MČR Enduro Sušice 2017 – proklatě dlouhé, ale krásné!

Za dobu, co se sušického Enduro X Race účastním, prohlašuji tamní erzety za jedny z nejhezčích vůbec. Kameny střídají kořeny, pomalejší technika střídá rychlou palbu a náročné sjezdy střídají výživné výjezdy. Pokud se někde mělo konat Mistrovství České republiky v Enduru, bylo to tady!

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tom Rucký

Ať nezdržuju omáčkou, přejdu rovnou k závodu. Na sušickém náměstí se před startem tradičně potkávám se známými i neznámými závoďáky a jediné, co nám dělá trochu vrásky, jsou limity na transfery, protože start každé erzety byl pevně dán. Tak jako každý rok. Loni jsem třeba opravovala defekt na nejkratším přejezdu a při příjezdu na start další RZ mi zbývalo jen 10 sekund! S obavami s limity se mi svěří i bikerka Lucka Kubínová.

„Ty limity mi trochu vadí“, povídá.
„Jako tobě? Vždyť ty šlapeš dobře, tobě to problém dělat nebude“, kulím na ni oči.
„No právě. Já tam pak před každým startem strašně dlouho čekám. Budu se muset hlídat, abych jela transfery pomalu“, odvětí upřímně. Aha. Dočkám se někdy doby, kdy budu mít podobný problém?

Startujeme s Romčou!

Z podia se s Romčou Labounkovou… (RZ1)

Vyrážíme do prvního transferu, který má okolo hodiny a jestli jsem měla být jakkoli nervózní, trému jsem do prvního kopce prostě „vyfuněla“. Jednička byla záhy tady a díky startovnímu číslu 10 mám čest fandit těm nejlepším českým enduristům. Jsem skoro víc nervózní za ně, než za sebe. Mám ohromnou kliku, že erzety mě v Sušici prostě baví a do jedničky se těším hlavně na prostřední část, puštěnou mezi skálami a většími i menšími kameny z kopce dolů.

Po šlapavějším začátku se tedy dostatečně „seberealizuji“ ve sjezdovém úseku a daří se mi ho projet bez chyby. Závěrečná šlapačka mezi kořeny do cíle mi sice dává už notně zabrat, cíl je ovšem na dohled a já začínám automaticky přibržďovat a málem začnu pokřikovat na týpka opodál, aby mě změřil. A protože vůbec nevypadá, že by mi chtěl cokoli měřit, dochází mi vzápětí informace o bezkontaktní časomíře a okamžitě zvedám ukazováčky z brzd. Tohle je trochu nezvyk, „Vždyť můžu cílem proletět v plné dikci!“

Enduro X Race 2017 – Start RZ1

Na trati RZ1

Putování na sedlo (RZ2)

Na dvojku se jede na rozhlednu Sedlo, což prozrazuje, že start bude někde vysoko na kopci a transfer je tudíž opět výživný. Dvojku jsem si předchozí den čistě z lenosti neprojela (jen její konec) a spoléhala se, že si ji z loňska budu pamatovat. Po rychlém startu mírně z kopce následuje krátký, leč poměrně prudký výšlap a na to, jak dlouho se na něj psychicky připravuju, ho mám poměrně brzy za sebou.

Ještě chvíli flow lesní pěšinou a dochází na „moji parketu“ tedy prudký kamenitý úsek s dvěma malými dropíky, kde se to pořádně rozparádí. Necháte-li se ovšem unášet kamenitým korytem a pustíte své kolo, ať si stopu vybere, zjistíte, že jde o velmi zábavnou sekci. A tak si tam drandím, div se u toho neusmívám, jak mě to baví, když tu se mi vymstí moje nedostatečná prohlídka trati.

Přichází totiž ostrá levotočivá zatáčka, která je sice velmi dobře vyznačená i žlutou šipkou, leč rychlost ukočírovat nestihnu a vrážím si přední kolo těsně pod zatáčku mezi padlý strom a kámen. Moje chyba vyžaduje následovný proces o několika krocích: 1. sesednutí z kola, 2. krocení paniky, že nejsem v pedálech, 3. nasměrování kola správným směrem, 4. Nasednutí na kolo, 5. Snaha o nacvaknutí, 6. Krocení paniky, že nejsem v pedálech, 7. Snaha o nacvaknutí, 8. Krocení paniky, že nejsem v pedálech…

Zkrátka následující techniku projíždím vsedě s nohama div ne ve vzduchu a divím se, že mě to tu nikde nevytrestalo. Jakmile nacvakávám, snažím se šlapáním dohnat, co jsem ztratila, takže na následující drop doslova vletím a pobydu notnou chvíli ve vzduchu. Pak ještě chvíli palba lesem a trialovou kamenitou pasáží do cíle. Trial projíždím bez kliček „na prasáka“ rovně a děkuju sama sobě, že jsem si před závodem dofoukla kola, jinak bych tu procvakla jak nic. I přes tu jednu chybu můžu říct, že jsem si dvojku užila!

Tady se láme se chleba (RZ3)

Následovala třetí erzeta, kde se měl lámat chleba (ještěže ne kosti…). Trojka zahrnovala úplně všechno – od technického výjezdu, přes trialový kamenitý úsek, velmi technický sjezd po skalce až po pořádnou XC dupačku do cíle. Kdyby měla být jen jedna erzeta mistrovská, byla by to pravděpodobně tahle. Výjezd po startu se mi daří docela dobře udýchat a následně hned pouštím brzdy v kamenitém korytě opět s heslem, že jen přidržuji řídítka a kolo si najde svou cestu samo.

Bez chyby projíždím i trialový úsek, kde zas razím „méně je více“ a soustředím se na pomalé, ale čisté flow s minimem šlapání. Dostávám se ke kamenité skalce, na které jsem to před třemi lety vyslala po hlavě a utrhla šaltr. Snad jsem si tu smůlu už vybrala dostatečně. V téhle části nicméně zahlédnu Romany záda, což mě podvědomě nutí ubrat plyn. Zrovna tady jsem se s nikým potkat nechtěla!

Romča mi najíždí čistě stopu, takže to obě dáváme bez chyby. Už mě ale začínají svrbět prsty na brzdách a klidně bych to pustila, jenže Romču tu nemám kudy předjet, tak ji jen povzbudím, abych ji vyhecovala: „Pojď Romčo!“, houknu za ní a ona se v tu ránu poroučí k zemi. „Ježíš, promiň, takhle jsem to nemyslela!“, omlouvám se jí, zatímco se mi vleže s kolem snaží odklidit cestu.

V následné hravé technice mezi kameny a kořeny v zatáčkách trefuju úplně novou stopu, než jsem jela den před tím. Jestli byla lepší nebo horší, o tom nebyl čas přemýšlet. Nekonečné finální šlapání po rovině po lesním trailu mě beztak uvedlo do kómatu, takže si vzpomínám jen na Tomovo focení a fandění Ládi Klokočky, což mě na chvíli probralo a donutilo zvednout zadek ze sedla. Cílem projíždím s laktátem až za ušima, ale s velmi dobrým pocitem, že jsem konečně po dlouhé době něco projela tak, aniž bych se za to styděla a na chybu v druhé erzetě rázem zapomínám!

reklama

Sprint transfer (RZ4)

Na čtyřku bylo potřeba šlápnout a rozhodně si v cíli dvojky nesdělovat dojmy z jízdy, protože mezi trojkou a čtyřkou bylo jako vždy nejméně času. S Pavlem „Švárou“ Schwarzem tedy učebnicově točíme nohama a pocity si stíháme vykládat za jízdy. Před startem čtyřky dojde k situaci, kvůli které se mi enduro líbí. Potkáváme se totiž s Romčou a jedna druhé se omlouváme – já za to, že jsem ji vystrašila, ona mě za to, že mi prý překážela a že by mi byla uhnula rychleji, ale zamotaná v kole nebyla moc pohyblivá.

Ještě mě uklidnila, že mě navíc neslyšela a příště mám řvát víc. Tohle se mi v jiné závodní disciplíně nestalo. Čtyřka má ode mě ze všech erzet bodů nejméně, pořád je to ovšem 8 bodů z 10. Jde sice o singl s prvkem flow a najdou se tu i nějaké menší skoky, sem tam je ale potřeba do toho šlápnout a takhle v půlce závodu už každé šlápnutí stojí čím dál více sil a já měla pocit, že jsem je už všechny nechala na trojce. Motivací projet cílem čtyřky byla tedy hlavně vidina následné občerstvovačky!

Procházka na Svatobor (RZ5)

Na pětku na Svatobor jedu chvíli s Markétou Michálkovou, která se jednak sympaticky usmívala a jednak sedlala dámskou verzi Santa Cruze, tedy Julianu, takže bylo jasné, že se dáme do řeči! Po chvíli se dozvídám, že už nějaký čas bydlí ve Španělsku a brousí traily hodinu od Madridu. Výměna kontaktů je jasná a ať už závod dopadne jakkoli, potkala jsem tu minimálně zajímavou bikerku!

Pátá erzeta je zkrátka za odměnu, není jí co vytknout. Kamenitá, kořenovitá, rychlá, bez šlapání, technika i palba. Nebýt ztahaná jak šňůra od záchodu vrním si tu blahem. I tak musel být člověk 100% soustředěný, protože se na této erzetě dal letět slušný kalup a sebemenší nepozornost by stála čas a možná i kosti. Když projíždím cílem, pálí mě lýtka, ruce a snad i za krkem, ale požitek z rychlé a hravé jízdy převládá a motivuje vyjet Svatobor ještě jednou na poslední a podobně zábavnou erzetu.

Naposled nahoru a pak až dolů! (RZ6)

Na šestku odevzdaně tlačíme kolo společně s Romanou a já mám tak prostor jí vyklopit, jak jsem ji potkala v Londýně na Olympiádě a mámila společnou fotku. Svět je prostě malej a cesty páně jsou nevyzpytatelné! Romča mě zároveň zve na nějaké fourcrossové závody a já si říkám… Proč ne!

Před poslední erzetou sbírám poslední zbytky sil. Šestka bude setsakramentsky dlouhá, začíná přímo u vysílače Svatoboru a končí v samotné Sušici. Úvodní pasáž chvíli po startu se nese v duchu lesního hravého trailu, kde je základem čistá stopa. Jakákoli jiná už totiž není rychlá.

Po přejetí asfaltu se ale erzeta začne nekompromisně spouštět z kopce a já si myslím hlavně na ostré lokty, abych se alespoň udržela na kole. Kořínky, skoky, skalka, dvoják… Už jsem sice neměla kontrolu nad kolem, ale sjezd jsem si přesto dokázala užít.

Závěrečné metry v houpavém terénu byly třešničkou na dortu. Nuda by se na šestce hledala těžko, každý centimetr byl využitý na maximum! Do cíle šlapeme opět společně se Švárou a oba zaznamenáme, že nám tou rychlou jízdou ze Svatoboru zalehly uši!

 

Pověstná skalka na RZ6

Lze ji sjet nebo skočit!

Pěstičky, pivko, těstoviny!

V cíli na sušickém náměstí si plácáme, dáváme pěstičky, chodíme pro pivo, pro těstoviny, pro kuskus, pro guláš a zase pro pivo. Na otázku moderátora, jaký byl závod, jednoduše a stručně odpovídám: „Těžký… ale krásný!“. Protože taková byla Sušice!

PS: Zpětně se omlouvám Tomovi Hradeckému, že jsem při vyhlášení svého jména popadla jeho kolo a běžela s ním na bednu… Prostě endorfiny a jakýkoli černožlutý kolo mi najednou přišlo v pohodě!

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tom Rucký

Enduro X Race 2017 - Stupně vítězů

enduroteam.cz na startu

MČR Enduro 2017 – Enduro X Race, RZ1

MČR Enduro 2017 – Enduro X Race, Sušice

MČR Enduro 2017 – Enduro X Race, Sušice

MČR Enduro 2017 – Enduro X Race, RZ5

MČR Enduro 2017 – Enduro X Race, RZ5

 

Líbí se vám článek? Podpořte nás na vaší sociální síti. Díky