Giant Enduro Race Špičák – bahnitá třešnička na závěr!

Už i ptáci na střeše si štěbetají, jak dopadl poslední závod Enduro Serie 2017, který se jel tento víkend na Špičáku. Vzhledem k tomu, že se letos většina závodů jela na suchu a za hezkého počasí, bylo nám na Šumavě dopřáno „trochu“ mokra a bláta.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Rob Trnka Fotky Rob Trnka. Photoadict´s (facebook Enduroserie.cz)

Počasí se zkrátka usmyslelo že na konci sezóny důsledně prověří technický um bikerů a také stav jejich strojů, aby si náhodou někdo nemyslel, že by se péče o tělo, ducha a svou výbavu mohla s výhledem blížícího se podzimu odfláknout!

Loni jsem při posledním závodě sezóny na Klínech (reportáž Klíny 2017), který se jel v bahně a v zimě, prohlásila, že závody v takovém počasí jedu naposledy! Rok se s rokem sešel a já v neděli ráno stojím na startu s dvojitou vrstvou ponožek a nepromokavou bundou v batůžku! Člověku rychle zapomíná…

RZ1 – Race only!

Hned první transfer prověřuje kondici a organizátoři nás posílají pěkně na vrchol Špičáku po svých. První erzeta je jen pro kategorii Race, takže už to o ní ledacos vypovídá. Dopředu lze tedy odhadnout, že nebude patřit mezi jednoduché. Vyrážím na ni s tím, že to nějak dopadne, a že ty kořeny snad nějak „prostřelím“.

Už na prvním úseku na nezalesněné části mi kolo divoce tancuje pod nohama jak na rodeu, a já si v duchu musím opakovat „uvolni se, nedrž ty řídítka tak křečovitě“, což ale nepomáhá. Ať už je to tím, že nemám svůj den, nebo poměrně těžkou tratí, hned v prvních kořenech to posílám rovnou přes řídítka takovým tím prima způsobem ve „slow motionu“.

Blbý je, že jsem se v transu zapomněla vycvaknout, takže padám s rukama nataženýma rovnou na břicho a kolo mi přistává na zádech. Auuu! Vzhledem k tomu, že zaslechnu nějaké povzbuzování, ani nijak nenadávám a snažím se co nejelegantněji přehodit nohama kolo přes hlavu, abych na něm zas mohla pokračovat. No nic, to se stane…

Překvapivě nic není mě ani kolu. Teď už pojedu normálně. Jenže nezískávám potřebnou rychlost na přejetí následujících mokrých kořenů a plácám se tam jak ryba na suchu. Úplně nesmyslně padám přes řídítka záhy znovu a to zrovna před krátkým výjezdem mírně do kopečka. Kdo to jel, ví, že tam opravdu žádná extrémní technika nebyla, takže u vymotávání kola z mlíka mám dost času na to, abych došla k závěru, že bych mohla přestat mačkat přední brzdu.

Vyčerpaná z toho sbírání se ze země se dostávám k traverzu s odkloněnými kořeny, sice tu nejedu nijak rychle, ale naštěstí tu už ani nepadám. Dvakrát koloběžka na jistotu, předjíždím kámoše Lukáše a mířím si to na štěrkový singlík, který úplně z kopce není, co si budem povídat. Loni jsem tu spurtovala pěkně ve stoje, letos tu sedím v sedle, a ještě jsem líná si ho dát nahoru.

Najednou slyším zezadu „Zvedni ten zadek a šlapej!“, načež poznávám Lukyho hlas. Světe div se, má to něco do sebe, a ač mi nohy vůbec nejedou, zvedám zadek abych přinejmenším neurazila, a rozšlapu to trochu ve stoje. Na zbytek erzety v bikeparku mi už zcela chybí „race mode“, ale perfektní fanoušci tu s náma bikerama zas dělali divy, takže minimálně před nimi se snažím trochu pustit brzdy a aspoň se do toho cíle ještě trochu zmáčknout.

RZ2 – Už bude konec?

Už po první erzetě mám pocit, že jsem dokončila celý závod. A to se budu teprve sápat na druhou erzetu. Na startu před dvojkou mě dojíždí zezadu elitní jezdci. Nahlas přemítám: „Tady na tý jedničce nic zákeřnýho není, ne?“, zeptám se do davu jen tak, aby řeč nestála. „Andy, tohle je dvojka prosimtě…“, odpoví mi Tom Kutin. „Já bych právě na tamtu jedničku radši zapomněla a počítala to až odsud…“, reaguju popravdě a pár závodníků kolem mi přitaká.

Na druhou erzetu si tedy dám předsevzetí, že ji dám bez pádu, takže moje jízda má do dravosti daleko. Na jistotu trefuju ty nejbezpečnější stopy zeširoka kolem kořenů, zatáčky jedu tak, aby mi náááhodou neustřelilo do smyku kolo a po chvíli se začínám neustále otáčet, jestli už nemám uhnout Zbyňkovi, který startoval za mnou.

V jednom místě potkávám Janu Horákovou, které se zaseknul ve vodítku řetěz, takže si v erzetě střihla ještě mechanikování. Koukám, že jsme na tom dnes zkrátka všichni stejně. Půjde o to, kdo se dřív posbírá ze země nebo kdo si dřív opraví technický problém v důsledku pádu. Druhá Erzeta je pro mě trochu XC, tedy technika v kořenech a častá potřeba šlapat.

Žádné bezhlavé bomby z kopce, ale hraní si s kolem mezi stromy v lese s nutností disponovat dobrou fyzičkou, aby si biker mohl erzetu víc užít. Chválím ale stavitele tratě, jelikož byl potenciál lesa využitý do posledního metru! Žádný vypuštěný konec, ale poctivé pletence kořenů až k cílové pásce, tak to má být!

reklama

RZ3 – palba pod lanovkou

Třetí erzeta se spouští kousek pod Pancířem a víceméně jedeme celou dobu pod klasickou jednosedačkovou lanovkou. Tady za mnou pro změnu startuje Vanik, takže ho rovnou upozorňuju, ať si dá dostatečný odstup. Pustila bych ho před sebe, ale to už bych rovnou musela pustit i Vojtu Bláhu, Milana Čižinského, Přému Tejchmana, Milana Myšíka, Michala Prokopa…

Do cíle bych přijela, až když by měli organizátoři sklizené stánky. Tahle erzeta se mi ale jinak líbí, protože je trochu spuštěná z kopce a prakticky tu není potřeba šlapat. Většinou tu jen kolo nutím zatáčet doprava, či doleva, ale všechno na lesním trailu. Kořenů zde značně ubylo, takže jen sem tam někde rádoby nadlehčím přední kolo, jinak tu ale nikde hrůzu v očích nemám.

Pouze v jednom místě, kde se rychle mezi stromy střídala levá-pravá-levá-pravá a já to měla tak 2 cm, abych nesundala strom. I když jsem se mu vyhnula, jela jsem zbytek erzety trochu vystrašená. Jednak z toho, že jsem to před chvíli málem našila do stromu, jednak z toho, že každou chvíli to do mě pro změnu musí zezadu našít Vanik. Mezeru si ale dal naštěstí dostatečnou, takže se na trati nepotkáme. Ale jinak jo, trojka byla fajn – dlouhá a jezdivá.

RZ4 – Hlavně Přémovi nezkazit závod!

Na startu trojky mě už pro změnu dojede i Přéma Tejchman. Rovnou mu nabízím, ať jede přede mnou, ale on jen tak odpoví: „Né, klidně jeď, to je v pohodě“. Což je docela hustý, když vezmu v potaz, že se přede mě někdy štelujou chlapi mnohem pomalejší, jenom proto, že jsem holka! Tady je tedy stopro jasný, že mě budou muset někde předjíždět.

Přesto nechci mít na triku, že Přéma nevyhraje kvůli tomu, že se mu tam při uhejbání rozplácnu před kolem. Nechávám se tedy raději pustit za ním, leč záda mu vidím jen za první strom. Pak se zasekávám v levotočivé zatáčce, do které si vycvaknu levou nohu a než se vzpamatuju je tu pravotočivá, do které si vycvaknu zas pravou. A najednou jedu na kole s oběma nohama vycvaklýma jako holčička na odrážedle.

Naštěstí z toho není žádný pád a já, alespoň doufám, po chvíli vypadám zase jako cyklistka. Před technickým padákem se pro změnu z ničeho nic spustí ten největší déšť, takže mi bahno pokryje komplet brýle a já nevidím skoro nic. Nijak mě to ale nestresuje, protože jedu aspoň pomaleji, trefuju čistou stopu a už nepředvádím žádné úsměvné kreace. Do cíle je to pak ještě dupačka po lesní technické pěšině, kde naštěstí fandí Tom s Kubou, takže alespoň před nimi předstírám, že si „beru život“.

RZ5 – Už jen lanovka a hurá z kopce!

Na poslední erzetu se těším nejvíc. Nejen kvůli tomu, že se nahoru vyvezeme lanovkou, ale i kvůli jejímu profilu vedoucímu čistě z kopce bez nutnosti kdekoli šlapat. Prudší kamenité pasáže, prudší kořenité pasáže, zatáčky na obratnost a do toho hrabanka. Poslední erzeta nepostrádala vůbec nic.

Nejvíc si z ní ale stejně pamatuju neuvěřitelně zúčastněné fandění bikera „Červa“ v podobě: „Jóóóó Andrejkóóó, to je onoooooo, pojéééééď!!“ Vsadím se, že druhý den nemohl mluvit. Díky němu jsem si v závěrečných metrech závodu připadala jako hvězda, která jede o titul mistryně Vesmíru, takže fakt dík!

Letos asi nejtěžší…

Co dodat závěrem? Díky blátivému počasí se Špičák vyšplhal možná na nejtěžší závod celé Enduro Série, a to hlavně díky velmi technické první erzetě. Jinak si myslím, že délkou tratí, technickou obtížností a bezchybnou organizací se letos Špičák zcela právoplatně zařadil do seriálu závodů s evropským měřítkem! Klobouk dolů!

Kompletní výsledky najdete na: www.sportsoft.cz , více informací k seriálu na webu www.ceskaenduroserie.cz

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Rob Trnka Fotky Rob Trnka. Photoadict´s (facebook Enduroserie.cz)

Líbí se vám článek? Podpořte nás na vaší sociální síti. Díky