BnR trip – Dolní Morava

Na první květnový víkend jsem měl v kalendáři tučnou červenou fixou psanou poznámku, BnR crew – akce Dolní Morava! Když se v den odjezdu rozdrnčel budík na mobilu, byl jsem už nějaký čas vzhůru a balil poslední věci.

Takhle akce slibovala řadu nevšedních zážitků. Konečně se dostanu na místo, přesněji do bike parku, o kterém kluci stále dokola básní, jak je to tam super. Po delší době se taky skoro všichni sejdeme na jednom místě a užijeme si společný biking, večer odpálíme vodnici a budeme se kochat pohledem na slunce zapadající nad hřebeny Jeseníků. Prostě parádička maximální.

Cesta z města

Prvním zážitkem byla už jen cesta. Moje kára rozměrů jen o kousek větších než britské Mini musela pojmout dva ridery, tři kola a spoustu dalších krámů. Zpátky povezeme ještě o jedno kolo navíc… Ale jo, 3D Tetris je moje oblíbená hra, takže vše naloženo a tradá přes půl republiky. Když hraje Ska a Reggae dlouhá cesta hned lépe utíká.

Skočit si bunkr

Jakmile jsme se začali blížit ke Králíkům a na horizontu se tu a tam vyloupl jeden i více bunkrů, Kuba se na chvíli zamyslel a říká, „Jo bunkr, když jsme tu byli posledně, tak jsme chtěli z některého skočit, ale nenašli jsme žádný, kde by se to dalo.“ Jen to dořekl, tak se po levé ruce kousek od silnice vyloupl jeden, tak akorát vysoký a s evidentně solidním dopadem. Jo? Ne? Teď? Potom? Jindy? Šlapu na brzdu, dávám blinkr, otáčím auto. Na to se musíme minimálně podívat. Podívali jsme se tak důkladně, že jsme sundali Treka Session 8 ze střechy, Kuba si vzal svoje nádobíčko (chrániče, helmu…), já zas to svoje (foťák, blesk, vysílačku…) a už se lítalo. Fotky asi mluví za vše.

Hlínu je třeba ochutnat

Na DM (Dolní Morava, koho by to nenapadlo) jsme byli první. Nejen z naší party ale ten den vůbec. Byl pátek, tak se ani nejezdilo. Kuba se nakonec jal hrdinně tlačit svůj 100tunový stroj nahoru, já se radši uklidil do pizzerie s noťasem. Večer dorazil zbytek skupiny. Natěšení na biking se začalo stupňovat, tak jsme zanedlouho tlačili na vršek podél lanovky všichni. Nějak jsem neměl svůj den, takže to skončilo tím, že jsem přehlédl poslední hup a hlavou napřed prověřil místní hlínu. Obhlídka terénu jak se sluší a patří.

Dobrý večer, točíte tu pivo?

Později narozená část naší BnR crew se rozhodla nocovat venku. Stany nakonec zůstaly v autě a spalo se na zastřešené zahrádce restaurace u vleku. Se souhlasem provozovatele, samozřejmě. My staršího ročníku vydání jsme volili vyšší komfort penzionu Pod vlekem. Šíša na terásce, ani polévka na vařiči nehřály tak dlouho, aby se dalo sedět venku celou noc. Tak začala naše cesta za poznáváním místního prostředí. Poté, co jsme obešli asi dvakrát dokola celou obec, jsme našli konečně jednu, jednu jedinou otevřenou hospodu. Tak trochu Mimo-Mimo sezóna!

Bike park a poctivé enduro

Druhý den (sobota) už byl čistě ve znamení bikingu. Mlaďasi řádili celý den v parku, já a tajemný pan BikeAir jsme po pár jízdách a parádní klobáse k obědu sbalili naše endura, batohy naplnili vodou a dalším potřebným proviantem a vyrazili na průzkum místních hřebenů. Tedy minimálně jednoho podél česko-polských hranic.

Cesta nahoru, přestože jsme si trochu pomohli vlekem na DM, byla docela vydatná. Stála ale za tu parádu, co jsme našli nahoře. Naprosto luxusní enduro traily po kořenech a kamenech. Místy ještě ostrůvky sněhu, louže a bláto nepočítám. Několikrát (mnohokrát) jsme museli nahoru tlačit, cesta zpět ale byla vždy famózní. Počasí bylo neskutečné, obloha vymetená, sluníčko příjemně šimralo v tvářích stejně jako svěží horský vánek. Podle rady pana vlekaře jsme našli opravdu parádní stezičky. A to jsme nedali vše, co jsme chtěli. Příště ještě bude co objevovat. Každopádně přesně toto, cesta s kolem hezky za vlastní na horu a následný boj s terénem a sjezd čistě na oči v neznámém prostředí je pro mě pravý obsah pojmu Enduro! A pak že na to nejsou české hory dost dobré…

Večer jsme už byli poučeni a šli najisto do jediné otevřené knajpy. Vidina teplé večeře ale byla dost naivní a proto jsme skončili s pivem, nakládaným hermelínem a s utopenci. Sportovní strava jak se sluší!

Nad Rychleby sa blýská

Na neděli jsme měli jasný plán – výlet na Rychlebské stezky. Nikdo z nás tam ještě nebyl, takže velká výzva! Velkou výzvou ale bylo i to, že po týdnu oblohy bez mráčku mě ráno praštilo do očí ocelově šedé nebe nevěstící nic dobrého. Ještě, že máme techniku. Startuju NTB, zapínám WiFi a už se mi načítá srážkový radar. Je to dobré, celá republika má čisté nebe, jenom přes Jeseníky se zrovna valí hutný srážkový mrak. Jak se ale zdá, za hodinu až dvě bude pryč. Jedem!

Ono z DM do Černé Vody je to ještě kus cesty, ač se zdá, že to je jen za kopcem (za Kraličákem). Prší víc a víc, ale nadšení pro věc trvá, snad to ostatní na mě nehrajou… Na místo jsme dorazili asi o 40 minut? později proti plánu. Čekal tu na nás totiž kamarád ze spřízněné brněnské cestovky V-tour. „To je dobrý, celou dobu lije, sedím v autě, teď přijedete a ono přestane. Tak oblékat, ať můžeme vyrazit,“ uvítal nás navzdory počasí a času stále ještě přívětivě Michael. Plánovaná partička bikerů z Brna, která by přijela s ním dodávkou, si to nějak rozmyslela, tak tu byl sám. Těšil se ale stejně jako my. I on tu byl poprvé.

Teplé věci do zimy, studené do tepla

Teď byl konečně čas vytáhnout všechny ty teplé věci do zimy namísto studených do tepla, jak dříve prohlásil Kuba! Trochu jsme to ale s tím oblékáním všichni přehnali. Nevím, proč jsem si myslel, že na Rychlebech se k trailům stoupá jen trochu. Ono to není trochu, ono je to hodně a hodně dlouho do kopce. Nějakých 400 výškových metrů do nejvyššího bodu. Uf! Postupně se svlékáme a stoupáme. Chudák Kuba, nezbylo mu, než sebou tahat svůj tunový stroj. Na druhé straně Michael jede na XC pevňáku s „malinkatou“ vidlicí a skoro hladkými plášti! Co tady na tom bude dělat?

Než se jeden dostane až na samotný vrchol Rychlebských stezek, musí zdolat slušný výjezd vedoucí převážně po širších lesních cestách. Parádním zpestřením je vzhůru se klikatící singl (Trail Dr. Wiessnera). Taková malá ochutnávka věcí příštích. Po mocném hltání výškových metrů v mlžném vlhkém lese, „jo takhle to asi vypadá na stezkách ve Walesu i s tím počasím“, blesklo hlavou snad každému z nás, jsme byli konečně navrchu.

Začíná peklo severu

První na řadě byl hned ten nejtěžší trail – černě označený Wales. Tak jedem! Byl to boj, pořádný boj. Mokré kameny a kořeny, úzká stezička, šutry, co trčí ze svahu a otírají se o ramena. Bylo by fajn, kdyby bylo sucho, bylo by fajn, kdybych to tu znal, bylo by fajn, kdybych víc trénoval trial… Tahle záležitost byla opravdu vydařená. Tak moc, že jsem na pár místech poctivě tlačil. Nejtěžší je první třetina, pak už se to dá jet docela plynule.

Tajemný mě dostal

Ok. Wales za námi, kola drží, kosti taky, zatím žádné oběti. Přejezd po Biskupském trailu je takové příjemné pohlazení po úvodním masakru. Kam dál? Trail s jménem Tajemný. Alespoň podle mapy, jak se na ni teď dívám na webu rychlebskestezky.cz. Toto byla výzva! Naprosto luxusní a napoprvé skoro nekonečný trail. Neskutečně technický, neskutečně náročný, ale neuvěřitelně zábavný. Něco takového jsem si nedokázal představit ani v nejdivočejším snu. Luxus nad luxus.

Jen mě někdy mrazilo, když jsem jel jako předvoj skupiny a čas od času musel vyjet na kámen, za který jsem neviděl. Musel jsem si v takových chvílích opakovat, že někdo tu stezku stavěl trochu s rozumem a se zkušenostmi bikera, a že mě tedy nebude na zlomu čekat nějaké radikální překvapení! Něco, co se nedá sjet, něco co je potřeba skočit, ale musí se vědět jak. Zkrátka žádná zásadní nástraha, která by znamenala jistý pád při pouhé jízdě „na oči“.

Nestalo se. Dalo se to jet celé. Přiznám se ale, že už jsem to místy nedával a musel na chvíli zastavit, vydýchat se a pak teprve pokračovat. Ono tahání kola po hřebenech předchozí den, navíc často v rukách, se tu začalo slušně projevovat. Tajemný trail byl, minimálně z mého pohledu, asi ten nejlepší z celého dne. Hned bych tam jel znovu. Každopádně pro úplnost jsme si to posléze ještě jednou vydupali na vršek. Dali jsme znovu Wales, i na druhý pokus byl pekelně těžký, pokračovali dolů přes Prokletý, Mramorový, Sjezdy až do Černé Vody. Na singl kolem hradu už nebyly síly ani moc čas.

Sluníčko alespoň na závěr

V průběhu dne, jak naznačoval ráno radar, se nebe protrhalo a nakonec jsme si užili i sluníčko. Vychutnali jsme si ho dole na zahrádce, kde jsme si za směšné peníze dávali večeři o dvou chodech a litry Kofoly k tomu. Byl to neskutečný zážitek a jsem nadšený, že jsem se na tohle místo konečně podíval. Stejně tak je skvělé, že takové traiy jsou i u nás. Z mnoha míst republiky je to sem sice pořádný kus cesty, ale stojí to za to! To vám slibuju.

Poklona a varování!

To, co jsem o Rychlebech slyšel, tedy že jsou těžké, se mi na vlastní kůži potvrdilo. Ba co víc, zdejší traily jsou sakra těžké. Rozhodně to není biking pro cyklistické masy. Kdo nemá zkušenosti a techniku, bude se trápit. Věřte mi. Ne nadarmo se pánové z Meridy rozhodli, že zdejší testovací kola se smí jezdit jen na „rekreačním“ trailu Okolo Černého potoka. Úmrtnost materiálu zde údajně byla před tímto opatřením vskutku hodně vysoká!

A ještě ta poklona. Můj velký obdiv má Michael, který to s námi celé objel na XC hardtailu! Zprvu jsem o něj měl skoro strach, když jsem ale viděl, jak se s těmi traily statečně pere, nestačil jsem se divit. Zkrátka zkušenosti průvodce (také cyklo-průvodce), který je v Alpách pomalu jako doma. Druhá velká poklona patří Kubovi. Jednak za to, že musel víc jak 600 kilometrů poslouchat mě a vřískající řemen mého auta, jednak že s námi statečně objel celé Rychlebské kolečko (spíš klubíčko než kolečko) se svým Mordor-Morrewood strojem, který váží asi 20 kg! Perfektní trénink na Megavalanche! Což?

Příště více a lépe

Takováto veselá akce byla pro nás všechny v této sestavě první zkušeností, na kterou chceme v budoucnu dále navázat. Nemáme zatím v plánu pořádat nějaké Mega-Kempy, ale až zase budeme plánovat další společnou výpravu, budeme rozhodně rádi, když se k nám přidáte. Plánů je spousta, teď je jen převést do praxe!