Česká Enduro série #1_2020 – Klínovec (report Milan Myšík)
Měl to být pěkně ostrý start do nové sezóny. Na přelomu března/dubna jsem chtěl zúročit zimní dřinu na prvních dvou závodech EWS v Jižní Americe, ale zasáhl mocný koronavirus…
Text: Milan Myšík / Foto: Adam Cvinger, Jára Sijka, Michal Hoffman
Po několika týdnech, kdy nás sotva pustili do obchodů, se vše začalo vracet pomalu do normálu a mohli jsme se svobodně nadechnout čerstvého vzduchu. Po třech měsících konečně přišel očekávaný start nové enduro sezóny u nás. Pár týdnů před závodem napětí stoupalo a nervozita jakbysmet. Tam, kde jsme loni končili, jsme letos začínali – na Klínovci.
Nejvyšší bod Krušných hor hostil závod České enduro série teprve podruhé. Loni se zde bojovalo o poslední body nejprestižnějšího českého seriálu začátkem října (reportáž), kdy bylo opravdu zážitkový počasí, což si všichni účastníci jistě pamatují. Letos se zde závodní kolotoč znovu roztočil na plné obrátky.
Trénink – nejdřív léto, potom chcanec!
Trénink probíhal za luxusního letního počasí, ačkoliv traily byly dost mokré po vydatných deštích, které se v týdnu napříč Českou republikou proháněly. Zato na nedělní závod byla předpověď perfektní. Takzvaný „celodenní chcanec“, který občas doplnil nějaký ten přívalák a bouřka, takže opět Klínovec po půl roce velký zážitek!
Tréninkové RZ jsem najížděl s týmákem z KURu Vaníkem, který taky nově jede na Norcu. Vzhledem k tři čtvrtě hodinovým frontám jsme zvolili taktiku speciální a šli jsme jezdit až v půl třetí. Pak jsme sprintovali vždy na lanovku, abychom to vůbec stihli celé objet – prostě paráda hehe…
Po tréninku přijel taťka, zkontroloval mého Norčáka, na kterém mě čekala v ČR premiéra, a vzhledem k tomu, jaká byla předpověď, jsme nahodili nové pláště! Kvalitní večeře, válec, zkouknutí videí a hurá v půl dvanácté do pelechu v jednom z krásných apartmánů U pošty v Jáchymově.
RACEDAY: Radost z deště!
V neděli ráno, když jsem vykouknul z okna, jsem se zaradoval. No, asi jako jeden z mála… Lilo jako z konve! Já tyhle podmínky mám prostě rád, navíc jsem tu na mokru loni v říjnu vyhrál. I tak jsem věděl, že to bude náročná šichta, protože Klínovec a jeho kořeny nejsou vůbec milosrdné, za sucha, natož na mokru! Byl jsem v dobré náladě, než jsem zjistil, že mi přes noc uteklo zadní kolo, takže ponaučení pro příště… Asi už po desáté!!!
Očekávání bylo velké. Startovní listina čítala ve všech kategoriích přes 400 závoďáků a závoďaček. V elitní kategorii se sešla kompletní česká enduro špička, kterou doplnili tři nejrychlejší sjezdaři v ČR (Sehnal, Král a poloendurista Charvát). Premiérově si velký enduro závod vyzkoušela i česká slopestylová elita, takže opravdu se bylo na co koukat. O tom, jak si všichni vedli se stačí podívat do výsledkové listiny, kde top 10 byla opravdu nabitá zvučnými jmény české gravity scény.
Nově jsme na enduro sérii taky měli průjezdovou časomíru a přesně jak říkal Michal Berka za mikrofonem: „Teď už se nikdo z elitních závodníků nebude vymlouvat“! Myslel tím krabičkovou časomíru, která měla občas své slabiny.
Bohužel problém byl vyřešen jen částečně. Je fajn, že nemusíš v cíli brzdit, ale podle mě rozdělení kategorií je základ… Jednak aby byl závod ještě atraktivnější a druhak, aby nedocházelo k tak častému předjíždění na erzetách, což není příjemné pro nikoho.
ORE Peklo!
Kolem poledne jdeme do boje, vstříc 5 rychlostním zkouškám, které měli na svědomí Kamil Tatarkovič, Jára Sijka a Kuba Barčík. Tedy známá to trojka, která nám připravila opravdu zážitkové ORE peklo – díky chlapi.
První RZ byla stejná jako loni, jen spodní třetina tratě byla trošku prodloužena a mnohem zajímavější. Startuju 30 sekund za Vaníkem. Po 100 metrech na louce trefuji hned první strom na trati levým ramenem, a jdu k zemi! Rychle se sbírám, marně bouchám do řídítek, abych je srovnal, a jedu dál. Lepší začátek jsem si nemohl přát…
Po dalších asi 200 metrech na louce jdu do smyku a znovu na zem, tentokrát naštěstí jen na bok, takže ztráta není tak velká, ale za ten začátek bych si nafackoval.
Pak už jsem to odbrzdil, odšlapoval jsem opravdu všude a připadal si jak začátečník. Dole už vidím přede mnou Vaníka a předjíždím ještě staršího Hynču. V cíli jedničky jsem zkusil rozhýbat levé rameno po nárazu do stromu, ale marně.
Dole toho měli všichni plný brejle a já pěkně nas*anej odjíždím na druhý transfer na dvojku. Cestou jsem si říkal, že závod bude dlouhý a už to chce tolik nechybovat – rada nad zlato v těch podmínkách, které panovaly…
Opět z mého podání velmi nervózní start do dvojky, po chvilce na šlapavém horním úseku trefuju v borůvčí pařez pedálem a div jsem nešel zase přes řídítka. To zas bylo něco pro moji psychiku… Kdo mě zná, ví, jakej jsem kliďas!
Naštěstí se srovnávám a dvojku, troufám si říct nejtěžší RZ dne, dojíždím důstojně. Dole v nejprudším technickém místě mě dav lidí žene dopředu, snažil jsem se ukočírovat emoce, pořádně jsem to odbrzdil a na cílové rovince už jsem visel za Vaníkem, takže díky pane předjezdče.
Po dvojce dole čekám na průběžné výsledky, ale vzápětí jsem rád, že se to nenačetlo, protože to z mého pohledu byla malá sportovní katastrofa. Furt jsem se na tom kole nemohl srovnat a uklidnit se.
Na začátku třetí RZ fronta na 15 minut, zima, déšť, mlha, prostě klasický Krušky. Trojka ze ¾ vedla celá potokem bláta, takže tady zas pro změnu nebylo vidět přes brýle skoro nic… Ale pro všechny stejné podmínky.
Na startu RZ 4 přemýšlím, zda už vyměnit totálně promočené rukavice, ale nakonec je nechávám… Čtvrtá RZ byla oproti loňsku o nějakých 300 metrů delší, což bylo určitě fajn, ale taky byla nejméně z kopce a byl to takový nástup za nástupem z každé zatáčky. Fyzicky dost těžká a těch vyjetých kořenů tam teda bylo požehnaně.
Snažil jsem se tlačit na pilu, konkurence byla fakt velká a chtěl jsem prostě do toho dát maximum. To mě zas vyškolilo v jedné z hrabankových zatáček, kde mi to uklouzlo na kořenu a další rychlý pád byl na světě…
Poslední RZ 5 byla oproti loňsku opět prodloužena – jel se kompletní trail „Deutschland“ aka „Německá“. Trail, který znám hodně, mám ho fakt rád, ale v poslední jízdě v tréninku v sobotu jsem na něm vyletěl 2x z trati.
Nasazuji suché rukavice, otírám sklo na brýlích, nechávám si skoro minutu odlep za Vaníkem a jdu do akce. Horní část volím velkou jistotu, přesně tam bylo několik oslizlých kořenů, kde jsem v sobotním tréninku tancoval.
Před první cestou to ale odbržďuju a jedu hranu, pláště se mi docela žvejkaly, ale tušil jsem, že po zpackané první RZ ztrátu doháním. Spodní část mě opravdu baví, snažím se to tam solit bez brzd, občas jsem štrejchnul krajem gripu o strom, ale naštěstí mě to nerozhodilo.
Za poslední cestou v těžké technice volím vyjetou chicken lajnu, kde kličkuju jak začátečník, ale těch krizovek jsem za tuhle RZ už měl několik a zase jsem se potřeboval trošku srovnat do posledního úseku. Při příjezdu na rockgarden slyším kotel, takže jsem jel svůj klasickej deadgrip a jen se modlil, ať mi to neuklouzne! Nakvaltoval jsem nejtěžší převod a už jsem to držel ve votáčkách až do cíle, kde jsme si s klukama plácli a netrpělivě vyčkávali na výsledky. To už byla většina z favoritů v cíli…
Když speaker zakřičel, že jdu do vedení o více než 20 sekund, cítil jsem opravdu velkou úlevu a zadostiučinění. Obrovská radost na mé straně. Ale za mou ještě jela tři velká jména jako Pokštefl, loňský suverén Říha a nestárnoucí Prokop.
Nebudu lhát, že jsem nebyl nervózní, ale tušil jsem, že bedna už je blízko. Frky se zařadil na 4. místo. Kuba jel bez pádu, ale necítil se ve své kůži… Po několika minutách je to definitivní a potvrzuji, že mi Klínovec fakt svědčí a extrémní podmínky taky! Vyhrál jsem hned 4 z 5 rychlostních zkoušek!
První velký závod za Norco, na novém kole, na které jsem si relativně dlouho zvykal a furt jsem ho nemohl naladit k plné spokojenosti. Na repre soustředění (reportáž) jsem formou zrovna také neoplýval, navíc 10 dní před závodem jsem se na skoro týden vyoutoval kvůli otřesu mozku, takže opravdu jsem to nečekal a mými adepty na vítězství byli tři jiní borci.
Tak, či onak super parta lidí, která mi chyběla a závodní víkend, jak se sluší a patří! Gratuluji všem, kteří se s tím poprali a ve zdraví dojeli do cíle. Těm, kteří si odvezli nějakou tu bolístku, přeju brzký návrat za řídítka, taky mě čeká ledování a mazání naraženého ramene. Největším překvapením pro mě byl Kuba Vencl a jeho 14. místo celkově, nebo Standa Sehnal, který měl blízko k tomu, aby nám endurákům vypálil rybník úplně.
Na závěr díky pořadatelům, že můžeme po korona chřipce závodit, Ivče, mamce a taťkovi za servis, sponzorům a partnerům, díky nimž mám ten nejlepší materiál a závodní zázemí. Díky všem fanouškům, kteří šli fandit v tomto hnusným počasí.
Galerku najdete dole a za fotky moc díky pánům, kteří to ten den neměli taky zadarmo – díky jste borci: Adam Cvinger, Jára Sijka a Michal Hoffman.
Původní reportáž najdete na webu: milanmysik.com
