Tereza Votavová – Vzpomínka na MS Champéry
Kdysi jsem si myslela, že by se jednou mohl fourcross stát olympijským sportem. Proč ne, když už tam je skicross i snowboardcross?! Jenže, vzhledem k množství sportů na letních OH, je to celkem nemožné. Můj milovaný sport je proto odsouzen na listinu věčných čekatelů.
Tím pádem, jak už vám všem asi došlo, je pro fourcross (4X) a sjezd (DH) největším svátkem Mistrovství světa. Letošní „Svět“ se odehrál na konci srpna, v překrásném prostředí Švýcarských Alp, v malebném městečku Champéry.
Začátek srpna:
„Hele, tak kdo teda jede na ten Svět? Už se něco ví, nebo ne?“
„Ne. Zatím ticho po pěšině.“
Půlka srpna:
„Pořád nic?“
„Ne. Možná v Itálii se něco dozvíme.“
(v Itálii – Val di Sole – se jelo finále Světového poháru, pozn. red.)
O týden později:
„Pokud souhlasíte, tak na Svět jet můžete,“ povídá Flóra (Zdeněk Florián, pozn. red.)
„Tak jo, jedem!“
Naplánovali jsme s Kamilem (Kamil Tatarkovič, pozn. red.) odjezd na úterý. V neděli večer mi volá, že musíme vyrazit v pondělí večer, hned jak to půjde, abychom tam byli v úterý do oběda, jinak nás nepřihlásí!
Seš taky v Crashi?
Do prčic! V pondělí jsem do 22:00 v práci. Ve 21:45 se Emil [rozuměj Kamil] přiřítí na hotel. „Tak jedem. Dělej!“ Nevím, kde mi hlava stojí, nohy mi asi upadnou, ale nedá se nic dělat… Že budu zmuchlaná jak plechovka Redbullu pod náklaďákem, až vylezu ve Švýcarsku z auta, mi je jasný už dopředu. Ale neremcám, beru si svačinku od kuchařů a vyrážíme. Za Plzní zjišťuju, že nejsem jediná, kdo je v crashi [rozuměj – kdo cestuje se zavřenýma očima], máme ještě trochu soudnost a na Rozvadově nahazujem na pár hodin sleepmeny. Celkově cesta trvala něco málo přes dva tisíce světelných let, naštěstí se obešla bez lapálií… *jak tomu bývá celkem pravidelněji na podobných „výletech“
Champéry – bike heaven
Do Švajcu dorážíme ve „výborném“ stavu, ale hlavně včas. Champéry je nádherné, zapadlé městečko na konci údolí, se stopami bikingu na každém kroku. Kriminalita nulová, lidi umí anglicky, bydlení přímo u lanovky, která končí skoro ve 2000 m! Jako velkej bikovej ráj, co vám budu povídat.
Kdo vzal kartu na parking?
Organizačně docela „podchycený“. Možná až moc! Vojáci, kteří nám byli schopni namáčknout rypáček na kapotu a zlomit ruku, jen kvůli tomu, že jsme šli na záchod přes trať a ne po mostku. Problém s parkováním v depu, asi jako na každém větším závodě. Na celou českou výpravu jen 4 parkovací karty. Údajně na každou disciplínu jedna. To by snad i šlo, jen kdyby si XC-čkáři nevzali hned dvě… No nic, jako správní Češi jsme si samozřejmě cestičku našli.
Já to snad otočím rovnou domů!
Když jsem uviděla naši 4X trať, chtělo se mi brečet. Asi poprvé v životě mě napadlo, že na takové trati snad ani nemám co dělat a pojedu radši domů. Pořadatelé chtěli udělat show a něco neotřelého, nicméně si myslím, že se trochu nechali unést. Trať obsahovala pár opravdu nebezpečných úseků. Když jsem viděla vrásky na tvářích jezdců, od kterých bych to nečekala, moc sebevědomí mi to nepřidalo…
Když spadne Jared
První trénink byl velký zážitek. Protože jsem se nejvíc bála první rovinky, šla jsem si ji naskákat hned z první jízdy, abych to už měla za sebou a přestala se trochu bát. Zjistila jsem, že to vlastně nic není. V první části šlo jen o to, co nejpevněji držet řídítka, aby mi tou rychlostí nevypadly z ruky a nezabrejkovat to do první zatáčky, ale pustit to tam v plnejch. Lesní úsek, který následoval potom, byl opravdu zážitek. Během prvního tréninku v něm popadala celá top 10 a taky Jared (Jared Graves, pozn. red) a dokonce dvakrát. Zrovna on?! Jezdec, který když padá, tak to už musí být.
300 z místa a na kopec rolbou
Zpočátku jsem se dost motala, ale během pár jízd jsem tomu přišla na kloub a začalo mě to moc bavit. Byl to asi nejtechničtější úsek, jaký kdy na 4X byl. Zbytek trati už bylo z větší části jen o šlapání – 300 km/h, spousta škváry a skákání. A k tomu vývozy na kopec rolbou se jistě zařadí mezi zážitky, které mě budou bavit ještě dlouho.
Mistrovství všech mistrovství
Co jsem tak stihla koukat okolo, tak sjezdaři i XC-čkaři to taky měli dobře ujetý. Sjezd, kde i ti nejlepší brejkujou jak o život, protože kopec má takový sklon, že jet dolů lanovkou, je trest všech trestů, poněvadž se pod vámi otevře taková propast, že máte chuť podplatit lanovkáře, aby dal zpátečku. Mistrovství, všech mistrovství, co vám budu povídat. Tratě „lehce“ předimenzované, což mělo ve výsledku efekt ten, že se všechny sporty zase posunuly o schůdek, pardon o schod výš.
Noční starty = mít čas na výlety
Naše disciplína se vždy odehrávala za tmy, což bylo super jak kvůli atmošce, tak i kvůli tomu, že byl čas na výlety. Popisovat podrobně závod by byla asi nuda jak pro mě, tak pro vás, takže to vezmu hopem. Kvalda se mi povedla na krásném 9. místě. A to i přes menší problémy technického rázu. Frky byl první, protože to co předváděl v lesním úseku, nemělo konkurenci. Tam se dělila zrna od plev. Graves prorazil v první zatáčce a dolů šel pěšky, pro jistotu středem, aby do něj mohl Frky narazit… Naštěstí to ale upilotoval a vyhnul se. Datel minul v tom spěchu bránu a musel se vracet, kdyby ještě upadl do potoka, měl by z toho parádní triatlon. Prý měl kamenný nohy, že nemohl ani stát. Kamilovi trať sedla a byl z toho 3. flek. Jinak kvalda nestála za řeč.
Nadopovaný Turek
Další den, v tréninku před závodem Jared opět prorazil, hned v první jízdě! Jak jsem už říkala, o závodě mluvit nebudu. Jistě jste ho všichni sledovali z domova. Ale za zmínku stojí turecký závodník. Týpek, co jel všechny tři disciplíny. Musel být nadopovaný, že mu chemie stříkala ušima, protože jinak fakt nevím, jak by to mohl vše stíhat a zvládat. Nejspíš celý týden nespal. A ještě větší gól bylo, že měl na všechno jedno kolo. Nějaký celoodpružený endurko. Hehe.
To nepochopíte!
Turek se stal hvězdou dne. Startoval rozjížďku s Datlem. Turek 3. brána, Datel 4. Datel celý den nemluvil o ničem jiném, než jak vypne mozek a pošle to tam ze čtyřky hned do první zatáčky. Takže nadrbanej jak hovado. Stojej ve starťáku, Turek si vzpomene, že nemá brýle, začne si je nandávat a utrhne se mu pásek, tak to tam šteluje. Datel už je vycukanej, jako kdyby ho pustili z blázince na vycházku mezi lidi. Spadla rampa a mezitím, co všichni skáčou první drop, Turek seskakuje z kola, bere ho na rameno a skáče ze dvou metrů přes potok na dopad. V tu chvíli už jsou všichni ostatní samozřejmě pryč. Naskakuje na štangly a nabíjí si koule o rám a cupitá do první zatáčky. NE-U-VĚ-ŘI-TEL-NÉ!
Bude to víc o technice
Toho si budu pamatovat ještě pěkně dlouho. Nedokážu si představit, co dělal na sjezdu. Každopádně si celý ten týden musel neskutečně užít. Hehe
Naopak takovému Kamilovi to moc šlo, že jsem si až myslela, že by měl na to vyhrát. Byla to trať jako stvořená pro nás. Ne o síle, ale o technice.
Výlet na rentgen
Jenže mu to, tuším, že v semifinále, uklouzlo hned v první točce a šel k zemi z jedničky. Tak blbě, že když jsem dokončila závod, jela jsem s ním do nemocnice na rentgen. Jak už dávno víte, skončila jsem sedmá. Což je můj vůbec nejlepší výsledek a proto si nemůžu stěžovat. Přijeli se mrknout i kamarádi. Super zážitek. Vědět, že v cíli stojí někdo, kdo bojuje s vámi a raduje se z každého postupu málem víc, než vy. Za to vám bando, moc děkuju! Oni vědí, koho myslím. Každopádně oslava nakonec žádná, místo toho výlet s Kamilem za rentgenem.
Pět hodin na židli a proč?
Nemocnice pěkně na pikaču. Pět hodin na židli ve smradlavé nemocnici, navíc v závodních hadrech, bez jídla, abychom nakonec zjistili, že to není zlomené? To jsem pak měla chuť mu tu ruku zlomit o futro. Díky Emile. Hehe. Kecám. Jsem ráda, že ruka nebyla na hadry, ale jen pomačkaná. Ve tři ráno jsme dojeli na hotel a upadli do bezvědomí.
Co to slyším? Co to vidím?
Nemám tušení, jak pokračoval závod a párty. V pět, když se otáčím na pravý bok, otevřu oči a vidím siluetu Jareda. V uplejch džínách potichoučku našlapuje, jak v nějakém kresleném seriálu a nese Frkyho kolo do pokoje. Netušíc, že do špatného. O chvíli později jde Datel do svého pokoje a zakopne tam o Frkyho kolo. „Kterej debil…“ Začne řvát jak na lesy a vzbudí celej barák. Chuligáni se vrátili! V šest už se nenajde bytost, která by v takovém bordelu mohla spát. Slyším někoho bez přestání monotónně vydávat nějaký neidentifikovatelný zvuk. Slezu dolů a vidím Marosanu, jak stojí na zábradlí na terase, má stažený slipy a nepřetržitě vydává zvláštní zvuky do prostoru. Naštěstí koukám přes okno z takového úhlu, že se nemusím hned červenat. Takže jak velký má … (asi trencle, pozn. red.), vám nepovím…
Jak to dopadlo? Se neptejte…
Ostatní tam pobíhají, melou blbosti, někudy přes terasu přišel i týpek z Adidasu a Jaredova holka zvrací už asi po padesátý. V kuchyni se dá plavat v láku od okurek. Za takovéhle situace jsme se s Emilem rozhodli, že nemá cenu tu dál zůstávat a bude lepší se spakovat, dojet kam dojedem a prospat se cestou. Mezitím si přichází stěžovat majitelé našeho obřího apartmánu. Oudž… Nechtějte vědět, jak to skončilo. To tu snad ani nemůžu napsat.
Tak si budu pamatovat MS Champéry 2011…
Nějak takhle si budu MS 2011 v Champéry pamatovat. Bylo jedinečné a velice úspěšné, nejen pro mě. A doufám, že pomocí tohoto deníčku, si ho trochu zapamatujete i vy. Přeci jen, máme z toho dva mistry světa, no ne?!
Jezděte na kole, ať jste šťastní a krásní, veselí a spokojení!
Vaše Téra V.
