Pondělní Videonálož #16_2018

Připadám si trochu jako zakletý, jelikož mám pocit, že od počátku tohoto roku neustále řeším dlouhá kola! Tedy především jejich specifické vlastnosti, konkrétní rozměry, osobitý přístup potřebný pro jejich ovládání a zejména pak celkové výhody a nevýhody této „nové školy MTB geometrie“! Ale vlastně i její smysluplnost a přínos pro určité skupiny jezdců!

Již jsem to párkrát zmiňoval, hodně mě do tohoto tématu uvrtává kamarád Honza, který sám jezdí na stroji Mondraker Foxy a je neustále nadšený z jeho „Forward Geometry“. Jsme dokonce domluveni, že si někdy uděláme společné dostaveníčko a budeme řešit a pilovat jezdeckou techniku potřebnou pro ovládání „dlouhých kol“, abych byl následně schopný sepsat něco jako „lexikon jízdy s dlouhým reachem“.

Než se k tomu ale dostaneme, mám pro vás jednu (další) osobní úvahu na toto téma, která úzce souvisí s koly, jejichž testování aktuálně spěje ke zdárnému konci, či již bylo před pár dny uzavřeno. Hovořím o kolech Cannondale Jekyll 4, k němuž ještě potřebuju dodělat fotky a pak jej budu vracet a DeVinci Spartan, jenž putoval zpět do Protocycles minulý týden, jelikož na něj je zvědavá celá horda potenciálních kupců.

Obě tato kola vyznávají na první pohled dosti podobnou filosofii delšího rámu, tedy prodlouženou přední část a značně volný úhel hlavy. Obě využívají zdvih 170 mm vepředu a 165 mm vzadu, navíc oba tesťáky byly velikosti L, což pro mě někdy bývá hraniční, zde jsem se s tím ale statečně popral.

Co mě trochu překvapilo byla nápadná podobnost geometrie obou kol, minimálně od sedlové trubky směrem dopředu (u Spartanu v poloze LOW), zato však výraznější rozdíly v rozměrech zadní partie. DeVinci Spartan má zejména delší rozvor, delší zadní stavbu a níže položený střed. Cannondale Jekyll má naopak šlapací střed relativně vysoko a zadní stavbu extrémně zkrácenou na hodnotu 420 mm, čehož je dosaženo díky asymetrické zadní stavbě Ai (Asymmetric Integration). Vše z toho je zřejmé z následující tabulky pro letmé srovnání:

DeVinci Spartan (L) – Low/High Cannondale Jekyll 4 (L)
Úhel hlavy 65° / 65,4° Úhel hlavy 65°
Sedlový úhel 74,5° / 74,9° Sedlový úhel 75°
Reach 465 / 469 mm Reach 469 mm
Horní trubka 628 / 626 mm Horní trubka 634 mm
Zadní stavba 430 / 428,5 mm Zadní stavba 420 mm
Výška středu 337 / 342,5 mm Výška středu 349 mm
Rozvor 1224 / 1223 mm Rozvor 1214 mm

 

Motání se a naklápění

Toto je zatím jen teorie, která sice něco naznačuje, ale neřekne vám vše. Mnohem zajímavější je praxe, která hovoří o jízdním projevu, který je v čemsi podobný, v mnoha aspektech ale jiný. Přemýšlím, jak to nejlépe popsat? Co mě třeba místy docela znervózňovalo byl projev Jekyllu na úzkých pěšinách zaříznutých zostra do úbočí kopce, kde jsem musel přední kolo místy dost nahánět, aby zůstalo při pomalejším zápasením s terénem na stezce a nestáhlo mě i celý stroj dolů do strže.

Když ale došlo na ostré sešupy, náročnou techniku a rychlé traily, byla to pohádka hovořící o téměř nekonečné sebejistotě. Trochu podobný byl v tomto i Spartan, který byl rovněž v nižších rychlostech nervóznější, avšak vzhledem k níže posazenému středu a delší zadní stavbě to nebylo až tak dramatické. U obou kol byla radost drtit rychlé otevřené traily a sjíždět dechberoucí kolmé stěny. Alespoň pokud u toho jezdec nemusel přehnaně kličkovat.

DeVinci mě zase vyškolilo na trochu jiných místech, na pomalých soukavých trailech s řadou vraceček zdolávaných se zadkem nalepeným na drapáku zadního kola. Opět platí, že se situace dramaticky změnila, jakmile tempo trochu vzrostlo!

Lodní Kanón, nebo fanoušek Sparty?

Celkově mi pro můj spíše pomalejší „soukavý“ styl jízdy a pro traily, jež běžně jezdím, více seděl Cannondale Jekyll. Ten je sice také hodně jistý a stabilní, ale díky krátké zadní stavbě a vyššímu středu se snáze podrobí klasickému způsobu ovládání.

Naopak DeVinci Spartan, zejména v poloze LOW, nemá kroucení řídítky vůbec rád! Tento stroj vyžaduje osobitý přístup a výraznou práci s těžištěm, tedy spíše s celým kolem. Jak jsem za týden v jeho společnosti vypozoroval a vyzkoušel, nejvíce mu sedí, když v zatáčce držíte své tělo víceméně kolmo k zemi a do náklonu pokládáte primárně kolo. Nevysedáváte jako Valentino Rossi při závodech MotoGP, ale děláte to přesně naopak. Jak mě před mnoha lety, v rámci přípravy jedné rubriky do Vela, učil Michal Maroši.

Zkoušel jsem to třeba v pražských Modřanech na dřevěném pumptracku (od bikeparkitect.com ), kdy jsem se při snaze o zalehnutí řídítek a vysednutí do strany skoro nevešel do utažených klopenek! Když jsem ale pokládal samotné kolo, zrychlil jsem během chvíle tak, že jsem toho musel nechat, aby mě to při potenciálním zaváhání nevystřelilo až do Vltavy!

Čím to uzavřít?

Už pár lidí se mě ptalo, zda si myslím, že cesta, kterou razí Pole, DeVinci, Nicolai, Orange, Whyte a další „vizionáři“, je tou onou správnou a zda se k fenoménu dlouhých rámů připojí časem i masová produkce v podobě velkých globálních značek? Upřímně si to nemyslím. Můj odhad říká, že se tohoto fenoménu jistě chytne více značek, protože minimálně v podobě závodních Enduro kol, která se musí porvat se stále drsnějšími a rychlejšími tratěmi, to smysl dává jednoznačně. Ale pro nás „běžné pitomce“? (*bez urážky)

Ano, věřím, že mnoha lidem může sednout delší pevný rám ve stylu jako je nedávno na Singltreku zkoušený Orange Clockwork, který jim pomůže se stabilitou a umožní jim sjet více, než co jezdili dříve. Pochybuji ale o tom, že se masově rozšíří dlouhé geometrie i mezi trailová kola a lehčí Endura. Vždyť kupříkladu DeVinci nabízí dlouhý a na rychlost zaměřený model Spartan a vedle něj výrazně konvečnější trailbike DeVinci Troy, který kombinuje 140 mm vzadu a 160 mm na vidlici. Což je pro běžnou Trailovo/Endurovou komunitu naprosto dostatečné.

Ono hodně záleží na tom, co a jak jezdíte. Já byl třeba na jednom kopci s rychlými traily z jízdního projevu DeVinci Spartan doslova unešený, na druhém, kde je trail strmější a člověk se zde pohybuje spíše přískoky od sekce k sekci, dost nervózní a rozpačitý. Proto, když jsem si v mezidobí uprostřed testování těchto dvou „motorek“ sedl na svůj RockMachine Blizzard 90-27 (vel. M), který svou geometrií nikam zbytečně neutká, byl jsem nadmíru spokojený a klidný, protože jsem byl „na svém“!

Nebo je to jen tím, že jsem „odkojen“ mnoha lety „klasických“ geometrií a nyní se jen horko těžko lámu do nových pozic? Do určité míry ano, ale zároveň také ne! Na to, co jezdím nejraději a nejčastěji, totiž nekonečně dlouhé kolo nepotřebuju! Nesmyslně vysokým rychlostem neholduju, radši si sjedu trialovou skalku, nebo projedu kamennou řeku v Kruškách, než bych to pálil po dva metry široké lajně s X metrovými lavicemi apod. Ale rád si občas taková kola půjčím! Je to tedy o přístupu, proto lze dodat jediné:

Není to krásné, že máme dnes tolik možností na výběr? Vybrat si ideální kolo není vůbec snadné, ale když se zadaří, bude uspokojen letec, šoupač, i trialista!

Danny MacAskill & Claudio Caluori: Home of Trails

Dannyho nejnovější MTB výlet! Více fotek a další materiál na: www.pinkbike.com

Can I find my flow on a North Shore classic?

Celý příběh a hromada parádních fotek na www.pinkbike.com

Robin Wallner Rides the Ripmo

JBP | RÅ 100 ALEX-PHILIP

Jaké parády se nachází ve švédském bikeparku „Järvsö Bergscykel Park“ najdete také na www.trailforks.com

Shredding trails in South-China and Taiwan

The Dark Season

Pre-Season Sending – Max McCulloch

PNW steeps with The Kid

Pole Machine with it’s engineer Leo Kokkonen

MAN, WHAT A TRAIL! POV w/ Joel Ducrot – Squamish, Canada

reklama

**CZECH MADE**

Montážní stojan z Lidlu: První zkušenosti

HrrnDuro RZ4 – magic cuts 🙂

**BONUS**

What it’s like to race XC

5 Common Mountain Biking Body Position Mistakes

KALOEA Surfer Girls – Tubing in Tahiti (HD Drone )… Funny Wipeouts…

Líbí se vám článek? Podpořte nás na vaší sociální síti. Díky