GHOST Asket 4.9 AL| TEST pevného trailbiku na 29“

Není dávno doba, kdy byly devětadvacítky považovány za něco exotického, za rozměr, který se hodí snad akorát pro závodní XC hardtaily. Takovéto „bludy“ se šířily zejména v době, kdy pro tento rozměr neexistovaly širší pláště s hrubším vzorkem. Mělo se totiž zato, že s nasazením velkých plášťů by se velká kola zastavila! Jak moc jsme se tehdy mýlili nyní dokazuje třeba Ghost Asket 4.9.

Pro upřesnění, Asket není kolem preferujícím výhradně velká kola, ale dává svému potenciálnímu majiteli na výběr. Dohromady aktuálně existují čtyři modely postavené na hliníkovém rámu, tedy dva a dva kusy ve stejné výbavě, pouze s rozdílným parametrem kol (Asket 8.9 a 8.7 / 4.9 a 4.7 – průměr 29“/27,5“ určuje druhé číslo v názvu, jak vám nejspíš došlo). Bonusem je model Ghost Asket 4.6 postavený na kolech rozměru 26“, určený mladým a začínajícím jezdcům, kteří teprve objevují skutečné kouzlo horské cyklistiky.

Velký rám? Ale neříkej!

Každopádně náš úvod vyzdvihující větší průměr, hrubé obutí a trailové zaměření záměrně poukazuje na fakt, že jsme pro praktický test měli k dispozici devětadvacítkový model Ghost Asket 4.9 AL. Pro mě osobně dorazil tento bike trochu netradičně ve větší velikosti L, obvykle sedlám spíše M, ale to u tohoto modelu nijak zvlášť nevadilo. Upřímně o velikost rámu jsem se staral až po první téměř celodenní vyjížďce, kdy jsem Asketa k plné spokojenosti proháněl nejdřív po sněhu, poté místy po hlíně a skalách, abych odpoledne dojížděl čvachtou a blátem! 

Čtenáři, kteří pravidelně sledují dění na BikeAndRide.cz, jistě vědí, že nejsem vyhraněný zastánce velkých kol, ale vlastně ani jejich výsostný odpůrce. Celkově mi více sedí, pokud jsou větší kola přítomna na sportovněji orientovaných kolech, hardtailech či fullech se zdvihem řádově do 120 mm, z profesního hlediska, ale i z čisté zvědavosti, se nebráním ani testům strojů hrubšího zrna, které z dostupných možností zvolily v současné době největší běžný průměr.

Devětadvacítkový pevný trailbike, jaký dnes před námi stojí v podobě modelu Ghost Asket 4.9 AL, zároveň představuje zajímavou alternativu k nedávno se vyrojivší vlně pevných plusek s koly průměru 27,5“ a plášti širokými řekněme 2,6-2,8“ (v extrému až 3,0“). V souvislosti s nimi se dost často hovořilo o tom, že pluskové pevňáky jsou ideální zjednodušenou a dostupnější alternativou k plně odpruženým trailbikům. Pevná devětadvacítka s hrubým obutím, zdvihem vidlice 130 mm a poměrně agresivní geometrií ale do tohoto tématu vnáší opět trochu jiné světlo a jiný úhel pohledu.

Asi se dnes těžko dobereme rozhřešení, zda je jako alternativa k drahému fullu lepší pevňák standardu 27,5+, 29“ nebo něco úplně jiného. Konečné rozhodnutí o volbě té či oné cesty je ve finále na vás, my se vám jen budeme snažit naservírovat co nejvíce jízdních dojmů a praktických postřehů, abyste byli schopni vybrat si pro sebe nejvhodnější cestu.

Nenápadná vzpomínka na naše první svezení…

Které se odehrávalo z větší části na sněhu!

Na velikost jsem se neptal!

Když mi Ghost Asket 4.9 dorazil domů, prostě jsem jej vyndal z krabice, sestavil, zkontroloval, seřídil co bylo potřeba a vyrazil hned druhý den do akce. Pár fotek a zážitků je popsáno v článku mapujícím moje první dojmy, kde jsem se myslím i letmo zmiňoval o tom, že jsem na první výstřel s kolem strávil skoro celý den v akci. Bylo to v týdnu před Vánoci, kdy jsme si s kolegou chtěli udělat jeden příjemný, prací tolik nezatížený den.

Co mě po návratu a práci na článku (první dojmy…) překvapilo, byla skutečnost, že jsem jezdil na eLkovém rámu, aniž bych si toho byl vlastně vědom. Ano, při zpětném ohlédnutí se a při rekapitulaci vlastních dojmů, postřehů a zážitků mi z toho vyšlo, že jsem se vlastě cítil jako na Lku, rozhodně ale v příjemnější poloze z možných variant. Menší Mkové rámy jsou pro mě spíše věcí zvyku, tabulky mě obvykle pasují na Lko a uznávám, že u některých kol mi větší velikost sedne vážně dobře. Nakonec ale stejně obvykle skončím u menšího rámu!

Trochu se v tom motám a cyklím, jak tedy najít cestu ven? Co jsem chtěl tím vším naznačit je skutečnost, že je Ghost Asket, jak by se asi dalo očekávat, kolem s poměrně kompaktní stavbou rámu, přestože jsem u devětadvacítkové verze skutečně vnímal, že jedu na „velkém kole“ s „velkými koly“. Bráno v tom nejlepším možném slova smyslu. Tedy, že sedím na kole, které je krásně jisté, stabilní a sebevědomé jak pro cesty odspodu nahoru, tak pro cesty odshora dolů.

Ghost Asket si nepotrpí na žádné zbytečně složité profily. Jeho rám proto působí dost vzdušně, včetně hlavové partie, kde se u jiných kol rámové trubky často spojují.

Toto specifické provedení zadní patky, přesněji uchycení pevné osy, je jedním z odkazů na Ghost Riot.

Usazení třmene zadní brzdy uvnitř támu je prostě v kurzu. Řešení je to elegantní, ale práce s třmenem je poněkud složitější.

Netrap ho na asfaltu!

Když se obloukem vrátím k prvnímu aspektu, který obvykle u kol popisuju, tedy k posedu, bude mé hodnocení veskrze pozitivní, jelikož pozitivně a příjemně jsem se na Ghostu Asket 4.9 AL cítil od začátku do konce. Pozice za řídítky byla příjemně neutrální, či s ohledem na větší velikost rámu malinko delší, než na co jsem z Mkových kol obdobné kategorie běžně zvyklý. Ale to je samozřejmě naprosto v pořádku.

O něco málo větší a delší rám přitom znamenal, že se na něm nejezdilo dobře nejen z kopce, ale byl také velice jistý a stabilní ve výjezdech. Pevný trailbike těchto parametrů možná na první pohled nevypadá jako vyslovený vrchař, navíc vzhledem ke spíše těžšímu spektru převodů (převodník 32 zubů/kazeta 11-42 zubů) to s ním někdy bylo v prudších kopcích hodně o morálce. Pokud ale člověk vysloveně chtěl a byl při chuti, daly se s ním vyjet velké věci.

Vysloveně vzdorovitý nebyl Asket ani na rovinatých přejezdech, kde se stále šlapalo poměrně pohodlně a s přijatelnou efektivitou, zde se už ale jako určité omezení začala projevovat velká kola s velkým obutím. Zkrátka hrubé pláště Maxxis Minion DHF a DHR II standardu WT (Wide Trail) s šířkou 2,5“ vepředu a 2,4“ vzadu nejsou tím, co byste měli chuť prohánět po silnici, nebo na čem byste chtěli absolvovat páteřní cyklostezku Drážďany-Praha-Vídeň.

Když už jsme u toho, tak mnohem lépe se Ghost Asket 4.9 AL cítil, když se přejezdy odehrávaly na štěrku, šotolině, nebo na hlíně, než na zrcadlově hladkém asfaltu. Na něm se totiž zmíněné pláště skoro zastavily a kolo i jezdec se začaly s každým dalším kilometrem více a více trápit. 

Vcelku klasická délka zadní stavby 430 mm ponechává široké pneumatice v rámu ještě dostatek místa.

Pohlédnete-li na zadní patky z vnitřní strany, zjistíte, že se zde nachází otevřený profil.

Chválím zpevněný vstup lanka sedlovky do rámu, avšak bovden je až příliš těsně obtočen okolo středu.

reklama

Dokud to sám nevzdáš!

Přejezdy a jiné přesuny lze ale chápat jen jako nutné zlo potřebné k tomu, abyste se s Asketem dostali do terénu, který máte rádi a který vás baví. Zde se totiž tento decentně žlutý švihák z německo-českého pomezí, z továrny nacházející se jen pár kilometrů od Chebu na německé straně hranice, cítil jako příslovečná ryba ve vodě. Již od první vyjížďky jsem byl sužován neustálým nutkáním servírovat Asketu více a více techniky, ve snaze zkoušet co umí, co zvládne, jestli někde znatelně znervózní, nebo zda půjde dál, dokud to nevzdám já sám!

Byl jsem sice omezen rozmary počasí na přelomu roku, tedy v první den lehkou vrstvou sněhu, která postupně odtávala, jinak převážně blátem a jen místy relativně pevným a suchým povrchem. Přesto jsem měl pocit, že se mi podařilo se alespoň přiblížit pomyslné hraně nad propastí Grand Canyonu. Zkrátka jsem se dostal i do míst, kde jsem já sám začal cítit závratě a vnímat omezení svých vlastních fobií a skutečně jen zřídka kdy zaznamenal, že by se nervózně cítil sám Ghost.

Obecně přitom Asketu lépe seděly pomalejší technické pasáže, kde se člověk opatrně hrnul dolů, než vyslovené divočiny. I když jak se to vezme. Omezení pro rozlet v náročnějším terénu s rychlejšími a více rozbitými úseky představovala zejména v chladu a v blátě místy skoro nefunkční vidlice SR Suntour Aion 34. K ní se ale ještě dostaneme. Když si naopak vybavím jeden svůj oblíbený klikatý sjezdík vedoucí užším kamenným korytem a končící částečně odkrytou skalkou, tak zde jsem měl dole na dojezdu rohlík od ucha k uchu.

On totiž tento segment, až na pár míst, není příliš rozbitý, navíc podzimní deště ono korýtko slušně vymetly a do jisté míry vyhladily, a co zbylo, to velice slušně zvládly pláště Maxxis. V tomto modelovém úseku jsem si dokonale vychutnal, jak jistý dokáže Asket být, jak přesně a poslušně umí jeho hliníkový rám reagovat a s jakou lehkostí a suverenitou se velká kola s hrubými plášti převalí i přes vymletou a našikmo osekanou skalku.

Redakční Homeless trail zde relativně za sucha…

Nesedí mu, když se zapíchne!

Pokud se naopak vrátím k prudkým technickým svahům a trialovým sjezdům, pak zde je vše krásné, pohádkové a sluníčkové minimálně do doby, kdy stačí držet přímý směr. V takových chvílích opět na povrch vyplouvá určitý kompromis geometrie mnoha devětadvacítek, kdy je řízení na rovině a při menších i vyšších rychlostech poměrně vyvážené, klidné a nikterak zbrklé, při zatížení předního kola se ale situace rapidně mění.

V případě Asketu se měnila o to víc, že vidlice Aion 34 má, když už chodí, poměrně lineární projev a pod zatížením snadno zapluje více jak o půlku zdvihu. Alespoň když ji máte nafoukanou, aby trochu chodila a nebyla jen kamenně tvrdým závažím držícím přední kolo. Zkrátka když jsem hned několikrát zkoušel „redakční trail Homeless“, tak jsem si dokonale užil celkovou jistotu a stabilitu v horní technické sekci, kde člověk víceméně v rovině kopíruje menší skalistý hřebínek. Poté jsem ale trochu znervózněl v místech, kde je potřeba výrazněji brzdit a do toho zatáčet.

Při takové situaci se totiž řízení místy až zamyká, což není vysloveně vinou rámu a jeho geometrie, jako spíše vidlice, která by potřebovala trochu více stability a schopnosti zůstat o něco výše ve zdvihu i při silnějším stisku brzdy. Teoretických 130 mm jejího kroku není zase tak málo, aby vám musela většina zmizet pod rukama, když se jen podíváte na přední brzdu.

Nápisy Ghost na vidlici v barvě rámu jsou rozhodně efektním prvkem, nikdo ale neskrývá původ této vidlice.

S Asketem je lepší spěchat z kopce než do kopce, ve výjezdu se ale občas hodí lockout na vidlici.

2,5″ široká pneumatika Maxxis DHF se do vidlice SR Suntour Aion 34 vejde tak akorát. Blatníček Mucky Nutz už mi ale škrtal.

V obecné škole

Pokud se ještě obloukem vrátím k projevu řízení za běžných podmínek, tak zde jsem měl z Ghostu Asket v zásadě jen kladné pocity. Opět v tomto směru hraje určitou roli vidlice a její nastavení, pokud se ale dobře vyladí, tak člověk ani nemusí řešit problém s přílišnou živostí předního kola v nižších rychlostech, čímž trpí drtivá většina velkých kol, která jsem doposud testoval.

S Ghostem Asket 4.9 AL jsem měl pocit, že je řízení rozumně vyvážené, že je postavené více směrem ke stabilitě než k neustálému jančení. Takový projev mi hodně seděl, jelikož mi připomínal ostřejší trailbiky a endura s menšími koly. Zároveň ale neříkám, že by byl Asket přehnaně líný nebo vláčný. Je sice pravda, že k jeho ovládání bylo potřeba „celého chlapa“, tedy že jej člověk musel držet pevně v rukách a udělovat mu rozhodné a jasné příkazy, pak ale poslechl prakticky na slovo. Už jen díky pevnému a příjemně tuhému rámu, který v ruce působil vyváženým a hlavně kompaktním dojmem.

Pokud bych se měl zmínit o pohodlí, tak i v tomto směru mi přijde, že byl odveden slušný kus práce. Vzhledem k tomu, že se mi chvíli před mou zkušeností podařilo cvaknout zadní kolo jednoho pevného pluska (Lapierre Edge 327+), použil jsem u Ghostu raději o něco vyšší tlak v zadním kole, avšak ani s ním jsem zbytečně netrpěl. Někomu to bude připadat málo, ale já si u zadního kola změřil a následně zapsal tlak necelých 1,5 bar, což je na mě vážně dost! Přesto jsem měl pocit, že i s tímto tlakem zadní guma dost pobere. Něco pak vstřebal i výplet a rám samotný.

Nebudu vám tvrdit, že se tento rám s tímto setem kol a obutím komfortem vyrovná pluskovým bikům, nebo dokonce fullům s nižším zdvihem, jelikož tak tomu rozhodně není. Pokud ale máte důvod preferovat pevný stroj, tak zde se výrazného nedostatku pohodlí zbytečně obávat nemusíte.

V místě napojení pravé nohy zadní vidlice na rám již nezbylo místo na klasickou trubku, proto je zde tento profil.

Podobně jako přední část je i zadní stavba poměrně subtilní, z pohledu jezdce je ale rozhodně dostatečně tuhá.

Bez horního spojovacího můstku. je v zadní stavbě spousta volného místa okolo pláště i v rozměru 29×2,4″.

Co uděláme s tou vidlicí?

V dosavadním hodnocení jsem se dost opíral do vidlice SR Suntour Aion 34, která zejména na konci testu chodila vážně bídně, což jak se později ukázalo, nebyl jen můj dojem. Na její obhajobu: nevím kdo, jak a kolik na ní najezdil přede mnou a zda jí dopřál alespoň trochu údržby; na jejím slabším chodu se podepsalo i nevlídné počasí přelomu roku, kdy mrzlo, nebo bylo jen pár stupňů nad nulou, bylo výrazné vlhko, bláto a špína; v neposlední řadě mohlo jít o problém jednoho kusu.

Ostatně není žádným tajemstvím, že vidlice SR Suntour nejsou nijak zázračné, až na vybrané vyšší modely. Zkušení zároveň vědí, že pokud jim věnujete dostatek péče, klidně hned u nové vidlice uděláte rozborku, vyměníte mazací vazelínu za olej a provedete i pár dalších relativně triviálních zásahů, lze z nich vytřískat mnohem více akce, než kolik nabídnou čistě po vybalení z krabice. Pokud bych si měl tedy toto kolo kupovat, pak bych možná chvíli přemýšlel o náhradě vidlice za levnější kousek od RockShoxu, nebo třeba Manitou, minimálně bych jí ale svěřil odborníkům, kteří dokáží „tuhnoucí“ Aion proměnit během chvilky v luxusně jemný „skoro-fox“.

Poslední odstaveček věnovaný vidlici by mohl její reputaci lehce napravit, jelikož si vzpomínám, že na začátku testu nebyl její projev až tak zoufalý jako na konci. Nechal jsem ji trochu měkčí, ne vždy stíhala rychle po sobě jdoucí překážky, jinak jsem byl ale mnohdy mile překvapen, že v terénu předvedla paradoxně více akce než při ladění doma v teple. Možná by jí vážně stačilo jen trochu péče…

SR Suntour již řadu let používá originální pevnou osu Q-LOC, kterou můžete libovolně nasadit z jedné i z druhé strany.

Oříškem může být tato rozpěrka! K uvolnění je potřeba zatlačit a pootočit koncovku a tím zajistit rozpěrné kameny ve složené poloze. Žádné násilí!

Tyhle gumy prostě žeru!

V mém hodnocení již párkrát zazněla zmínka o pláštích Maxxis Minion DHF a DHR II (vepředu v provedení 3C MaxxTerra Exo v rozměru 29×2,5“, vzadu „pouze“ s ochrannou EXO, 29×2,4“), které mě bavily pomalu až za hrob! Pluskové pevné rámy testované minulý rok mi docela sedly, zejména při volbě vhodného obutí, stále mi u nich ale něco chybělo. Především schopnost jistě se zakousnout a zaříznout v zatáčce, nebo při jízdě odkloněným svahem. Přesně zde přitom bodují tyto gumy kategorie WT (Wide Trail), které ale jinak nabízí podobnou prostupnost a jistotu jako pluska.

Širší hrubší devětadvacítky (plus, mínus, děleno, rovná se – kdo se už v těch termínech, názvech a standardech má sakra vyznat!) by měly být jakýmsi přechodovým stupněm mezi doposud používaným klasickým obutím, řekněme běžně s šířkou pláště okolo 2,2“ až 2,3“ a zmíněnými plusky (27,5+). Dle mého je to především rozměr, ke kterému celá ta mánie s nárůstem šířky ráfků až na 40 mm a plášťů až někam ke třem palcům směřovala.

Takovýto Wide Trail plášť, pravda, není až tak superkomfortní jako plusko, i třeba jen v šíři 2,6“ je ale jistě komfortnější než klasická guma. K tomu více vydrží, nabízí i tak obrovskou styčnou plochu, a hlavně se z pohledu jezdce chová skoro stejně jako běžná guma. V zatáčkách se jen minimálně deformuje, zároveň naplno využívá boční výstupky a krásně se proto zařezává. Alespoň v případě bratrského setu Maxxis Minion DHF a DHR II. Do počasí, jaké panuje venku v těchto dnech, jsou tyto pryže učiněným požehnáním!

Maxxis Minion DHF 29×2,5″ 3C Maxx Terra EXO TR = trojitá směs, extra ochrana boků a bezdušové provedení.

Maxxis Minion DHR II 29×2,4″ EXO TR = základní směs, EXO ochrana a „Tubeless Ready“ provedení.

Maxxis Minion DHF v tomto rozměru dobře vedl na rovině, v zatáčkách i v odkloněném svahu.

Maxxis Minion DHR II byl jedním zahraničním magazínem vyhlášen jako jedna z nejlepších enduro gum pro předek i zadek!

Brzdy brzdí, ale vydrží?

Jiným z netradičních komponentů jsou brzdy Magura MT Thirty2  s nestejným počtem pístů v prasátku (vepředu čtyři, vzadu dva) s disky průměru 203/180 mm. Již ve svých prvních dojmech jsem zmiňoval, že s Magurami řady MT nemám zrovna pozitivní zkušenosti. Respektive že jsem zažil časy, kdy krásně brzdily, když brzdily, člověk se ale mnohdy dopředu děsil, kdy zase přijdou „jejich dny“. Základní pravidlo přitom praví: „Nesahej do nich, dokud to není skutečně nutné!“

Avšak s ohledem na funkci testovaného setu nemohu říct skoro jediného křivého slůvka. Že pískaly a vřískaly za mokra jak mytologická Medusa při pohledu do zrcadla, to jim musím odpustit, protože Guidy RSC v ten samý den za stejných podmínek pištěly naprosto stejně. Krom toho ale Magury fungovaly krásně jistě, přesně a spolehlivě.

Přední, neskutečně mohutný třmen, je luxusně silný, až si na něj musí dát člověk pozor, než jeho projevu plně přivykne. Zadní prasátko „ochuzené“ o dva pístky také vzorně odvádí svou práci a je pravdou, že na tomto místě jeho schopnosti rozhodně dostačují. Proč by měl člověk vozit stejně velké monstrum převzaté z motorky i vzadu?

Na tvar páky, projev, chod i dávkování si člověk poměrně rychle zvykne, pokud dá těmto brzdám šanci, takže dohromady mají u mě protentokrát palec otočený z 90 % nahoru. Zbylých deset procent jim musím sebrat za obtížné vystřeďování předního třmene, kdy se zdá, že srovnat velké destičky je skoro nemožné. *U této verze jsou v předním třmeni dvě velké destičky, u dražších variant (např. Magura MT7) se používají čtyři menší, tedy pro každý pístek jedna).

Poté, co jsem se o vystředění předního třmene chvíli pokoušel, jsem to ve finále vzdal, pak si to ale za nějaký čas celkem sedlo. Avšak při poslední jízdě mě přední třmen v jednom dlouhém táhlém výjezdu opakovaně obtěžoval drhnutím disku o destičky, což poťukáním na páku zmizelo vždy jen na pár vteřin, a pak to tam bylo znovu :-O

Přední čtyřpístkový třmen je prostě obrovský! (Jako) z motorky!

Čím víc o tom přemýšlím, tím větší smysl mi to dává. Proč cpát obrovský třmen i na zadní kolo?

Nebojte, nic nám tam nechybí. Otvory pro jistící kolíky jsou zde pro případ použití čtyř destiček místo dvou (pro každý píst jedna).

Po stránce vzhledu a ergonomie nemám k pákám Magura zásadní připomínky.

Vždy mě ale zarazí jejich plastové provedení se samořeznými šrouby.

Sakra, ti nám ale věří!

Když už jsme u hodnocení komponentů, zmíním se letmo ještě o sadě SRAM NX (1×11), což je nejlevnější řada SRAM na jedenáctce. Už párkrát jsem v jiných testech zmiňoval, že jiná je především podoba a chod řadících páček (oproti GX a výš), ale rozhodně ne špatná. Hlavní řadící páčka je větší, je to trochu pádlo, ale zase se snadno nahmátne. Její chod je o něco méně jistý, vykazuje určitou vůli a mrtvý krok, přesto jsou změny převodů přesné a jasné. I na svém kole jsem měl delší čas toto řazení a jen kvůli zhýčkanosti jsem jej vyměnil za páčky SRAM GX. V principu to ale nebylo vůbec nutné.

Co mě však trochu zaráží, je kombinace zvolených převodů, kdy je potřeba poprat se s převodníkem velikosti 32 zobů a kazetou s rozsahem 11-42 zubů. Kazeta je v pohodě a zrovna u tohoto kola by mě nejmenší jedenáctka namísto desítky přítomné u vyšších sad rozhodně netrápila. Co bych ale určitě měnil je převodník, kdy mi 32 zubů přišlo, v kombinaci s koly průměru 29“, vážně moc. Postupem času jsem si docela zvykl, ale kdyby to bylo moje kolo, tak tam jde co nejdřív 30 zubů a možná bych zvažoval i 28 zubů!

Kde už jsem takovou páčku viděl? Jo už vím! Race Face Turbine (např. RM Blizzard 70-29).

Pokud se nepodíváte do katalogu tak vám nic neprozradí, jak se tato sedlovka jmenuje: JD Dropper (31.6 mm/125 mm).

Ghost Asket 4.9 AL – závěr

Pro letošní rok inovovaný Ghost Asket (představení nové řady), zejména tento postavený na velkých kolech, je strojem více než zajímavým a lákavým. Zvýšenou pozornost by mu měli věnovat ti, kteří horskou cyklistiku postupně objevují a nemají zatím rozpočet na to, aby si mohli pořídit dostatečně kvalitní trailové celopéro.

Soustředit by se na toto kolo měli zároveň i ostřílení matadoři řídítek, kteří naopak hledají doplněk do své garáže vedle jejich primárního naleštěného endura. Tedy kolo, které jim bude sloužit jako pracant, jako stroj určený na dojíždění, kolo vhodné pro huntování při ošklivém počasí a tak podobně.

Když už jsem nakousl to dojíždění. Na delší přesuny po cyklostezkách se Ghost Asket 4.9 AL zrovna nehodí, pokud lze ale do vaší trasy pro dojíždění zařadit les, nebo alespoň městský lesopark, pak jsme někde úplně jinde. Ghost Asket má totiž ze všeho nejvíce rád, když to pustíte hezky z kopce, zostra řežete zatáčky a užíváte si každý metr pěšiny, kterou někdo vyšlapal, umetl nebo jste si ji postavili sami!

S tímto kolem si lze užít vážně hodně zábavy za relativně málo peněz a mít tak alternativu k drahé „leštěnce“ určené pro ničení v průběhu hlavní sezóny. Respektive mnozí jistě žijí i v místech, kde se nevyplatí tahat se s plným odpružením, přitom ale touží po kole s pořádným obutím a trialovou geometrií.  Co mě jen trochu mrzí je volba vidlice, jejíž projev lze snad zachránit náležitou péčí. Zároveň chápu, že se na vidlici trochu šetřilo, aby se mohlo přidat na kolech DT Swiss nebo na pláštích Maxxis, které jsou skutečně skvělé!

Ghost Asket 4.9 AL – základní údaje

Cena: 42 990 Kč
Hmotnost: 13,5 kg (vel. L, bez pedálů)
Kokpit (řídítka/představec): 780 mm/50 mm
Tlaky (vidlice): cca 50 psi
Tlaky (pneu P/Z): 0,9/1,4 bar

Více o tomto kole najdete na webu: www.ghost-bikes.cz

PLUS

  • Příjemně vyvážený posed s rozumnou efektivitou pro šlapání a dostatečným nadhledem pro ovládání
  • Příjemná a do ruky dobře padnoucí řídítka GHOST, přesněji Ground Fiftyone Race v šíři 780 mm se zdvihem 15 mm
  • Vyvážené ovládání preferující stabilitu a jistotu, které ale nebylo zbytečně toporné či vláčné
  • Solidní komfort zadní partie – rám, pneu, výplet
  • Na pohled obyčejná teleskopická sedlovka JD Dropper Post, která ale po většinu testu poctivě odváděla svou práci; pouze občas ji bylo potřeba lehce pomoct do plně roztažené polohy
  • Obecně musím pochválit řazení SRAM NX v konfiguraci 1×11, které chodilo zlehka, zároveň přesně a spolehlivě
  • Hodně mi seděly pláště Maxxis Minion DHF/DHR II, které nabídly velkou oporu při záběru v přímém směru, ale hlavně též jistotu v oblouku nebo při jízdě odkloněným svahem
  • Setkání s brzdami Magura bylo po delším čase převážně pozitivní zkušeností, kdy u těchto čelistí musím pochválit jejich výkon, poměrně stabilní krok a po chvíli zvyku i bezproblémové dávkování

MÍNUS

  • Seznam negativ musím začít u vidlice SR Suntour Aion 34, která prostě nebyla v plné kondici a příliš jí nepřidalo ani poměrně nepříznivé počasí přelomu roku; s trochou péče by snad dokázala předvést lepší vystoupení
  • Z hlediska ovládání mi vcelku vadila nervozita kola v místech, kde se muselo v prudkém svahu zatáčet, i když i to do jisté míry padá na konto vidlice SR Suntour
  • Osobně bych preferoval výrazně lehčí skladbu převodů; převodník 32 zubů mi připadá zbytečně velký, proto bych jej vyměnil za menší 30 zubů nebo i 28 zubů
  • U brzd Magura MT Thirty2 mě místy rozčiloval přední třmen, u něhož se jen složitě dosahovalo potřebného vystředění destiček vůči disku

GHOST Asket 4.9 AL – geometrie

GHOST Asket 4.9 AL – specifikace

Foto: Štěpán Hájíček

Líbí se vám článek? Podpořte nás na vaší sociální síti. Díky