EWS La Thuile – „you can dooo iiiit!“
Nejtěžší závod, co jsem kdy jela! Místo závodění spíš boj o udržení se v sedle! To nejsou jen moje slova, ale i názory nejlepších jezdkyň EWS. Závod, kdy vám nad hlavou neustále lítá vrtulník. Závod, kdy potkáváte řadu jezdců, včetně svých kamarádů, s obvázanýma rukama nebo rovnou v sádře. Zároveň závod, ve kterém si člověk posune svoje limity. Konečně závod, který si budu ještě dlouho pamatovat.
Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký, EWS
Už jen dva tréninkové dny v horách na hranicích Francie a Itálie ve mně vyvolaly směs všelijakých emocí – radost z toho, že jsem na takhle nádherném místě pod Mont Blancem s neuvěřitelně pestrými a dlouhými traily, zároveň místy regulérní strach, že si strašně rozbiju čumák, což jsem sotva po zahojení strupů a žeber ze Slovinska (reportáž EWS Petzen) nechtěla rozhodně praktikovat.
Do sobotního startu tedy nastupuju s respektem k tratím a možná i s lehkým blokem z posledních závodů, po kterých jsem dva týdny nemohla spát jinak než na zádech. Co jiného s tím než to rozzávodit, že?! Ačkoli instastory Franty Žiláka s informací, že po první erzetě končí s nechutnou zakrvácenou dírou v ruce, mi odvahy příliš nedodala…
Na nebeský vrcholek (RZ1)
Lanovka a kousek jízdy po trailu nás dostaly na start první erzety – na bezlesý skalistý vrcholek s vřesovými pláněmi a výhledem kolem dokola. Zní to poeticky, že? Ne tak doslova, pokud potřebujete před startem na velkou! Shrnu to slovy – neschováte se!!! No nic… Zpět k závodům.
Erzety jsou nakonec kvůli počasí přehozené a startuje se trojkou, o které si z tréninku skoro nic nepamatuju. To se mi vymstí hned v první zatáčce, kde se mělo za skalkou točit doleva. Samozřejmě točím doprava, takže neujedu ani ne 50 metrů a už bojuju s kolem, protože skočím rovnou do nějaké vřesové díry…
Naštěstí se to obejde bez pádu, jen jsem před diváky za exota, protože tuhle stopu tam jedu asi jedná (večer mě potěší Petr Hynčica, který mě v tom údajně nenechal). V další kamenité palbě se snažím ztrátu dohnat, tak pouštím brzdy, dropuju šutr a zadním kolem trefuju rovnou jednu ostrou skalku. A je to! Zadní kolo se pomalu, ale jistě vyfukuje…
V první chvíli mi spadne kámen ze srdce, že je vlastně nervům konec a já to celé přežiju. Záhy mi dojde zázračná moc Cush Coru a že s ním minimálně tuhle erzetu můžu dokončit. Po planinách mě už ale dojíždí Fejola startující za mnou, a protože si s prázdným kolem moc nevěřím, pouštím jí a stihnu i zafandit.
Rozjedu se hned za ní a začíná mě to trochu bavit, protože si najednou přijdu jak s kámoškou na vyjížďce (s tím rozdílem, že na vyjížďce tak nefuníme a nejezdíme po skoro prázdném kole). Fejola přede mnou dokonce i něco povídá, zaregistruju jen „bahno“ a „prase“.
Najednou jí to na kořeni ustřelí a je doslova vymrštěna z trailu, takže ji můžu v pohodě objet. Loajálně se nezapomenu zeptat, jestli je v pohodě, i když už koutkem oka zaznamenávám, že se pomalu sbírá. Teď začíná totiž ta pravá legrace.
Lesní sekce s prudkými pasážemi, slizkými kořeny a po 350 odjetých závodnících stržené části trailu. Zavřené zatáčky se snažím hodně nadjíždět, jak mi radil Vojta Bláha s Frantou Žilákem. Někdy mě ale kořeny pošlou úplně jinou stopou, než bych chtěla, a pak tedy nastupuje rada Vlasty Hynčicy „musíš to odbrzdit, kolo si poradí“.
Plnit poslední radu je nejtěžší, ale paradoxně to opravdu funguje, takže když přijedu na příkrou kořenovitou odkloněnou stráň, pouštím brzdy, kola se valí a já obstojně přežívám a nejdu k zemi!
reklama
Klouže kolo, kloužou nohy…
Paradoxně prudké úseky sjíždím a padám až na rovinách, kde se musí šlapat. Jednou mi na rovině na kořeni kolo ujede pod tělem tak, že dál pokračuju pěšky. Když se chci vrátit zpátky, stihnu uklouznout na blátě a předvést něco jako poloprovaz. Divák u trati musel mou gymnastickou vložku jistě ocenit.
Nejvíc mě ale těšil závěr trati obklopený diváky, protože se tu jely dvě prudké zatáčky s „uslintanými kořeny“. Tohle jediné jsem si z tréninkové jízdy pamatovala! Teď musím rychle točit doprava nahoru, celé si to nadjet a být už do zatáčky otočená správným směrem. Alespoň tady se pochválím, protože úsek sjíždím bez ztráty kytičky, za což jsem odměněná aplausem a dalším fanděním.
V cíli se dozvídám, že holky přede mnou tenhle úsek běžely, nebo se propadly pod trail. Až jsem zapomněla, že jsem jela na prázdném zadním kole. Ty jo, a není to nakonec pro mě lepší? Cush Core možná v mém podání funguje líp, jak nafouknuté kolo 😀
Co mám dělat s bombičkou?
V cíli trochu panikařím, protože na přejezd na další erzetu není moc času a já zas zapomněla, jak se kolo nafukuje bombičkou… Začne mi samozřejmě foukat už v ruce, takže do kola jen „cmrndám“ nějaký zbytek. Dofukuju tedy pumpičkou a peláším na více jak dvouhodinový transfer. První hodina se jede po asfaltu, druhá po stoupajícím trailu a nějakých 15 minut se kolo nese na zádech. Na asfaltu je mi ctí pár metrů jet s Cecile Ravanel a Ines Thomou. Zkusmo se zeptám:
„How about the first stage? Without crash?“, mrknu po nich zvídavě.
Obě na mě trochu nechápavě vytřeští oči a ubezpečí mě, že to opravdu nebylo „without crash“, ale že se vždycky nějak posbíraly. Prima. Jsou to taky obyčejné smrtelnice!
Na stoupajícím trailu oběma ujíždím, protože mi nepřijde, že máme dostatek času na přejezd. V tréninku jsem to odsud jela hodinu a čtvrt a teď mám jen hodinu? „Tak to musím šlápnout do pedálů!“ Postupně začnu v panickém stresu dojíždět další závodnice, i „ixcéčkařky“, což považuju za svůj vrcholný výkon v celém EWS, protože doteď mi na transferech vždycky všechny tyhle holky ujížděly.
V tom jim začne být divné, že takhle ženu, protože defacto startuju až za nimi. Když jim řeknu, kolik je hodin, zděsí se všechny!
Konečně jsme v místě, odkud vidíme na strat erzety na dalším bezlesém vrcholu, odtud začíná tlačení/nesení kola, což mi v tréninku zabralo zmíněných 15 minut. Mrknu na hodiny. Zbývá mi 7! „To nemůžu stihnout!! Néé, já nechci penalizaci, když už dojedu i erzetu na píchlém kole…“ V takové chvíli by to člověk skoro i vzdal, ale co jsem měla dělat takhle blízko startu?
Nasadím strojové tempo. V nadmořské výšce přes 2 000 metrů sotva dýchám a od poblití z hlaďáku nemám daleko (tyčinku jsem si plánovala dát před startem…). Dobíhám ke startu a vidím připravenou Leonie, která s dvacetivteřinovým intervalem startuje vždy přede mnou.
Mám 20 sekund do startu!
Rychle sundávám batoh a z kapsy do něj přendávám bidon, nandávám si kolena, začnu rvát vycpávky do helmy… Nestihnu je zacvaknout a ke všemu je mám obráceně! Na hlavě to sakra tlačí a helma mi padá do očí… 10 sekund! Vytahuju rukavice… Jako na potvoru mi levá nejde pořádně nasadit… Začnu nandávat druhou… 5 sekund! Kašlu na to, pravou strkám do kapsy od kraťasů, nacvakávám a vyrážím úplně vyplivlá do erzety.
Bezva fourcross (RZ2)
Nebudu zastírat, že se snažím vydýchat a nijak nebejčím. Když se na planině ohlídnu, vidím dvě holky startující hned za mnou, protože svůj start nestihly. No bezva, to bude zas fourcross! První polovina trati je opět na otevřené planině, není nijak složitá, hodně kamenitá a hodně rychlá. Kromě zavřených zatáček, které se dají ovšem nadjíždět, jsou tu i rovné rychlé netechnické palby, kde se nechají i pěkně pustit brzdy.
S mojí vyšťaveností bych ale měla držet brzdy už jen z principu. Že jsou ty rychlé palby pěkně zrádné mi dokazuje riderka, co mě sice předjede, pak ale v rychlém úseku neukočíruje směr a vyjíždí z ničeho nic z tratě někam do pastvin! Předjíždím ji tedy a pokračuju vesele dál.
Od druhé půlky pro mě nastává ale peklo!
Už se nejede z kopce, ale po traverzu plném minivýjezdů, obvykle okořeněných nějakým šutrem nebo kořenem. Sjíždí mě tu dvě holky, takže na traverzu bojujeme ve třech a vypadá to jak dívčí souboj v blátě. Jen k tomu máme navíc kola, helmy a tak podobně.
Nejdřív to uklouzne mně, takže mě předjede Němka. Hned na to klouže ona, proto opět předjíždím já ji. Do toho se tam s námi takhle plácá ještě třetí Švýcarka. Píšu sice „plácá“, ale ve skutečnosti fakt makáme. Dostávám se před holky horní stopou, jenže ta najednou končí. Instinktivně dropuju, ale tělo mám jak hadr, takže vylítnu z pedálů a padám přímo břichem na sedlo držíc se pořád za řídítka.
K zemi naštěstí nejdu, ale holkám to stačí na to, aby mě předjely, a mně na to, abych si na férovku ublinkla… Pak se jenom tak „zadávím“, jakože by to ještě chtělo, ale se zaslzenýma očima to potlačím a pomalu se rozjíždím dál. Po chvíli se trail, díky bohu, láme zase dolů, přičemž se mi navzdory předchozímu žaludečnímu extempore daří zvládnout prudkou lesní techniku takřka bezchybně.
V cíli se s holkama vzájemně všechny omlouváme za svoje uhnutí-neuhnutí. Tohle se mi líbí – žádné zlé pohledy nebo nadávání, ale omluvy a plácání po zádech, že je všechno ok. Nevíte, jak se mi ulevilo, když jsem si sundala helmu s opačně vloženýma vycpávkama! Ke všemu zjišťuju, že jsem si ji na jízdu ani nestihla zapnout!!!
Makáme, ale nebylo to třeba…
Na poslední ereztu po předchozí zkušenosti všechny spěcháme. Jde o kombinaci lanovky, výjezdu a opět nesení kola po skalách. Paradoxně tady je limit naopak dost přestřelený, takže se na vrchol dostáváme s víc jak půlhodinovým předstihem! Do toho čekání, kdy všechny postupně na větru vymrzáváme, se náhle změní počasí, jak když luskne prstem. Prostě hory!
Sluníčko v čudu, začíná pršet a nepříjemně foukat. Choulíme se za kameny namačkané vedle sebe se závodním nadšením „nula celá nula“. Leonie vytuhla natolik, že si dala schoulená v klubíčku dvacet! Že na ni pršelo, ji očividně nijak netankovalo.
Mám tak zmrzlé ruce, že ani nejsem schopná podívat se na telefon, kolik času mi zbývá do startu. Jakmile tedy vidím, že se holky jedoucí přede mnou řadí na start, jdu taky. Tu mě ale napadne, že bych si mohla ještě utřít kapesníkem brýle a na ten mokrý vřes ufouknout přední kolo. Hlavně, že jsem na to měla půl hodiny čas!
Ladím výbavu opět za pět minut dvanáct, respektive jen tak tak došroubuju čepičku na ventilku a už se rozjíždím do erzety!
Na prázdném mi to jede (RZ3)
Za svoje rozhodnutí změkčit předek se chválím hned v první zatáčce. I když je čerstvě posekaný mokrý vřes pěkně zrádný, jedu čistě bez nějakých karambolů, až se divím, že dojíždím Leonie přede mnou. Najednou mi ale zase něco nehraje. Pro změnu mám prázdný předek!
Vzhledem k předchozí zkušenosti jízdy po Cush Coru se ale vůbec neznepokojuju, možná naopak. „Na prázdném kole mi to přece docela jde“. Pak ale začne ten největší očistec celého závodu! Sice jsme měly echo, že trať je po noční bouřce a projetí zhruba 350 jezdců v příšerném stavu, takovou divočinu, na jakou jsem následně narazila, nečekala asi žádná z nás!
Po trailu z tréninku není ani památky. Představte si zavřené zatáčky v prudkém sklonu, plné kořenů a vyježděných děr. A tohle trvalo v maximálně intenzivní podobě dobře 7 minut. Většinou to dávám tak, že přijedu na hranu padáku, zhrozím se, pak si vzpomenu na Vlastu Hynčicu a jeho „odbrzdi to!“ Pouštím tedy brzdy a se zakyselenýma rukama se zuby nehty snažím udržet na kole.
Nevěřím svým očím, nechápu, že to stále dávám, proto každou chvíli čekám strašnej držkopád! Dojíždím dvě holky přede mnou zrovna ve chvíli, kdy nesou kolo po trailu. Nebo prostě korytem, které někdy možná bylo trailem. Protože bych to do nich akorát narvala, slézám taky, kousek sbíhám a jakmile to jde, nasedám na kolo a holky mi uhýbají.
Nějak jsem si ale nestihla všimnout, že nasedám zrovna do hodně těžké sekci, kde se do kořenovitých pasáží přidávají i kameny. Asi vypadám, že bych nejradši slezla z kola a šla pěšky, protože se od diváků ozve „You can dooo iiiiit!!!“. Věřte nebo ne, tyhle magický slova jako by mi vlily do svalů novou šťávu a já tu pasáž prostřelila stylem 50/50 a ono to vyšlo.
Už by se mi hodila nějaká rovinka, aby si ruce aspoň trochu odpočinuly, jenže odpočinek je v nedohlednu. Na brzdové páky přidávám k ukazováčkům už i prostředníčky.
Ruce pálí a ztrácím v nich cit, přitom se nedá zastavit ani zpomalit!
Posílám tedy kolo po erzetě trochu riskantně nejkratšími stopami… „Teď bych ale potřebovala zatočit doleva, abych objela ten kámen, co se dropuje“. Jenže ruce nereagují a já si to hezky v tempu šinu přímo na kamenný drop. Ani nevěřím, že jsem to skočila a nerozstřelila se!
Problém nastává až o kousek dál. Jelikož jsem jízdou přes drop nabrala rychlost, neplánovaně podotýkám, najednou nepomáhají ani dva prsty na brzdách a místo abych to stočila po trailu doprava, vysílám to přímou linou do lesa, kde se zastavuju až o nějaké roští.
V tu chvíli mě předjíždí nějaká holčina, které tak alespoň efektivně uhýbám z cesty, načež se mě samozřejmě zeptá, jak už je to na EWS zvykem, jestli jsem ok? Křičím kladnou odpověď a rovnou vylézám z roští a nasedám na kolo, jako by se nechumelilo.
Z posledního závodu vím, že mě nějaký pád jen tak nevypne a že mám dost adrenalinu na to, abych to dojela i v klinické smrti.
Závěrečné lesní pasáže jsou obklopené fanoušky, takže i když trať vypadá strašně a já nic tak vražedného nikdy nejela, jejich fandění mě nabíjelo a já si ten strach začala snad i užívat. Okamžik, kdy na mě mával cílový rozhodčí, ve mně vyvolal ty nejeuforičtější pocity. Nedokázala jsem pobrat, že jsem tohle sjela!!!
Za pár sekund ale vidím kluka na nosítkách, který si chvilku před námi zlomil nohu do pravého úhlu!
Tohle tedy byla erzeta!!!
Oficiálním cílem jsme vlastně neprojely (k němu by zbývalo ještě zhruba 30 metrů), časomíru na tyčce totiž pořadatelé posunuli o kus výš a začali nás zastavovat o něco dříve. Já a dvě holky za mnou jsme ještě stihly pípnout s čistým průjezdem, za námi se ale udělala fronta dojíždějících závodnic, které se k cílové fotobuňce nemohly nijak dostat a ztrácely tedy čas ve frontě.
Tohle byla tedy erzeta, ve které jsem překonala sama sebe! Erzeta, ve které jsem zajela do top 20! Erzeta, která mi pádem znovu obnovila zraněná žebra z Petzenu! Erzeta, kterou nám zrušili…
Čert vem naše časy z poslední erzety, život a zdraví člověka je vždycky na prvním místě. Možná je ale k zamyšlení nějaké zabezpečení na takhle těžkém závodě. Klukovi to ujelo na dřevěném mostku a chtěl jen seskočit vedle kola. Pod mostkem ale byla hromada větví s pařezem, o který si pravděpodobně zlomil nohu.
Samozřejmě, erzety jsou na EWS běžně dlouhé okolo 10 minut a nejde každý strom obalit matrací, nicméně na nepříliš širokém mostě bez zábradlí se dá očekávat, že to někdo ke konci erzety neukočíruje a hromada větví mi přijde vyloženě bezohledná…
Když odezněl adrenalin…
Toto a možná i řada dalších negativních reakcí na nebezpečný závod, kde se jezdci snažili spíš jen přežít než vysloveně závodit, donutilo pořadatele k přehodnocení nedělního programu. Zrušili totiž poměrně těžkou erzetu s náročným výjezdem (výšlapem s kolem na zádech) a místo toho se jela jedna erzeta dvakrát?!
Bohužel mně se, paradoxně jednodušší a sušší neděle, netýkala. V průběhu sobotního večera, kdy přestal fungovat adrenalin, k sobě přišla ještě nedoléčená žebra z Petzenu, do kterých jsem se znovu bouchla po doskoku kamenného dropu. Tímto děkuji fyzioterapeutce Helče za snahu dát mě dohromady, v danou chvíli ale nepomohly ani brufeny a já druhý den nemohla ani přehodit nohu přes kolo.
Jednu chvíli jsem myslela, že odstoupení ze závodu snad i obrečím, jenže s těmi žebry nešlo ani bulet 😀 Tak jsem šla fandit alespoň ostatním na trať. Mimochodem, po malé odmlce opět nemůžu spát jinak než na zádech, proto pokud byste měl někdo podobnou zkušenost a znal jakýkoliv trik, jak se s naraženými žebry rozumně vyspat, budu neskutečně vděčná!
reklama
Český kluci!
Ráda bych vyzdvihla výkony českých jezdců, které jsem díky své nepojízdnosti poprvé viděla z pozice diváka přímo v závodě, a to v poměrně těžké sekci na konci poslední erzety.
Nikdo z nich nezaváhal, jeli rychle, jeli dravě, jeli bez chyb!
Na základě úseku, který jsem viděla, bych si netroufla odhadovat, jestli se vejdou nebo nevejdou do Top 10. Kristián Poruban jel dokonce stopu Sama Hilla, která zabijácky vedla přes jeden šutr napřímo! Myslím, že to jel obdobně i Kuba Říha, ale protože v erzetě přeskočil minimálně pět lidí, tak jsem ho nestihla pořádně zaznamenat. Z holek stejnou stopu jela jen Ines Thoma a Cecile Ravanel.
S odstupem času u mě vystrašené a lehce zklamané pocity ze závodu naštěstí vystřídal pozitivní pocit z překonání vlastních hranic a posunutí svých pilotních limitů. Za malé vítězství, možná celé dosavadní sezony, považuju to, že jsem stihla start druhé sobotní erzety, což se každému nepovedlo a časové penalizace se tentokrát rozdávaly výsledkovou listinou nahoru dolu.
Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký, EWS
Ochutnávka z erzet od Kuby Říhy:
