Reportáž psaná na 190 tepech. Aneb ať žije Gravel Blinduro!

Gravel Blinduro byl neobyčejný závod i pro obyčejné jezdce. Jak může vypadat z pohledu hobíka, který nemá v nohách tisíce kilometrů se dočtete dále.

Text: René Zeman / Foto: Autor + kamarádi, Rob Trnka

Za mrholením hustým tak, že by se dalo krájet a o malý kousíček dál, leží Česká Kanada. Místo je to štěrkoletům zaslíbené, oku velmi lahodící, nicméně pro první ročník Gravel Blindura na všechny vystrkuje svoji proslulou Ďáblovu prdel v podobě ne zcela přívětivého počasí. Ještě, že nás ale neodradilo, Gravel Blinduro bylo dokonalé!

Teplotní šok

Devět stupňů hlásí teploměr při pátečním příjezdu. Trochu rozdíl od čtvrtečních 35°C ve stínu. Tělo zvyklé na jihomoravská vedra zažívá teplotní šok, taška s věcmi zeje prázdnotou a já ověšený jako vánoční stromeček vším, co jsem v ní našel, se snažím zahřát.

Nejsem v tom ale sám. Jelikož je atmosféra kempu velmi uvolněná a naše parta víc než kvalitní, ztuhlé tělo tedy  brzy povoluje v relativním teple místní hospůdky. Až natolik, že na chlapáka pohrdneme zaplaceným apartmánem a jdeme spát pod stánek ven. Jak velká chyba!

Tohle nezachrání ani volské oko!

Noční větřík a pár spršek udělá své a já ráno vstávám jak zpráskaný pes. Nezachrání to ani vydatná porce vajíček od Ondry a hrnec teplého čaje. Usínám víceméně kdekoli, kde to jen jde. S blížícím se startem doladím svůj Cannondale Slate, nakoupím pár gelů a snažím se rozjet. Tělo však dává jasnou odezvu, dneska to fakt dobré nebude! 

Spaní venku se neukázalo jako nejlepší nápad.

Ondrova vajíčka byla slabou náplastí na mizernou noc.

Z 0 na 100!

Před startem vysvitne sluníčko, zůstává ale hodně silný vítr. První erzeta je takzvaně z nuly na sto! Z kempu se startuje rovnou do rychlostní zkoušky a klasicky odstartováním vzaly i za své všechny ty kecy o pohodovém tempu, klídku a tak dále všech mých parťáků.

Startuju také na plno a v první zatáčce už vidím rudě. To ještě netuším, že tak pojedu další 4 kiláky a když se to konečně zlomí, tak poletíme přes hustou kořenovitou pasáž, kde spadlé bidony počítáte na tucty. Ještě že mám odpruženou Lefty. Končím v osmimetrové písečné duně total vyšťavený. Dnes bude rozhodně o zábavu postaráno a to víc než kvalitně!

Má kliku, že se jmenuje Fikejz!

Skupina, ve které jedu, nepolevuje ani na transferu k druhé erzetě a já před startem koukám na tepák, kde je stále 165. Inu, co už, jdu na to. Překvapení se nekoná, je to zase do kopce! Do hodně moc dlouhého kopce. Opravdu strašně moc dlouhého kopce.

Rychlostí blesku mě přelítne další závodník. Ještě že má na dresu jméno Fikejz. Ten kopec stále nekončí. „Opravdu jsem chtěl jet závody do vrchu“, honí se mi hlavou… Potkat tu Michala Prokopa, tak ho uškrtím. Ale je třeba trpět, aby se člověk někam posunul.

Další transfer je krásný. A z kopce. Hurá! Maříž s keramikou, Slavonické náměstí, prostě pohoda. Škoda, že není tepleji. Tady se ze závodu na život a na smrt konečně stává krásný výlet.

Dnes nahoru, zítra snad dolů…

„Jseš nějakej bílej! Vypadáš dost hrozně! Žiješ?“ To jsou otázky, které dostávám na občerstvovačce po třetí erzetě, která jak jinak, asi už tušíte, byla zase do kopce! Tentokrát krásná technika přes kořeny v kombinaci se šotolinou. Zítra si to obráceně doufám dost užiju.

Láduju do sebe vše, co občerstvovačka nabízí, a že je toho opravdu hodně. Klobouk dolů! Odpadám se ze své skupiny závodníků do pomalejší skupiny výletníků a dělám si ze závodu pohodu. Užívám si jízdu štěrkoletů neskutečně krásnou krajinou, rybníky, stavení, zámek a i pouť v Českém Rudolci. Boží! Toto mě prostě baví.

Nutnou zastávkou je i již zmíněná Ďáblova prdel, kde si připadám, že jsem konečně na správném místě. Lépe bych svůj stav asi nevystihl. Alespoň se mi dneska konečně na tváři objevuje úsměv. I když trochu křečovitý.

Sorry za to škrcení…

Další dvě erzety jsou obě z kopce. První krásná technická, přes kořeny kolem dalšího z mnoha rybníků, druhá dlouhá palba šotolinou končící u Landštejna. Takové zadostiučinění za ranní dokopce. Prostě dokonale vymyšlené. Potkat tady Michala Prokopa, tak se omlouvám za to ranní škrcení a naopak mu vyseknu poklonu. 

Sprcha, jídlo, pohoda v kempu. Trochu si zafandit v pěkném doprovodném programu, pobýt se stejně naladěnými šílenci. To je náplň pozdního odpoledne. Jenom pořád nevím, jestli jít i do večerní erzety. Nakonec nevyměknu a odměnou je mi krásný polet Jirky Fikejze přes řídítka v přímém přenosu, který mě dneska potřetí v erzetě předjel. Večer pár piv a jdu do postele. Spaní venku mě opravdu přešlo.

reklama

Neděle budí kapkami deště

Počasí ukazuje další ze svých nevlídných tváří a zároveň s námi hraje zajímavou hru. Chvilku déšť a total kosa, chvilku jenom tak lehounce prosvitnou sluneční paprsky. Najít vhodné oblečení se zdá být úkolem skoro nemožným. Jsem teplomil, a tak vypadám v dlouhém dresu a bundě vedle borců v krátkým trochu divně. Beru to tak, že je lepší být teplej než studenej. Tělo se tváří unaveně, ale z mnohem větší energií jak včera.

Když spadne celá obloha

Start do závodu je komedie sama pro sebe. Srandičky do kamery a focení vystřídá mírné vystřízlivění, kdy se přesně v okamžiku startu rozhodně spadnout celá obloha! Všech deset účastníků naší vlny stojí na startu schovaných pod bránou a nikam se nám nechce. Nakonec nás startér musí do deště doslova vykopat. Tak začíná další den Gravel Blindura.

Jede se obráceně a člověk tedy tuší, co ho čeká. Vyhovuje mi to daleko více, stejně tak jako pomalejší rozjezd. Co jsme si včera sjeli jedeme nahoru, co jsme vyjížděli, jedeme dolů. První erzeta je do táhlého kopce, který je hodně do rychla, ale rozhodně to není taková brutalita jako včera. Dvojka pak rychlá záležitost do kopce přes kořeny a louky.

Foto: Rob Trnka

Všechny krásy včerejška

Jede se líp, počasí se také umoudřuje, celkově druhý den hodnotíme všichni jako o dost lepší a pohodovější. Člověk se tak nějak těšil na všechny ty krásy ze včerejška.

I v dnešním dni si ale organizátoři připraví malé překvapení při výjezdu z Rudolce. Vyjíždím dlouhý kopec a už se vidím na občerstvovačce. Je to takový záchytný bod, ke kterému se upínám: „Pak už to musí být jenom z kopce!“ Když tu náhle, zcela nečekaně start další erzety. Start znovu do kopce ve mně vyvolává trochu zoufalství, naštěstí se ale mění v rovinatou lesní cestu. Jede se rychle, a tak to dost bolí. Nemusel bych, ale když už jsem na těch závodech, tak ze sebe ždímu poslední zbytky sil.

Královská!

Po občerstvení jdeme na královskou etapu. Kořeny, rozbitý terén, hodně z kopce. Velmi zajímavý okamžik je drop v plné palbě z asfaltu do hlubokého štěrku boční cesty. Dost adrenalin. Na biku pohodička, na štěrkoletu víc než zajímavé. Bratrovražedný souboj s kámošem, který mě dojel, vyústí v přehlédnutí jinak nepřehlédnutelné odbočky a probouzíme se až na louce o dost dále. No nic, i to k závodům patří, stejně jako defekty jiných.

Vím ale, že už se chýlíme k závěru. Stačí vyjet kopec za Maříží a užít si poslední rychlostní zkoušku z kopce, ve které překvapí jedna pěkná zatáčka a rozbitý makadam na jejím konci. Ten totiž potrápí prázdným pláštěm nejednoho závodníka.

Kafe, čaj, medovník…

Ještě zastávka na dobré kafe, čaj a medovník v místní galerii a jsme na konci. Únava veliká, zážitky taky. Gravel Blinduro byl velmi zajímavý závod, který rozhodně stál za to. Vřele doporučuji všem, které odradilo počasí (zas tak hrozné to nebylo), závodní pojetí (jaký si to uděláš, takový to máš), či cokoli jiného. Za rok rozhodně jedu znovu. A ještě je tu to Nové Město …

Foto: Rob Trnka

Líbí se vám článek? Podpořte nás na vaší sociální síti. Díky