Enduro Race Malá Morávka – Zavřenej wallride!

Díky několikatýdennímu klidovému (resp. nezávodnímu) režimu jsem tentokrát měla na závody obzvlášť chuť a těšila se, až ze sebe svoji bikovou nevybouřenost nechám na trailech vybuchnout a pořádně si to užiju.

(Text: Andrea Drengubáková / Foto: Michal Hoffman, Rob Trnka)

Musím říct, že jazyk na vestě v erzetách, předzávodní i pozávodní pivo, Michalovo Hovorkovo dobroty ze stánku, Vlastovo rady typu „bez předku“ a Týnky klakson mi už opravdu chyběly!

Malá Morávka patří k technicky spíše méně náročným závodům České Enduro Serie, takže jsem to po posledních závodech EWS (report) brala i jako příjemnou změnu, kdy nemusím mít neustále smrt v očích a můžu si jízdu – byť závodní – vychutnat. O částečné ztížení tratí se postaral vydatný noční déšť, který se přes Jeseníky prohnal v průběhu závodu, naštěstí nejvíce zasažená místa postupně vysychala, takže se žádný bahenní motokros nekonal (tedy hlavně pro nás z kategorie Race, Hobby a děti to měly po ránu o něco horší).

Abych nezapomněla, v sobotu večer jsme se rozcvičili na prologu, jehož slavný přescesťák doznal menších rozměrů, takže se na skok odvážila většina bikerů a jen málokdo využíval jednoduchou „chicken line“. Vzhledem ke kreativním pózám, které i tak někteří jezdci předváděli po (ne)doskočení na rovnou cestu, bylo ale o diváckou atraktivitu poměrně dobře postaráno.

RZ1

Jednička byla zcela novou a jedinou sjezdovou erzetou závodu, kde bylo potřeba trochu víc brzdit a pečlivě volit stopu. Protože se hned na první erzetu vytvořila slušná fronta, šli nejlepší jezdci startující po nás fandit na trať právě k úseku, který byl považovaný za nejtechničtější.

Před startem jsme se shodli, že jsme před těma eliťákama normálně nerovozní! 😀 Chápejte, nechcete vypadat třeba před Vojtou Bláhou jako že neumíte na kole!!!

Publikum má pro mě v tomto případě docela motivační efekt, takže se snažím hlavně před očima diváků. Když přijíždím před obávaný úsek, slyším jen Vlastu Hynčicu, jak na mě křičí „bez předku, bez předku!“. Jak jako bez předku? Jakože mam jet po zadním? Jakmile pochopil, že bikový moravský slang jde mimo mě, křiknul rychle: „Odbrzdit!“.

Jo takhle, že nemám mačkat přední brzdu! V duchu mu děkuju za tuhle stěžejní radu a od té doby se snažím sahat na přední brzdu jen sporadicky. Jízdou na jistotu trefuju hezky horní stopu a technickou pasáž projedu poměrně plynule bez větších problémů. Paradoxně až na rovině mi ne a ne uhnout jeden kámen, nakonec jsme se ale domluvili a já bez ztráty květinky pokračovala dál.

Konec erzety byl už spíše rovinatý, díky mokrým kořenům ale pěkně zrádný, takže jsem tu měla víc na mále než v úvodním prudkém úseku. O zakyselených nohách ze šlapání nemluvím, ale za to si můžu sama!

RZ2

Dvojka měla být nejdelší a nejšlapavější. Že mi chutnat nebude, mi bylo jasné už po pár metrech, kdy jsem sice šlapala, co to šlo, ale v hlavě mi stále vrtalo, jestli mě borec na startu odpípnul nebo ne? Protože jeho poslední slova byla „tak snad jo“! No nic, mají z toho stres i oni, jak je to tedy s tou bezkontaktní časomírou??

Na trati se pak vystřídaly flow sekce s kořenovitým lesním trailem, vše ale v pozvolném rytmu bez nějakých prudkých pasáží, takže prakticky nebylo potřeba sahat na brzdy. Naopak bylo potřeba hodně šlapat na rovinatých úsecích, takže do cíle jsem přijela s totálně zakyselenýma nohama a nepříjemným deja vu z českého poháru z cyklokrosu…

RZ3

Třetí erzeta na odvrácené straně kopce je už sic zhruba čtyři roky stejná, na druhou stranu nejen pro mě patří k nejoblíbenějším, takže by byla škoda ji měnit nebo vyřadit. Před startem tu vládne naprostá pohoda protkaná Čerwovo občasným fandícím výkřikem „STRAKONICÉÉÉÉ!“. O co víc se fandí, o to větší výkony se tu na startu podávají.

Po úvodní kořínkovité klikatici se musí sice zašlapat do pedálů, pak ale trail nabere příjemné flow a mě nejvíc baví kořeny v lesních pasážích, které jsou uklouzané tak akorát – aby to nebylo zabijácké, ale ani nudné. Hraju si tedy s kolem, volím optimální stopu a v některých sekcích si přes kořeny i poskočím na styl Vojty Bláhy (samozřejmě vzdálený styl…).

Nejvíc se mi na téhle erzetě líbí, že je vedená plynule a až na jednu pasáž zde nejsou žádné zákeřné odbočky, které jezdce zpomalí na 0 km/h. V cíli si pak erzetu pochvaluju nejen já.

reklama

RZ4

Na čtyřku se jako každý rok přejíždí do vedlejšího údolí na areál Myšák. Hned po startu to bylo potřeba trochu rozdupat, abyste měli rychlost na následný dvojáček, na který jsem se já rozjela málo! Po dvojáčku a přejetí cesty se zajelo do lesa, kde nás prozkoušely dva dřevěné dropíky. Opět se snažím jet co nejkratší stopu a mokrým kořenům se nevyhýbám, ba naopak, zkouším, co moje přední Magic Mary pobere.

V jednu chvíli už ale v tomto směru zapřeháním moc, přední kolo mi pod tělem v sekundě ustřelí, a i když to dokážu vybrat a k zemi nejdu, tak se po tomhle extempore zase trochu uklidním a přestanu si hrát na supermana. Tak dobrá nejsem ani já, ani ten plášť. Každopádně nejvíc vrásek mi přidělá šikmá kláda do pravotočivé zatáčky…

Svojí „oslizlostí“ si úplně říká o to, rozvěsit to tam v co největším stylu (vyprávět by mohl Petr Leták, nebo Čerw!

Já jsem přes kládu nějak polopřeskočila, ani nevím jak, ale vzhledem k vycvkanuté noze mám dojem, že jsem se spíš odrazila nohou, než balancovala na kole. Každopádně že jsem si nerozbila hubu, bylo pro mě velmi příjemným překvapením. Pak už následovala jen „mini rock garden“ s uvolněnými uklouzanými kameny, kde se sice mezi stromy netrefuju, ale nějakým rigolem se kamením propletu a závěr dávám s přehledem po předním kole.

Haha, bylo to naprosto „no control“, ale chtěla jsem jenom vidět, jak to vypadá napsaný, kdybych to fakt s přehledem dala! V cíli se mě Čerw hned ptá, jestli jsem se rozvěsila na kládě a zápornou odpovědí ho docela zklamu, protože z naší grupy byl jedinej, kdo tam poslal kotoul a asi trochu doufal v moji loajalitu.

RZ5

Pátá erzeta se jede zase na Kopřivné. Na startu se řeší náročnost/nenáročnost tratě a já už poznamenaná únavou tyto dohady snad ani nevnímám. Pak mám ale pocit, že bych k tomu měla vlastně taky něco říct, takže zcela důležitě pronesu: „No hlavně je pěkně blbý, že je tam zavřenej ten wall ride, že jo?“

Čerw: „Tam se ale fakt přes žádnej wall ride nejede…“ Načež nemusí nic dalšího dodávat, protože lidi kolem prskají smíchy. Prý jsem si včera místo pětky projela dětskou erzetu, protože jsem si nevšimla odbočky doleva. Na poslední chvíli se tedy z kluků snažím vymámit nějaké bližší informace o tom, co nás teď čeká.

Od Petra Letáka se jen dozvídám, že nemusím brzdit (to si ještě vyřídíme).

Nakonec složku „blindura“ v jinak mě známém závodě docela uvítám a beru to jako zpestření. Na oči jezdím jinak docela ráda a kolikrát tak nasekám méně chyb, než když trať znám. Ráda bych vám poslední erzetu trochu víc popsala, ale jak jsem ji jela jen jednou, tak si ji moc nepamatuju…

Vím ale, že po vlažnějším úvodu se trať spustila pěkně z kopce dolů, takže ji k jedničce přidávám na seznam sjezdových erzet. Kořeny, nějaký kámen a možnost volit pravou nebo levou stopu, nějaký ten prudší sešup a najednou už jsem byla dole na cik caku na louce, kde jsem se zmáčkla, aby to před lidmi trochu vypadalo. V cíli se mě Čerw ptá: „Tak co, jakej byl wólíček?“ 😀

A mohlo se jít na pivo J Jo, nová pětka se mi taky líbila!

Výsledky zde: sportsoft.cz

(Text: Andrea Drengubáková / Foto: Michal Hoffman, Rob Trnka)


Líbí se vám článek? Podpořte nás na vaší sociální síti. Díky