EWS #8 Finale Ligure, Itálie 2018 (reportáž Milan Myšík)

Italská riviéra, letní teploty, pizza, zmrzka, víno, koupání v moři a všude kolem mraky lidí, bikerů i turistů. Sezóna ve Finale se pomalu chýlí ke konci, ne však jen ta biková. Poslední týden v září byl ve Finale ale jako vymalovaný!

Text: Milan Myšík | Foto: EWS

Na závěrečný závod Světové enduro série (EWS) se vydala i velmi početná česká družina. Letos se poprvé jel závěrečný závod jako jednodenní, a to pouze v neděli, přičemž trénink započal už v pátek. Těžko říct, co za tímto pro mnohé zvláštním rozhodnutím stojí. Jednou z možností je vložený sobotní závod amatérů, který nese název Challenger.

Tak či onak, je to vlastně jedno a mnozí si tuto novinku chválili. Poslední závod, únava po dlouhé sezóně, ale také dostatek času připravit si kolo. Což uvítal zejména můj spolubydlící parťák Petr Leták, který v tréninku hned na první RZ protočil ořech v zadním náboji. Jelikož už letos pár ráfků tenhle dlouhán rozlomil, tak jsem mu půjčil svůj náhradní tréninkový (27,5“), díky kterému se mohl krásně vejít do zatáček, protože jinak vozí 29ku.

reklama

Trénink

V tréninkový páteční den jsme ušetřili jeden a půl transferu díky shuttlům, což bylo velmi příjemné. Celkem nás čekaly čtyři rychlostní zkoušky, přičemž hned jednička byla nová. Čerstvě vysekaný trail v lese, taková klasická „Finálovka“. Druhá RZ byl trail Rocche Gianche, který se jel předloni.

V tréninku na horní skále (RZ2), která tento trail proslavila, jsem viděl absolutní vypínačku v podobě Alexandra Kangase. Švéda, který je stabilním členem TOP 40. Jelikož spadl pět metrů ode mě, hned jsem k němu přiběhl, krev mu tekla proudem na pravém rukávu, který byl během chvilky nacucaný rudou tekutinou!!!

Nejtěžší úsek a na trati nikde ani jeden pořadatel. Naštěstí tam byl ředitel EWS Chris Ball, který ihned zavolal záchranáře. Později, než jsem tuto RZ kompletně dojel, vytvořila se zde totiž solidní fronta, byl slyšet vrtulník letící pro Alexe. Nebylo mi z toho dobře a ničilo mě, že se o něj nikdo moc nezajímal. Nebýt tam poblíž já a Dan Wolfe z Británie, tak by si chvíli poležel v křoví. Naštěstí se ho pak ujal Chris Ball a vše už šlo, jak mělo…

Třetí RZ byl další nový trail, za mě jeden z nejhezčích letos ve Finále a to Mao Crest, který končil ve městě Spotorno. Závěrečnou erzetou byl vyhlášený DH men, který byl ale oproti minulým rokům lehce pozměněný v dolní pasáži.

Sobota – Relax, traily nebo hltání kilometrů?

Sobotní volný den byl poněkud nezvyklý. Někteří závodníci zvolili úplný odpočinek, jiní jen vytočení nohou podél pobřeží, někdo šel ještě na trackwalk a další jezdili na trailech. Já strávil dopoledne u moře s knížkou, zatímco taťka servisoval kolo. Odpoledne jsem si pak dal s Vanikem dva traily na otestování plášťů, brzd a nových zapletených kol Mavic. Večer regenerace v podobě skleničky vína a výborných oliv, nakonec se šlo brzo spát.

Pohoda na závěr sezóny…

V neděli se startovalo z náměstíčka ve Finale už od 7:30. Čekalo nás dohromady 52 kilometrů, 1 700 metrů převýšení, 4 měřené RZ a celkem 6,5 hodiny. Čili se dá říct, že to byl jeden z těch lehčích a příjemnějších závodů EWS! Transfery a stanovené startovní časy byly vcelku milosrdné, a tak se člověk nemusel nikam příliš hnát.

RZ1

První RZ byla nejkratší, za to fyzicky nejnáročnější. Od začátku to hodně klouzalo, všude kvanta prachu, proto byla nutná maximální koncentrace. Třeba proto, aby člověk netrefil strom. Několik chyb jsem sice udělal, o strom jsem se taky zastavil, a tak mi téměř jako vždy první RZ moc nevyšla.

Hned v úvodu závodu si Martin Maes zlomil ruku, když se mu stalo přesně to, co jsem popsal: trefil strom!

RZ2

Ve druhé RZ byly hned na startu stovky diváků, kteří chtěli na oné kritické skále vidět pořádnou show! Možností průjezdu bylo hodně a každý jezdec jel svoji stopu naučenou z tréninku. Diváci to zde hecovali neskutečně a závodníci se jim odměňovali skvělými výkony, přičemž když někdo spadl, italský dav ho rychle zvedl na nohy a fandil ještě víc! Atmosféra, která neměla chybu!

Po první skalnaté části se trail prudce zvedl a člověk musel ze sedla sprintovat několik desítek metrů. Závěr této RZ patřil zatáčkám a utaženým switchbackům. I tato RZ byla kratší a jezdila se u první stovky pod 5 minut.

RZ3

Po dlouhém transferu, který byl plný krásných výhledů, jsme se vyškrábali na Mao Crest trail nad Spotorno. Nejdelší RZ, která měla 400 metrů převýšení. Horní část patřila kamenité pasáži a zatáčkám, prostřední traverzům a spodek byl opět hodně zatáčkovitý.

Zhruba v polovině trati se nacházel nepříjemný výjezd na kámen, hned za ostrou pravotočivou zatáčkou. V tréninku jsem to projel bez problému na první pokus, v závodě jsem ale prošlápl do prázdna a než jsem stačil vycvakout alespoň jednu nohu, tak jsem se kutálel jak hruška.

Do toho najednou přijížděl brazilský závodník startující 20 sekund za mnou, ale taky se na této skalce zasekl, a tak jsem naskočil na kolo a jel střemhlav k cíli kousíček před ním. Tedy až na to, že jsem si nesrovnal otočená řídítka, proto jsem zbytek třetí erzety jel slušný „no control“.

Na to, kolik jsem ztratil času pádem, jsem měl ale docela dobrý čas. Nicméně jsem věděl, že touto chybou jsem přišel o šanci na nějaké solidní umístění, protože závod byl velmi těsný a každá chyba znamenala velký propad o několik desítek míst.

Naštěstí dole v tech zóně mi taťka dal kolo do cajku, taky jsem se tam potkal s Kubou Říhou, který pro změnu trhl řetěz, takže jsme oba tech zónu rozhodně uvítali!

RZ4

Každopádně závod už byl skoro u konce, zbývalo posledních 350 výškových metrů na závěrečnou RZ. DH men má tradičně největší diváckou kulisu a letos byl obsypaný již v horní části tratě. Prostě v tomhle závodit je hustý a zároveň doopravdy za odměnu!

Aby si čtenáři nemysleli, že se zde jede jen z kopce… První tři minuty člověk jen sprintuje, než vjede na tento slavný trail, odkud je vidět na moře. Pokud nejste v race módu!

Osobně se mi letos DH men relativně povedl, škoda jen, že jsem na zlomu trailu, kdy se na něj vjíždí po konci šlapavé části, potkal lidi, kteří křižovali trail a u toho venčili psy. Musel jsem prudce brzdit, abych tu nádhernou kólii netrefil!!! Pak jsem ještě vykopával vodítko z pravé boty, ale vesměs to nebyla tak velká ztráta jako kdybych upadl…

reklama

Zklamání i spokojenost v cíli

Celkově jsem dokončil závod na 86. místě, z čehož jsem zklamaný, ale vím, že jsem zajel dobrý závod, se kterým mohu být relativně spokojený a který mě zase posune o kus dál.

Boj o nejvyšší příčky se odehrával zcela jinde, než kde jsem se nacházel já. Američan Richie Rude suverénně ovládl všechny 4 RZ a svým vítězstvím zde se posunul do TOP 5 v celkovém pořadí EWS. Martin Maes se zlomenou rukou odjel celý závod, ale skončil hluboko v poli poražených. Tento nešťastný moment ho vyoutoval z průběžného druhého místa na bramboru.

Florian Nicolai sice skončil v závodě čtvrtý, ale celkově se vyhoupl na třetí místo, díky zranění Maese. Nicolai ani v jednom závodě EWS nebyl na podiu, ale stabilní výsledky v TOP 10 ho vynesly pro bronz. Druhý v závodě a druhý i v celkovém hodnocení EWS skončil Francouz Damien Oton. Ve Finale sice skončil až 9., ale věděl moc dobře, proč jel na jistotu.

Obhájce vítězství Sam Hill, kterému stačilo závod dojet bez technických problémů, tak byl korunován šampiónem EWS i pro rok 2018! Ženy ovládla suverénně Cecile Ravanel, která letos vyhrála všech 8 závodů. Ačkoliv ve Finale měla po dvou RZ ztrátu téměř 17 sekund – neuvěřitelné, co tato žena dokáže!

Smůlu si vybral Přemek Tejchman, který byl nepochopitelně diskvalifikovaný ze 40. místa, což by bylo nejlepší umístění českého závodníka v EWS za celý rok 2018!

Nejlepší fanoušci na světě!

Finale bylo skvělý, fanoušci nejlepší na světě, atmosféra na každé RZ elektrizující a o tom přesně Světová enduro série je! Příští rok se EWS ve Finale nejede, ale pojede se zde Trophy of Nations, neboli Mistrovství světa národů, a já udělám vše proto, abych se na tento závod nominoval!

Nejlepší český výsledek zajel v kategorii Masters Vlasta Hynčica, který skončil 7. a do TOP 10 se ještě vešel loňský vicemistr Vojta Bláha, který letos celkově skončil 9. Milan Čižinský letos bral v EWS seriálu 4. místo.

V ženách brala Fejola Nestlerová 35. místo.

V mužích pak já 86., Říha 98., Leták 121., Vaner 126., Žilák 133., Modrik 185., Tejchman DSQ

V Masterech V. Hynčica 7., Čižinský 19., P. Hynčica 30. a Martin Pajma skončil se zlomeným malíčkem.

V juniorech Bláha 10., Pešťák 45. a Poruban 49.

Text: Milan Myšík | Foto: EWS

Díky moc taťkovi za to, že se mi celý týden staral o Jekylla, který makal spolehlivě, navíc takhle dobře jsem ho neměl snad nikdy naladěného! Dále díky sponzorům Cannondale, KUR sport, Mitas, Big Shock, Outdoorweb, Dakine, Uvex, Fabric, Mavic, BP lumen, Reverse, Kool stop, Weldtite, Progress cycle, Crankbrothers, GU energy labs, Dynaplug, Mr. Wolf, Rehabilitace Kateřina a Manobike!

Líbí se vám článek? Podpořte nás na vaší sociální síti. Díky