EWS Olargues – „vostrá“ premiéra (report Andrea D.)
Někdy na podzim roku 2017 jsem v rauši po jednom operačním zákroku s pěti ibalginama v těle brouzdala po internetu a zřejmě ještě pod vlivem zbytků narkózy jsem bezmyšlenkovitě vyplnila přihlášku na závod Enduro World Series ve francouzském Olargues! Proč? Ani sama nevím…
Jednak jsem si krátila čas čekáním na odvoz, jednak jsem ani nepočítala s tím, že se tento závod dostanu. Že jsem si trochu zapřeháněla, mi došlo až první tréninkový den přímo v Olargues!
Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký
Díky české ostřílené partičce kluků, kteří jezdí závody EWS vcelku běžně, nemusím zbytečně tápat a ve čtvrtek ráno se vydávám vstříc svému prvnímu tréninkovému dni na EWS. Kluci mě už dopředu dostatečně vystrašili svými fotkami z track walku na instastories! Jestliže mi Vojta Bláha řekne, že je tam nějaký úsek, na kterém bude rád, když ho sjede, tak co teprve já??
Přátelsky a zcela na místě mi doporučí vhodné boty, přičemž jsem hned ve čtvrtek pochopila, že dobrá podrážka není vůbec od věci!
Už u samotného tréninku mi buší srdce, jako bych měla před závodem. Nejprve se trénuje druhá část erzet, takže začínám pátou, kde se úvod klikatící se skrz ostré skalky s nikým nemaže. Jakmile vyrazím, zalituji, že jsem se nešla nejdřív podívat, co mě čeká (jo tak proto se dělá ten track walk…).
Vzhledem k divákům stojícím u trati mi již ale hrdost nedovolí zastavit, a tak pouštím kolo mezi šutry a skály, ať si vybere svou stopu… Následně se nestačím divit, jak musím rukama makat hned na začátku.
Patá erzeta mi poté naservírovala ještě prudká kamenitá esíčka, hravý trail mezi stromy a také nějakou techniku v kořenech. Už jen při tréninku ji jedu přes čtvrt hodiny, takže si pomalu začínám dělat představu o fyzické náročnosti zdejšího závodu.
Naopak šestá erzeta byla, viděno alespoň v rámci tréninku, můj šálek kávy. Tedy nebýt fááákt dlouhého výšlapu přímo v erzetě! Jinak byl podklad spíš hliněný a kromě některých „random“ kamenitých sekcí měl i docela svižné flow.
Na sedmičku chytnu český kluky a vyrážím za nimi. I když mi ani na předchozích ereztách nepřišly všechny úseky s prstem v nose, o sedmičce říkají, že je nejtěžší! Kvůli ní jsem si měla pořídit „pořádné boty“.
Když se pak dostaneme ke „kamennému Mordoru“, mám srdce v krku, řídítka mi hopsají v rukách, jen se vysmeknout! Celé to je v mém podání absolutně „no control“! Jsem na sebe maximálně pyšná, že jsem to zvládla, i když jsem jistotu úplně neměla. Najednou se ale za zatáčkou začnou štosovat lidi a odkládají kola ke straně. Asi nějaký úraz.
„Co je?“, ptám se Martina Pajmy. „No tady je ten těžkej úsek, jak jsme ti říkali“, odpoví Martin „Aha. Takže jako doteďka to bylo lehký, jo???“
Zhruba po půlhodinovém očumování volím stopu Aneke Beerten a buď proto, že vypadám na kole nejistě, nebo proto, že mám fialový dres s kytičkama, mě přihlížející fotografové za můj výkon odmění vřelým potleskem.
Těžký úsek má být i na osmé erzetě, kterou snad ani nedokážu v jednom odstavci popsat. Čím víc se blížil její konec, tím víc terén přitvrzoval a přinášel přísnější a přísnější kamenité sekce kroutící se do nekompromisně zavřených zatáček.
Když v jednom úseku vidím borce, jak dojede na konec jakési zídky a v rámci seskoku se ve vzduchu otočí o devadesát stupňů a pokračuje dál, připadám si, jako kdybych seděla na maturitě na potítku a teprve si uvědomila, že jsem se totálně vykašlala na přípravu a svaťák proměnila v jednu nekonečnou párty, z níž mě nyní setsakramentsky bolí hlava“
reklama
Jde se rovnou závodit
Páteční trénink mi pak oproti čtvrtečním erzetám přijde jako pohoda, aneb to nejhorší jsem měla za sebou, takže laťka v hodnocení už byla posunutá trochu někde jinde. Přejdu tedy rovnou k závodnímu dni, kdy se hned v sobotu ráno u podia setkávám s další Češkou na startu Fejou (Štěpánkou Nestlerovou), takže si s někým můžu průběžně vyměňovat dojmy J
K první erzetě nás asi po osmi lidech vyvážejí shuttlem a pohled na nás musí být vážně k popukání. Frajerka za mnou zařezaně mlčí, borec vedle ní zas naopak bez ustání mele pantem, já si vehementně leštím integrálu, týpek u okýnka si o sto šest procvičuje prsty a můj soused se sluchátkama v uších a vytřeštěnýma očima upředenýma kamsi do prázdna žvýká strašně rychle žvýkačku s otevřenou pusou a funí si hlasitě do rytmu. Aneb každý se tu s předstartovním stresem vyrovnává trochu jinak 😀
I když nás bus popoveze, stejně šlapeme ještě hodinu do kopce a já to mám jako svoji první časovku, protože ze zimy mám pramálo natrénováno. Každopádně splněný limit pro dojezd na první erzetu je pro mě malé osobní vítězství.
Před startem se mě drží nervozita až do té doby, dokud mi Švédka jedoucí za mnou neřekne „Have fun!“. Až v tu chvíli mi dojde, od čeho tu jsem, a že si to mám hlavně užít! Fajn, s tím se do jedničky startuje mnohem lépe. Po první zatáčce si uvědomuju, že si z erzety nepamatuju vůbec nic a za každou zatáčkou mě překvapí nějaký technický kamenitý úsek.
Všechny stopy ale trefuju docela dobře, takže jediné, co mi ruší zážitek, jsou moje přehuštěná kola! Jedu totiž na duších a vzhledem k defektům z tréninku si nemůžu dovolit nízký tlak. Čím víc se blížím k cíli, tím přibývá fanoušků a já si užívám atmosféru burácení a fandění i přes totálně ztuhlé svaly snad po celém těle. Endorfiny v cíli a pěstička od dalších přijíždějících holek jsou nejlepšími motivátory do dalších erzet!
RZ2
Další transfer obnáší hodinu a půl do kopce, přesto, světe div se, stíhám i start druhé erzety a to dokonce s předstihem dvaceti minut. Druhá erzeta se jako jediná nejvíc vymyká charakteru ostatních tratí a šutry ji tvoří jen tak z deseti procent. Sice se na nich docela zaseknu a musím trochu koloběžkovat, ale zbytek je alespoň trochu podobný známým tratím z české enduroserie.
Aneb hrabanka, lesní trail a taky nějaký bomby dolů po rozbitých turistických cestách. Suma sumárum dle mého šlo o nejjednodušší erzetu. Tedy pokud nepočítám tu městskou, která měla přijít na konec sobotní části závodu.
Rutinní defekt
Po druhé erzetě mám na transferu defekt, a kdybych předchozí dny dvakrát neměnila duši, tak bych byla asi zaskočená. Takhle ale rovnou sundávám zadní kolo a jdu na zaběhlou rutinu. Dostává mě ale, jak u mě všechny soupeřky zastavují a ptají se, jestli jsem ok a nepotřebuju pomoct.
Tanja Naber dokonce hned slézá z kola a asistuje mi u foukání bombičkou. Je jí asi stejně jako mně jasné, že následný dvouapůlhodinový transfer nebude zadarmo a není čas na dlouhé opravy. Pomáhá mi dokonce zabalit batůžek a v háku mě dotáhne za balíkem, který nám na rovinatém úseku zatím ujel. No není ta holka skvělá!
V prudkém dlouhém kopci na třetí erzetu už ani nevím, jak na kole sedět, aby mě nebolel zadek, načež mě chytají křeče do beder. Start ale stihnu a ještě před ním pro jistotu nabuším zadní kolo, abych znovu nedefektila. V následné erzetě sice neprorazím, ale drncání na kamenech mi bere sílu už po prvních několika metrech.
Sil značně ubývá, hlavně s přibývajícími technickými pasážemi na skalkách a v malých serpentikách, kde se dvakrát svalím na bok, ale hned zase jedu dál. Nejvíc se snažím koncentrovat na úsek ke konci, který je pěkně prudký a zahrnuje terénní dropy. Po nějakých devíti minutách krocení sbíječky jsem tu v tréninku už málem neudržela řídítka.
Naštěstí fanoušci burácí tak, že povzbuzená volím ještě lepší stopu jak v tréninku a dle mého tuhle sekci sjedu fakt dobře! (jednou se pochválit můžu, ne? J) Pak ale vjíždím do vesničky a v zatáčce na asfaltu chytnu smyk, který mě v sekundě pošle k zemi! Ještě v leže se otočím o 180 stupňů o můj loket bez chrániče, což docela bolí!!!
Nic nekontroluju, popadnu kolo a jedu už spíš v rekreačním tempu do cíle, protože na víc v tu chvíli ani nemám. Přesto bych za sebe tuhle RZ hodnotila jako nejpovedenější a později i časomíra ukazuje, že jsem tu zajela svoje nejlepší umístění tohoto závodu (25).
RZ4 – poslední ze soboty
Čtvrtá, tedy poslední erzeta sobotního dne, se jede přímo v městečku Olargues. Sice se na ní rozplesknu na slizkém kameni hned na začátku, později ale na videu vidím, že úplně stejně jako já tam lehla i Cecile Ravanel (asi jsem jela podobně rychle, haha :D).
Chuť si napravím alespoň v následné pasáži, která se dá sjet i seskočit, takže odvážně volím s rukama jak hadrový panák seskok na placku a naštěstí se vše daří. Zbytek po uslintaných kostkách už jedu jak připos*aná, protože si nechci spálit i druhý loket o hrubý beton.
V cíli mě naprosto vykolejí děti seřazené podél zábrany s nataženýma rukama na „high five“, a i když sotva držím řídítka oběma rukama, pravačku k nim ochotně natahuju a jsem z toho asi víc paf jak oni! To byla ta nej odměna za závod, to vám teda řeknu! J
Neděle – pro jistotu za mokra!
Abychom si ty těžké erzety druhého závodního dne opravdu vychutnali naplno, tak nám do toho pořádně zapršelo. Díky! Už při příjezdu na pátou erzetu mám o zábavu postaráno, protože mám defekt pro změnu na předním kole…
Opět mi ochotně na pomoc přiskočí Tanja, která mi bravurně nandá plášť, jako by po večerech nedělala nic jiného. Ty pomalé defekty mi nejdou do hlavy, takže z paniky dofukuju kola pumpičkou, co to jde. Že to bylo špatně, poznávám hned na prvních skalkách erzety… Kolo nešlo ovládat, mám chuť slézt a začít rychle ufukovat, jenže pak bych určitě prorazila!
Už na první větší kamenité sekci jdu málem k zemi, naštěstí to ale břichem o představec včas ukočíruju a trochu vyděšeně pokračuju ke strmější pasáži. Jelikož už před ní na přefoukaném kole tancuju jak na ledu, nijak mě nepřekvapí, že kolo zahodím do křoví a pokračuju bez něj kutálejíc se jak pytel brambor.
Nic mi není, někdo mě nabádá, ať si seberu tyčinku, která mi u pádu vypadla a já to neudělám, což značí, že je se mnou po pádu asi něco špatně. Po dalších několika metrech zjišťuju zaseklý řetěz mezi kazetou a dráty, takže ve šlapavé pasáži kolo tlačím. Pak opět prudká kamenitá esíčka a já s kolem nemůžu prostě nic, ani přejet obyčejný kámen a okamžitě se smýkám…
Na téhle erzetě se ještě několikrát nekontrolovaně rozplesknu, a když to zrovna není z kopce, tak mi šlapat taky nejde. Vytáhnutý řetěz funguje, jen když se nešlape, jakmile zaberu, je tam, kde byl před tím. Kvůli rozbité přehazovačce ani nestíhám start další erzety, protože jde o hodinu šlapání do kopce, takže je pro mě výsledek jasný: DNF.
Nevyšlo to, příště to bude lepší…
Nedokončený závod mě samozřejmě mrzí, ale i tak mi přinesl hodně zkušeností a zážitek z tratí se mi vryl do paměti podobně, jako kdysi MTB Trilogy. Příští zastávkou je Petzen, takže ve výsledkové listině bude u mého jména, alespoň doufám, číslo místo písmenek!
Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký
Kompletní výsledky EWS Olargues 2018: www.enduroworldseries.com/results/..round-3/
Zaměřte se na čas 2:10 (auuuu!)
