Enduro Race Kouty 2018 – reportáž (David Svoboda)

Po „rozjížděcích“ závodech sezóny v podobě Enduro – Trutnov Trails a Blinduro 500 jsme se konečně dočkali toho, na co pravděpodobně většina účastníků zmíněných akcí už delší dobu netrpělivě čekala – dalšího ročníku české Enduro Serie. A první závod z tohoto seriálu se tradičně nekonal nikde jinde než ve skiareálu Kouty, kde to mám osobně moc rád, a tak jsem tam samozřejmě nemohl chybět.

Text: David Svoboda | Foto: Jara Sijka Photography (celá galerie: facebook.com/pg/ceskaenduroserie)

Závod v Koutech patří, podle mě, ale i podle počtu startujících, k tomu úplně nejlepšímu, co může Enduro Serie nabídnout. Kdybych si měl z tohoto seriálu vybrat pouze jeden jediný závod, kam se letos podívám, bylo by to právě sem.

Mohou za to hlavně parametry tratí a vlastně celého areálu vůbec – rozdíl mezi horní a dolní stanicí lanovky činí okolo 500 výškových metrů, lanovka je rychlá, tratě brutálně dlouhé a namixované ze všeho, co si lze jen představit. V samotném závodě pak jezdce navíc prověří i poctivé výšlapy. Kouty mají prostě všechno, co by mělo správné enduro mít, a pokud nemá člověk problém s parkovými RZ, pak je to sázka na zaručenou zábavu.

Na trénink hned z rána…

Do Koutů nad Desnou jsme vyrazili ve stejné sestavě jako na Blinduro již v pátek, abychom mohli s najížděním začít hned od sobotního rána. Startovka čítala k pětistovce účastníků ještě předtím, než se znovu otevřela registrace již přímo na místě, a tak se dalo očekávat, že značnou část soboty strávíme ve frontě na lanovku.

Kupodivu se akumulace závoďáků začala vymykat kontrole až k poledni, a tak jsme si každou z pěti připravených RZ stačili během dopoledne projet bez významných prodlev. Druhé poobědové kolo jízd jsme si ale užili již v plné parádě, což zahrnovalo i zhruba čtyřicetiminutovou čekací dobu na lanovku při každém našem kolečku.

V podobném duchu se nesla i večeře v místním podniku, kde se k naší partě připojil i Štěpán – tady to bylo tak čtyřicet minut na polévku a dalších čtyřicet na hlavní chod. Co je ale hlavní, najedli jsme se! Ano, dívám se tvým směrem, Lipno… Na pokoji ukrýváme před Duchnou ovladač od televize, abychom předešli situaci, kdy bude do tří do rána sledovat filmové klasiky. Vychází to a vzdává se rychle, takže máme na spánek poměrně dost hodin.

Kdy se vlastně startuje?

Ráno po snídani vyzvedáváme čísla a dozvídáme se naše startovní časy. Štěpán startuje s první vlnou kategorie Race, tedy něco po deváté, Radek asi tři skupiny po něm, Duchna necelou hodinu poté a já ještě další hodinu na to. Času pro nachystání sebe i kola mám tedy víc než dost a využívám jej mimojiné i k zakoupení EDC pumpy a nářadí od OneUp Components ve stánku Protocycles.

Myšlenka i zpracování na jedničku a já tak zbytky všeho potřebného (kromě jídla a pití) přesouvám z kapes vesty na kolo. Na placu před startovním podiem se ještě stačím potkat se spoustou známých a následným klábosením si vyplňuji zbývající minuty do doby, než nastane čas vyhlašování naší skupiny na start do prvního transferu.

Enduro Race Kouty – RZ1

Transfer na RZ1 je taková pohodička na rozjezd. První půlka vede po mírně klesající silnici směrem na Šumperk, zbytek tvoří nepříliš prudké stoupání po lesní cestě. Ve skupině je se mnou i pár dalších známých tváří, takže cesta vzhůru docela rychle utíká a za necelých čtyřicet minut jsme nahoře.

Jelikož jsme cestou předjeli i předchozí skupinu, není na startu jedničky nijak narváno a my tak můžeme jít v podstatě hned na to. Prvních pár desítek metrů je sice navedeno přes klopenky parkového singletreku, ale zbytek trati je pak už převážně po čertsvé hrabance. Celkově je naštěstí tato RZ na rozjezd docela krátká.

Po sobotním tréninku se tu snažím jet hlavně bez větších chyb – hrabanka sice znatelně proschla, 250 jezdců přede mnou ale odvedlo na traverzech slušnou práci a už tak kluzké kořínky mi ještě pěkně doleštilo. Hlídám si tedy hlavně rychlost do zatáček, odkloněné kořeny pokud možno přeskakuji a na traverzech se soustředím na práci s těžištěm, popřípadě volím méně vybržděné stopy, kde mi to hraje do karet.

Celkově se mi daří udržet poměrně konzistentní jízdu, ale přeci jen to není bez ztráty květinky. Nejdříve si zhruba v druhé třetině trati nechávám nakopat na kořenitém esíčku mezi stromy, přičemž si odšlapávajíc rozškubávám o piny úplně nové koleňáky, abych se vzápětí nechal ještě vynést z ostřejší vracečky mimo stopu a zpomalil tak skoro do nuly.

Uklouzaný závěrečný přejezd ke sjezdovce, na jejímž úpatí se nachází cíl, pak i po zmíněném divadlu držím lépe, než bych čekal. Na finální kompresi těsně před cílem se udržím a nesahám na brzdy, za což jsem odměněn melodickým dorazem vidlice. Vyslechnu si pochvalu od pípáka za přilepený čip k brzdové páce, takže ho prý nemusel bůhvíkde pracně „lovit“, a jedu si před výšlapem na dvojku k občerstvovačce pro banán a kelímek ionťáku… Energie bude potřeba.

Cesta do nebe…

Transfer na RZ2 vede přes asfaltový výšlap na Dlouhé Stráně a jedná se pravděpodobně o nejdelší transfer celé Enduro Série vůbec. Pro některé to byl, soudě podle reakcí, totální očistec, mně to ale zase tak hrozné nikdy nepřišlo. Celou dobu se jede po asfaltu a sklon není nijak brutální… Na rovinatějších úsecích okolo spodní nádrže má člověk dokonce možnost zvolnit a možná si i trochu odpočinout.

Pokud někoho zajímají čísla, tak se bavíme o přibližně 600 výškových metrech na 15 kilometrech. Po celou cestu vzhůru (a vlastně i po celý zbytek závodu) mi dělá společnost kamarád Martin. A protože je Martin mladý střelec, co má v nohách dynamit, tak se na výjezdu úplně neflákáme a zdoláváme celý transfer za hodinku a deset minut přesně.

Enduro Race Kouty – RZ2

Nahoře bohužel dorážíme k takové frontě závodníků, že to vypadá na další hodinu a deset minut, než do RZ2 vůbec odstartujeme. Času, aby si nohy odpočinuly, máme tedy víc než dost. Samotná eRZeta je ale naprosto skvělá a za to čekání rozhodně stojí. Trať je natažena po místní červené parkovce pojmenované Stará Medvědice a je dlouhá, hodně dlouhá… Tak dlouhá, že bych ji možná přejmenoval na Dlouhá Medvědice!

A kromě toho, že je dlouhá, tak si tu člověk ani moc neodpočine. Začátek je šlapavější, a tak se tu snažím ze sebe vymáčknout nějaké ty Watty, než se trať zlomí do prvních klopenek. Ve finále se snažím tak moc, až si ještě před nájezdem do lesa prohrábnu na štěrku takovým způsobem, že jdu skoro k zemi. Nohám se jinak ale po transferu pracovat moc nechce a začíná to bolet dříve, než bych chtěl.

Klopenková část mě však brzy vysvobozuje z trápení – zatáčky jsou rychlé, povrch drží jak lepidlo a faktor zábavy je vysoko. Aby to však nebylo tak jednoduché, okořenili (kořen slova zde tvoří kořen, rozumíme si, že?!) nám to letos organizátoři novým hrabankovým úsekem nataženým mimo hlavní stopu Medvědice. V sobotu to tady byla docela ostrá klouzačka, teplo a pláště dříve startujících závodníků mi na neděli situaci ale výrazně ulehčily, rozdíl v gripu byl markantní.

Na všudypřítomných příčných kořenech jedu spíše na jistotu, vynesení do mlíka se v jedné zatáčce ale stejně nevyhnu. Po hrabance se vše vrací zpět do „vyjetých kolejí“ parkové trati – odtud se až do cíle střídají hodně rychlé úseky po tvrdém podkladu se surfováním v prudké hrabance. V jednom místě se mi to rozjíždí více, než bych možná chtěl, ale mírně vlhký podklad naštěstí skvěle podržel a diváci to navíc křikem i náležitě ocenili.

Až do konce to držím bez zásadnějších chyb, ruce i nohy se však už zhruba od poloviny vysloveně těšily, až budou moci polevit. Po skoro sedmi minutách a dvou drobných skocích na závěr se konečně dočkám vytouženého pípnutí v cíli RZ. Na trojku je to za odměnu naštěstí lanovkou, což v danou chvíli celkem vítám.

reklama

Enduro Race Kouty – RZ3

Na startu RZ3 dochází taktéž k lehčí akumulaci závodníků, v porovnání s neustále narůstající frontou na Medvědici je to však legrace. Po necelých patnácti minutách čekání se dočkávám odpípnutí a vyrážím do druhé nejkratší a zároveň asi i nejkontroverznější eRZety dne. První polovinu tvoří špageta z klopenek přímo pod lanovkou. Levá střídá pravou (a ta zase levou). Kdo tady nechytí rytmus, tak má celkem problém… Mám problém!

Cestou nahoru jsem z lanovky sice zahlédl pár případů výslovného trápení, takže to mohlo být asi ještě horší, ale minulý rok jsem to pocitově trefoval mnohem lépe. Následuje odkloněná zatáčka okolo sloupu lanovky, která se mi nepodařila asi vlastně nikdy, a ani letošní závodní jízda není výjimkou. Tady jsem až tragicky pomalý.

Pak už je na programu víceméně jenom palba po lesní cestě, která vede skoro až do cíle. Tady přichází zmíněná kontroverze – někteří si tu „kudlu“ v přímce pochvalují, jiným to naopak přijde zbytečně prázdné, nudné a tak trochu zbytečné. Já se kloním k té druhé skupině. Natáhnout to místo této cesty přes čerstvou hrabanku by bylo naprosto super a věřím, že by to ve finále ocenili úplně všichni.

Nicméně letos to bylo o palbě po cestě, tak to pálím po cestě. Při sobotním tréninku se tady krásně ukázalo, že gravitace přeje „připraveným“, a protože já se přes zimu opět nepřipravil a Milánka patřičně nepřikrmil, musím to dohánět šlapáním, kde to absence kamení a koření dovolí. Na úplný závěr přijde ještě několik málo zatáček v hrabance a i třetí RZ je již minulostí.

Enduro Race Kouty – RZ4

Transfer na RZ4 je pro změnu zase po ose. Oproti stoupání na Dlouhé Stráně je možná co do délky i výšky poloviční, pocitově mi však přijde mnohem více vyčerpávající. Tady bych si bez největšího pastorku na kazetě asi ani neškrtnul. Po příjezdu na vrchol pozoruji opět o něco delší frontu na start RZ2 – posledním hobbíkům není zrovna dvakrát co závidět.

Obligátní čtvrthodinka čekání před odpípnutím do čtvrté a zároveň nejdelší eRZety dne mě tedy vůbec neuráží. Naopak mi to po výjezdu přijde tak akorát na rychlou regeneraci a doplnění energie, která bude vzápětí rozhodně potřeba. Jestliže mi Stará Medvědice přišla dlouhá, tak čtyřka je ještě o dobré dvě a půl minuty delší.

Začátek je opět rubačka po sjezdovce, která jezdce navede na sérii několika skoků různé velikosti, za nimiž následuje skvělá lesní pasáž narvaná odkrytými kořeny až k prasknutí. V pár zatáčkách je třeba si hlídat vnitřní stopu, což se mi na jednom místě úplně nedaří, ale jinak mě to tady baví, a to hodně.

Po lesní masáži začíná na ruce trochu odpočinkovější část – odkloněná otevřená zatáčka, palba po lesní cestě, palba pod lanovkou, palba po sjezdovce… Celkově hodně rychlé a kdo zapumpuje, zašlape, anebo zalehne do aero pozice, tak na konci tohoto úseku letí jako Iljušin.

Rychlé to zůstává i v dalším lese, kde parkovou flow lajnu pravidelně střídají výlety do hrabankového traverzu vedle trailu. S koncem lesa se dostávám na další dlouhý a rychlý transfer, tentokrát po otevřené prašné cestě. Začínám toho mít pomalu dost, a to jsem sotva v polovině… Přesto však volím variantu šlapání, když zrovna můžu. A když nemůžu, tak se alespoň vezu co nejvíc zalehlý na horní rámovce.

Po sjezdu z cesty trať pokračuje ve stejném lese, kde byla natažena jednička, čemuž odpovídá i terén – zčásti singletrek a zčásti hrabanka. Ve chvíli, kdy se dostávám na traverz přes sjezdovku, mám už na dohled jezdce startujícího přede mnou. To i přes únavu funguje jako velice dobrá motivace, ale metry, které nás od sebe dělí, ukrajuji jen velmi velmi pomalu.

Společně zdoláváme šlapavý rovinatý úsek v jednom lese, pumpování mezi stromy v lese druhém i otevřené slalomování na sjezdovce. V závěrečné lesní části eRZety už jsem v těsném závěsu a chystám se předjíždět. Křiknu si „Zleva!“ a začnu si najíždět. Střelec přede mnou začne uhýbat doleva… „Ne ty, já vole!“ křiknu si znova, načež se naštěstí stáhne zase zpátky do své stopy.

Dostávám se konečně před soupeře, s odřenýma ušima zdolávám bahenní lázeň a na odkloněném traverzu plném uklouzaných kořínků za patřičného „povzbuzování“ Radka beru samozřejmě čelně strom. Závodníkovi (teď už) za mnou sice třičtvrtěminutový náskok nestačil, ale podle „No tak do p*dele jeď… že já tě pouštěl…“, které za sebou zaslechnu, jel evidentně i tak na bednu a já mu to pokazil. Promiň!

Do cíle dojíždím již značně utaven a jsem rád, že to mám za sebou. Po rozdýchání plicní embólie a návštěvě občerstvovačky vyrážím lanovkou vstříc závěrečné eRZetě. Tedy na obávanou pátou „sjezdovou“!

Enduro Race Kouty – RZ5

To nejlepší na konec. Nebo nejlepší… Mezi RZ5 a RZ2 volím plichtu. Takže vlastně jo, svým způsobem to nejlepší na konec bylo! Protože je pětka převážně natažená po místní sjezdové lajně, která je rychlá, prudká a technická, přičemž si pro nás pořadatelé na letošek připravili překvapení v podobě nové a spíše fyzičtější sekce, má vlastně všechno, co dělá enduro endurem.

Hned od začátku se to na otevřeném úseku po kořenech docela rozjíždí. Prohoupnout do korýtka a hned na to do MX roletky. Proskočit se mi ji zrovna dvakrát nedaří, takže hlavní práci tady odvádějí zdvihy. A moc si neodpočinou ani na následujících metrech. Roletka mě vysílá okamžitě do šutrů (ještě že existuje CushCore), klasický drop z pařezu a pěkně do prudkého svahu pod lanem.

Tady to začíná hezky nabírat na obrátkách a je to taková přípravka na to, co přijde vzápětí – nejprudší místo z celé eRZety. Začíná se dvojicí schodů do padáku plného kamení a vyjetých rigolů, na nějž navazuje neméně prudká a uklouzaná lesní sekce. Klouže to sice méně než během tréninků, ale stejně jsem s brzdami spíše konzervativní – bahno a naleštěné kořeny v kombinaci s přírodními schody nejsou zrovna etalonem gripu.

Sotva se z lesa vymaním ven, jen se mihnu pod lanovkou a zase mizím mezi stromy, kde je to neméně zajímavé. Čeká tu na mne dlouhý kluzký traverz a jelikož se vymlíkování na jeho nájezdu v průběhu soboty dost dynamicky měnilo, tak se raději připravuji na cokoliv. Samotný traverz je v mém podání docela loterie. Moje jistota na podobných záležitostech je rovna nule, a tak spoléhám na autopilota.

To sice nedělám moc často, protože to většinou zahrnuje nezbytné převlékání spodního prádla, ale vychází to. Po nezbytném kličkování v prudkých vracečkách, které následují, se dostávám ke zmíněné letošní novince. Tou je odbočka přes vrchol jedné z klopenek do zcela nové, šlapavější části.

Té dominuje kratší stoupák, kde si samozřejmě špatně podřazuji a jedu jej víc na sílu, než bych chtěl. Na vrcholu už melu z posledního a dech popadám až dlouho poté, co se spustím do kličkování v čerstvé hrabance. Z té se dostávám zpátky na dojezd sjezdové, respektive do poslední klopenky před rockgarden hned vedle dolní stanice lanovky následované příjemnou lavicí.

„Užívám“ si poslední krátké stoupání a přes zarostlou sjezdovku mířím do úplného závěru celého závodu. Tady se oproti loňsku odehrála další drobná změna. Zatímco loni vedla trať ve svém závěru suchou stopou až do cíle, letos jsme si to dali přímo potokem! Proč? Asi aby to víc cákalo…

Už jen závěrečný sprint k cílové bráně a po skoro čtyř a půl hodinách mám hotovo! Letos to bylo, jako každý rok, vážně super!

Kouty forever!

Již v úvodu jsem psal, že to mám v Koutech moc rád a ani letos jsem nebyl zklamaný. Jen by možná se stále narůstajícím počtem účastníků stálo za zvážení přejít do režimu pevně stanovených startovních časů do jednotlivých RZ, fronta na dvojku byla už trochu přes čáru a hodinové stání v chumlu lidí si určitě rád odpustí každý. Jinak ale díky pořadatelům za krásný závod a o víkendu 9.-10. června se uvidíme v Klínech!

Výsledky a další informace najdete na webu ceskaenduroserie.cz, aktuality pak sbírejte na FB profilu www.facebook.com/ceskaenduroserie odkud jsou i použité fotky. 

Text: David Svoboda | Foto: Jara Sijka Photography (celá galerie: facebook.com/pg/ceskaenduroserie)