Blinduro 500 (2018) – redakční reportáž (David Svoboda)

Od Enduro – Trutnov Trails neuběhl ani týden a závoduchtiví enduristé dostali opět šanci poměřit vzájemně své síly. Severovýchod Čech vystřídalo jihočeské Lipno nad Vltavou, vyprahlou hrabanku více či méně zdravé množství bláta (zde záleží na úhlu pohledu) a možnost předchozího tréninku nahradilo ježdění čistě na oči… alespoň pro některé…

Text: David Svoboda | Foto: Petr Bureš / Zuzka Fotí (facebook/Flicr)

Následně stačí zmínit druhý závodní den, jednu „noční“ RZ a přibližně dvě dodatečné stovky jezdců, a stručná definice druhého ročníku jarního Blindura je na světě.

Na Lipno je cesta dlouhá…

V duchu hesla „na Lipno je cesta dlouhá, v sobotu jede jen trouba“ vyrážíme ve složení já, Duchna a kamarád Radek už v pátek po práci. Na místo dorážíme okolo desáté večer a potkáváme se tu ještě s ostříleným závodníkem a kameramanem Tomem alias Losem Tomanosem, který sem dorazil i s rodinkou. I tak dlouhý den završila ještě zmíněná cesta, a tak jdeme na kutě relativně brzy.

Ráno není kam pospíchat, víme totiž, že startujeme cca až v polovině startovního pole, tedy časově někdy okolo jedné hodiny odpoledne! Ráno je potřeba si pouze vyzvednout startovní čísla, a tak ladíme budík na půl deváté, ať si dáme předtím ještě snídani. A jak bylo naplánováno, tak jsme též učinili. Sobotní prezentace je otázka cca půl minuty, proto se před návratem na apartmán jdeme ještě podívat, koho a co lze potkat na parkovišti skiareálu, které se na celý víkend stalo základnou závodu.

Mimo jiné si vyslechneme i úvodní slova Frkyho (Michal Prokop) a Zdeňka Póla během takzvaného „riders’ meetingu“. Tou dobou už ale vzhledem k nižším teplotám a hromadící se oblačnosti začínáme všichni zpochybňovat korektnost předpovědi počasí, která pro celý víkend avizovala sluníčko a teploty okolo 23 stupňů. Story s lanovkářem a místním koloritem předpovědi počasí dostatečně vykreslila již Andrea ve svém reportu…

Meteoradar blížící se smršť pouze potvrzuje – pršet začíná okolo poledne, a to celkem vydatně. Když se chystáme s Duchnou na start do prvního transferu, už jen lehce poprchává, ze stavu sjezdovky, na kteru máme z parkoviště výhled, je ale zřejmé, že vody spadlo více než dost. Do transferu s Duchnou a dalšími osmnácti kousky vyrážíme po pár slovech speakera přesně v jednu hodinu odpoledne, Radek startuje deset minut po nás.

Tom si tou dobou ještě plní žaludek špagetami, protože jde na řadu až o hodinu později, kdy už má být kompletně po dešti. Transfer na jedničku je hodně mírný, vede celou dobu po asfaltce, která křižuje kopec až k jeho samotnému vrcholu. Dostat se nahoru je otázka přibližně patnácti minut lehkého šlapání. Protože je docela kosa a mokro, ani se neobtěžuji se sundáním chrániče brady z přilby a celý den odjíždím v režimu integrálky, abych moc neofouknul.

Blinduro 500 – RZ1

RZ1 startuje ze stejného místa jako loni a je kombinací loňské jedničky a parkového dojezdu šestky – za natažení rozhodně palec nahoru. Zároveň se ale dostáváme k tomu, že to pro navrátivší se účastníky nebylo tak úplně na oči. Platí to i pro mě. Díky mé neschopnosti a poněkud horší paměti mi to však k lepšímu času pomáhá zhruba… zhruba vůbec!

Duchna se ještě před startem naopak díky své (ne)schopnosti rozeznat časoměrku Terku Votavovou od důchodkyně z nového video spotu od Specialized stará všem okolo a patřičnou dávku zábavy. Následně raději rychle prchá z místa činu po RZ pryč. Já jdu do akce pár jezdců po něm. První část trati je rovinatá, šlapavá a natažená po části místního Flowtrailu. Po přibližně půl kilometru trať lipenský Flowtrail opouští a přechází do své střední části tvořené převážně slalomem vymlíkovaným v prudším svahu, kde začíná ta pravá mokrá zábava.

Kombinace odkloněných zatáček, bahnitého podkladu a vybržděné drážky se postarala pár jezdcům o zajímavé momenty. Ti, kteří startovali na úplném chvostu, to museli mít dvakrát tak zajímavé. Daří se mi to tu slušně držet pod kontrolou až do poslední zatáčky, která vracela jezdce z uklouzané mýtinky zpět mezi stromy (a taky na výrazně jistější hrabankový podklad), kde bohužel ztrácím grip a jdu mimo trať.

Sice to udržím odšlápnutím bez výletu mimo bicykl, ale než se z dolíčku mezi dvěma kmeny vyhrabu zpátky na trať, uběhne spousta cenných vteřinek. Zbytek lesní části už je bez jakýchkoliv zákeřností. Po opuštění lesa a přejezdu pár odkloněných zatáček na otevřené louce se následně dostávám do zmíněného parkového dojezdu.

Tady je to čistě o klopenkách a drobných lavicích. Bláta tu není zpočátku mnoho a tak jsem rozhodnut zde dohnat ztráty. Značně hluboké rochniště z mazlavého bláta, které se jako zázrakem vytvořilo mezi dvojicí lavic zhruba v polovině této sekce, mě však vzápětí vytrestá a jdu znova mimo trať. Tentokrát už to není takové drama, ale času to rozhodně nepomohlo. Od tohoto místa dále už pláště drží obstojně a tak se mi daří před cílem dojet ještě dva jezdce startující přede mnou.

Blinduro 500 – RZ2

Transfer zpátky na hřeben ke startu RZ2, který se nacházel nedaleko jedničky, byl naveden z drtivé většiny po místních singláčích a nebyl příliš dlouhý ani náročný. Přesto jsem se v bundě cestou vzhůru docela zapotil. Snad to bude v neděli bez deště, toto navrstvení mě při šlapání úplně nebaví, a jelikož jedu bez batohu, tak nemám jednotlivé vrstvy ani kam odkládat.

Ve chvíli, kdy jsem se dostal na vrchol, čekalo ve frontě na svou jízdu značné množství jezdců, díky čemuž byl alespoň čas trochu vychladnout a doplnit energii. Samotná RZ2 byla kompletní novinka. Od začátku do konce natažená po čerstvé hrabance, která ač promáčená, dokázala jezdce při kličkování mezi kmeny jehličnanů krásně podržet.

Ostré zatáčky střídají rychlejší rovné úseky a jistotu trakce na měkkém povrchu pravidelně narušují oslizlé kořeny a pařízky, které je třeba překonat. Na rychlé rovince přibližně v polovině trati už mám opět na dohled dvojici jezdců přede mnou. Motivován dojet je co nejrychleji do toho šlapu o to usilovněji a v plné rychlosti se vrhám přes další hluboké rochniště, ve kterém mi obě kola zmizí jako v bažině.

Řidítka se mi roztančí, změna v rychlosti připomíná odhození kotvy, ale po pár šlápnutích se z toho dostávám bez ztráty kytičky. Dál už je to naštěstí jen po lesní cestě a nebo hrabance. Před nájezdem do lesa předjíždím po předchozím okřiknutí, že to beru zprava, prvního ze závodníků, na ostré pravotočivé zatáčce mezi stromy pak vzápětí vnitřní stopou přes pařízek zdolávám i druhého.

Tady to bylo hodně natěsno a nejsem na tuto skoro loktovačku úplně pyšný, o to spíše, že se jednalo o mladou slečnu. Dojezd eRZety je svým charakterem totožný s její úvodní částí – to znamená hrabanka, mokré kořeny a maximálně zábavné kličkování mezi stromy. Tato trať mě bavila hodně. Mohl jsem to určitě zajet rychleji, ale na druhou stranu jsem se vyvaroval fatálních chyb. Slečně se omlouvám, ale je to tvrďačka a bere to jistě v pohodě.

reklama

Blinduro 500 – RZ3

Transfer na RZ3 se nese ve znamení trápení se po rozbahněné cestě rozryté od těžké lesní techniky. Hmota, která se lepí na kola, je těžká, mazlavá a velmi ochotně se nabaluje. Šlapání v ní je tedy totálně za trest. Skóre však vylepšuje občerstvovací stanice, kterou potkáváme cestou a která je dostatečně zásobená. Dávám si ionťák, nějaké ovoce a hned zase vyrážím doklepnout posledních pár set metrů ke startu RZ3.

Zde jdeme s Radkem a Duchnou na řadu v podstatě ihned, většina ostatních se totiž zdržela u jídla. Samotná trať je z toho, co jsme doposud jeli, zatím nejdelší. Její sklon je povětšinou dost mírný a místy je potřeba dokonce stoupat. Celkově je to v prvních dvou třetinách hlavně o tom, kdo má jakou fyzičku a jak se umí kousnout a zabrat. Dokud plíce stíhají, je to vlastně technicky dost nenáročné.

Zároveň jsou tyto první dvě třetiny trati pro letošek i zcela nové, takže skutečně na oči. Jedu celou dobu sice ve stoje a narozdíl od loňska neodpočívám v sedle, ale síly mi dochází dost brzo. Doufal jsem, že jsem na tom letos lépe… Asi málo tréninku nebo motivace. Šlapání tedy prokládám krátkými odpočinky, kdy se jen vezu.

Závěrečná třetina je mi už známa z loňska, a tak již v těchto místech dokážu matně odhadnout, co mě ještě čeká a nemine a jak daleko je vlastně cíl. Šlapání do pedálů zde naštěstí nahrazují odkloněné zatáčky, které jsou po průjezdu předchozí poloviny startovního pole značně rozbržděné a slušně kloužou. Na úplný závěr přichází krátký sprint po lesní cestě, ale nohám se už moc nechce.

Moc dobrý pocit z této RZ nemám, chtělo to víc srdíčka. Jakmile má odjeto celá naše přátelská trojice, vyrážíme po závěrečném transferu vedoucím převážně po cyklostezce okolo vodní nádrže Lipno zpět do skiareálu, kde se nachází definitivní cíl dopolední/odpolední části závodu. V číslech to zatím znamená zhruba 25 km, 750 výškových metrů, necelé dvě hodiny v sedle a dvě a třičtvrtě hodiny celkem od startu do prvního transferu. Zkrátka taková klasická popracovní vyjížďka, nic náročného.

Blinduro 500 – RZ4 (noční speciálka)

RZ4 má být jakýsi noční speciál… Asi pro zpestření, nebo jako náhrada za loňskou párty s grilováním, která prý měla ohlas jen u zlomku závodního pole. S touto „noční“ vložkou jsem však měl z mentálního hlediska osobně vcelku problém.

Jednak, pokud něco nazvu noční eRZetou, pak si troufnu směle podotknout, že by polovina závodníků neměla startovat za světla anebo za pološera, tedy bez nutnosti dodatečného umělého osvětlení, zatímco druhá polovina jede skutečně za tmy a bez světel by neviděla zhola nic!

Druhá věc byla cca pětihodinová časová prodleva mezi dojezdem denní a startem „noční“ části. S ohledem na ranní bahenní lázně, byla moje motivace a chuť jít po očistě a přemazání celého kola, přezutí předního pláště na semi-spike, sprše, částečném usušení věcí, lehké večeři a následné siestě, ještě jezdit, navíc za tmy, na bodě nula. Ne-li níže…

Odstartovat z parkoviště skiareálu do transferu ke startu RZ4 mám pár minut před půl devátou. Protože si ježdění se světlem na řidítkách/přilbě zrovna dvakrát neužívám a za poslední tři roky jsem jej absolvoval asi pouze třikrát, rozhoduji se to do kopce napálit, abych chytil ještě poslední zbytky světla, které zapadající slunce mohlo poskytnout.

Když po dojezdu na vrchol kopce přijíždím k frontě čítající odhadem 60 jezdců, je mi jasné, že to za světla už rozhodně nedopadne. Během půlhodinového čekání na startu se snažím alespoň nějak orientačně nastavit úhel svých světel. Šance, že to netrefím od oka úplně dobře jsou dost vysoko, což se potvrzuje již v prvních metrech po mém odpípnutí do poslední RZ toho dne.

Hned v druhé zatáčce se mi světlo na řidítkách protáčí a míří mi někam pod nohy ke šlapacímu středu. Bezva, na ten je vidět potřeba. Jedu tedy celou eRZetu jen na lampu na přilbě, která jednak není zdaleka tak silná, navíc jsem ji před startem namířil až moc blízko před sebe. Potřebné osvětlení do dálky tedy doháním zakloněním hlavy. Začíná to být čím dál lepší.

Celá trať je navedená po klasické parkovce pod lanem, kterou většina z vás pravděpodobně zná, proto ji není třeba příliš představovat. Ve zkratce ji lze charakterizovat dvěma slovy – klopenky a lavice. Dojezd do cíle je pak tvořen palbou po rozmáčené louce.

Odpípnout, načíst čip ve SportSoft stanu a můžeme zpátky na apartmán. Naděje, že stihneme po bleskové sprše ještě večeři v některé ze zdejších restaurací, se po rychlé obhlídce nabízených možností blíží k nule! Škoda…

Organizátoři přivedou na Lipno během jinak zcela mrtvé části sezóny přes 500 závodníků s doprovodem, ale nutkání jít dříve domů je zde pro podnikatele evidentně přednější, než ochota přijmout půl hodiny před oficiální zavíračkou pár objednávek a zavřít třeba o něco později.

Pohostinství na Lipně už podruhé za sebou zklamalo. Nebo za to může špatný timing RZ4? Či jsem prostě neustále hladová fňukna? Kdo ví… Já osobně bych celou tuto večerní legraci v ideálním případě úplně vynechal.

Blinduro 500 – RZ5 (neděle)

V neděli se probouzíme do slunečného rána. V době vyklízení našeho apartmánu je sice ještě chladněji, ale než o jedenácté vyrazíme do prvního transferu dne, značně se oteplí a v průběhu dne je mi na výšlapech regulérně horko. Počasí tedy super, to byla oproti sobotě velmi pozitivní změna. Samotný transfer nás vede po asfaltu a štěrkových cestách na opačnou stranu, než kde jsme se pohybovali předchozí den.

Jakmile se z otevřených cest stočí šipky do lesa a začne se prudce stoupat, je zřejmé, co bude následovat – únavnou tlačenku na start RZ5 si pamatuji z minulého roku. Tady se po ose jet prostě nedá a je nutné jít po svých. Na startu moc neotálím, slupnu tyčinku a jdu na to. Trať mě moc bavila už vloni a letos to hádám nebude jinak.

Zároveň však vím, že to nebude vůbec zadarmo, protože tato RZ má prostě všechno. Šlapavé úseky neustále střídají kamenité pasáže, tu drop z padlého kmene, tam přeskok přes balvan, tu silový stoupáček… Nenudí se tu zdvihy ani svaly. Bohužel se mi daří dva fatální záseky způsobené špatným čtením trati „na oči“, které mě pokaždé zastaví do nuly.

Taktéž včasné přeřazení před krátkým, ale zato prudkým silovým výšlapem nacházejícím se ve druhé třetině trati, které jsem si od okamžiku startu v duchu připomínal, mi vůbec nevychází a já to tam stejně jako před rokem táhnu na sílu skoro na nejtěžší převod. S jízdou nejsem vůbec spokojen, ale fun factor byl přesto hodně vysoko – technické a zároveň rychlé tratě já tuze rád. Jen to ježdění na oči mi moc nejde a taky nohám se dnes moc nechtělo.

Blinduro 500 – RZ6

Přejezd na RZ6 je za celý víkend rozhodně ten nejnáročnější. Od dojezdu pětky je to až k lesu sice pěkně po rovině a asfaltu, ale pak začne poctivé lesní stoupání. Až na vrchol je to nějakých 230 výškových metrů na kilometru a půl, měkký podklad a sklon svahu ale dost agresivně vysávají energii. Většina ostatních zde odspodu tlačí, já však pěší turistice s kolem po boku nefandím.

I přesto, že butylová Shorty simuluje jízdu po lepidle, držíme to s Radkem a Duchnou po ose až ke startu RZ6.

Zde jsem rád za frontu závodníků čekajících až přijde jejich čas – pro mě to znamená dostatek prostoru na regeneraci. Šestka je kompletně nová, žádný reuse z loňska. A taky je ze všech letošních eRZet papírově nejdelší. Svým charakterem je vlastně hodně podobná trojce, kterou jsme jeli v sobotu – to znamená techniky pomálu, o to více šlapání. Počáteční rubačku v lese rychle střídá palba po louce. Hodně rychlá a hodně dlouhá palba po louce, kde nevím, zda spíš dupat anebo zalehnout na řídítka, a tak to pro jistotu střídám a modlím se za další les.

Ten naštěstí brzy přichází, překvapuje však hned krátkým výšlapem. Přehodit nestíhám a tak to zase táhnu na těžký převod. Po pár stech dalších metrech lesního kličkování mám na dohled jezdce přede mnou. Zavčasu si křiknu, že se blížím a budu předjíždět zleva, místo na trati tomu ale nahrává pramálo. Tam, kde předjezdec následuje vymlíkování doprava, jsem nucen brát cestu přes největší kamenitý bordel široko daleko a jdu mimo trať.

Nejkratší cestou se vracím zpátky do stopy, omlouvám se předjížděnému, který mě taktně pouští před sebe, a začínám stíhat dalšího závodníka v pořadí. U něj mi předjížděcí manévr vychází zase asi na to nejhorší místo co mohlo – v plné rychlosti ho míjím v hluboké bahenní lázni, která mě ale naštěstí zpomalila až o něco později než mého soupeře.

Dojezd po měkkém mechu, jehličí a hrabance už se snažím šlapajíc zdolat co nejrychleji a přes ostrou vracečku dorážím konečně do cíle. Po odpípnutí se přesouvám k pár metrů vzdálené občerstvovačce a doplňuji sacharidy ovocem, tyčinkou a zapíjím to ionťákem. Po dojezdu Duchny vyráží naše trojice vstříc úplně poslední RZ v rámci Blinduro 500.

Blinduro 500 – RZ7

Po nejdelší eRZetě přichází i vůbec nejdelší transfer. Stále se však nebavíme o nijak závratné vzdálenosti a cesta lesem navíc i pěkně odsýpá a ke startu RZ7 se tak dostáváme docela rychle. Zde se velké procento jezdců po upozornění startérkou průběžně vydává obhlédnout první metry, kde se má nacházet nějaký drop. Když jsou všichni, tak my přeci taky!

Inkriminovaný drop je však maličký – z balvanu vysokého tak půl metru s dopadem do hrabanky. Mnoho povyku pro nic. Jeden z rakouských jezdců tento hromadný trackwalk úsměvně komentuje slovy „That’s the spirit of blinduro!“. Vracíme se zpátky ke kolům a jdeme rovnou na start.

3… 2… 1… Spouštím se do lesa, protlumuji drop a kličkuji mezi stromy. Tuto eRZetu bych tentokrát přirovnal k sobotní dvojce. Pracovní název „Hrabanková hitparáda“. Díky slunečnému počasí je to hrabanková hitparáda zcela ideální konzistence – ani mokrá, ani přeschlá, zkrátka tak akorát. Kde je to možné, snažím se šlapat a nabrat nějakou rychlost navíc.

V jeden moment se mi to však nevyplácí a skřípám si pravé chodidlo mezi pedál a jeden z kamenů. Bolí to dost, ale na diagnózu budu mít čas až v cíli. Kousek před finišem mě ještě klasicky vytrestá hluboká bahenní lázeň, která je navíc v odkloněném svahu a na následujících kořenech to tak krotím s jednou nohou na zemi. Poslední sešup, párkrát šlápnout, otevřená vracečka a už mě pípají.

Tohle byla rozhodně jedna z nejlepších tratí letošního Blindura. Bavila mě moc a chyby byly spíše lehčího charakteru, takže důstojné zakončení. S Radkem a pár dalšími náhodnými kumpány, které nabíráme cestou, jdeme před závěrečným přesunem do skiareálu ještě zafandit Duchnovi do poslední techničtější zatáčky.

Volíme metodu podpory „na holou“ – to znamená stáhnout gatě a neopálenými půlkami ukázat jezdci směr do cíle. Duchnu to motivuje natolik, že to málem neustál. Cestou k zázemí závodu se nám ještě naskýtá možnost prohlédnout si lipenskou přehradu. Čekal jsem ji asi větší. Dál už je to čistě po cyklostezce podél vody až na parkoviště skiareálu, kde odevzdáváme čipy a máme tak celý závodní víkend definitivně za sebou. Druhý den se v číslech velmi podobá tomu prvnímu – 23 km, 835 výškových metrů a dvě hodiny v sedle.

reklama

Blinduro 500 – epilog

Závěrem si dovolím jen stručné zhodnocení celého víkendu. Loňský ročník Blindura na Lipně jsem si sice užil, ale závodění na oči jednak není úplně můj šálek kávy, a jednak se přiznám, že mě skladba tratí z prvního ročníku nijak zvlášť nenadchla. Většina se odjela buď přímo v parku, nebo na přilehlém Flowtrailu. Loni jsem na hezké přírodní RZ3, díky jejímu rovinatějšímu profilu, málem vypustil duši a skutečně nadšen jsem byl asi jen z RZ5.

Letos jsem tedy váhal, zda se na Lipno vůbec znova podívám. Nakonec jsem tak ale učinil a rozhodně jsem nelitoval. Krásné přírodní eRZety zůstaly a k nim přibyly další, které byly vlastně ještě lepší. Z hlediska tratí vnímám druhý ročník jako velký posun k lepšímu. Organizačně to pak kluci a holky z řad pořadatelů měli zmáknuté na výbornou.

Značení kvalitní, občerstvovací stanice bohatě zásobené, časový harmonogram na první pohled možná trochu roztahaný, ale je mi jasné, že zmanagovat přes 500 závodníků nebude legrace. Takže, když jsem za celý víkend vlastně nepoznal, že se až tolik závodníků Blindura zúčastnilo, považuji to za jistou známku kvality ukazující, že se s tím pořadatelé poprali více než dobře.

Jediná moje výtka tedy míří obecně k noční RZ4, ale o tom jsem se již rozepsal výše. Jinak jsem si ale letošní jarní Blinduro náramně užil a všem z pořádajícího týmu tímto děkuji za skvělou akci na rozjezd sezóny. Pokud mě pak místní restaurace dokáží příště nasytit i po deváté večer, asi překousnu i to závodění za tmy 🙂

Text: David Svoboda | Foto: Petr Bureš / Zuzka Fotí (facebook/Flicr)