Enduroserie Klíny – kdo nepadá, vyhrává!

Třetí díl české enduroserie se uskutečnil v Klínech s pravou a drsnou atmosférou Krušných hor, které nám uměly na erzetách zařídit i značně krušné chvíle – tedy některým! Bylo to zkrátka trochu jiné enduro, méně z kopce, více techniky a zážitků víc než jindy.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Enduroserie.cz
Stavitelé tratí v Klínech nás nenechali usnout na vavřínech, a když jsme prý zvládli loňské erzety, musíme zvládnout i letošní nové. Ztráty jsme zaznamenali už v sobotním blátivém tréninku, kdy si kámoš Lukáš nechal vytetovat obrys kamene do levého prsa (s trochou fantazie to vypadalo jako obří cucflek) a kámoš Petr si zas obtisk od šutru odvážel na rámu svého „erbéčka“. Bonusem mu pak byl ohnutý přesmyk, takže do nedělního závodu ani nenastoupil. A když nejel Petr, tak to bylo na houby závodění, to vám může bejt jasný.

Enduro Race Klíny – RZ1

První erzeta byla přímo v bikeparku Klíny a začínala na poměrně jednoduchém flow trailu s nějakou tou klopenou zatáčkou a něčím, co často působilo jako dvoják, ale skákat jako dvoják se to úplně nedalo. Nebo jestli ano, tak my to neuměli!

Nevím, jak přesně vypadal můj start, ale soudě dle křiku „nebrzdi“ to asi moc rychle nepůsobilo! Hned první rovinka vyžadovala pořádné zašlapání, o což jsem se tedy mermomocí snažila, nicméně nohy rázem na to ztuhly, jako by byly z olova, a v následných klopených zatáčkách jsem vypadala, že asi nevím, k čemu slouží řídítka. Zkrátka napálit to do středu klopenky, tam zahamtnout brzdy a z rychlosti 0 km/h to zas rozjíždět z klopenky ven, to nevidíte každý den.

Jasně, poprvé projíždím klopenku a vůbec nevím, že bych třeba mohla dát vnější nohu dolu, nebo aspoň udělat něco s řídítkama. Z tohohle rozjíždění se ze zatáček jsem po chvilce úplně hotová a to nejsem ani v půlce erzety. Následuje dřevěný nakopávací skok (asi největší v celé erzetě a v celém závodě) a i když se dá v podstatě rychleji objet a dupat do další sekce, já si před ním elegantně přibrzdím a na krásu ho pěkně skočím. Co kdyby tam byl nějaký fotograf, že? Ale není!

Další prima skok nechtěně zprava míjím, nějaký kořínek kousek před ním mi hodil přední kolo do strany a já nijak neodporuju. „Aha. Tady stál fotograf!“ Minikopeček v erzetě málem ani nevyjedu, a když slyším fandící diváky, mám pocit, že bych se jim měla za svou jízdu omluvit. Prudká pasáž v hrabance mi nedělá výrazný problém. Ke konci mi jen strom přes cestu vykopne nohu z pedálu, ale to si říkám, že už nějak bez jedné nohy dojedu.

Jenže pak mi nějaký kámen vyrazí z nášlapu i druhou nohu, a to už je trochu přes čáru! S odevzdáním si holt přibrzdím, nacvaknu obě nohy a alespoň s nějakým tím finálním šlápnutím přiletím k cílovému „pípači“. To byla tedy druhá pasáž ve zkratce, jinak se ale jednalo o povedený úsek v mazlavé hrabance se zatáčkami kolem stromů a s takovou tou pomalou technikou, takže zajímavé zpestření oproti šlapavému začátku.

RZ2

Na dlooooouhém transferu na druhou erzetu naštěstí chytám parťáka z Plzně na Canyonu a díky povídání nejen o Šumavě a kluzných pouzdrech utíká cesta mnohem rychleji. V krpálu, kde se tlačí, mě dojíždí Andy Hilčerová, kámoš Lukáš i Lucka Kubínová. A hned mi i ujíždějí. Musím zjistit, co měli k snídani! Na druhou erzetu si dávám předsevzetí, že pojedu, co to dá. Užiju si prostě pořádně jízdu z kopce a to, že mi to někdo měří, mě přece vůbec nerozhodí.

A tak i od startu činím. Začátek na pěšince v borůvčí je poměrně rychlý a to je moje gusto! Pěkně pustit brzdy a nechat se unášet rychlým přírodní trailem, tu a tam s kořínkem, tu a tam s korytem a skok se taky najde. Trochu zpomalím v lesní pasáži mezi stromky, pak ale hned dupu dál a už se těším do bikeparkové části, která je pěkně puštěná z kopce, nechybí tam klopky ani příjemný dvojáček.

V téhle pasáži si připadám konečně jako ryba ve vodě. Avšak abychom na druhé erzetě zažili opravdu od všeho trochu, následuje uklouzaný traverz okořeněný i několika kameny. Čím vyšší rychlost, tím bezpečněji šlo kameny přejet. Nějakým malým zázrakem tu chytám rychlejší horní stopu a v okamžiku, kdy se za tento můj počin vnitřně chválím, ustřelí mi přední kolo bez jakéhokoli varování a já se poroučím k zemi. Naštěstí pěkně do měkkého, takže nekontroluju ztráty a nasedám znovu na kolo.

Poslední třetina dá pěkně zabrat, protože erzeta bikery prověří v kluzké technice, tedy v „cik-caku“ nataženém mezi stromy a stačí malá chybička a poroučíte se k zemi. Chtěla bych tu jet rychleji, ale je mi jasné, že by mě to záhy potrestalo, a tak vykružuju zatáčky na jistotu. Pak krátká palba lesem, pár zrádných zatáček, průjezd brodem, nezapomenout podřadit na následný krátký kamenitý výjezd a konečně cíl!

Ano, po druhé erzetě už jsem měla pocit, že jsem se pěkně svezla z kopce a trochu si to i užila. Jedinou vrásku mi dělalo zlobící řazení, kdy se mi řetěz zasekával mezi kazetu a dráty, a tak jsem to následně místo na občerstvovačku vzala ke stánku Giant na „uzdravení kola“. Hlášená mi je ohnutá patka (jasně, při pádu jsem lehla na přehazovačku, to jsem mohla říct asi rovnou…), ale „džájenťák“ Míša zvládá opravu i bez náhradní a bez zlomení – klobouk dolů! Chápu tedy správně stánek Giant jako náhradu za Mavic?

RZ3

Z občerstvovačky u horní stanice lanovky už je start třetí erzety jen „co by kamenem dohodil“, takže se zanedlouho poctivě rovnáme do fronty na trojku. „Nechceš si dát tu sedlovku dolů?“, zazní na borce přede mnou od kámoše Toma. „A jo! Díky!“, uvědomí si biker a už růčo sune sedlovku o kus níž. Po obecném veselí je tedy ideální čas startovat a asi to na mě má vliv, protože se mi i trojka jede kupodivu docela dobře.

Úvodní pasáž má charakter flow v takové akorátní rychlosti, tedy je lepší brzdit méně než více, a s tímto heslem za chvíli předjíždím endůristu přede mnou. Největší obavy mám ovšem z následného odkloněného traverzu, který byl ještě v sobotu hodně uklouzaný a já tam jela spíš s nohama venku než v pedálech.

V závodní den to naštěstí docela vyschlo, a tak tu trefuju docela příjemnou stopu bez pocitu, že půjdu každou sekundou k zemi. Jen si tedy nepřijdu, že jedu na čas, spíš si tak pohrávám s kolem a jsem mile překvapená, když za celou dobu nohu vycvakávám jen dvakrát, a to spíš jen tak pro „sichr“. V dobré náladě z toho, že jsem to měla tentokrát bez pádu, povzbuzuju v cíli i kámoše Jirku a Toma slovy „Hop hop hop!“. Nevím, jak si to Jirka vyložil, každopádně vyskočil z kola a následně i z trati. Asi bychom si ty povzbuzovací hlášky měli pro příště ujasnit…

RZ4

Na čtvrtou erzetu se udělala docela slušná fronta, takže stíháme probrat traily kolem Liberce i výhody tašek IKEA.  Na startu čtyřky potkáváme už našeho po léta oblíbeného pana Webra, který doufám, že už někdy dostane medaili za nejlepšího startéra enduroserie! Dostanu ještě nějakou tu radu ohledně brodu a už si to hasím do terénu. Na ten potůček se nějak ze včera nemůžu rozpomenout, a že se záhy jede takhle blbě po kořenech do kopce, zjišťuju až na místě a s mou malou rychlostí v brodu už nemám šanci kopeček vyjet.

Proč si to v sobotu lépe neprohlížím? Klidně to můžu jezdit celý na oči, v hlavě mi ze soboty stejně nezůstane víc, než vzorek zadního pláště Petra nebo Toma, kteří jezdí trénink přede mnou. Lezu zpět na kolo v jakémsi uklouzaném traverzu a už v tu chvíli je mi jasné, že tohle moje erzeta rozhodně nebude. Nacvaknu jen jednu nohu a druhou tam lovím do té doby, než znova omylem vycvaknu ještě druhou.

Jestli mě tohle nedonutí přejít na platformy, tak už nic. Abych to zkrátila, po kořínkovém traverzu následuje stále jakási flow pasáž, kterou rázem utne dropík z velkého šutru. Na poslední chvíli si vybavím, že tu včera kámoš Petr ohnul přesmyk a zachovám se zcela loajálně. Na hraně dropu neudělám s rukama ani s tělem vůbec, ale vůbec nic. Jako když mi zhasnete!

Házím ukázkový kotoul přes řídítka a kupodivu míjím všechny kameny kolem. Koukám jak vrána, protože tenhle svůj kousek jsem sama nepochopila a sápu se znovu na kolo. Ani nezacvakávám a jedu dolů jen tak s nohama ve vzduchu, jakože si nacvaknu pozdějc. Jako by mě to zabilo, abych si v klidu podržela kolo a nacvakla… Jakože mám čas se tam válet a nemám čas správně vrazit kufry do nášlapu?

Stačilo pár drncnutí do zadku a odevzdaně přibrzďuju, abych alespoň jednou nohou byla pevně v pedálu. Tak a konec. Teď už fakt pojedu! To jsem si v duchu sice řekla, ale erzeta už za celou dobu nebyla nějak puštěná z kopce a na můj vkus byla prakticky v rovině nebo jen hodně mírně z kopce. Takže žádná pohoda, že bych na chvíli jen pustila brzdy a vezla se, ale pořád nějaká zatáčka, nějakej kámen, o který jsem si nejlépe mohla ukopnout palec u nohy…

Konečným vrcholem bylo, když se přejížděl ke konci kamenitý potůček, kde jsem už odevzdaně slezla z kola a najednou slyším fandění od Lukyho Elčknera.  Snažím se tedy u toho přenášení kola chvátnout, leč spadnu i do tohohle. Ano, upadnu v erzetě při vedení kola. Gratuluju. Málem kolo ani neposbírám, ale kluky to ve fandění ještě nakopává, takže chtě nechtě musím z místa činu odjet. Závěrečná pasáž už byla konečně trochu puštěná a dalo se o ní říct, že měla flow charakter, což bylo v hrabance docela příjemné, takže jsem alespoň do cíle přijela trochu vyklidněná.

RZ5

Na páté erzetě už nebylo co zkazit. Značná část vedla po jednoduché trati v bikeparku, kde převažovaly klopenky a sem tam nějaký pohodový dvojáček. Hned úvodní část naservírovala několik klopek a já měla konečně pocit, že jedu z kopce dolů. Následovalo pro mě sporné místo – jedna klopenka se dala vynechat, ačkoli byla lemovaná mlíkem, a po trávě se to dalo propálit až do výjezdu následující klopené zatáčky, takže se tu dalo ušetřit jedno slušné esíčko.

Stopa v trávě tu byla dokonce vyjetá, stejně mi ale morál nedá a obě klopenky poctivě vykružuju. Později, když jedu lanovkou nahoru a sleduju na tomhle místě závodníky, tak jsem asi byla jedna z mála. Jak se tedy má jezdit to endůro? V pravidlech je něco o povinnosti držet se přirozené linie trailu…

V prostřední části se pak dosyta vyřádím na pár menších skocích, takže adrenalin se i ke konci závodu stále vyplavoval. Konec erzety také chválím, protože ho tvořily technické zatáčky v prudké hrabance, kde se to sice úplně pálit nedalo, po včerejšku to ale alespoň neklouzalo a dalo se to víc pustit. Kombinace rychlosti a závěrečné hravosti pětky mi nakonec docela příjemně zakončila závod.

Klíny byly i tentokrát těžké, technické, zrádné, šlapavé, hravé,… Ano, všechno jsou charakteristiky endura, takže bylo vlastně všechno v pořádku.
Text: Andrea Drengubáková / Foto: Enduroserie.cz