakože letos už jich pár bylo. Abychom to ale zase nepřehnali. Maratonů je dnes taky skoro víc jak maratonců. Enduro ale reálně závodně objede nebo alespoň zatím objíždí cca stovka jezdců. Nebo řekněme stovky dvě až tři, které se různě rozptýlí po závodech. Těžko ale jezdit každý víkend závodit, pokud to nebude ústředním bodem vašeho života.

Co furt máte s tím Endurem?

Tak nebo tak je to docela úlet, co se okolo této disciplíny děje. Každá značka má najednou Enduro i ty, které doposud skoro ani neměly fully. Vznikají nové helmy (kdo nemá Bell Super jako by nežil), brýle, rukavice, oblečení, pláště atd. Ale aby to bylo komu prodávat.

Na druhou stranu jsem rád

Pokud se nám podaří přesvědčit veřejnost, že Enduro nejsou jen závody, ale naopak svobodné ježdění v terénu, pohoda, kamarádi, volnost, užívání si kola, objevování a tak vůbec, pak máme vyhráno. Tuhle myšlenku se snažím zasadit do hlav českých bikerů skrze různá média už dlouho.

S aktuální vlnou Endura se mi to možná podaří ve větším měřítku. Proč se honit někde v lykře, když si můžeš užívat pohodu v terénu. Na Singltreku, v Rychlebech nebo jen v lese za barákem. O tom je kolo – o volnosti a svobodě pohybu. Snad u nás po volbách o svobodu nepřijdeme anebo nám nezakážou jezdit volně v přírodě, jak se straší v Německu. Good Luck! Enduru (závodnímu, ale hlavně nezávodnímu) třikrát HURÁ, HURÁ, HURÁ.

Trasa Rally Most 2013 ke stažení v GPX

*Alternativně na serveru Bikemap.net

A tady je ještě pár odkazů na fotogalerie:
Zde jsou i naše maličkosti jak hoblujeme jednu z tisíce zatáček: www.rajce.cz
Oficiální galerie Rally Most 1
Oficiální galerie Rally Most II

Foto: Štěpán Hájíček (Drift Ghost HD)