EWS #6 Whistler, Kanada | Report Milan Myšík

Šestý podnik Světové enduro série se konal druhý srpnový víkend v kanadském Whistleru, přičemž byl tento závod již tradičně součástí největšího bikového festivalu na světě – Crankworx. Právě Crankworx ve Whistleru patří každoročně k vrcholu sezóny ve všech MTB gravity disciplínách, snad jen vyjma MS ve sjezdu.

Text: Milan Myšík, Foto: Boris Beyer

Do Whistleru jsem odcestoval až v týden závodu, takže příliš času na srovnání se s časovým posunem (mínus 9 hodin) jsem neměl. Whistler je ale moje srdcovka, navíc a po loňské premiéře, kdy jsem rozpůlil ráfek hned v první RZ, jsem měl co napravovat. Tentokrát jsem přitom vlastně poprvé vynechal trackwalk, tedy pěší obhlídku tratí.

Chtěl jsem pošetřit co nejvíce sil na závod, který nese název Crankzilla, což hovoří za vše.

Po dvou dnech rozkoukávání se a rozjíždění se v místním bikeparku byl na programu první trénink konaný v pátek, jenž se týkal pouze poslední páté RZ, vedoucí z Top of the World až dolů do Village na náměstí (délka 11,5 km!). Zde, jak známo, dojíždí všechny disciplíny Crankworxu a končí všechny traily bikeparku.

Druhý sobotní tréninkový den jsme jeli RZ 1-4 a vydalo to na pěkných 8 hodin v pedálech. Trénink jsem absolvoval s Milanem Čižinským, Fejolou Nestlerovou a Martinem Pešťákem.

Nebylo by to EWS, kdyby nezapršelo, a tak se ke konci sobotního tréninku nad Whistlerem zhlukla temná mračna a vyprahlé traily se vydatně osvěžily. Už v tréninku skončil sen o loňské obhajobě místnímu rodákovi Jessemu Melamedovi (Rocky Mountain), který spadl a zlomil si ruku.

Předstartovní servis

Večer mě čekalo klasické mechanikování, což šlo celkem dobře, jen mi trošku víc drhlo přední kolo o destičky, takže jsem jej ráno těsně před závodem hodil do servisu. Naštěstí jsem startoval až v 11 hodin, takže času bylo dost. V neděli panovaly příjemné teploty kolem 25 stupňů a bylo lehce pod mrakem.

RZ1 – Micro Climate

První RZ vedla po trailu Micro Climate, díky čemuž to byla ideální stage na rozjezd. Ovšem klouzalo to víc, než jsem čekal, a proto jsem se na ní celkem plácal. V cíli jsem pak jen kroutil nevěřícně hlavou nad tím, co jsem to tam vlastně předváděl. No nic, dlouhý den byl přede mnou a já už šlapal podruhé ten stejný výjezd na sjezdovku Blackcomb.

RZ2 – Crazy Train

Druhá RZ vedla po trailu Crazy Train, který dokonale odpovídá svému názvu. Jedná se o obtížnost „black double diamond“, takže se nelze divit, že je zde několik nadechováků v podobě strmých skal a dropů. Vše se dalo objet, ale to přeci stojí drahocenné sekundy!!!

Crazy Train je plný kořenů a jeho charakter je ryze DH. V jednom místě, zhruba ve 2/3 chybuju a jdu k zemi! Tento trail sice není nejdelší, přesto můj pád byl zaviněn tím, že jsem to prostě neudržel v ruce z toho, jak moc to drncalo… V cíli toho měli i všichni ostatní plné ruce.

Co mě překvapilo na prvních dvou RZ, které byly kousek od sebe, bylo kanadské publikum. Místní fanoušci měli hned několik želízek v ohni, tedy v boji o první desítku, ale podporovali i několik lokálů, kteří v průběhu dne zamíchali pořadím v první padesátce. Prostě EWS jak má být. Sice jsem zatím nenašel správný rytmus, ale i tak už se mi závod líbil.

Po dvojce následoval přesun cca 10 km kolem jezera Alta Lake na Creekside, kde nás čekala vydatná občerstvovačka a taky pěkná fronta na lanovku, kterou jsem se dostali na třetí RZ. Tím pádem byl transfer na další RZ opravdu na knop!

RZ3 – Delayed Fuse a BC trail

Třetí RZ spojovala dva traily Delayed Fuse a první polovinu BC trailu. Tato stage byla oproti prvním dvěma mnohem pomalejší a techničtější. Tady už jsem se cítil mnohem lépe a pomalu šplhal výsledkovou listinou vzhůru. Bylo to i tím, že traily postupně vysychaly a já si mohl více dovolit. Po prvních dvou RZ jsem byl až 93.

RZ4 – Heavy Flow

Transfer na čtvrtou RZ byl časově milosrdný, díky čemuž jsme i přes tlačení kola na startu čekali déle než čtvrt hodiny. Čtvrtá RZ nás zavedla zpět na Creekside trailem Heavy Flow, který byl zase úplně jiný než tři předchozí. Rychlý flow trail s dobře půlkilometrovým šlapáním na konci. Tady jsem se opět posunul kupředu, v danou chvíli na 72. místo.

RZ5 – Top of the World

To hlavní a nejnáročnější nás teprve čekalo – závěrečná RZ z vrcholu Whistler Mountain jménem Top of the World, na který se pak napojil trail No Joke a další a další traily, které nás zavezli až do Village!

Start byl velmi originální, konal se totiž na nově vybudovaném vyhlídkovém mostě situovaném na vrcholu hory. Otevřený je zhruba dva měsíce a slouží především jako turistická atrakce. Zajímavostí je skutečnost, že turisté jsou zde z 80 % asijského původu. Za mě palec dolu za tuhle výstavbu!

Startovali jsme tedy na mostě, který měl odhadem 60 či 70 metrů, přičemž fotobuňka byla až za mostem, kde už se jelo nadoraz! 11,5 km jako jedna stage, ve které se pořadí mohlo pořádně zamíchat a taky, že se tak dělo!

Vršek trailu Top of the World je ve znamení mnoha zatáček, sprintů a kamenů, kde by zvonily i ráfky na fatbiku. Druhá polovina trailu byla už vyžehlenější a plná klopenek. Poté palba cca kilometr po sjezdovce rovno dolů po kamenech – to byla opravdová paráda!

reklama

Po tomto mega rychlém úseku následoval skvělý No Joke, který byl plný rockfaců, lávek, kořenů atd. Vše se přitom jelo v plné rychlosti. Závěrečnou část této RZ zaujal trail Too Tight, kde opravdu nebylo těžké škrtnout řídítkem o strom! Úplně finální kus vedl opět po diamantovém trailu Afternoon Delight a po části Monkey Hands.

Na této RZ jsem předjel tři ridery a měl ze sebe velice dobrý pocit, a hlavně se parádně bavil. Poslední RZ sice byla neskutečně dlouhá ale zároveň bez problému „jetelná“ odshora dolů. Ráfky cinkaly každou chvíli, i přesto jsem se snažil vytáhnout z kola i ze sebe maximum.

Vrchní část (Top of the World) se mi sice moc nepovedla, ale druhá polovina se mi jela dobře. Našla by se místa, kde by se dalo jet mnohem rychleji, ale enduro není o tom jet neustále na 110 %! Mnohem výhodnější je konsistentní tempo udržované po celou dobu. A přesně to mě letos ve Whistleru posouvalo pořadím krůček za krůčkem.

Na mokrých RZ jsem se vůbec necítil a figuroval jsem až na 95. místě, což jsem později vylepšil až na 59. místo. Poté mě ale pořadatelé posunuli na 61. pozici celkově, jelikož dvěma závodníkům odpustili pozdní příjezd na start RZ 3, což nechápu?! Asi kvůli frontě na lanovku…

Whistler je nejvíc!

Za mě je Whistlerské enduro jedním z nejlepších závodů vůbec. Super výběr tratí, můj postupně se zlepšující výkon (od první po poslední RZ) a také konečně závod, se kterým jsem alespoň částečně spokojený, ve kterém jsem odvedl maximum a zbytečně nechyboval. Materiál vydržel, i kolo Cannondale Jekyll (bike check) makalo parádně!

Závod žen ovládla jako tradičně Cecile Ravanel a v mužích suverénně kraloval Martin Maes z GT Factory, který po dvou třetích místech letos konečně vyhrál. V cíli si tak zaslouženě vychutnával pivní sprchu. Druhý byl Sam Hill a třetí byl sjezdař Eddie Masters, který si připsal druhý bronz v řadě.

Výsledky dalších českých závodníků:

Fejola Štěpánka Nestlerová (Ženy) – 18. místo
Milan Čižinský (Masters) – 8. místo
Martin Pešťák (U21) – 28. místo

Velké díky patří všem sponzorům už jen za to, že jsem se po roce mohl opět podívat na místo, které jsem si už loni zamiloval. Jmenovitě to jsou: Cannondale, KUR sport, Mitas, Big Shock, Outdoorweb, Dakine, Uvex, Fabric, Mavic, BP lumen, Reverse, Kool stop, Weldtite, Progress cycle, Crankbrothers, GU energy labs, Dynaplug, Mr. Wolf, Rehabilitace Kateřina a Manobike!

Text: Milan Myšík, Foto: Boris Beyer

Líbí se vám článek? Podpořte nás na vaší sociální síti. Díky