EWS Petzen – není ostuda upadnout, ale zůstat ležet!

Po mém prvním nedojetém EWS ve Francii byl můj cíl pro Petzen jediný: Nemít ve výsledovce DNF. To se mi sice podařilo, ale na trati jsem kromě špuntů z řídítek nechala i vlastní krev. Kořeny, džungle, šílené i překrásné traily a také nejdelší erzety v historii EWS. Čti, pokud máš čas!

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tom Rucký, EWS

Nechci se zdržovat dvěma tréninkovými dny, které doprovázelo upršené počasí, díky čemuž byly hlavním tématem dne pláště. „Shortynu si tam dej, ta bude na to bahno dobrá!“ „Nojo, ale na ty mokrý kořeny a kameny moc ne…“ „No já mam Magic Mary… Ale tu fialovou.“ „No ta je na mokrý kořeny dobrá… ale do bahna ne“ Prostě běžné večerní hovory „H“.

Přesunu se tedy rovnou na startovní podium, z kterého se vydáváme, spolu s další českou jezdkyní Fejolou, vzhůru na zhruba sedmihodinový boj převážně s kořeny a posléze hlavně s vlastní psychikou. Čeká nás dvouhodinový transfer a nikdo nemáme moc ponětí, jak moc milosrdný nebo nemilosrdný limit to je.

Po celou dobu následujeme značku směrem na erzetu 1 a 4, když na další křižovatce je najednou jen TS 4. Usoudíme tedy, že byli organizátoři jen líní připsat i jedničku a odbočujeme ve skupince 4 holek doprava. Jedeme notnou dobu po hlavní silnici a po nějaké značce odkazující na první erzetu není nikde vidu ani slechu.

Když pak začneme stoupat do prudkého kopce, uvědomí si naštěstí Fejola, že tohle stoupání nás má čekat až v neděli, takže jedeme celou dobu úplně opačným směrem! Otočíme se tedy na pětníku a rozjedeme se zpátky po hlavní silnici, kde si to valíme hezky spořádaně v háku a cestou nabíráme další rajderky, které odbočily rovněž špatně.

Na poslední chvíli na křižovatce chytáme i poslední startující Cecile Ravanel s jedničkou a také ji „zachráníme“ od zajížďky. Její údiv nad nejasným značením vyjadřuje prosté „olalá!“

Je vám tedy jasné, že jsem ještě ani nezávodila v erzetě a už jsem měla tepy na 180, že?! Už takhle jsme se bály, že limit budeme tak tak stíhat, a ještě jsme si o 15 minut zajely. Stihneme to vůbec? Holky určitě. V čele s Rae Morrison a Cecile nasadily všechny strojové tempo, kterému já nedokázala uviset, takže jsem se snažila jen nepanikařit a točit nohama ve vlastním rytmu.

Když jsem se po hodině a půl převážného stoupání dostala ke startu jedničky, byla jsem hotová jak po celém závodě Enduro Serie a nechápala jsem, že závod má prakticky teprve začít. No, tohle bude parádní očistec!

RZ1 – Startuju první!

Dvě holky přede mnou po tréninkových dnech vzdaly, takže jedu z holek jako první a můžu tak koukat na záda Curtise Keena startujícího přede mnou. Pět sekund do startu… V tuto chvíli obvykle začínám dýchat pusou, i když není třeba. Nacvakávám, pípám čipem kolem snímače a snažím se alespoň rychle vypadat, když už si holky za mnou daly tu námahu s fanděním.

Začátek je jak vystřižený z české Enduro Serie – lesní cesta, sem tam kořen, nic moc se neděje, nějaká ta zpomalovací šikana. Postupně ale začíná přitvrzovat… Zatáčky jsou zavřenější, prudší a stále častěji plné zrádných kořenů. Naštěstí od tréninku docela vyschly, takže s nimi nemám výrazný problém.

V průběhu erzety mě naprosto vyšťaví tři dlouhé šlapavé úseky (dobře, už nikdy nebudu nadávat na českých závodech, že se tam šlape, tohle bylo fakt moc!), pak mě ale potěší moje čisté projetí zavřených kořenovitých esíček, takže pojmu podezření, že jedu asi dobře. Píšu dobře, ne rychle.

Následuje poslední lesní pasáž, která je nejtěžší na celé erzetě – šlo o prudké zatáčky na mokrých kořenech, které jsem v tréninkový den jela co nejvíc zvnějšku a vycvakávala nohu. Teď jsou ale kořeny sušší a cítím se na kole docela jistě, takže v kotli fandů mi to samozřejmě nedá a mířím si to přes největší kořeny tou nejkratší stopou.

Fakt nevím, co jsem si myslela, protože mi to na nich samozřejmě ustřelí a já se bez mrknutí oka poroučím k zemi. Protože si kolo pod sebou nešťastně podsunu (ve snaze plácat se s ním na zemi co nejkratší dobu), nabodávám se levým bokem hrudníku přímo na řídítko!

Trupem mi v tu ránu projede palčivá bolest, jakou jsem dlouho nezažila!

V mé krvi ale ještě v tu chvíli naplno pulzuje adrenalin, proto se tvářím jakoby nic, naskakuju na kolo a s nezacvkaknutýma nohama opírajíc se o pedály jenom patama projíždím zbytek technické pasáže už kupodivu bez pádu, i když si o další výlet mimo kolo docela říkám!

Kam dojedu, tam dojedu

V cíli se sesunu na zem a snažím se nepřipouštět si, že s takhle naraženými žebry závod asi nemám šanci dokončit, přestože mě bolí i samotné dýchání. Rozjedu se tedy na druhou erzetu s tím, že kam dojedu, tam dojedu. Po cestě potkávám Toma, se kterým ani nemůžu pořádně promluvit, protože bolí i vydávání hlásek z hrdla.

reklama

RZ2 – Radši sedím opodál

Před startem dvojky musím sedět opodál. Pokud by se mě někdo na něco zeptal, dost možná bych se rozbrečela. Přesto to po chvíli opět rozšlapávám do další erzety, která se v mnohém podobá jedničce. Adrenalin naštěstí opět nastupuje na scénu, takže se mi daří „zapomenout“ na bolest a všechnu koncentraci směřuju na trať.

Nejzrádnější jsou kořeny, neustále se něco děje a nejde si proto nikde odpočinout. Starosti mi trochu nadělal odkloněný výjezd s kořeny, kde si nenajedu horní stopu, takže s kolem musím do kopce popoběhnout. Erzeta přitvrzuje strmějšími sekcemi, zrádnými kořeny a dírami po zhruba 300 jezdcích, co startovali před námi. Zatímco jeden úsek projedu na můj vkus podezřele dobře, v dalším úseku se mi už tolik nedaří.

V tréninkový den jsem se na odkloněné stráni držela v nahrnuté hlíně, což byla taková jistota, teď ale jakákoli nahrnutá hlína chyběla a trail byl regulérně stržený. Driftuju tedy bokem ze stráně a pád na sebe nenechá dlouho čekat… Fandové na trati mě ale nenechají dlouho ležet, takže hned nasedám, jenže sedím na kole a nic se neděje, dolů nejedu.

Zadní kolo se mi nějak zaseklo o strom a diváci u trati začnou řvát jak zběsilí, takže usoudím, že už mě dojíždí Fejola a začnu se ohlížet nahoru po trailu. Nikdo za mnou ale není, takže evidentně fandové hecovali u toho plácání mě a já místo abych si pospíšila, tak se tu kolem sebe rozhlížím jak trubka. Odrážím se tedy od země nohama, abych to střemhlav z prudkého srázu poslala v sedě (!) rovnou dolů!!!

Naštěstí to celé nějak uřídím a s pár vyšlápnutím a koloběžkováním se dostávám z této sekce s pocitem, že jsem udělala aspoň něco pro diváky. Zbytek anakondové tratě se už snažím udržet flow a dávám to naštěstí bez pádu. Později zjišťuji, že i přes patálie se mi na této erzetě podařilo urvat pro mě potěšující 17. místo.

RZ3 – Jako Aaron Gwin

Třetí erzeta se nachází přímo v areálu v Petzenu, kdy na přejezd máme stanovený milosrdný dvouhodinový limit. Přesto mi ke konci při stoupání k lanovce dochází všechny síly a cítím se vyčerpaně jak nikdy před tím. Asi je to na mě i znát, protože Katy Winton projíždějící kolem mě se s nehraným zájmem ptá, jestli jsem v pohodě, sama má přitom celou pravou půlku těla od hlíny! Asi také zažila tvrdé pády, což ji nijak neodrazuje štrádovat si to s lehkostí po transferu a ještě kontrolovat holky kolem sebe, jestli jsou oukej.

Z areálu jedeme na proklatě dlouhou šestikilometrovou erzetu kabinkovou lanovkou. Jsem docela ráda, že jedu kabinkou sama, protože jen sedím, tupě zírám před sebe a oddechuju jak po sto kilometrech maratonu. V lanovce si vůbec nedokážu představit, že bych měla jet ještě nějakých minimálně 15 minut z kopce.

Před startem sice nemůžu ani zkontrolovat chod vidle, jak mě u toho píchne v žebrech, po odpípnutí startu se ale chopím řídítek a mysl je rázem zaměstnaná zcela jinými vjemy. Na jízdě je sice poznat, že je opatrná, ale přesto stále jedu na kole.

V úvodu se jede po kamenitém northshoru pod lanovkou po trailu zvaném Thriller. Snažím se jet čistě a podvědomě volím co nejméně drncavou stopu a snad bych se i pochválila, kdybych najednou nezačala cítit měkké zadní kolo… Pomalý defekt? Hmm, a to jsem ujela teprve tak dvě minuty z třetí erzety. Stejně už jedu do cíle a pěšky rozhodně nepůjdu. Navíc Aaron Gwin umí zajet i na ráfku, tak já to dám na Cush Coru taky, ne? Aspoň ho vyzkouším.

Sice to není rychlé, ale jsem stejně natolik vyždímaná, že bych rychlejší jízdu fyzicky ani nezvládla. Dostávám se k problematické části, kde jsme předchozí den na umatlané stráni šli všichni ven z tratě – někdo do pařezu a někdo vyvrátil stromeček. Teď naštěstí prokletou zatáčku vypodložili dřevem, takže pasáž zvládám na jedničku.

Hned v další zatáčce na mě ale jeden biker válející se na trávě pod zatáčkou huláká „Right, right“ a druhý jen sedí pod tratí vedle svého kola a drží se za hlavu. V sekundě pochopím, že mám co nejdřív točit doprava, protože následná část trailu je už úplně stržená a nedá se tedy projet jinak než nadjet si ho po stráni.

Sice se v téhle erzetě nemusí nikde moc šlapat, zhruba v půlce už mám ale zakyselené ruce, nohy a proklínám všechny, kdo tvrdí, že „enduro znamená, že se jen vozíme z kopce“. Tady se na kořenech a kamenech makalo celým tělem, nikde ani pár metrů hluché pasáže nebo možnosti odpočinku, prostě pořád sbíječkový a breakdancový šrot.

V jednom prudkém úseku mi už zadek vůbec nepomáhá brzdit a já se řítím rovnou pravou částí těla do stromu s myšlenkou, že kolem něj obmotám ruku a zabrzdím se o něj. Jaké je mé překvapení, když strom holou rukou vyvrátím i s kořenem! Není to samozřejmě vzrostlý strom pevný jako barák, ale je minimálně dvakrát větší než já.

Boj Andrea vs. strom skončil sice 1:0 pro mě, pádu jsem se ale stejně nevyhnula. Navíc se mi stromek zapletl do kola, takže když se ho tam snažím odtáhnout, připadám si jako dřevorubec amatér. To už jsem ale naštěstí několik minut před cílem, přičemž k mé nelibosti vede poslední úsek spíše po rovině. Sbírám tedy poslední zbytky sil a snažím se to celé dotáhnout na prázdném zadním kole.

Do cíle teď zbývá projet jen trať dualu s klopenkami a skoky obklopenou diváky, kteří svým fanděním a jásotem vytváří nezapomenutelnou atmosféru. Protínám finishline a přestože jsem pomlácená, bolavá a s prázdným zadním kolem, jsem šťastná, že jsem to dojela, a navíc na docela schopném 19. místě.

Rentgen NE, závod ANO!

Po závodě jdu k záchranářům, aby mi prohmatali žebra. Zlomená bych je mít snad neměla, přesto mě pro jistotu chtějí převézt na rentgen do nemocnice. To už ale odmítnu a místo toho si jdu nechat opravit zadní kolo ke stánku Devinci, kde mi ochotný pán mění pásku v ráfku. To je teda paradox. Dal to plášť, dal to Cush Core a nedala to páska v ráfku, takže mi vzduch utíkal drátem!

Na noc se napatlám ibalginovou mastí co to jen jde, načež mě další ráno Tom v podstatě jen vyndá z postele a nasadí na kolo.

Spát se s tím nedá, ohýbat, chodit taky ne… Ale překvapivě jakmile si sednu na kolo, bolí to nejmíň. Tak hlavně, že máme lék!

To jsem nešla ani v Tatrách

Na čtvrtou erzetu tentokrát naštěstí nezabloudíme, ale ke konci tohoto transferu nás čeká taková pasáž, za kterou by se nemusel stydět ani Véna Hornych na Trilogy. Respektive nic tak strmého jsem bez lana snad nikdy nešla ani v Tatrách!  Tady žádné lano není, jen stojka vyhrabaným trailem, kde tlačím tak, že si řídítky břinkám do brady.

Tady toho má plný trenky i Curtis Keene a další borci, takže za hlasité funění a plivání se tu nemusí nikdo stydět. Před startem čtyřky potkávám Přému Tejchmana, který i přes vysokohorskou prémii vypadá docela svěže a předává mi informaci, že následující erzeta je suchá. Alespoň že tak.

RZ4 – Běda, jestli z ní budeš chtít vyjet

Po startu čtyřky šlápnu do pedálu jen párkrát a už se nechávám unášet hrabankovým korytem, respektive vyježděnou drážkou. Šlo o jeden z nejhezčích trailů, co jsem kdy jela. Nejprve se vlnil po hřebeni s výhledem na obě strany, pak zamířil do džungle plné kapradí a zeleně, až jsem si připadala jak někde na exotickém ostrově. Nebýt tedy té vyježděné drážky.

A běda, jestli z ní budeš chtít vyjet! Na takto nadiktované lajně se nedokážu uvolnit a cítím se dost křečovitě.  Zbytečně tak kazím prostřední část v zavřených zatáčkách, do kterých najíždím moc zvnitřku, takže už nedokážu vytočit přední kolo, zamknou se mi řídítka a jdu zcela očekávaně k zemi.

Pak pro jistotu ještě jednou, kdyby ten první pád někdo neviděl. Pády mě ale paradoxně trochu uklidní, protože od půlky už jedu uvolněně, konečně trochu pustím brzdy a užívám si už docela jednoduchý (teda na poměry EWS!) zbytek trailu, ve kterém nechybí například dropík z kmene stromu, odkloněná louka nebo palba po úzké kamenité pěšině.

Neboj, já ti posvítím…

Transfer na pětku je dalším dobrodružstvím, protože máme jet nějakých 20 minut tunelem ve skále. Fasujeme tedy svorně vždy dvě svítilny – jednu nám přilepí černou lepící páskou na řídítka a jednu na helmu. Kočka přede mnou prý pojede se svojí vlastní svítilnou, nicméně před tunelem zjišťuje, že její výkon za moc nestojí, proto mě pouští před sebe, abych svítila já!

Jakmile vjedu do tunelu, je mi úplně jasné, že i já budu mít se světlem problém, protože jsou ty svítilny po třech stech závodnících minimálně z půlky vybité a nejednou na plný výkon… Následujících dvacet minut jedeme tedy v pološeru s očima dokonale vytřeštěnýma, protože v tunelové chodbě se občas vyskytne odbočka či křižovatka, kde člověk na chvíli zaváhá, nakonec jsme ale vždy včas rozeznaly zátarasu tvořenou mlíkem a tedy i správnou cestu dál.

Tunelem toto dobrodružství ale nekončilo, jelikož součástí transferu na RZ5 byla ke konci opět „tlačenka“ do prudkého prďáku, takže jestli jsem se neprošila skrz na skrz na předchozím výšlapu, mohla jsem to tady napravit. Na startu pětky ale máme naštěstí dost času k tomu dát se trochu dohromady a já konečně cítím nějaké to těšení se, protože tahle erzeta mě v tréninku bavila a sedla mi.

RZ6 – První bez pádu

A taky že ano! Moje první erzeta bez pádu a podle výsledků se dozvídám, že se mi opět podařilo vybojovat 17. místo, a dokonce jsem porazila svůj enduro vzor – Anneke Beerten! Erzeta zkrátka českým bikerům sedla, protože i Přéma Tejchman na ní zajíždí hustej šestnáctej flek. No a jak erzeta vypadala? Žádné šlapavé úseky, jen hravý lesní trail s hliněnými klopenkami. Přestože mi občas něco vyšlo spíš jen štěstím a srdíčko jsem měla nejednou v kalhotách, faktor zábavy byl pro mě v této erzetě nejvyšší z celého závodu.

reklama

RZ7 – Zpět do Petzenu

Poslední erzetu představoval opět dlouhý trail namotaný v Petzenu, tentokrát ještě o něco delší, než byl v sobotu. Na startu potkávám „naše“ kluky, přičemž se všichni shodují na tom, že následný sjezd bude dokonalý očistec. Mám čistou hlavu a snažím se, nabitá po předchozí erzetě, vydolovat v mysli trochu sebedůvěry, věřit si, že to dám.

Vyrazím tedy s akčním rozšlapáním rovnou do kamenitých zatáček pod lanovkou a následně do dlouhých zatáček přes sjezdovku. Zatímco úvodní pasáž jsem zvládla docela obstojně, na sjezdovce mám pocit, že nám ten trail někdo doslova rozbagroval a poházel uvolněné šutry sem tam jak ho jen napadlo, nebo že mu prostě vypadly ze lžíce bagru, když tudy náhodou projížděl…

Mám proto co dělat, abych kolo vůbec koučovala. „V lesní pasáži se hlavně nepřizabít o kořen nebo o kámen“, běží mi hlavou. Raději tedy nechávám kolo jet, aby si vybralo svoji stopu samo a docela mi to vychází. Následuje rychlá palba lesem, jeden z mála úseků, kde není žádná technická zrada.

A přesně v okamžik, kdy na tohle pomyslím, zavadím v rychlosti levým řídítkem o strom a v setině sekundy letím jak hadrová panenka doleva ven z trailu!!! Následný pád bych vyhodnotila jako nejhorší za celé moje enduro ježdění. Nalevo od trailu totiž byla jen příkrá stráň, na které byly poházené polopokácené stromy ležící nahodile mezi ještě zdravými stromy.

Proto i kdybych se snažila svůj pád sebelíp nasměrovat, na což je v letu v režimu „katapult“ vždy hromada času, něco tvrdého prostě vždycky koupím. Konečnou ránu dostávám nejvíc do levé strany beder a levého ramene. U levé strany žeber nepoznám, jestli je to bolest nová, nebo jsem jen přikrmila tu stávající…

Každopádně, pokud bych chtěla v životě ještě něco vidět, tak je to tenhle pád natočený kamerou, ideálně jako zpomalený záběr, protože není možné takhle rychle přežít klinickou smrt!

Chtělo se mi nejdřív začít křičet „pomoc“, jenže v této pasáži zrovna nikdo nebyl (proč by taky byl, když tu nebylo nic těžkého!), jezdkyně startující za mnou mě zrovna nedojížděla. Proto jsem se napumpovaná adrenalinem a silným překvapením, že jsem se na nějakou větev rovnou nenapíchla, snažím svépomocí škrábat nahoru.

Nejprve sama, posléze zvedávám i kolo, které mám zaklíněné v roští, takže se bolavá peru ještě s tím, že mi nejde kolo vytáhnout. Nakonec stojím opět na trailu a nasedám na kolo, teď už s jediným přáním – dojet do cíle v jednom kuse. Ztrátu naberu velkou a rozjíždím se dost opatrně kontrolujíc, jestli mi fungují končetiny, takže mě záhy dojíždí kočka za mnou.

Nedá mi to a chytnu se jí a jedeme spolu techniku v kořenech. Za chvíli opět nevnímám bolest a celou koncentraci věnuju na vyhodnocení volby stopy, Němky přede mnou a následnou stopu, kterou volím já. Nejvíc ji sjíždím v prudkých pasážích, kde já odevzdaně pouštím brzdy, ona zas prudké pasáže kontroluje pomalejší jízdou, aby se vyhnula pádu.

Předjet bych ji mohla na dvou místech, ale po pádu jsem si úplně přestala věřit a byla jsem přesvědčená, že pokud bych ji předjela, spadla bych znovu, a ještě bych ji brzdila. V tomhle rozvážném tempu nás dojede riderka z Austrálie a vůbec se s námi nepárá. Stačila by ještě jedna kočka a dáváme si regulérní enduro-fourcross.

Australanka přebírá v našem tříčlenném souboji vedení, za ní frčí Němka a já to uzavírám. Fanouškům se tohle hodně líbí. V prudké kořenovité pasáži se zatáčkami mi už ruce vypovídají službu a já bych to potřebovala pustit dolů, jenže teď mě zase brzdí Němka, co si nechala Australanku odjet. Takhle na brzdách to neudržím a za chvíli jdu v jedné točce přes řídítka!

Hoří mi všechny svaly na těle, ale stejně zopakuju svůj víkendový rituál – posbírám sebe, kolo a jedu dál. Holky dojíždím až ke konci a už bych na rovince i jednu z nich předjela a křičela jsem si, frajerka byla ale tvrdá a ostrýma loktama si pohlídala, abych se před ni nedostala.

Rezignuju, zařadím se za ni a z posledního melu do cíle. Pociťuju strašnou úlevu, když vjíždím do závěrečné dualové sekce, slyším Toma, jak fandí, takže v sobě probudím poslední bojovnost a začnu dupat. Dualová sekce je obklopená diváky a tři holky za sebou nažhaví i samotného spíkra. Dávám si poslední dva skoky a poslední klopenou zatáčku a už koukám na finish…

Když najednou ryju v klopence „držkou o zem“ a vlastně i předloktím a kolenem. V prašné klopence mi ustřelil předek a já se poroučela k zemi lusknutím prstu. K tomuhle ani nevím co napsat. Jestli je to k pláči, protože krev ze mě lila okamžitě jak při soubojích v Kill Billovi, nebo k smíchu, jakože ten první šílenej pád nikdo neviděl, tak jsem tam vyslala ještě jeden pro diváky.

Těžko říct, každopádně za davového povzbuzování jsem na kolo nasedla a po dvaceti minutách v poslední erzetě cílovou „pásku“ proťala. Nebudu mít ve výsledovce DNF. DOJELA JSEM TO! Sice jsem si po sobotním 19. místě pohoršila na 23. místo, ale vzhledem k okolnostem jsem si ho rozhodně vydřela. Až do krve. Doslova!!!

Co závěrem? Nic. Tahle slohová práce doufám řekla všechno a žádný další závěr nepotřebuje 🙂

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tom Rucký, EWS

Video z 3. RZ pro pobavení: