EWS Trophy of Nations – Girls power! (Andrea Drengubáková)
Trophy of Nations aneb historicky první mistrovství světa týmů v enduru se odehrálo poslední zářijový víkend v italském Finale Ligure, jak jste už nejspíš pochopili z Milanova reportu… Vypsané byly 4 kategorie – U21 ženy, U21 muži, Elita ženy a Elita muži.
Všechny čtyři kategorie dala dohromady vlastně jen Amerika, každopádně naše malá zemička zvládla naplnit „tři ze čtyř“, když jsme na start postavili teamy holčičí, mužský a juniorský.
Text: Andrea Drengubáková / Foto: Michal Hoffmann, Matěj Mervinský, Jan Měšťák, Tomáš Rucký, Roman Adami
O Trophy of Nations jsem se víc dozvěděla díky projektu Petra Letáka „Cesta za trofejí“. Nominovaní byli tři jezdci s nejvyšším bodovým ohodnocením ve světovém žebříčku, kam se započítávaly „Qualifier“ závody, kontinentální a samozřejmě světová série EWS. Za český ženský tým jsem jela já, Dominika Durčáková a Míša Pačáková žijící ve Whistleru, takže žádné ořezávátko 😁
Kategorii U21 reprezentoval Vojta Bláha, Max Adami a Martin Pešťák a za velký kluky jel Přéma Tejchman, Milan Myšík a Petr Leták. Abych nesepisovala nesmyslný dokument, soustředím se na nás holky, klučičí trampoty jste si už asi načetli, a i tak to bude dlouhý!
reklama
Na Trophy of Nations se jede 5 erzet při celkové délce 58 km, přičemž na startu každé stage máme vždy 1 minutu na to, abychom se všechny tři vrhly na trať. To znamená, že se obvykle jezdí národní vláčky o třech jezdcích. Pořadí si můžeme libovolně volit, případně v průběhu závodu měnit. Vítěze určoval součet všech tří závodníků na všech pěti erzetách.
Ale ke dni D! Všechny tři bydlíme ve stejném apartmánu, takže místo rozcvičky se každá třikrát průběžně vystřídáme na záchodě. Standa „Kafíčko“ mě naučí efektivně si propíchnout špendlíky dres, abych umístila číslo na správné místo, a pak nás Michal Hoffmann jde solidárně vyprovodit ke garáži s koly, aby se ještě pobavil, jak zběsile lepím na poslední chvíli nálepky na rám a dofukuju si kola na krásných 1,2 baru. Miluju Cush Core.
Na start nakonec dorazíme s půlhodinovým předstihem jako poctivé školačky na svou první hodinu.
Paní moderátorka nás na podiu představí jako dívky z Československa. Na to jí Míša odmítavě vrtí hlavou, čímž ji trochu rozhodí a paní zběsile listuje v papírech, jestli nepřeskočila políčko. Milosrdně jí tedy sdělíme název naší země, načež jí Míša stejně zas přetrhne nit, když ji na otázku „Jak se vám spolu trénuje?“ odpoví „My se neznáme a před cestou do Finále jsme se v životě neviděly“!
Já moderátorku trochu uklidním obligátními slogany jako „I´m looking forward to the race“ a „I hope we will enjoy the race“, ale to jen proto, že anglicky neumím říct „Jsem posraná až za ušima!“
Na jedničku nás veze minibus a je to snad nejdelší shuttle v mém životě. Zatáčky jsou nekonečné, kopce přibývají, a zatímco s námi jedoucí Italky zpívají řidičovi do ucha, my vzadu čekáme, kdy nám přijde esemeska „Vítejte ve Francii“, protože už jedeme fakt dlouho!
Na startu jedničky je strategie jasná – Domča zná první erzetu Roller Coaster jako svoje boty, takže pojede první, za ní já a nakonec Míša, které tahle erzeta tolik nesedí, ale bude se snažit držet ve vláčku. Jsem ráda, že je jednička v Domči režii, protože jsem nervózní jak v čekárně u zubaře a celkově mi první erzety nejdou a dlouho mi trvá, než se dostanu do rytmu.
Navíc kdo čte mé reporty, ví, že u mě není zas takový problém, abych měla defekt, přetrhla řetěz nebo zničila přehazovačku, takže klasický předzávodní stres doplňuju ještě obavami, aby holky kvůli mně neměly ve výsledovce DNF.
Jakmile ale Domča vystartuje, vyrážím hned za ní, ládujeme tam převody a v první zatáčce už přichází vzrušující euforie! Jednak kvůli tomu, že nám to pěkně jede, jednak kvůli adrenalinu, který mám i díky tomu, že se na Domču lepím kolo na kolo, abych se co nejvíc svezla v háku. Tohle vyžaduje stoprocentní důvěru v její stopu, kterou však mám!
reklama
Domča tuhle erzetu válela už v tréninku, věděla o každém kameni i kořenu a volila tu nejčistší možnou stopu. Dá mi sice docela zabrat, abych jí v některých pasážích uvisela, navíc na Domče není znát žádné polevení či únava, jede pořád strašné bomby! „Tohle přece nemůžeme vydržet až do cíle?!“
Přichází šlapavá sekce, ve které já s Domčou vydáváme sípavé zvuky protkané sem tam i hlasitějším vzdechem. Zato Míša nás díky svým XC kořenům hravě docvakává. Konečně se trail zase pustí z kopce – nejde o nic extra technického, Roller Coaster je dlouhý flowtrail s milionem zatáček a malých horizontů, za které není vidět a nemít Domču před sebou, tak nevím, jestli to mám za kopečkem poslat doprava nebo doleva.
Od půlky erzety se přidává řev fanoušků, což hodně pomáhá, protože mám laktát po celém těle a přijde mi, že Domča snad ještě zrychluje. Najednou vlítneme do ďolíku, po kterém následuje mini výjezd, jenže mě komprese zamáčkne, já nepatrně trhnu rukama, ale i to stačí, abych v té rychlosti vylítla z trailu.
V sekundě sesedám z kola, vybíhám vedle kola kopeček a ztrácím cenný kontakt s Domčou. Sakra! Hned na to ale za sebou uslyším Míšu, jak mě zezadu povzbuzuje. To mě dokáže nakopnout, soustředím se rychle na reparát a Domču kousek před cílem stíhám dojet s Míšou nalepenou na zádech. První erzetu tedy dojíždíme v plánovaném vláčku!
Třepou se ti cecky!
Domča v cíli padá k zemi, já hned po ní, nemůžeme mluvit a mě dokonce dvakrát napne, jako když si chcete ublinknout, ale nic ven nejde! Ten konec bolel! Že jedeme hned první erzetu 15 minut, mluví za vše. Nějak si neumím představit, že pojedu ještě dalších cca 50 km v kopcích s erzetama, na které bych v tuhle chvíli ani nezaostřila zrakem, protože mám před očima tmu.
V průběhu transferu na dvojku se snažíme vydýchat, leč při šlapání do krpálu to moc nejde. Míša jede první, já funím v prostředku a Domča je za námi. Jejich konverzaci nemůžu přeslechnout.
„Tak co Míšo, jak ti sedí ten novej páteřák?“, zavolá Domča dopředu.
Míša: „Super, připadám si jak Cecil Ravanel!“
„Co?“, neslyší Domča dozadu. „Že se ti v něm třepou cecky?“
Kdybych nebyla tak prošitá, tak umřu smíchy nebo alespoň přihodím nějaký komentář. Takhle ani Domču neupozorním, že špatně slyšela, takže možná dosud žije v domnění, že značka Alpine Star třese s prsama 🤣
Dojedeme na start dvojky, dávám vycpávky do helmy, ladím převod a sotva si kousnu do tyčinky, už nás volají na start. Tak tohle není úplně benevolentní limit.
Na startu mě tyčinka tlačí ještě v krku. Dvojku rozjíždím první já, pak jede Domča a uzavírá Míša. Druhá erzeta je takový techničtější Roller Coaster. V první polovině flow trail se zavřenými zatáčkami, v druhé půlce se to pustí nekompromisně z kopce skalnatým korytem s přírodními schody.
Jsme domluvené, že Domča si dá 10 sekund odstup, protože je možné, že mě se svými devětadvácami na flow sekci dojede, technický spodní úsek se ale jel trochu lépe mně.
Vystartuju a rovnou se pustím do zatáček, které mi oproti tréninku najednou přijdou ještě zavřenější, a navíc si oproti jedničce připadám, že jedu hrozně pomalu, když před sebou nemám tahnouna. Postupně se ale dostávám do rytmu, a jakmile přijde technika na skalkách, jedu uvolněně.
Pak je najednou trail strmější a strmější, ran do rukou přibývá a já začínám litovat, že jsem si do vidlice nechala dát tvrdší pružinu. Když se mi v jednom kamenitém korytě už zdá, že se musím i s kolem pod palbou ran zespoda rozletět, uslyšela jsem Michala Hoffmanna, jak úplně neskutečně fandí: „Andy poooooojď, drž to, drž toooo!!“.
To měl svatou pravdu, protože s tuhýma rukama bylo fakt potřeba to držet! Nicméně Michal fandil s takovým nasazením, že jsem snad kvůli němu i popustila brzdy. Díky Michale!
Netrvalo dlouho a dostala jsem se ke skalce, kterou mi Domča kvůli jistější stopě radila jet zprava. A tady zas fandil Kafíčko opět stylem, jako bychom jely o bednu! Do cíle tedy dojíždím míň prošitá a víc v euforii z toho kotle fanoušků. Hned se otáčím, jak jsou na tom holky – Domča přihopká kousilínek po mně a za ní hned Míša. Parádá! Už druhá erzeta bez pádu nebo nějakého záseku a relativně ve vláčku!
Hodinu na trojku
Na trojku vede poctivý hodinový transfer po asfaltových serpentinách, na kterém nás záhy Italky jedoucí za námi dojíždějí a následují svého tahouna na e-biku. Nestydatě se do balíku přidáváme. Přichází na mě první krizička, která se naštěstí projevuje jen tím, že se nemůžu přidat k holkám do konverzace o ženském těle, protože bych to neudýchala.
Občerstvovačka před startem trojky mě téměř znovuzrodí! Nikdy bych nevěřila, že dokážu exnout skoro celý bidon ionťáku!
Se šplouchajícím břichem vyrážíme na start tentokrát s opět trochu jiným pořadím – rozjíždím já, následuje Míša a pak Domča. Na zbylé erzety jsme se domluvily, že pojedeme rovnou za sebou bez rozestupů, protože Míša to prý za mnou dokáže víc odbrzdit a pálit to a Domča bude následovat Míši stopu.
Hned po startu tedy vypálím do kamenitého sjezdu, načež mám co dělat, abych se vešla do levotočivé zatáčky, takže jdu prudce na brzdy a jen tak tak to smykem vymanévruju, přičemž Míša metr za mnou řeší úplně to samé!
No to jsem teda skvělý vůdce, který vybírá stopu, když sebe i holky málem rozvěsím hned v první zatáčce!
Pak se místy šlape a místy je potřeba opravdu s rozmyslem volit stopu, protože některé kameny je potřeba přejet a některé zas opatrně objet, abyste neurvali šaltr. Po průjezdu jeskyňkou můžeme mluvit i o jakési trialové sekci – na kameny je tu potřeba mít dostatečnou nájezdovou rychlost, což je díky „placatosti“ trailu v tomhle místě trochu oříšek.
Zkrátka nesahat zbytečně na brzdy a držet flow, které pomůže dostat se přes šutry. V tomhle stylu se bez ztráty kytičky dostávám do cíle a znovu se ohlížím – Míša je tu, Domča je tu! Super! Věřím sice, že holky dokážou jet velmi vyrovnaně a nemusela bych o ně mít žádný strach, přesto mám v cíli vždycky radost, když je vidím, jak v pořádku přijíždí.
Mezi třetí a čtvrtou erzetou máme tzv. Time Check v zázemí závodu na náměstí ve Finale Ligure, tedy jakýsi druhý start závodu, kdy máme opět stanovený čas odjezdu od podia. Do Time Checku máme asi 20 minut, které využíváme k návštěvě bohaté občerstvovačky – nechybí kousky pizzy, koláčky, čokolády, ovoce, oříšky, sušenky…a samozřejmě voda, ionťák, kola a Redbull.
Dala bych si sice nejradši vychlazenou plzeň, ale nepohrdnu ani plechovkou studené koly, kterou dokážu opět skoro vyexovat.
Na čtyřku zase hodinu!
Transfer na čtyřku je pak další hodinovou záležitostí. Míša je furt v pohodě, my s Domčou s láskou vzpomínáme na technologickou vymoženost s názvem lanovka.
Začátek čtyřky je šlapavý, takže nevím, jak velkou kudlu budu moct jet. Po odpípnutí se ale dokážu kousnout a vestoje spurtuju lehce terénní pěšinou vzhůru do trailu. Z tréninku si pamatuju, že první zatáčka byla pravotočivá a bylo dobré ji jet vnějškem.
Jaképak mě čeká překvapení, když na vnějšku chybí stěžejní kámen a mě zalítne přední kolo do díry, se kterou má i Cane Creek dost práce! Naštěstí se to obejde bez vystupování!!!
Následuje palba po trailu s příjemným hlinitým podkladem, ale s docela zrádně klouzajícími kameny větších i menších velikostí. Nejbezpečnější byla často stopa napříč přes kameny!
Zhruba v polovině erzety se dokodrcám k nejtechničtější pasáži, kde si s holkama domluvíme, že pojedeme jistotu, protože tam se nic nezíská, naopak se dá přijít o naše milé komponenty na našich drahocenných kolech. O možných šrámech na našich výstavních tělech ani nemluvě. 😁
Na kluzkých kamenitých schodech do zatáčky si trochu zabalancuju s nohou venku, moc vteřin to ale nestojí. Dostávám se k úzkému průjezdu mezi šutry s následným sjezdem do vyschlého potoka, kde slyším řvát české fandy v čele s Kafíčkem, takže i když si tam o kámen vycvaknu tretru, v setině sekundy ji mám zpátky a poháněná křikem se snažím ve stoje šlapat z umatlaného blátíčka ven.
Jakmile si myslím, že jsem mimo dohled fandů, sedám si, když najednou uslyším z dálky další české fandění! „Cože? Kde jako je?“ Až po chvíli si všimnu Michala Hoffmanna kdesi ve skále (nevím, jak se tam dostal, nevšimla jsem si, že by si sebou bral sedák…).
Fandění mě donutí udělat o nějaké to šlápnutí víc, 2x ale neodolám krátkému posazení na sedlo. Ještě průlet flow trailem zpestřeným kamenitými sekcemi a směje se na mě cedule Finish! Holky jedna po druhé opět v cíli, začíná se zdát, že bychom závod mohly dokončit!
Malé historické zastavení
Krize dne mě ale potkává na transferu na pětku. Po asfaltových serpentinách tlačíme kolo po nějakých historických mostech, o kterých si od místního pána s ilustracemi v ruce máme nechat povyprávět. Myslela jsem, že řekne „Dobrý den, tenhle most je starý 2000 let, užijte si to, na shledanou.“ Ale pán se docela rozpovídá, až nervózně zkoumám čas, který nám do limitu na pětku zbývá.
Naštěstí pán přednášku ukončí, pravé utrpení ovšem začne až záhy, protože na následující terénní cestě do kopce se nedá jet, tlačím i s Domčou kolo a při každém podklouznutí nohy si přijdu spíš jak na nějakém Adventure závodu. Celý den je sice pod mrakem, ale je nechutné dusno, ovšem intergrála na hlavě je povinná!
Cítím, jak mi z jednoho pramínku vlasů kape pot přímo do ucha. Čekám, že mi co chvíli bouchne hlava! Pak se k tomu přidají ještě potoky potu přes oči, takže je už všechno úplně jedno a já si v duchu slibuju, že jedu poslední EWS v životě!!!
Občerstvovačka na tomhle transferu mi přivodí takový nával štěstí, že nahlas děkuju Bohu!
Plechovku koly beru do rukou jako Glum prsten a podobně svátostně se z ní i napiju. Podobně je na tom i Domča, takže zatímco Míša odpovědně doplňuje energii, my dvě soutěžíme v krkání koly. Množství doplněných tekutin mě sice na chvíli probere z transu, následující kopec mě ovšem hází opět do stavu lehkého bezvědomí, které se v mé mimice projevuje jako náznak středně vážné demence.
Na asfaltovém přejezdu se už nedokážu držet holek a kroutím si nohama ve svém vlastním rytmu. Míšině pozornosti ovšem neuniknu a naše hlavní tahounka neváhá, otočí to a jede pro mě.
reklama
„Pojď do háku“, křikne na mě Míša a já se poslušně zařazuju. „Nemáme úplně moc času“, dodá ještě a mně dojde, že musím ze sebe dostat všechno, co mám, abychom nedostaly penalizaci za pozdní příchod na start.
Míše se udržím v háku na asfaltu i při následném tlačení kola do prudkého jílovitého kopce, kde bereme jednu Italku po druhé. Zmobilizuju každý sval, abych Míše stačila. Jakmile vidíme start, je to pro mě takové další malé vítězství dne.
Do startu nám zbývá asi 12 minut. Míšo?! Těch 12 minut ale využiju efektivně – klasicky se připravím na start, takže dám vycpávky do helmy, otevřu tlumič, naladím převod, navlíknu rukavice a zbytek času čumím do prázdna.
Jsme kousíček od toho dát tenhle závod, ale zbývá k tomu sakra těžká erzeta. Nedokážu si vybavit nic konkrétního z druhé půlky tratě DH Men, která vede v jednom dlouhém skalkovitě sypajícím se korytě.
Ty jo, jestli to vyšlu přes řídítka v poslední erzetě, tak snad půjdu vrátit licenci.
S holkama si před startem dáme poslední pěstičku a po několikáté si připomeneme, že si to musíme užít! Vystartuju do legendární erzety finálského EWS a snažím se na jednoduchém kamenitém trailu chytit flow. Únava se podepisuje, jedu hrozně vlažně, Míšu za sebou slyším celou dobu, snad ji ještě nakonec nebudu brzdit…
Ani v poslední erzetě nás organizátoři neochudili o šlapavou pasáž lehce do kopce, tady mám fakt dost, ale nic nevzdávám, sedlo je nahoře a já točím nohama, co mi tělo ještě dovolí. Naštěstí to netrvá dlouho a přichází na řadu něco, z čeho oči přechází.
Vyjedete z lesa a naskytne se vám pohled na širé moře, ke kterému se svažuje kamenitý trail, jež vám má nabídnout jeden z největších zážitků celého závodu. Už Přéma Tejchman mi vyprávěl o tom, že jde na tomto úseku o neskutečnou atmosféru, kterou svým pozitivním řevem vytváří kotel fandů podél trati. Viděla jsem toho spoustu z tohohle místa, ale až na vlastní kůži jsem pochopila, o čem Přéma mluvil.
Jakmile se totiž trail začíná zalamovat dolů, je po stranách osázený řvoucími fanoušky, kteří vám fandí, jako byste jeli o bednu! Očima se snažím volit optimální stopu, únava mi nedovolí pustit kolo, jak bych si představovala, ale fanoušci mi vlévají do svalů tolik síly, že jsem si nikdy nic takového ani nedokázala představit!
Byli tak blízko, že si s nimi člověk z trati mohl dát placáka a pokud by se vykýblil mimo trail, tak ho diváci jistě ochotně zvednou a posadí zpátky na kolo. Tahle nepopsatelná atmosféra mě donutila jet bez chyby s husí kůží i za krkem, a to až do cíle!
Ohlížím se – Míša přijíždí s úsměvem na tváři, okamžitě si s ní plácám, Domča je jí v patách, takže jsme všechny tři v CÍLI! Jsem štěstím bez sebe, nedokážu pobrat tu famózní atmosféru na trati ani to, že jsme fakt dokázaly jet všechny tři bez pádu nebo technického problému 5 erzet!
V cíli sice bereme 8., tedy i papírově předpokládané poslední místo, ale není to s kdovíjak propastným odstupem od sedmých Američanek. Není to pro nás žádné zklamání a vzhledem k drsné světové konkurenci jsme nemohly chtít víc! Zároveň věřte, že dojet tenhle závod a nemít DNF pro nás bylo stejně tak cenné, jako zlato pro Francouzky! 😜
Závod ovládly tedy Francouzky v čele s Isabeu Courdurier, Melanie Pugin a Morgan Charre, za nimi obsadily druhé místo Britky Kate Winton, Bex Baraona a Beky Cook, které dokázaly vyhrát úvodní dvě erzety. Třetím místem podium uzavíraly Kanaďanky s Andreane Lanthier Nadeau, Mirandou Miller a Jennifer McHugh.
Naši čeští mlaďasové v kategorii U21 ve složení Vojta Bláha, Max Adami a Martin Pešťák obsadili 8. příčku a starší kluci Přéma Tejchman, Milan Myšík a Petr Leták měli smůlu na technické problémy v podobě defektů a zlomeného tlumiče, ale závod se jim nakonec podařilo dokončit.
Celkové výsledky zde EWS Trophy of Nations 2019
Text: Andrea Drengubáková / Foto: Michal Hoffmann, Matěj Mervinský, Jan Měšťák, Tomáš Rucký, Roman Adami
