Enduro X Race Sušice – „nejendurovatější!“ (report)

Délka 45 km, 1800 m převýšení a 7 erzet. To jsou základní parametry sušického endura pro rok 2018, které uvedený nadpis jen potvrzují. V mých očích jde ale dlouhodobě o nejkrásnější a „nejendurovatější“ erzety u nás – fyzicky a technicky náročné, přitom neztrácejí na hravosti a mají námi tolik chtěné flow. Letos navíc bezkontaktní časomíra a občerstvení téměř před každou erzetou. Pecka!

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký, Michal Hoffmann 

Že byla i letos Sušice Mistrovstvím ČR v enduru, bylo pro mnohé spíš třešinkou na dortu než základním rozhodovacím prvkem. Osobně bych Sušici jela mistrák nemistrák! Zkrátka zdejší traily mě baví a ráno se před závodem budím spíš natěšená, než nějak předzávodně nervózní. Můžu se teda v neděli ráno v klidu soustředit na vyzvednutí čipu a přidělání čísla na řídítka, než řešit kolikrát poběžím na záchod J (věřím, že tato informace byla pro všechny nezbytná…!) Takže za chvíli už si tahám kolo na startovní podium a spolu s Petrem Morávkem se vydáváme vstříc první erzetě.

RZ1

Jednička je už po léta stejná, ale je rozmanitá a zábavná, takže by byla určitě škoda ji nějak měnit nebo vyřazovat. Po startu to ale chce trochu šlápnout po pedálů a já pociťuju, že ani dlouhý transfer mi nohy nerozjel, takže hned tuhnou jako by byly z olova.

Po dvou menších brdcích se ale trať láme dolů a začíná kamenitý rock´n´roll – tu zatočit doleva, tu doprava, tu pustit brzdy, abyste něco zdrncali… Konečně si připadám jak ryba ve vodě. Pak už jen divácky atraktivní balvan, po kterém následuje dupání po lesní kořenovité pěšince, na které regulérně vytuhnu a nestydím se za to, že se uvelebím na sedle, takže do cíle už šlapu jen sporadicky.

RZ2

Při přejezdu na dvojku už cítím, že se nohy rozjely a hlava si přivykla na sutečnost, že dneska se prostě bude šlapat! Na Sedle, kde startuje druhá i třetí erzeta, mě hodně těší možnost občerstvení, přičemž vybrat si lze vodu, kofolu, džus, ionťák… Nakonec šlo spíš o to se nepřepít!

Start dvojky byl letos nově okořeněný šikmým výjezdem na kámen a následným kamenitým sešupem, takže diváci pro atraktivní místo nemuseli chodit daleko. Kousek po startu následuje kraťoučký výjezd, kdy obvykle šlapu v sedě, tentokrát ale slyším takové hecování (že by fotograf Michal Hoffmann?), díky čemuž se fakt kousnu a vydupu to ve stoje (teda myslím, vůbec si teď nemůžu vzpomenout, jestli jsem si na konci kopce úlevou nesedla :D)!

Druhý menší výjezd už se mi tolik nepovede a v nejvyšším bodě si štrejchám nejprve pravým a následně levým pedálem o zem, takže mě trail doslova vykopne z pedálů a já rázem vypadám, jako když jedu na odrážedle. Nijak extra mě to ale z míry nevyvádí, ve vteřině nacvakávám obě nohy zpátky a hasím si to po lesním trailu dál.

V každé erzetě mám nějaký ten svůj oblíbený úsek, kdy na dvojce je to prudký dropově-kamenitý sešup poté, co se projede pod polopadlým stromem. Kameny jsou ale „poskládané“ tak, aby nekazily získané flow, takže fun factor tu je poměrně vysoko, což následně umocňuje ještě rychlá lesní palba s dvěma odpaly. Do závěrečné rock garden to posílám úplně bez rozmyslu, kdy však všechno moje „prasáctví“ za mě naštěstí řeší dostatečně předkopnutá vidle mého Ghosta FRAMR.

RZ3

Před třetí erzetou jsem už tradičně nervózní a s Luckou Kubínovou se shodujeme, že i když se obávaná skalka o něco zjednodušila, stejně máme z této erzety respekt. Náročnost trojky je navíc zvýšená úvodním krátkým kořenovitým výšlapem, takže kromě maximální koncentrace si člověk musí pohlídat, aby nebyl vyplyvlej ještě dřív, než najede do techniky.

Pak už se jen nebát pustit brzdy a pracovat celým tělem i hlavou v kamenité pasáži, kde se neustále něco dělo – zatáčka, trefit se mezi dva kameny, minivýjezd, znova zatáčka, seskok mezi dvěma kameny… Nebylo tu snad jediné hluché místo a v podstatě nejvíc se musel namáhat asi mozek, který neustále zpracovával nové a nové vjemy.

Občas se mi stává, že v erzetě začnu přemýšlet o tom, co budu jíst k večeři, ale v případě sušických erzet tohle opravdu nehrozilo. Po léta vyhlášená skalka se mi jela parádně, stejně jako ostatním jezdcům, se kterými jsem se o ní v cíli bavila – inu, je vidět, že už nejsme žádná másla J

Letos se navíc erzeta zkrátila o poslední šlapavý úsek, takže jsem přišla o můj závěrečný výkon v kómatu a do cíle jsem dojela s převládajícími pozitivními pocity ze skalky!

RZ4

Čtvrtá erzeta byla hodně na pohodu. Muselo se tu sice i dost šlapat, na lesním trailu jsem si ale našla flow a jela si to svoje. Největším zpestřením této erzety byl dropík z kamene, kde mě poctivě fotí jak Tom, tak Michal Hoffmann a jelikož zaslechnu opět nějaké to hecování, snažím se ještě rychle klukům něco předvést, takže se málem vyndám řídítkem o strom. Naštěstí to ustojím a Tom později prohlásil, že to náhodou vypadalo profesionálně 😀

reklama

RZ5

Před pátou erzetou, která se sbíhá ze Svatoboru, se dostáváme na tradiční občerstvovačku v Sušici, kde kromě gelů a tyčinek nechybí ani napečená buchta a obložené bagetky jak od maminky. S pitím to není třeba nijak přehánět, na vrcholu Svatoboru nás totiž čeká další možnost občerstvení.

Po výživném výšlapu, který nás ten den čeká ještě dvakrát, se vrhám vstříc nekompromisním kamenným schodům, které závodníky vítají hned v úvodu páté erzety. Připadám si sice jako se sbíječkou a zalituju, že jsem si ještě trochu nepřifoukla kola, cush core ale naštěstí všechno pobírá a nenechá mě procvaknout. Pak už hurá do lesa, kde jsem měla díky pěknému poletu na dropíku rohlík na puse a následný hravý plynulý trailík jsem si spíš užívala, než závodila.

RZ6

Šestka je nová, hodně technická, ale neztrácí na hravosti. Mám z ní docela respekt, protože kousek po startu se trať pustí kamenitým sešupem dolů, přičemž v tréninku jsem si tou pasáží nebyla úplně jistá. Stejně tak mi vrtal hlavou skok z cesty doleva na lesní trail, kde bylo důležité netrefit pařez.

Do erzety vyrážím tedy sice už trochu unavená, ale i lehce „vzrušená“, protože je to přeci jen novinka a v „race modu“ jedu vždycky všechno jinak než v tréninku. Zmiňovaný kamenitý sešup zvládám díky fandění na pohodu, i když mi tam kluci jedoucí přede mnou nechali už pár odvalených kamenů.

Dostávám se tedy na obávaný seskok z cesty, který se rozhodnu jet na jistotu a moc to nepřehánět. A to je samozřejmě chyba. Zpomalím natolik, že mám habaděj času přemýšlet o blbostech a nenapadne mě nic lepšího, než se pohledem zaměřit na zmíněný pařez. Takže pooojď!

Samozřejmě ho trefuju rovnou napřímo předním kolem a už zavírám oči před nepříjemným pádem, když najednou vidle opět zachraňuje celou situaci a s lehkým rozkolísáním mě posílá dál po trati, jako by se nechumelilo. Pro tuto chvíli se opravdu hodí termín, že jsem jí dala „nažrat“! Zbytek erzety se nese ve stylu kamenitého trailu dochuceného kořeny, takže rukama se už držím řídítek jen zuby nehty a v duchu si fandím slovy „drž to!“ až do cíle.

RZ7

Na tom jsme se shodli všichni! Sedmička byla zkrátka za odměnu. Krátce po startu sice bylo třeba na pozvolné lesní kořenovité pěšině zašlapat, ale po přejezdu asfaltky už to byl jeden skok, zatáčka, další skok, zatáčka…Člověk najednou jel jakoby ani neměl v nohách 40 km. Poslední erzeta je tedy krásně plynulá, zároveň rychlá, technická už jen tak akorát, abychom se ke konci moc netrápili. Čím jsem se blížila cíli, tím mě to bavilo víc a víc, takže pomyslnou cílovou pásku jsem proťala s upřímným zavýsknutím.

Slastné finále

Při vjezdu na náměstí si jezdci mohli vychutnat takové to osobní vítězství, že tenhle závod dali a rovnou se za to náležitě odměnit pivkem nebo dokonce i červeným vínem a samozřejmě jídlem, které nám organizátoři po závodě každoročně dopřávají.

Tenhle okamžik tu bývá magický a oproti jiným závodům i ojedinělý. Obvykle totiž závodníci dojedou do cíle a odeberou se ke svým autům převléknout se a pomalu mizí! Ale v Sušici jako bychom solidárně čekali až na posledního jezdce, všichni pohromadě, na náměstíčku na lavičkách, s pivkem i bez něj, klábosíc o všem možném, co se nám na trati přihodilo. Pokud bych si pomohla termínem z lyžování, frčeli jsme si tam po závodě takový vlastní „aprés bike“ J

Sumasumárum, parádní traily, bezvadná časomíra a početné občerstvovačky… Já zkrátka jedu za rok znova 😉

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký

 

Líbí se vám článek? Podpořte nás na vaší sociální síti. Díky